Předmluva
Do velice kontroverzní debaty o softwarových patentech se zapojily především velké korporace se značným patentovým portfoliem a dohodami o křížovém licencování na straně jedné a nemajetní, podnikatelé, malé a střední firmy a uživatelé softwaru, od studentů používajících GNU/Linux až po úředníky ve vládních institucích, na straně druhé.
Odmítnutím direktivy o softwarových patentech v roce 2005 se tato debata podstatně uklidnila. Na její místo se dostala témata jiná, např. problematika standardizace. Otevřené standardy se na léta staly módním pojmem, ale nikdy se intenzivněji neprojednávala jejich přesná definice.
Ve středu 19. listopadu 2008 se zástupci obou táborů střetli v Bruselu na sympoziu s názvem „Právo intelektuálního vlastnictví ve standardizaci informačních a komunikačních technologií“ (IPR in ICT standardisation), ačkoliv název „Patenty ve standardizaci informačních a komunikačních technologiích(ICT)“ by byl přesnější, jelikož diskuze probíhala výhradně o vztahu patentů a standardizace ICT.
Mezi patenty a standardy panuje rozpor, a proto mnoho lidí žádá ujasnění vztahu mezi patenty a standardy. Tento článek komentuje dění na sympoziu a vysvětluje, proč by měly být standardy upřednostněny před patenty, alespoň v oblasti softwaru.
Pozadí: Patenty a Standardy
Myšlenka patentu není nová. Její kořeny leží v panovnických „litterae patentes“ (úředních patentech) udělující výhradní práva určitým lidem. Demokraticky zvolené vlády zaujaly místa panovníků a patentová legislativa se časem vyvíjela, ale základní charakteristika patentu zůstává stejná.
Stručně řečeno – patent je monopol udělený vládou na omezenou dobu ve prospěch svých občanů
Na pojem monopol bývá často pohlíženo negativně, a je k tomu dobrý důvod. Monopol potlačuje inovaci a zvyšuje cenu kvůli neexistenci konkurence. Na těchto základech je monopol obecně považován za škodlivý pro ekonomiku a společnost. Získání monopolu není nelegální, ale společnost má oprávněný zájem na zamezení zneužití moci, kterou monopol propůjčuje a usiluje o to pomocí antimonopolních zákonů.
Monopolní právo, vytvořené patentem, s sebou přináší stejně škodlivé jevy jako samotný monopol. Stát jej uděluje, protože se předpokládá, že neexistence patentů by mohla zabránit publikování převratných objevů, což je považováno za škodlivější jev než samotný monopol poskytnutý patentem.
Vznik patentové dohody je založen na myšlence, že zveřejnění informací o patentu umožní, aby se z nich ostatní mohli učit a stavět na nových myšlenkách. Nepřítomnost užitečných informací ve zveřejněném patentu nebo nedostatečné povýšení veřejných vědomostí z něho plynoucí, znamená udělení monopolu bez jakékoliv přínosu pro společnost.
Stejně jako patenty, i standardy jsou úzce spojeny se zveřejněním informací. Původ slova standard nacházíme v heraldice, ve slově ‚standarta‘, které se vztahuje k symbolu pro styčný bod viditelný v bitvě.
Moderní užití tohoto slova zachovává význam veřejně viditelného vztažného bodu, ačkoliv se tento pojem přemístil i do jiných oblastí. Takže se pod ním mimo jiné rozumí „něco zavedené autoritou, obyčejem nebo všeobecným souhlasem jako vzor nebo příklad“ nebo také „Konstrukce sloužící jako základ nebo opěrný bod.“ (podle Merriam-Webster On-line slovníku).
V informačních a komunikačních technologiích nese slovo standard oba zmíněné významy. Podle Britské instituce pro normy (British Standards Institution – BSI) standard znamená "dohodnutý a opakovatelný způsob, jak něco dělat. Je to zveřejněný dokument obsahující technické specifikace nebo jiná jasná měřítka navržená ke konzistentnímu užití jako pravidla, směrnice nebo definice. […] Každý standard je výsledkem kolektivního úsilí. Výbor výrobců, uživatelů, výzkumných organizací, vládních oddělení a spotřebitelů spolupracuje na návrhu standardu, který se vyvíjí zároveň s požadavky společnosti a technologií. […] "
Výchozí myšlenka tkví v tom, že standard přináší společnou půdu, která poskytuje prostředky pro interoperabilitu a hospodářskou soutěž. Tato myšlenka platí zejména v oblasti informačních a komunikačních technologií(ICT), kvůli své vzájemné závislosti a silné propojenosti. Když se všichni hráči na ICT trhu drží stejného standardu a poskytují vzájemnou interoperabilitu, znamená to pro Zákazníka nejen možnost výběru mezi různými produkty a službami, ale i možnost bezproblémové výměny informací mezi sebou.
Naproti tomu absence nebo selhání standardizačního procesu pokřivuje vzájemnou propojenost takovým způsobem, že nástup monopolizace je téměř nevyhnutelný. Uživatelé jednoho produktu nebo služby mohou spolupracovat pouze s uživateli stejného produktu nebo služby. Postupem času jedno řešení dosáhne tak velké uživatelské základny, že zbytek uživatelů je de facto postaven před výběr mezi přidružením se k této skupině nebo ztrátou možnosti komunikace s majoritou uživatelů. Tohle může nastat například tehdy, když se software sváže s dominantní hardwarovou platformou.
Standardy jsou převážně nástrojem pro umožnění vzniku konkurenčního prostředí, což přináší prospěch široké veřejnosti. Účel standardů je veskrze antimonopolní.
Jejich existence také podporuje inovaci. Jelikož samotné odchýlení od standardu znamená automaticky jeho porušení, standardizace a inovace vypadají jako protichůdné cíle a do jisté míry to je skutečně pravda. Ale jakmile probíhají veškeré změny v duchu shody mezi jeho implementátory, stává se výsledkem zmodernizovaná verze standardu, dostupná pro všechny. Existuje ještě druhý způsob, který spočívá v inovaci něčeho postaveného nad samotným standardem, za využití standardu jako základu pro další inovaci, místo inovace samotné oblasti pokryté standardem.
Kvůli své globální a na spolupráci založené povaze jsou počátky standardizačního procesu o poznání pomalejší. Dalším problémem je náročnost zapojení se do standardizačního procesu. Výsledkem je, že velké společnosti mají mnohem silnější zastoupení než malé a střední firmy.
Druhý způsob inovace standardu je přístupný všem, soukromým osobám, malým a středním firmám i velkému průmyslu. Navíc je omezen jen rychlostí vývojového týmu zodpovědného za inovaci. Když bude proces inovace tvořen pouze jediným subjektem, vznikne dočasný monopol. Ale po určitém dozrání se nově vzniklá inovace opět zformuje do standardu, který se stane základem pro další inovaci.
Zatímco první způsob počítá převážně s malým, pozvolným pokrokem, druhý způsob se hodí pro zapojení hospodářské majority, je mnohem vhodnější pro průkopnické myšlenky a jeho ochrana je pro společnost pravděpodobně důležitější.
Rozpor: Naprosto protichůdné prostředky
Během debaty vyvstala na povrch problematika naprosto rozdílných cílů patentů a standardů, například v proslovu Karsten Meinhold, předseda zvláštní komise pro práva „intelektuálního vlastnictví“(IPR) při Evropském Institutu pro telekomunikační normy(ETSI), tvrdí „IPR a standardy slouží k rozdílným účelům: IPR jsou určeny k výhradnímu soukromému užití, standardy jsou určeny k veřejnému, kolektivnímu využití“.
Jak patenty, tak standardy obhajují svou existenci prospíváním veřejnosti, ale zvýhodnění jednoho oslabuje funkci druhého. Standardy se snaží potlačit monopoly, patenty je vytvářejí. Nebo, jak prohlásila Tomoko Miyamoto, vrchní právní zástupkyně oddělení patentového práva na Světové Organizaci Intelektuálního Vlastnictví(WIPO), ve své prezentaci: Patentové křoví(hustá síť překrývajících se patentů, kdy jejich vlastníci licencují jen část z nich, aby si zajistili monopol, pozn. překl.) a patentové přepady(„patent hold-ups“ – prosazování patentových nároku dle dříve nezveřejněných patentů proti realizátorům standardu poté, co byl standard přijat, pozn. překl.) vznikají z legitimního využití výhradních práv, které patenty úmyslně udělují. Jsou to běžné a zamýšlené následky patentového systému.
Umožnění patentování standardů je tedy úmysl, který má za cíl udílení monopolů na standardy pro určité skupiny a tím i právo z kazu implementace ostatním.
Zveřejnění ex-ante
(ex-ante – lat., v době před událostí, pozn. překl.) V průběhu let se standardizační komunita pokusila několikrát zmírnit tyto neduhy. Jedním z těchto pokusů je tzv. „Zveřejnění ex-ante“. Skupiny vytvářející standard používají tento způsob k dohodnutí licenčních podmínek ještě v době návrhu standardu. Jestliže tyto podmínky nejsou přijatelné pro některou ze skupin spolupracující na standardu, pak nebude technologie pokrytá patentem začleněna do standardu.
Jaké podmínky jsou přijatelné je silně subjektivní věc. Velká korporace, se značným patentovým portfoliem a s uzavřenou dohodou o křížovém licencování příslušných patentů, může jednoduše zvážit přidání dalšího patentu do dohody bez větších nepříjemností. Stejná situace vypadá ale podstatně jinak z pohledu malé nebo střední firmy, která mívá typicky nanejvýš malé patentové portfolio a která může očekávat vyděračské podmínky pro udělení licence.
Jelikož jsou malé a střední firmy ve standardizaci zastoupeny výrazně slaběji, zveřejnění ex-ante přináší uspokojivé výsledky převážně velkým korporacím se značným patentovým portfoliem, které soutěží ve stejné oblasti. Hospodářská majorita nemá téměř žádné slovo v otázce přijatelnosti podmínek.
Další problém se zveřejněním ex-ante je v obtížném vymáhání podmínek, jak poukázala Suzanne Michel, náměstkyně ředitele ministerstva pro firemní politiku a koordinaci Federální obchodní komise Spojených států (FTC) , ve své prezentaci . FTC zjistila, že Společnost Rambus Incorporated se připojila a navštěvovala zasedání standardizace Joint Electron Device Engineering Council (JEDEC) za účelem podsunutí své patentované aplikace pokrývající technologii, jejíž začlenění do budoucích standardů se právě projednávalo. Dle názoru FTC bylo tohle jednání podvodné, porušovalo zásady o zveřejňování platné pro JEDEC a nezákonně poskytlo společnosti Rambus monopolní postavení.
Obvodní soud pro Washington a okolí nesouhlasil s interpretací rozhodnutí FTC z dubna roku 2008. Podle výše zmíněné náměstkyně soud prohlásil, že vyhnutí se takzvaným „Rozumným A NeDiskriminujícím“ (RAND) licenčním podmínkám se nepovažuje za neoprávněné jednání a že neexistuje důkaz, že by se JEDEC vyhnul příslušným technologiím, kdyby věděl, že Rambus plánuje využití svých patentů v plném rozsahu umožněném zákonem. Soud dále vyjádřil neochotu prohlásit patenty za nevymahatelné na základě nejasných zásad o zveřejnění.
Jak patenty, tak standardy obhajují svou existenci prospíváním veřejnosti, žádné odhalení nové technologie plynoucí z toho, že Rambus získal patent na právě připravovaný standard, se nekonalo. Také poskytnutí monopolní moci společnosti Rambus nad standardy vytvořenými v JEDECu škodí veřejným zájmům. Skutečně to nevypadá, že by vznikl nějaký veřejný prospěch.
Zdá se, že FTC se nemýlila ve svém zhodnocení situace, jenže stejně tak i soudu musíme dát za pravdu, protože poskytnutí časově omezených monopolů je základním smyslem a funkcí patentového práva. Úloha soudu nespočívá v rušení zákonů a většina zákonodárců nebere v potaz konflikt veřejného zájmů mezi patenty a standardy.
JEDEC mezitím upravil svou politiku pro zveřejňování, což může pomoci zamezit podobným problémům v budoucnu. Vezmeme-li v úvahu, jakou váhu má u mnoha soudů patentový zákon oproti standardizaci, jen budoucí soudní pře ukážou, zda byl tento problém vyřešen způsobem, který obstojí oproti formálnímu zákonnému přezkoumání.
(F)RAND
Výše zmíněné se týká všech Normalizačních institutů, které vyžadují zveřejnění ex-ante, jenže těch není mnoho. Většinou bývají podmínky zveřejnění čistě dobrovolné a spoléhá se na ujištění držitelů příslušných patentů, že budou souhlasit s takzvaným RAND nebo FRAND – („Férovými, Rozumnými A NeDiskriminačními“) – tedy spravedlivými, přiměřenými a nediskriminujícími podmínkami.
Jednou z častých cílů kritiky termínu (F)RAND je chybějící definice toho, co je přiměřené a pro koho. Během roku 2006 na Internet Governance fóru(IGF) v Aténách, Susy Struble ze Sun Microsystems poukázala na to, že co je přiměřené pro jednu stranu nemusí být přiměřené pro stranu druhou.
Licenční praktiky se značně liší a jsou ovlivněny různými faktory, včetně, ale ne výhradně, otázek, zda může firma riskovat na příslušném trhu a jak agresivně chce usilovat o své patentové výnosy.
Patenty mohou být mimoto prodány nebo získány v rámci obchodní restrukturalizace nebo akvizice. Budoucí držitelé patentů mohou považovat jiné podmínky za přijatelnější, stejně tak i mohou patřit mezi držitelé patentů, kteří se nikdy nezúčastnili standardizačního procesu, a nebo se dokonce ani nikdy nesetkali s RAND podmínkami.
RAND podmínky se obecně rovnají neurčité záruce o poskytnutí licence na požádání. Taková záruka nezaručuje trvalou licenci na patent a není platná pro nového držitele patentu. Takže nový držitel patentu se může svobodně rozhodnout, jak bude vynucovat patent, včetně patentového přepadu všech existujících implementací standardu.
Jak paní Miyamoto z WIPO poznamenala, patentový přepad je legitimní a zamýšlený způsob využití patentového systému, takže dokonce i v RAND zřízeni existuje značné množství nejistoty, které neustále zvýhodňuje velké společnosti, které mají nejen hlubší kapsy, ale také větší právní oddělení a patentová portfolia.
Tato nejistota způsobila velkou frustraci mezi malými a středními firmami, kterou Charles Schultz z Ars Aperta shrnuje větou ‚RAND znamená RANDom [random – nahodilé, pozn. překl.] poskytování licencí podle toho, zda je konkurence v dohledu.‘ Ve své prezentaci , pan Schulz také poukázal na to, že (F)RAND podmínky diskriminují Svobodný software. Dokonce i RAND podmínky spojené s nulovými poplatky často prokazují stejné problémy protože zakazují sublicencování(poskytnutí licence třetí osobě)
Svobodný software (také známý jako Open Source, FOSS nebo FLOSS) je založený na myšlence, že každá soukromá i právnická osoba má právo býti uživatelem, vývojářem, distributorem nebo kteroukoliv kombinací předchozího. Pro Svobodný software jsou přijatelné pouze podmínky, které zaručují toto právo. Odhaduje se, že Svobodný software dosáhne 32% zastoupení informačních služeb a 4% HDP Evropy v roce 2010.
Vesvé prezentaci, zdůrazňuje Amy Marasco, General Manager Standards Strategy Microsoftu, že nepovažuje Svobodný software za obchodní model. To je pravda do stejné míry, jakože proprietární software sám o sobě také není obchodním modelem. Obchodní modely jsou postaveny jak nad Svobodným, tak i proprietárním softwarem.
Paní Marasco dále zdůrazňuje, že všechny tyto obchodní modely jsou legitimní a zatímco existují silné rozdíly v názorech, který softwarový model je lepší a udržitelnější volbou pro ekonomiku a společnost, z pohledu politické analýzy standardu je třeba brát všechny obchodní modely postavené na základě proprietárního softwaru, Svobodného softwaru nebo kombinaci obou, jako právoplatné a legitimní.
Jak bylo zmíněno již dříve, úroveň Evropského HDP souvisejícím se Svobodným softwarem dosáhne dle odhadu 4% v roce 2010. Všechny strany se shodly na tom, že veškeré obchodní modely, včetně těch zahrnující Svobodný software, jsou legitimní. To vyvolává otázku, zda je vůbec možné charakterizovat vyloučení této legitimní části ekonomiky kvůli výběru licenčního ujednání, slovy spravedlivý, přiměřený a nediskriminující.
Újma kvůli vyloučení?
Situace se nápadně podobá situaci s podvodnými léky, kde je argument ohledně nutnosti patentového práva vždy doprovázen úvahami kolem ochrany veřejného zdraví. Ale pouze účinné léky, které jsou shodné s patentovaným výrobkem mohou potenciálně porušit patent. Zdravotní rizika tedy vyvstávají převážně tam, kde patenty nebyly porušeny.
Se standardy je situace trochu podobná. Pokud je patentován část standardu, pak jen implementace, která je pokryta patentem poskytuje účinnou protilátku proti monopolizaci. Nutnost obcházení patentů zpravidla porušuje dodržení standardů a poškozuje veřejný prospěch, tedy hnací sílu stojící za procesem standardizace.
Takže patenty ve standardech můžou zapříčinit znemožnění plné interoperability legitimním podnikům na některých trzích. Jak již dříve zmíněná BSI(Britská instituce pro normy) definovala : „Standardy jsou vytvořeny k dobrovolnému užití a nepodléhají žádným regulacím. Nicméně zákony a nařízení mohou vynutit dodržení shody s určitým standardem.“
Jakmile již byla některá technologie standardizována, pak některé volby nebývají prováděny s ohledem na technologickou kvalitu. Dokonce i tam, kde existuje lepší řešení, které může mít přídavnou hodnotu v podobě neporušování potenciálního patentu, se může realizátor rozhodnout pro řešení v podobě technologicky podřadnějšího standardu, aby si zajistil plný přístup na trh. Takový případ převrací naruby původní myšlenku patentů: Technologie je hodnotná, protože je patentovaná, místo toho, aby byla patentována, protože je hodnotná.
Existují také případy, kdy určitá standardizační organizace, např. International Organisation for Standardisation (ISO) získá od vlády privilegované postavení, díky kterému rozhoduje o vládních zakázkách. Kvůli patentům a nedostatečným (F)RAND podmínkám nemohou být všechny jimi vytvořené standardy implementovány kterýmkoliv legitimním tržním subjektem, který by měl mít možnost zapojení do hospodářské soutěže při veřejných zakázkách.
Takže kvůli zvláštním privilegiím pro organizace typu ISO, které přijímají dohody, které nezaručují dostatečné podmínky pro hospodářskou soutěž, se monopolní právo pro půjčené patenty mění v oligopol nebo dokonce monopol v oblasti vládních zakázek. Vyloučení konkurence z veřejných výběrových řízení z důvodu patentování části standardu, je škodlivý jev pro celou společnost, protože vede k vyšším nákladům a z toho plynoucím vyšším daním.
Náprava této situace by musela přijít s postupem, který zvýhodňuje standardy poskytnutím vládních zakázek, určuje, jak zacházet s patenty, které zatěžují standardy, zamýšlí se nad samotným patentovým systémem nebo kombinuje vše předchozí.
Pokus o nápravu
Náklady na kvalitní průzkum jediného patentu dosahují okolo 100 000 eur, tvrdí Rigo Wenning, právní konzultant a prostředník skupiny patentové politiky pro W3C/ERCIM, který hovořil o „Standardech, Patentech a dynamice inovací na webu.“ W3C je jedinou standardizační organizací(SSO), která má k zaručení pokrytí všech existujících obchodních modelů, dostatečnou patentovou politiku pro své standardy.
Z pohledu většiny malých a středních firem je 100 000 eur za prozkoumání patentu existenční náklad. Ale i velké společnosti shledávají tuto částku jako významnou a to je jen jedním z faktorů, ovlivňujícím výslednou cenu. Větší újmu může způsobit soudní pře nebo nároky na odškodnění. Ve své prezentaci konceptu „SoftIP“ společnosti IBM cituje Roger Burt, právní zástupce Evropské pobočky IBM, ze zprávy od BSA na eBay v MercExchange. Tento citát celkem trefně shrnuje problém velkého průmyslu:
Technologický produkt se běžně skládá ze stovek nebo tisíců patentovaných částí. Je proto nemožně, aby technologické společnosti prošetřily každý z existujících patentů a patentů ve schvalovacím řízení, které by se mohly týkat nového vynálezu(produktu), i přes veškeré úsilí, které je tomu věnováno. Když se neobjeví, a často se tomu tak i stává, žaloba ohledně porušení patentu do doby, kdy se vypustí nový produkt na trh nebo do doby, kdy se příjme nový průmyslový standard, pak již není reálná možnost změny návrhu, aby obcházela příslušný patent. Jelikož se soudní zákaz vznese automaticky, jakmile se takové porušení objeví – dokonce i když se nárok vztahuje na bezvýznamnou část produktu – oběť žaloby je nucena zaplatit vyděračské finanční odškodnění, aby mohla zachovat svou obchodní činnost.
Další z pokusů o zabránění nehorázné výši poplatků za licence k patentům představit Tim Frain, ředitel IPR regulačních záležitostí společnosti Nokia, ve své prezentaci ohledně „Nejlepších praktik pro FRAND .“ Pan Frain prosazuje systém založený na „Shromáždění Rozumných Podmínek a Přiměřenosti“ (ART+P).
Základní myšlenka tohoto přístupu je v tom, že pokud každý držitel patentu individuálně vybírá patentové poplatky, které považuje za Spravedlivé, Přiměřené a Nediskriminační, mohou tyto poplatky zvýšit cenu konečného výrobku až od 50 % a více. Takže všichni držitelé patentů by se měli domluvit ex-ante na nejvyšších přípustných nákladech za licencovaní veškerých příslušných patentů. Jako příklad uvedl pan Frain přístup Nokie, která tvrdí, že poplatky za poskytnutí licencí pro patentované komunikační technologie pro mobilní telefony by neměly přesáhnout 10 % ceny zařízení.
Oba přístupy se pokoušejí o kontrolu monopolu umožněného patenty tím, že se snaží dobrovolně dojít k dohodě mezi skupinami o nezneužívání práv poskytnutých patentovým systémem.
Bohužel oba způsoby nevyhovují kriteriu o ne-diskriminaci vůči legitimním obchodním modelům a ART+P přístup obsahuje navíc slabinu v tom, že díky konvergenci[splývání více technologií v jednu – pozn. překl.] obsahuje jedno zařízení více různých technologií, a tak celkové poplatky za patenty mohou u ‚chytrých‘ telefonů opět dosáhnout oněch 50 %, i když budou náklady jen za GSM patenty omezeny na 10 %. Ale i těchto 10 % může být značně velkých pro notebooky s UMTS modemy nebo malá embedded zařízení, čili oblasti, ve kterých je běžná marže hluboko pod hranicí 10 %.
Položme si kontroverzní otázku: Je spravedlivé a přiměřené, když pronajmutím svého monopolu získají držitelé patentů více než průkopnická společnost uvedením nového produktu na trh, s ohledem na veškerá rizika s tím spojená?
Cui bono?
Takže komu to přináší užitek? Jak bylo vysvětleno dříve, na patenty je nahlíženo jako na směnný obchod. Jejich užitek bývá často vysvětlován na příkladu osamoceného vynálezce s geniální myšlenkou. Bylo by spravedlivé, kdyby tento vynálezce publikoval svůj nápad a pak viděl velkou korporaci, jak s ní přichází na trh rychleji, než by kdy původní vynálezce dokázal, bez sebemenší odměny pro vynálezce? Většina lidí souhlasí s tím, že by to spravedlivé nebylo.
Při neexistenci patentů by si takový vynálezce mohl zvolit mezi přijmutím osudu nebo utajením vynálezu do doby, než by ho dokázal přivést na trh. Patenty poskytují dočasný monopol pro vynálezce na oplátku za publikování, díky čemuž může vynálezce nalézt investory, založit společnost, dokončit vývoj produktu, přivést ho na trh a vychutnat si klidný začátek bez konkurence.
Zdá se, že tento způsob fungoval po nějakou dobu relativně dobře. Jenže některé ze základních parametrů se změnily, zatímco patenty se rozšířily do jiných oblastí v prakticky nezměněné formě. Toto tvrzení je obzvláště pravdivé v oblasti softwaru, kde patenty nehrají procesem svého zveřejnění žádnou smysluplnou roli, čímž znehodnocují svůj úděl ve společnosti a navíc se snižuje čas potřebný k přivedení nových inovací na trh i doba mezi převratnými objevy.
Raymond Kurzweil objevil, že vývoj probíhá exponenciálně už od doby jednobuněčných organismů. Za předpokladu, že se musí jednat o všeobecný princip, přišel pan Kurzweil s odhadydo budoucna, které se již několikrát ukázaly jako velice přesné. Použitím tohoto principu na patenty zjistíme, že ke konstantní době zaručující monopol přísluší exponenciálně rostoucí hodnota individuálního patentu.
Cena, kterou lidská společnost platí za udělování patentů , roste exponenciálně od doby vytvoření prvotní patentové dohody. To by vysvětlovalo proč se zdá, že náklady na patentový systém neúměrně vzrůstají a zvedají se hlasy volající po reformách, které vedly k nedávnému oznámení „Prvního ze série slyšení o vývoji trhu s intelektuálním vlastnictvím “ vydanému Federální obchodní komisí Spojených států (FTC).
Náprava tohoto problému by mohla spočívat v omezení platnosti patentů, v jejich úpravě dle charakteristické situace v odvětví a vyloučení patentovatelnosti v odvětvích, kde patent neposkytuje svým zveřejněním žádné významné informace.
Když došlo na standardy, byl to An Baisheng, náměstek ředitele divize technických regulací pro záležitosti čínského ministerstva obchodu, který vznesl otázku přínosu pro veřejný a privátní sektor ve své prezentaci nazvané „Hledání správné rovnováhy mezi veřejnými a soukromými zájmy v právu "intelektuálního vlastnictví“ při standardizaci informačních a komunikačních technologií( the Right Balance between Public and Private Interests in IPR in ICT Standardization)".
Vezeme-li v úvahu výše zmíněný scénář s osamělým vynálezcem, naskytá se otázka ohledně patentování standardu: Bylo by správné, kdyby náš vynálezce mohl někomu zabránit ve vstupu na trh s vlastní inovací, která spolupracuje s původním vynálezem? Nebo konkrétněji: Měl by patent na psací stroj pokrývat i kopírovací papír, který má své rozměry navržené tak, aby mohl být použit v tomto stroji? Většina lidí se shodne na tom, že to zachází až příliš daleko
Možné nápravy
1. Interoperabilita převládne nad patenty
Během debaty ohledně softwarových patentů v Evropské unii zavládl souhlas mezi zástupci malých a středních firem, Svobodného softwaru a velkými podniky zastoupeny společnostmi jako IBM nebo Sun Microsystems, že patenty, které omezují nebo zabraňují interoperabilitě, by měly být nevymahatelné.
V rámci Evropské unie by tento návrh mohl být přednesen na nadcházející debatě ohledně Společných Patentů. Na celosvětového úrovni by to měla posoudit WIPO(Světová Organizace Intelektuálního Vlastnictví) ve své nadcházející diskuzi o Vývojové agendě.
Jakmile by se to přijalo, mohly by se tím omezit nejvíce škodlivé jevy pro všechny legitimní obchodní modely a došlo by ke zvolení interoperability a hospodářské soutěže místo monopolního práva. Vezmeme-li v úvahu neobvykle silnou propojenost v odvětví tohoto trhu, zdá se býti taková volba oprávněnou.
2. Upravení politiky Normalizačních institutů
Za druhé, Normalizační instituty by měly upravit svou patentovou politiku tak, aby zaručovala, že jejich normy je možné použít v každém obchodním modelu. Mnoho zástupců z normalizačních institutů na sympoziu namítlo, že nejsou v postavení, kdy by mohli určovat patentovou politiku, přitom ale zároveň ve Společné patentové politice platné pro ITU-T, ITU-R, ISO a IEC uvádějí: " Patent plně nebo částečně zahrnutý v doporučení (nebo) realizačním výstupu musí být přístupný všem bez zbytečných omezení. " Jak tato analýza ukazuje, nynější užití RAND nesplňuje tuto zásadu.
V běžné praxi se dále vyskytuje požadavek, kterým Normalizační instituty ochraňují standardy před potenciální budoucí žalobou ze strany držitelů copyrightových práv tím, že instituty vyžadují přidělení copyrightových práv od všech přispěvatelů. Uplatnění podobných opatření pro patenty se zdá býti oprávněné ze stejných důvodů.
3. Poskytování možnosti částečné i plné migrace
Již existuje mnoho standardů zatížených patenty a i kdyby WIPO začalo preferovat obecnou interoperabilitu, trvalo by desetiletí, než se to stane místním zákonem.
Jako přechodné řešení je potřeba vynucovat (F)RAND způsobem, který nediskriminuje právoplatné obchodní modely, jak je tomu stále ještě zvykem. Eventuálním řešením by mohlo být podřízení (F)RAND poplatků licenčním výnosům.
Obchodní modely, které jsou na základě zisku z vlastnictví licencí založené na copyrightu nebo patentech mohou pokračovat v existenci jako doposud. Obchodním modelům, které nezávisí na ziscích z licencí, bude tímto umožněna spolupráce a hospodářská soutěž.
Podniknutím těchto kroku dojde také k opětovnému sladění organizací ITU-T, ITU-R, ISO a IEC se prohlášením své „Společné patentové politiky“.
4. Úprava směrnic zajištující vládní zakázky
Vlády a mezivládní organizace by měly upravit své směrnice zajišťující zakázky tak, aby pořizovaly pouze produkty založené na standardech, které nediskriminují legitimní obchodní modely. To znamená plné uznání některých normalizačních institutů a jen omezené uznání institutů, které zatím vhodně neupravily svou patentovou politiku.
PROHLÁŠENÍ: Tato studie byla sepsána z pohledu odborníka v oblasti softwaru. Závěry se mohou plně, částečně nebo se nemusejí vůbec shodovat se závěry platnými i v jiných oblastech než je software.
Copyright © FSFE. Poslední změna: 2008–12–06 20:33:31 [XHTML]
Překladatelem článku je Michael Hrabánek. Můžete si přečíst i originál této stránky.
Kopírování a distribuce doslovných kopií tohoto dokumentu jsou dovoleny komukoliv za předpokladu, že tato poznámka zůstane zachována.
