Zápisník linuxačky: můj první rok s Linuxem

24. 12. 2009
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Vánoce jsou tady a vy pravděpodobně už pojídáte cukroví a jen tak náhodou jste koukli sem. Ani letos jsme nevynechali vánoční článek a i tentokrát bude něčím zvláštní. Jelikož linuxaček je jako šafránu, rozhodli jsme se vydat roční zkušenosti jedné z nich. Jen nám ji moc nevyplašte a buďte na ni milí!

Jsem prý zvídavá, alespoň podobnými přívlastky mě častují mí přátelé – informatici. Čím jsem si tuto lichotku vysloužila? Nejprve tím, že jsem se rozhodla částečně distancovat od ICQ a následně jsem dala vale i operačnímu systému z dílny Gatese a spol. Koneckonců, myslím, že zrovna on můj odchod na svých příjmech nijak výrazně nepocítil. Však ani já jsem smutek z „rozchodu“ dlouho nedržela, neboť jsem se během předvánoční euforie rozhodla, že vyzkouším něco alternativního, něco, co nepoužívá každý druhý.

Zkrátka a dobře, nechtěla jsem jít s davem většiny, ale spíš proti němu. Snad i díky tomu padla volba na Linux, konkrétně pak na Ubuntu 8.10. Místo pečení vánočního cukroví jsem tedy zasedla k notebooku a pustila jsem se do instalace. Live CD jsem již důvěrně znala, ze zvědavosti jsem se občas nabootovala do Ubuntu a díky tomu jsem začala postupně objevovat jeho výhody, což mně postupem času přivedlo k myšlence, že se přidám k vyznavačům motta „Ubuntu – Linux for human beings“. Celá filozofie Linuxu mě poměrně dost nadchla, tak proč nevyzkoušet alternativní operační systém, který z uživatelů neždímá peníze a snaží se uspokojit všechny jejich potřeby v co největší míře? Žádné mínus jsem v hlavě nenašla, teoreticky jsem byla o Linuxu a jeho distribucích dokonale poučena, a tak mohlo mé soužití s Ubuntu 8.10 započít.

První dny mého „virtuálního soužití“ s novým operačním systémem byly ve znamení bloudění. Lišta už najednou nebyla ve spodní části obrazovky, ale v té horní. Všechny aplikace jsem s železnou pravidelností hledala v jiných záložkách, než v kterých se nacházely. Byla jsem ale hluboce přesvědčená o tom, že sžití s Ubuntu záviselo jen a pouze na zvyku, a proto jsem se snažila nepropadnout skepsi. Snad i díky mé vůli setrvat, a neztratit tak lichotivou nálepku „alternativní ženy“, jsem si Ubuntu postupně oblíbila. Možná, že mé začátky v Ubuntu nebyly tolik těžké právě proto, že jsem mnoho jeho aplikací, jako Gajim, Firefox či OpenOffice.org, využívala již ve Windows. Nicméně i tak se našlo pár věcí, které mi v Ubuntu tak trochu naháněly hrůzu.

Obrazovka Ubuntu Magda

Například z takového terminálu jsem pociťovala úzkost snad půl roku. Dnes mi tento můj strach připadá trochu směšný. Na druhou stranu se ale svým rozporuplným pocitům ani moc nedivím. Dlouhá léta jsem byla odkojena Windows, kde všechno fungovalo (a stále funguje) na principu „about us without us“. Naproti tomu v Ubuntu má uživatel jedinečnou příležitost zapojit se do dění. Takže i já jsem v sobě postupně pohřbila mýtus o Terminálu a vzala jsem na milost nejeden příkaz začínající na „sudo“. Právě on totiž pomohl odvrátit nejednu katastrofu způsobenou mou uživatelskou nerozvážností. A co Windows? Na ten jsem si už ani nevzpomněla a jediné, co mi připomínalo jeho „existenci“, byl grub, který mi den co den nabízel, že se v případě zklamání z nového „partnera“ můžu opět připojit k masové většině uznávající Microsoft a vše kolem něj.

Čas plynul jako voda a já jsem se konečně nabyla dojmu, že už nejsem tou ustrašenou uživatelkou, co neustále bloudí a tápe. Naopak. Vše už mělo svůj řád a má spokojenost byla den ode dne větší. Rozhodla jsem se tudíž založit si na svém blogu rubriku, kde budu psát o svých IT zkušenostech. Vznikla tak rubrika s názvem „IT očima běžné uživatelky“, která je věnována především tématice týkající se Ubuntu.

S trochou nadsázky by se dalo říci, že každý uživatel linuxových distribucí zažívá s těmito rozmanitými operačními systémy tak trochu sériovou monogamii. Vývojáři totiž nelenili a v intervalu šesti měsíců vypustili do IT světa vyšší verzi stávajícího systému. Má zvídavost se tedy v květnu opět přihlásila o slovo. Realizace upgradu se ukázala jako velice cenná zkušenost, která se hodila především v budoucnu. Samozřejmě, že jsem tuto událost musela sesumírovat i na svém blogu, kde v příslušném postu píši, že jsem z Ubuntu 9.04 v rozpacích.

Ano, skutečně jsem pociťovala značné rozčarování. Temná grafika mne vyvedla z míry již při prvním přihlášení do nového systému, pozadí na ploše, nesoucí se v duchu „New wave“, naopak působilo uklidňujícím dojmem. OpenOffice.org 3 potěšil s některými novými funkcemi, naopak Pidgin mě rozčiloval ještě více než v minulosti. Můj pozitivní postoj ke Gajimu, nativnímu Jabber klientu, tudíž ještě vzrostl. Velmi jsem si oblíbila hudební přehrávač Audacious, který je synchronizován s hudební knihovnou last.fm . Jinak nové Ubuntu výrazněji nenadchlo, ale ani vyloženě nezklamalo.

Kamarád mi s oblibou říkává, že pokud se v Ubuntu něco porouchá, není na vině systém, ale uživatel. Když jsem tedy před třemi měsíci napsala na Gajimu status, že „se mi pokazilo Ubuntu“, jeho první otázka zněla:“copak jsi mu provedla?“. Na mírně rýpavý dotaz jsem otráveně odvětila, že „já přeci za nic nemůžu, TO Ubuntu“. Brzy jsem však musela svůj názor přehodnotit. Opravdu jsem se do nemilé situace dostala vlastní vinou, leč nevědomě. Kde byl tedy zádrhel? Vyplýtvala jsem „životní prostor“ vymezený pro Ubuntu, a tak systém přešel do protiútoku. Třeba tak, že přestaly fungovat všechny vstupní ovladače, takže jsem neměla šanci se dostat dál než do Grubu.

Proto jsem povolala na pomoc několik přátel, ovšem co ajťák, to jiný názor, takže se jednoznačný konsenzus bohužel nekonal. Zdálo se, že nejrychlejším řešením bude reinstalace systému. Nadšená jsem sice nebyla, ale věděla jsem, že hledání dalších řešení zabere mnoho drahocenného času. Proto jsem tedy opět oprášila Live CD a využila jeho služeb. Po instalaci jsem provedla další upgrade (bohužel jsem vlastnila Live CD k verzi 8.10 a vypálení obrazu staženého z netu jsem raději nechtěla riskovat) a po dalších třech hodinách bylo dílo dokonáno a nezbývalo, než obnovit zálohy některých dat, programů a hesel. Pak už jsem byla zase šťastnou uživatelkou.

bitcoin_skoleni

Ovšem nebyla bych to já, kdybych se znovu nehrnula do situací, které by se měly nechat „uležet“. Minimálně upgrade na verzi 9.10 by si čas rozhodně zasloužilo. Škoda, že jsem na tuto skutečnost přišla až ve chvíli, kdy nejen, že se aktualizace jako taková nezdařila, ale nešla ani „napravit“ všemi možnými fígly v terminálu. Tři dny jsem se urputně snažila zachránit katastrofický stav, v kterém se mé Ubuntu nacházelo, ale všechny snahy byly marné. Verdikt byl víc než nemilý a já dokonce uvažovala o tom, že svůj „svazek“ s Linuxem i jeho dítky rozvážu. Nakonec jsem ale své impulzivní rozhodnutí přehodnotila a provedla jsem nezbytnou reinstalaci. Vše tentokrát proběhlo hladce, což mě usvědčilo v tom, že můj „rozvod“ s Ubuntu odložím na dobu neurčitou. Možná, že jsem k podobnému názoru dospěla i díky tomu, že Ubuntu na mě udělalo vážně dojem, především jednoduchá, oku lahodící grafika získala velké plus. Ovšem, aby nebylo naše soužití tak idylické, přehnala se další bouřka v podobě nefungující WiFi. I tento konflikt byl ale záhy vyřešen. Od té doby šlape vše jak má a já doufám, že tímto příznivou situaci nezakřiknu…

Před pár dny uběhl rok ode dne, kdy jsem řekla ano otevřeným operačním systémům a bez zármutku opustila komerční IT produkty. Byla to doba zkoušek, tolerance a objevování nepoznaného. Byla to zatěžkávací zkouška, ale myslím, že mohu s ledovým klidem prohlásit, že jsem uspěla. S příjemným pocitem tedy vstupuju do roku 2010, který, jak doufám, přinese v mém „partnerství“ s Ubuntu další nečekané a zajímavé zkušenosti… Už se na nadcházející novou IT etapu docela těším. Tak tedy, vzhůru do toho!

Autor článku

Magda Hanková je studentkou Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, kde studuje sociální pedagogiku. Vede regionální časopis UnArt.