Začátkem devadesátých let minulého století byla společnost Commodore téměř na vrcholu své slávy. Po několika letech neúspěchu na poli osmibitových počítačů pomalu zaplavovala svět svými osmibitovými Commodory C64 (v asijských zemích se až do dnešních dnů prodávají jako levné herní konzole), které neměly ve své kategorii přílišnou konkurenci. Počítače Sinclair byly sice levnější, ale jejich možnosti zdaleka nedosahovaly schopností šedesátčtverky.
Na druhé straně se snažila prodávat společnost Atari, jejíž osmibity byly skutečnými machry na zpracování MIDI signálu – neuměly však nic víc. Commodore C64 dostal do vínku hned několik zajímavých věcí – procesor sice běžel na taktu pouhého 1 MHz, ale grafický čip byl taktován na tehdy neuvěřitelných 16 Mhz, díky čemuž bylo možné na televizní obrazovce ukázat ve velkém rozlišení ve speciálním fli-interlaced módu až osmdesát barev současně. Také zvukový čip nebyl žádné ořezávátko a zvuk linoucí se z tohoto počítače byl – svého času – používán v jednom regionálním rádiu jako nástroj pro tvorbu zvukových předělů.
Kvůli použitému procesoru se tyto počítače nedodávaly do zemí východního bloku, protože stejný procesor používala americká armáda. Cé šedesátčtverka byla neuvěřitelně úspěšná například v sousedním Německu, odkud se velmi často načerno dovážela. Nástupcem tohoto legendárního počítače však ještě nebyla Amiga – byl jím C128, který měl oproti šedesátčtverce dvojnásobné množství paměti a rychlejší procesor. Příliš se však neujal, protože neuměl nic navíc a programy, které spouštěl, dokázala spustit i C64. Nebyl proto důvod utrácet za dražší stroj, když levnější posloužil úplně stejně.
Po neúspěšchu C128 vyrazili vývojoví pracovníci Commodoru celému světu dech počítačem, jehož architektura ani operační systém nebyly doposud nikým a ničím překonány. Představena byla šestnáctibitová Amiga 500. Tento počítač bez pevného disku a s poměrně malou operační pamětí však překvapil a předběhl svou dobu. Celé hardwarové kouzlo spočívalo v nepoužití modulární koncepce, jakou známe například z počítačů PC nebo Apple – celý počítač byl osazen na jedné desce s plošnými spoji. Tohoto vysokého stupně integraci bylo dokázáno použitím tří zákaznických obvodů, z nichž každý měl na starosti něco jiného – jeden grafiku, druhý fungoval jako řadič disku, apod.
V této době, kdy světu PC vládly počítače s procesorem 286 a vrcholem jejich grafických schopností bylo 16 VGA barev, uměla Amiga 500 zobrazit celých 4096 barev, které bylo možno navolit z palety 16 milionů odstínů. Zvukové schopnosti byly také na velmi profesionální úrovni a ani náhodou se nedaly srovnávat s pískáním PC speakeru. Zajímavostí bylo také použití dvou typů pamětí. Přímo na základní desce byla integrována tzv. Chip-RAM, která byly využívána systémem i všemi specializovanými procesory. Práce s touto pamětí nebyla příliš rychlá, protože systém zde musel trošku živořit. Proto bylo do Amigy možno přidat tzv. Fast-RAM, která byla využívána pouze operačním systémem.
Nejem hardwarem živ je počítač. Amigu dělá Amigou také její operační systém. U toho je docela problém zjistit jeho původ, protože nepřipomíná žádný ze systémů své doby. Lze nalézt jistou podobnost s počítači Apple Macintosh – například použitím ROM paměti s uloženým loaderem a jádrem systému (v Amiga terminologii Kickstart) nebo zcela grafickým uživatelským rozhraním. Zde však veškerá podobnost s MacOS končí, protože programovací techniky použité v tomto operačním systému nepřipomínají žádný ze známých systémů.
AmigaOS se chová jako realtimový systém, přestože takový není. Používá tak propracovaný multitasking, že dosud zůstává nepřekonán – nenajdete operační systém s tak kvalitním víceúlohovým prostředím (velmi blízko je například BeOS, AtheOS nebo QNX, jsou však o hodně mladší a stále na AmigaOS nemají). Největší nevýhodou tohoto systému byla – a stále je – neexistence systémů ochrany paměti – aplikace má přístup kamkoli do operační paměti a pokud šáhne tam, kam nemá, může s sebou strhnout celý systém.
AmigaOS také dokáže přehrávat video, které má nahrané z diskety v paměti, a v průběhu přehrávání načítá z jiné diskety další část. Je to také jediný systém, který zvládne například současné formátování několika disket bez toho, aby to uživatel poznal při práci. To počítače PC s Windows stále neumí a při formátovaní diskety v tomto operačním systému nemůžete pohnout ani myší.
Není proto divu, že pětistovka Amiga měla úspěch. Na bázi Amigy 500 byla prodávána ještě Amiga CDTV, což byl vlastně první set-top box vůbec. Tako Amiga byla zavřena v krásné černé krabici, vypadala jako stereo zesilovač do hi-fi soustavy a mohla fungovat jako přehrávač CD disků.
A pak přišla další revoluce. Nově představená Amiga 1200 obsahovala rychlejší a 32 bitový procesor (Motorola MC68020 na 14 Mhz), 2MB Chip paměti a inovované zákaznické čipy. Nová 32 bitová verze operačního systému přinesla spoustu vylepšení v oblasti stability a podpory přídavných periferií. Dvanáctistovka se prodávala bez pevného disku, bylo však možno připojit běžný IDE disk. A přestože byla – stejně jako pětistovka – integrována do klávesnice, byl v ní i slot pro rozšiřující karty, které umožňovaly rozšíření Fast-RAM paměti nebo upgrade procesoru (k dispozici byly karty s procesory 68030, 68040 a nejvýkonějším 68060).
Na bázi Amigy 1200 se časem objevily ještě další varianty – Amiga 600 byla určena především pro hraní her – byla menší a neobsahovala numerickou část klávesnice, a Amiga CD32 byla jedna z prvních 32 bitových herních konzolí vůbec – obsahovala také CD mechaniku a neměla klávesnici.
Pro profesionální grafická studia byla určena Amiga 4000, která byla hardwarově stejná s Amigou 1200, byla však umístěna v klasické počítačové skříni a obsahovala několik slotů pro rozšiřující nebo grafické karty.
V této době byla Amiga na svém vrcholu. Počítače PC stály někde v pozadí – ale začínaly být stále více vidět. Proto Commodore udělalo osudovou chybu – začalo vyrábět také počítače PC kompatibilní. Protože tyto počítače se téměř vůbec neprodávaly, byly dotovány zisky z prodeje Amig. Tento způsob financování výroby PC kompatibilních počítačů dovedl Commodore velmi rychle ke krachu. Po čase koupil práva na výrobu počítačů Amiga německý Escom, který si od jejich prodeje hodně sliboval. A skutečně – Amigy pouze prodával, ale nevyvíjel nový typ, který byl již zapotřebí. Nicméně Amiga 1200 se ve standardní konfiguraci (14 MHz procesor a bez disku) prodávala ještě současně s PC počítači s procesory Pentium a velkými pevnými disky.
Po krachu Escomu vznikla společnost Amiga Inc., která se zabývá vývojem operačního systému a snaží se Amigy udržet při životě. Plány má velké – probíhá totiž portace Amigy na hardwarovou platformu PowerPC procesorů (stejný krok prodělaly i počítače Apple Macintosh). Již jsou vidět dílčí úspěchy této portace – v současné době však jen jako rozšiřující karty do Amigy 1200 nebo 4000, žádný nový typ není na obzoru. A určitě je to obrovská škoda, protože Amiga má spoustu zajímavých deviz, které by jistě dokázala výhodně udat. Nevím jak vy, ale já bych si úplně novou Amigu s PowerPC chipem určitě pořídil.
