Není jistě důvod litovat vrahů a zločinců v NKVD kvůli tomu, že řada z nich byla pozřena terorem, který počátkem třicátých let pomáhali nastolit, nicméně je fakt, že stav, do kterého se sovětské tajné služby dostaly na konci třicátých let, byl v moha směrech složitý. O to větší překvapení může být, jak se dokázaly během pouhého roku či dvou oživit a v klíčových okamžicích počátku války na východní frontě dokázaly v té době zmatenému a naprosto neschopnému diktátorovi poskytnout informace, které byly životně důležité.
To, že Stalin viděl své nepřátele úplně všude, pochopitelně neznamenalo, že by opozice proti němu neexistovala. Příběh boje o moc po Leninově smrti je složitý a nemáme prostor se mu věnovat, z perspektivy úsvitu Hackerů je důležité, že výsledkem byl odchod (či přesněji deportace) L. N. Trockého do exilu v roce 1929. Trockij se od počátku třicátých let snažil zorganizovat v exilu skupinu svých příznivců, což vyvrcholilo vytvořením Čtvrté Internacionály, které měla být mezinárodní alternativou ke Stalinově Kominterně. Na domácí půdě se opozice proti Stalinovi zformovala nejprve v roce 1932 v podobě Rjutinovy platformy, která kritizovala brutalitu Stalinova vedení a hrůzy během kolektivizace v první pětiletce (její prohlášení bylo poprvé zveřejněno až v roce 1989 – bylo na svou dobu tak odvážné, že jej někteří Trockisté považovali za provokaci OGPU). Rjutin byl díky intervenci Kirova odsouzen k „pouhým“ deseti letům vězení, v roce 1937 jej ale Stalin pro jistotu nechal popravit. Druhá mnohem nenápadnější vlna opozice přišla na stranickém sjezdu v roce 1934, kdy ve volbách v ÚV získal Kirov o několik set hlasů víc než Stalin – koncem roku byl proto zavražděn.
Během velkého teroru ve druhé půlce třicátých let, s tím jak se Stalinovi postupně dařilo likvidovat skutečnou i domnělou opozici na domácí půdě, postihovala diktátora stále silnější paranoia a strach z útoku zvenčí. Postupně začal věřit v existenci obrovského spiknutí imperialistických zemí (se zapojením trockistů) a této myšlence – nikoliv sledování skutečných budoucích nepřátel, podřídil fungování tajných služeb. […] Agenti NKVD a OGPU se tak věnovali především sledování trockistů a dokonce i přípravě atentátů (například na „neposlušného“ předsedu francouzské komunistické strany Jaquese Doriota, který odhalil financování a řízení strany Stalinem, nebo německého vicekancléře Hermanna Goeringa. S obou atentátů nakonec sešlo – Doirot založil neofašistickou stranu a byl tak cennější coby předmět propagandy a Goering se na plánovanou cestu do Paříže nevydal – zajímavé je, že motivem k atentátu na Goeringa nebylo podle materiálů z Mirotkinova archivu zasáhnout nacisty, ale zhoršit vztahy mezi Francií a Německem.
Christopher Andrew a Vasilij Mitrokin, The Sword and the Shield, Basic Books 1999
NKVD a INO si sice trochu procvičily „ostré“ aktivity při zapojení do občanské války ve Španělsku – i tady ale šlo z valné části o potírání „trockistů“ mezi republikány a členy internacionálních brigád (trockistou byl v podstatě libovolný marxista či komunista, který se odmítal podřídit Kremlu). Jednou z velmi pikantních epizod občanské války bylo angažmá Stanislava Alexejeviče Vaupšasova, špionážní superstar ověnčené čtyřmi Leninovými řády a bezpočtem dalších medailí získaných zejména během druhé světové války. Vaupšasov dostal ve Španělsku za úkol zřídit a provozovat tajné krematorium, kde byly oběti NKVD beze stop likvidovány – řada z nich byla pod různými záminkami vlákána přímo do budovy krematoria a zabita až zde.
Stanislav Alexejevič Vaupšasov, provozovatel „krematoria“ NKVD ve Španělsku.
Možná se ptáte, jak podobné historky souvisí s příběhem šifer a jejich prolamování. Jde o to, že velmi dobře ilustrují, jak nechutnou agendou se komunistické tajné služby za Stalinovy éry zabývaly. Ukazují též, že síla sovětské špionážní služby byla především v lidech – agentech, které se dařilo získat a někdy až desítky let vytěžovat. Naznačují také, proč byla německá ofenzíva a celý plán Barbarossa v roce 1941 takovým překvapením. Nebyla – sovětské tajné služby o jejích přípravách dobře věděly, jejich varování ale nepadala na úrodnou půdu. Až do léta 1941 se Stalin soustředil na nepřátele domnělé a v ty skutečné důsledně odmítal uvěřit.
Pětka z Cambridge
Člověkem, kterému vděčilo OGPU a INO za jeden z nejlepších průniků do cizích tajných služeb, včetně kryptoanalytického oddělní britské MI5, byl rakouský žid Arnold Deutsch, o jehož aktivitách nebylo známo prakticky nic až do roku 1990. Přesto se mu podařilo vybudovat špičkovou špionážní síť, označovanou jako „pětka z Cambridge“. Poté co prošel tréninkem v Moskvě byl v roce 1934 vyslán do Londýna, kde se mu za dobu jeho působení podařilo naverbovat dvacet agentů. Těmi nejslavnějšími byli ovšem absolventi Cambridge: Anthony Blunt, Guy Burgess, John Cairncross, Donal Maclean a Kim Philby. Deutsch při jejich náboru vytvořil pro KGB zcela novou a do budoucna úspěšnou strategii vyhledávání a náboru nadaných studentů z prestižních univerzit ještě předtím, než začnou stoupat po žebříčku moci ve státní službě. Vzhledem k tomu, jakou popularitu měly levicové myšlenky a komunismus v té době právě na prestižních univerzitách (to ostatně platilo i pro léta padesátá, šedesátá a sedmdesátá), to nebyl zas tak těžký úkol.
Kim Philby, nejdéle sloužicí ruský agent z pětky z Cambridge. Fotografie ze sovětské poštovní známky!
Problém byl v tom, že i když měla NKVD (respektive INO) v roce 1937 v Británii jednu z nejlepších rezidentur (tedy síť rezidentů, agentů a informátorů), Stalinův režim získanými informacemi jen a jen posiloval svou paranoiu a přesvědčení o piklích, které Britové kují (společně s Němci, Francouzi a dalšími „imperialisty“) proti Sovětskému svazu. To byl i případ zprávy o schůzce Lorda Halifaxe s Adolfem Hitlerem, nebo přístup, který získal poslední z pětky, Kim Philby, v roce 1938 k diktátoru Frankovi (přestože část pětky z Cambridge byla odhalena během války, Philby působil coby agent až do šedesátých let) – v té době už řešila NKVD hlavně otázku domnělých vnitřních nepřátel.
Řada materiálů získaných v Británii a dalších západních zemích byla pochopitelně šifrována. Ty byly předávány nejtajnější ze sovětských tajných služeb, čtvrté sekce OGPU „SIGINT“ které nesídlilo v proslavené Lubjance, ale v budově ministerstva zahraničí – kde pracují, nesměli zaměstnanci čtvrté sekce prozradit ani svým nejbližším příbuzným. Velitelem kryptoanalytiků byl Gleb Ivanovič Bokij, který se proslavil jako vůdce „rudého teroru“ po říjnové revoluci v Petrohradě a v řadě akcí v občanské válce. Přestože už mu bylo přes padesát, zakládal si na své fyzické kondici a na své dače pořádal o víkendech orgie skupinového sexu. Ať už byl Bokij, jaký byl, velel jeden z nejlepších a nejúspěšnějších kryptoanalytických jednotek v meziválečném období. Za úspěchem SIGINT ale pochopitelně stál i dostatek materiálů, které sovětští agenti posílali přes ambasády v západních zemích. Přesto se čtvrtá sekce soustředila především na dešifrování informací, které se týkaly „hrozeb komunismu“ jako byl pakt Anti-Kominterny, uzavřený mezi Německem a Japonskem v roce 1936 (o rok později se k němu připojila i Itálie). Ukazuje to, že mít tajné informace a být schopen rozluštit šifry samo o sobě nestačí, pokud není tajná služba (respektive diktátor) schopen tyto informace správně analyzovat a využít.
Na sklonku roku 1940, když byl Trockij mrtev a většina krveprolití uvnitř INO skončila, bylo rozhodnuto začít s rekonstrukcí zahraniční špionážní sítě. Až do příchodu „velkého teroru“ byli noví agenti INO školeni odděleně v tajných bytech. Do roku 1938 bylo ale „odhaleno“ tolik imaginárních nepřátel lidu, že nebylo jiné cesty, než výcvik agentů sdružit. Příkazem NKVD číslo 00648 z 3. října byla proto zřízena první sovětská špionážní škola, skrytá v lesích na východ od Moskevského okruhu. Oficiální název zněl „Škola pro speciální účely“, nejčastěji se ale používala zkratka SHON.
Christopher Andrew a Vasilij Mitrokin, The Sword and the Shield, Basic Books 1999
Marná varování
I v roce 1940 zůstávala hlavní zpravodajskou prioritou Británie. S Hitlerem koneckonců uzavřeli Sověti pakt o neútočení a rozdělili si Polsko. Jako skvělá investice se ukázal Kim Philby. V roce 1940 totiž nastoupil k SIS, která se později stala součástí Britské rozvědky SOE. Ruský agent Philby tak trénoval britské špióny! INO se díky tomu mimo jiné dozvědělo, že Britové nevidí vysílání agentů do Ruska ani v nejmenším jako prioritu – na seznamu zemí pro výcvik agentů SOE byl Sovětský Svaz až na desátém místě. V Moskvě ale o pravdivosti takových informací pochybovali. Dalším velkým úspěchem byl vstup Anthonyho Blunta do MI5, odkud tak NKVD dostávala velké množství informací. A konečně John Cairncoss se v roce 1940 přesunul z ministerstva financí na pozici soukromého tajemníka jednoho z ministrů Churchillovy vlády. Během roku 1941 dostala NKVD z Londýna bezmála 8000 tajných dokumentů – co víc si přát? Například funkční rezidenturu v Berlíně. I tu se ještě před vypuknutím války v létě 1941 podařilo INO a NKVD vybudovat.
Mezi nejcennější zdroje získané v Berlíně agentem Arvidem Harnackem patřil poručík zpravodajské služby Luftwaffe Harro Schulze-Boysen (krycí jméno Staršina) […] Mezi nedůležitějšími informacemi, které sehnalli Harnack a Schulze-Boysen byly ty týkající se příprav operace Barbarossa, tedy invaze do Ruska. 16. Června 1941 byla do Moskvy předána zpráva, že informace z obou zdrojů potvrzují: “Veškerá vojenská cvičení, která Německo provádělo v rámci přípravy útoku na Sovětský Svaz, jsou ukončena a útok tak lze očekávat každým dnem.” Podobné informace podávaly zpravodajské zdroje NKVD z Číny a Japonska. Později historici KGB napočítali “vice než stovku” zpravodajských varování o přípravách německého útoku, která Stalinovi předali mezi 1. lednem a 21. červnem 1941. Další zprávy podobného ražení přicházely od vojenské rozvědky. Stalin zcela ignoroval kvalitní zpravodajskou činnost, ať už probíhala v Londýně, nebo v Berlíně. […] Stalin přitom varování četl – na zprávu Schulze-Boysena reagoval slovy: “Můžete poslat váš “zdroj” v německém letectvu za jeho zkurvenou matkou! To není “zdroj”, ale dezinformátor. J. Stalin”
Christopher Andrew a Vasilij Mitrokin, The Sword and the Shield, Basic Books 1999
V předchozím citátu je jedna důležitá drobnost: zpravodajské zdroje z Japonska. Jak se v posledních letech ukazuje, Sověti uměli na počátku války luštit japonskou diplomatickou šifru “Purple”, což mělo hrát v prvních týdnech a měsících války poměrně zásadní roli. Na počátku války, poté co se probral z počátečního šoku a apatie, řešil Stalin se svými generály otázku, zda bude muset Sovětský vést válku na dvou frontách – s Německem a Japonskem. Němci se usilovně snažili zatáhnout Japonce do války s Ruskem, Ribbentrop to dokonce v telegramu na velvyslanectví v Tokiu komentoval slovy: “Naším cílem je potřást si s Japonci rukou na Transsibiřské magistrále ještě před příchodem zimy”. V Japonsku existovali jak příznivci “severní” války s Ruskem, tak ti, kdo prosazovali “jižní” konflikt s Británií a USA. Ruský agent Richard Sorge, který pronikl na německé velvyslanectví v Tokiu (svedl zde velvyslancovu ženu) a patřil mezi ty, kdo se snažili Stalina neúspěšně varovat před německým útokem (za což byl generalissimem označen za „sráče, který se spřáhl s Japonskými maloprůmyslníky a bordely“), byl na podzim 1941 zatčen a Stalinovi nezbylo, než se obrátit na kryptoanalytiky.
Ruský agent Richard Sorge působil v Japonsku. Po zatčení byl považován za agenta Abwehru, ale po mučení se přiznal, že pracuje pro Sověty. Byl popraven v roce 1944.
Ti byli počátkem roku 1941 přeorganizováni a vznikla pátá kryptoanalytická sekce NKVD. Specialistou na Japonsko v ní byl Sergej Tolstoj, který si za své dešifrovací úspěchy vysloužil dva řády Lenina. Skupina, kterou vedl na podzim 1941, úspěšně rozluštila japonskou diplomatickou šifru, známou na západě pod označením Purple (věnovali jsme se jí v jednom z minulých dílů). Bylo to v pravý okamžik, protože rozluštěné japonské depeše odhalily, že v Japonsku vítězí příznivci “jižního” konfliktu a že země vycházejícího slunce tudíž Rusko nenapadne. Stalin díky tomu nechal převelet polovinu divizí z dálného východu na východní frontu. Podle některých historiků to byla nikoliv zima, ale právě tyto divize, společně s dalšími rezervami, které zastavily postup německé armády v prosinci 1941. Rudá armáda se díky tomu po katastrofálních porážkách během léta a podzimu dokázala přeskupit a výrazně posílit.
Sovětští kryptoanalytici sice neuspěli v prolamování německých šifer, ať už to byla Enigma nebo Lorenzova šifra, nicméně podobně jako jejich kolegové na západě výrazně zasáhli do vývoje války na východní frontě hned v jejím počátku a jsou proto nedílnou součástí příběhu úsvitu hackerů.
Použité zdroje
- The Sword and the Shield, The Mitrokhin Archive and the Secret History of the KGB
- Christopher Andrew and Vasili Mitrokhin, 1999 Basic Books, New York.
- Wikipedie OGPU
- Wikipedie GPU
- Wikipedie KGB
- Wikipedie NKVD
- Wikipedie L. N. Trockij
- Wikipedie Cambridge Five
- Wikipedie Richard Sorge
- Wikipedie Španělská občanská válka
- Wikipedie Gleb Bokij
- BBC Cambridge Five
- Systema Spetsnaz
- Fotografie: Wikipedie
ČLÁNKY DO MAILU