Dohoda ACTA je zřejmě nejvýznamnějším mezinárodním dokumentem ohledně ochrany duševního vlastnictví, který se v současné době projednává a je příznačné, že na rozdíl od SOPA či PIPA dosti plíživým a neveřejným způsobem. Zatímco dvě zmíněné legislativní normy jsou nařízeními platnými především USA a na další země mají spíše nepřímý dopad, ACTA by se nás mohla dotknout podstatně intenzivněji. Mělo by jít o souhrnnou normu, která bude platit globálně.
Dohodu podepsalo 1. října 2011 v Tokiu osm zemí (USA, Austrálie, Kanada, Japonsko, Maroko, Singapur, Jižní Korea) a další tři subjekty, které se účastnily vyjednávání (EU, Mexiko a Švýcarsko) sice dohodu nepodepsaly, ale oznámily, že tak učiní, jak jen to bude možné. Z prohlášení i dlouhodobých postojů Unie je zřejmé, že na celé věci má velký zájem, i když je její legislativní proces v této oblasti dosti komplikovaný. Smlouva by měla začít platit, pokud ji ratifikuje nejméně šest zemí. Samozřejmě jen na jejich území.
Ve čtvrtek 26. ledna proběhla v Tokiu další schůzka, kde se k dokumentu podpisem připojilo 22 zemí Evropské unie, včetně České republiky. Ze zemí sedmadvacítky nebyly přítomné jen Německo, Nizozemsko, Slovensko, Kypr a Estonsko. Jelikož jednání nejsou veřejná, není možné ani říci, z jakého důvodu zmíněné země nepodepsaly. Je třeba zdůraznit, že podpis dohody a její ratifikace jsou dvě dosti odlišné skutečnosti.
Na úvod je třeba říci, že ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement česky Obchodní dohoda proti padělání) není jen zaměřená proti počítačovému pirátství, ale má podstatně širší dopad. Měla by být nástrojem v boji s klasickými padělky, ale také partikulárně zasahuje i do oblastí, jako jsou geneticky modifikované potraviny.
Proti tomuhle ACTA bojuje, bohužel nejen proti tomu
Ač má celý dokument řadu problematických míst (na která se zaměříme a budeme je ještě podrobněji komentovat), je možné říci, že zde nalezneme také některé pozitivní prvky, jako je rozvoj mezinárodní spolupráce, snahu o vytvoření mezinárodního právního prostředí v oblasti ochrany duševního vlastnictví nebo právě boj s „běžnými“ padělky.
Osobně se domnívám, že právě snaha vytvořit jednotné právní prostředí, které by řešilo mezinárodně jednotně autorská práva, patentovou ochranu a duševní vlastnictví vůbec, je mimořádně důležité. Dnešní smlouvy jako je EULA mají právní platnost přinejmenším spornou, firmy vydávají nesmyslné prostředky na patentové spory, které dopadají různě v různých státech atp. Rozvoji vědy, obchodu i softwaru by něco podobného nepochybně prospělo, i kdyby to znamenalo určitá omezení. Osobně se ale domnívám, že ACTA není v tomto ohledu krokem správným směrem.
Obsah dohody
V následujícím se zaměříme na některé vybrané body z dohody ACTA. Není v našich možnostech se věnovat všemu, proto vybereme především ta ustanovení, která se týkají počítačového pirátství, open source či internetu.
Hodně diskutovaným tématem je regulace internetu. Podle dohody – která je ve skutečnosti definovaná relativně vágně – by státy, které se k ACTA připojí, měly zavést takové mechanismy, které by umožnily urychlenou nápravu porušení duševního vlastnictví a zabránily jejímu dalšímu šíření. Podle některých komentátorů nabádá podobný systém k zavedení seznamu blokovaných stránek (například na úrovni DNS) či dokonce odpojování uživatelů od sítě. Osobně se ale nedomnívám, že by nutně muselo jít překročení současného rámce praxe. Bude vždy záležet na přísnosti výkladu.
„Poplach, má v botě iPod!“
Jedním z nejvíce diskutovaných (a nejabsurdnějších) nařízení je pak možná kontrola dat na hranicích. V podstatě by to mohlo znamenat, že by uživatel během kontroly musel být schopen prokázat nabytí všech dat, která má na počítači, v telefonu či čtečce. Reálně není vůbec jasné, jak by podobný proces mohl vypadat, ale přinejmenším zde vzniká velký prostor pro šikanu cestujících. Šance, že se podaří zabránit obchodu s nelegálním obsahem touto cestou, je přitom prakticky nulová.
Zajímavý spor se vede okolo DRM. Spojené státy chtějí (v duchu SOPA či PIPA) považovat za trestné nejen její obcházení, ale také nabízení softwaru, který ji umožňuje obejít. Na tomto bodě zatím není v rámci smlouvy shoda, ale je jasné, že by se DRM měla těšit podstatně vyššímu statutu ochrany, než tomu bylo doposud. Dalším zajímavým bodem je diskuse ohledně „fair use“, jenž by umožnil určitým subjektům překračovat hranice striktní ochrany duševního vlastnictví. V tomto kontextu je možné zmínit například velice liberální přístup k tomuto problému v rámci amerického školství.
Létáte s notebookem? Pozor na jeho obsah.
Za největší problém je možné považovat především otázky týkající se ochrany osobních dat. Poskytovatelé internetového připojení (ISP) by podle dohody měli být povinni poskytovat údaje o uživatelích podezřelých ze stahování nelegálních dat a to bez úředního příkazu. Podle všeho jde o jeden z významných způsobů narušení soukromí, který není možné nechat bez povšimnutí. Je zde navíc důležitý aspekt praktické implementace amerického DMCA do mezinárodního prostředí. V tomto kontextu nelze nezmínit, že jde v zásadě o dohodu, která silně oslabuje presumpci neviny, což je další významný bod, který je možné jí vytknout.
Místo závěru
Neméně zajímavé také je, že dohoda se snaží zavázat již řadu existujících organizací (např. WTO či OSN) ve vymáhání a prosazování této úmluvy. Měly by vzniknout také nové speciální organizace, které by na její naplňování dohlížely a současně měly i exekuční pravomoc. Pokud bychom na tomto místě měli nějak shrnout základní rysy dohody, tak je možné říci, že jde o silnou kriminalizaci porušování autorských práv, a to včetně čistě vlastní potřeby, přičemž se zavádí nové represivní mechanismy, které se často nacházejí na hranici dodržování základních lidských práv a svobod.
Jelikož jde o problematiku velice obsáhlou a zajímavou, budeme se jí věnovat ještě v následujícím článku. Tam se zmíníme o zastáncích a oponentech dohody, podíváme se na to, v jakém stavu je ratifikační proces a na některé možné praktické dohody schválení ACTA.
