Ústřední telekomunikační budova, kterou jsme měli možnost si podrobně prohlédnout, má až po věž 78 metrů. O sto metrů níže ale leží jedno překvapivé tajemství – při stěhování ústředny z kapacitně nedostačující budovy ve Fibichově ulici vzniklo také důlní dílo přímo pod Prahou. Téměř dvoukilometrový kolektor, kterým sem byly před čtyřiceti lety přeloženy všechny linky.
Tunel dodnes stojí a využívá se a my jsme měli možnost do něj nahlédnout a celý si ho projít. Byli jsme předem varováni, že jde skutečně o technologickou chodbu, takže si máme vzít dobrou obuv (nejlépe holinky), špinavé oblečení (nejlépe montérky), ale za to že uvidíme něco velmi neobvyklého. A viděli jsme.
Stará metalika i nová optika
V podzemních prostorách budovy nás přivítal pan František Máca, technik vypadající přesně tak, jak si ho představujete – zavalitý, vousatý, v lacláčových montérkách, s opaskem s nářadím a bodré povahy. Nejprve nám ukázal podzemní kabelovnu, ve které ústí veškeré vedení, které přichází z kolektorů.
Vidíme tu staré typy kabelů bez gelového plnění, kde se musí „trubky“ stále tlakovat, aby jimi nemohla proudit voda. Sledujeme tady případné úniky, abychom odhalili poruchu dříve než nám způsobí problémy.
Staré dráty jsou obalené jen papírem a trubka je olověná, jsou to závlačné kabely, které potřebují další ochranu a hodí se do kabelovodů, do kolektorů a podobně.
Natlakované spojky
Vedou tu ale i moderní kabely TCEPKPFLE, které jsou plněné gelem, není potřeba je nafukovat a je možné je dát rovnou do země. Navíc konec může být přímo odkrytý a jednotlivé žíly vedou do svorkovnic s profilem V, do kterých se drát přímo zařízne. To je asi to nejlepší, co bylo vymyšleno. Dřív bylo nutné u každé žíly strhnout izolaci a pájet, dnes se neuvěřitelně šetří čas, což je důležité zejména na velkých kapacitách uprostřed aglomerací,
popisuje náš průvodce.
Spousta optiky
Nejmodernější je samozřejmě optika, která dnes kolektorem také vede. Jednou HDP trubkou s průměrem 32 milimetrů může vést až sedm mikrotrubiček, kterými je možné zafukovat kabely s kapacitou 48 nebo 96 vláken. Kabely se dovnitř dostávají pomocí podávacího zařízení, které zároveň dovnitř trubičky fouká a posouvá vlákno správnou rychlostí.
Kdyby totiž rychlost byla příliš vysoká, kabel by se mohl uvnitř napěchovat a zaseknout.
Vstupujeme do podzemí
Při vstupu sledujeme našeho průvodce, kterému v pravidelných intervalech pípá u pasu oranžová krabička. To je kanárek, který sleduje kvalitu vzduchu v okolí – kyslík, oxidy a různé plyny.
Je to prý tak citlivé zařízení, že když se do něj z blízka foukne, klesne ukazatel kyslíku. Protože jsme ale v podzemí, musí s námi být kanárek a musíme mít helmy. Když mi to začne u pasu houkat, tak se naposledy nadechněte a čeká vás kilometrová cesta ven,
zubí se na nás František Máca, kterému je zjevně černý humor vlastní.
Kanárek – jak zahouká, zdrháme
Do kolektoru vedou dveře jako do vojenského krytu, kolem kterých jsou pravidelně rozprostřeny díry, sloužící jako prostupy pro kabely. Všechny výstupy mimo budovu musí být plynově i vodě odolné, protože uvnitř kolektoru se hromadí různé plyny a je tam voda.
František Máca otevírá masivní dveře a kontroluje „kanárka“. Dobrý, můžeme dál.
Vstupujeme do samotného kolektoru, který tvoří válcová chodba o průměru zhruba 2,5 metrů, z jejichž stran trčí v osmi řadách ocelové profily asi v půlmetrové vzdálenosti. Na nich leží těžké kabely různých průměrů. Tady máme metalický kabel s 1200 žílami, který se bude postupně odtěžovat,
ukazuje nám František Máca jeden z kabelů. Vedle je šest tenkých trubek s optikou a jedna širší trubka na vodu.
To světlé vlevo je optika, zbytek měď
Ta vede z nejhlubšího místa téměř na konci tunelu. Jsou tam čerpadla, která musí neustále odčerpávat průsakovou vodu. Tu pak ženeme do budovy a používá se na splachování záchodů,
vysvětluje náš průvodce. Vzadu za budovou je velká jímka na vodu, a teprve až je plná, jde zbytek vody do kanalizace. Voda je podle něj silně kontaminovaná, protože jde o průsaky z okolí. Tady byly původně rybníky, tohle byla zahrádkářská oblast.
Voda nám skutečně neustále teče kolem kotníků, místy ji musíme překračovat nebo přímo procházíme velkými loužemi. Jelikož pořád klesáme, jdeme vlastně pořád po proudu. Občas zahlédneme u stěny kopeček z červeného bahna, které si tu a tam najde cestu stěnou tunelu. Občas nám do něj spadnou třeba kleště a když je vyndáte holou rukou, do týdne vám z ní sleze kůže, takže bacha,
varuje nás s vážnou tváří Máca a tentokrát si asi legraci nedělá. Ale my jsme očkovaní,
dodává s klidem.
Bahno, velmi nezdravé
Kabely a kabely
Míjíme kilometry metalických kabelů, každý metr váží 20 kilogramů. Jsou to spojovací kabely, některé končí až v Dejvicích. Dnes už na nich nejsou běžné služby, ty už máme na optice.
Stále si je ale drží v provozu policie a armáda. Kdyby se totiž něco stalo, první, co nepřipluje, je loď z Číny s optickými součástkami.
Proto bezpečnostní složky chtějí pořád zachovávat klasické metalické vedení jako zálohu. Klasickou techniku opravíte na koleně a dráty si problikáte žárovičkou,
vysvětluje František Máca.
Původně tohle dílo sloužilo pro propojení nové a staré ústředny, která už nedostačovala kapacitně. Kolektorem se obě budovy propojily a poté se ta stará mohla zrušit. Přesto mělo i poté propojení smysl. Kabely se napojovaly na stávající síť kabelových komor, kterých je v Praze 19000. To je páteřní podzemní síť.
Krápníková výzdoba, ulomte si
Jak postupujeme chodbou, všímáme si dlouhých krápníků, které tu trčí ze stropu a prochází přes ocelové držáky kabelů. Krápníky se tu můžou ulamovat, protože za dva měsíce budou úplně stejné. Není to nic vzácného, tvoří je sůl ze zimy.
Jeden kousek si ulomíme, je to tenká dutá trubička. Když si ho dáte do kanceláře, tak vám vyschne a rozpadne se.
Větrání jen občas
Dozvídáme se, že abychom tu vůbec mohli být, musel náš průvodce spustit velké ventilátory, které tu vyvětraly. Pustili jsme je před hodinou jen kvůli vám.
Jinak se tu prakticky nevětrá, jen občas sepne na chvíli automat, aby vyhnal ven nahromaděné plyny. Jinak není důvod, sem nikdo nechodí,
vysvětluje s pokrčením ramen Máca.
Do tunelu obsluha běžně nevstupuje, protože se v něm vlastně nic neděje. Tady se to nemá jak zničit. Jedině to tu může zaplavit voda, ale všechno tu je vodotěsné.
Kabely samotné vodu, třeba během povodní, vydrží bez úhony. Problém může způsobit jen špatně zaletovaná nebo prošlápnutá spojka, která pak netěsní. Když to jen lehce zavlhne, tak kvůli zvýšenému odporu stoupne teplota a zase se to vysuší. Jak se ale dovnitř dostane voda, tak je konec.
Podél tunelu jsou čidla, která uvnitř hlídají plyny a požár. U stropu jsou také pravidelně rozmístěna tlačítka, která umožňují vyvolat poplach. Ale pozor, je to důlní dílo, takže sem vyráží báňská záchranná služba z Ostravy. Zkoušet to nebudeme,
zasměje se František Máca.
Cesta ven má 20 metrů
Po cestě se nám nad hlavou ozývá nepravidelně bouchání. To jsou kanálové poklopy na Olšanské,
vysvětluje nám technik a my si všimneme díry nad hlavou. Zvuk zdá se přichází z blízka, ale když fotograf blikne do ústí vertikálního tunelu, vrchol je v nedohlednu. Je to dvacet metrů, to vás jen mate ten zvuk, který se sem nese.
Nahoru se vylézt nepokoušíme a ani to nemáme zkoušet. Ten poklop má 80 kilo a i kdybyste ho zvedli, tak vás přejede autobus,
usmívá se s humorem sobě vlastním František Máca.
Čerpadla na nejhlubším místě
Procházíme postupně kolem celé řady odboček, které vedou do místních kabelových komor v různých budovách. Jsme těsně po kontrole všech kabelů, v 90 % z nich je nějaký provoz a o zbytku nikdo neví, kam vedou,
vysvětluje stav čtyřicet let starého dědictví František Máca. Přibližně třetina z kabelů končí v odbočkách podél cesty.
Jedna z mnohých odboček
Po téměř dvoukilometrové procházce se dostáváme na nejhlubší místo pod Olšankou, kam se stéká voda z obou stran. Dál už to tak daleko není, ale je to hodně do kopce.
V nejhlubším místě je jakýsi „bazének“, ze kterého trčí čerpadlo. Teď se tu dělá údržba, takže je tu záložní čerpadlo, jinak to tu nevisí.
Nádrž se plní poměrně rychle a jednou za několik minut čerpadla sepnou, aby ji velkou rychlostí vyprázdnila.
Nádrž s čerpadly v nejhlubším místě
Odtud se vracíme stejnou cestou zpět, žádné další překvapení nás už nečeká. Jsme ale nadšení z místa, kam se jen tak někdo nepodívá a i technik sem zabloudí zřídka. Co se ale stane s kolektorem, když bude CETIN opouštět ÚTB? Kabely se určitě vytěží, ale já vůbec nevím, jestli se může takové důlní dílo v centru města opustit. Ale kdo to bude platit?
ptá se řečnicky pří výstupu František Máca.
