Ono to bylo trochu jinak. Banky neměly žádný zájem poskytovat hypotéky a jiné služby klientele, u níž nemohly očekávat příliš vysoké zisky. Nejde o to, že by ty hypotéky ti klienti nedokázali splácet, ale že by ty hypotéky musely mít parametry, které nejsou pro bankéře tak výhodné. Stát prostě řekl, že jestli se banky chtějí podílet na státních zakázkách a jiných výhodných programech, tak ale něco za něco. Což je naprosto rozumný a správný přístup. CRA byl sice zákon, ale zákon, kterým se měli řídit státní úředníci, nikoli banky. Bylo čistě na libovůli bank, jestli přijmou ty podmínky CRA a využijí benefitů z toho plynoucích.
Fannie Mae (a Fredie Mac) jakožto státem zřízené banky sloužily k zajišťování likvidity sekundárního hypotečního trhu. Vykupovaly hypotéky od agentů, třídily je a v podobě derivátů vypouštěly na sekundární trh. Pro to vykupování měly ovšem stanovena jasná pravidla - každá hypotéka byla oceněna podle bonity klienta a rozdělena na dvě kategorie - prime a subprime. Jenže soukromé investiční banky když viděly, jak se ten trh hýbe, tak v honbě za mamonem si zřídily "vlastní" kategorii, kterou příznačně mezi sebou označovaly jako "toxic waste". Jednalo se o hypotéky vnucené různým Mexikánům a černému obyvatelstvu v podstatě bez práce. Ale fungovalo to - dokud hrála hudba, nikdo neprohrál. Postupně se do toho zapojovali další a další i když všichni moc dobře věděli, že se hraje na černého petra. Byly to právě tyto "sub-subprime" hypotéky, které iniciovaly krizi! Nikoli ty "původní" subprime hypotéky. Fannie Mae by hypotéky zařazované mezi toxic waste nikdy nevykoupila!
Takže žádný stát, ale finančníci. Samozřejmě že spousta lidí by to ráda hodila na stát (aby to korespondovalo s jejich vírou nebo z čistě pragmatických zájmů - "my ne, to všechno stát!"), ale jedinou chybou státu bylo, že dostatečně trh s realitními deriváty nereguloval a připustil, aby se děly takovéto věci.
Tolik k mamonu privátních bank, které chudákům vnucují hypotéky.