Vzpomínám si, že v době, když jsem před mnoha lety vyměnil Windows za Linux, pro mne bylo jedním z největších pozitivních zjištění, že mohu snadno měnit totálně vzhled celého operačního systému během několika málo vteřin a přitom vše ostatní bude (více méně) fungovat stejně. Díky tomu pro mne byl Linux něčím, co jen tak člověka neomrzí, umožňuje si hrát, být kreativní. To vše v době, kdy světu s tučňákem ve znaku vládlo Gnome a KDE.
Dnešní situace je poněkud odlišná. Jedno privilegované, většinové grafické prostředí neexistuje. KDE Plasma Desktop a Gnome Shell, je zde ještě řada dalších, které si získávají stále silnější postavení. Nejsilnější distribuce Ubutnu tlačí svoje Unity, Mint prosazuje Cinnamon či Mate, nechybí ani populární Xfce a protože ani ono není již úplně málo náročné sekunduje mu LXDE postavené na OpenBoxu (i ten můžeme samostatně počítat). A to jsem se ještě ani nezmínili o TDE (Trinity Desktop Environment) nebo exotických UDE, Sugar, Project Looking Glass či Mezzo.
Nabídka je tak sice na jednu stranu mimořádně bohatá, takže by měla uspokojit téměř každého, ale současně natolik roztříštěná, že (pokud uvážíme počet uživatelů Linuxu) se musí objevit otázka, zda podobný počet prostředí vlastně někomu reálně spíše prospívá nebo Linuxu jako takovému spíše škodí.
Miguela de Icaza, jeden z otců Gnome, se nechal slyšet, že Linux je mrtvým operačním systémem pro svoji roztříštěnost. Těžko se něco vyvíjí, aby to mohlo fungovat v deseti různých grafických prostředích v balíčcích deb i rmp… V tomto ohledu je samozřejmě legitimní si položit otázku po možné budoucnosti alternativních grafických prostředí.
Jeden příklad za všechny
Jednotlivé balíčky je možné rozdělit podle toho, z jakého grafického prostředí se vyčlenily. Tak například Trinity Desktop Environment (TDE) vzniklo jako snaha zakonzervovat staré dobré KDE 3.5. To na svou dobu bylo mimořádně kvalitním produktem – asi nejlepší design, relativně stabilní vzhled a široký ekosystém aplikací. Když se objevila čtvrtá generace, množství zásadních změn i určitá neodladěnost a chybovost systému si vybrala svou daň. Vznikla skupina nespokojených uživatelů a vývojářů, kteří se rozhodli, že o novoty příliš nestojí a pustili se do vlastního forku.
Ten měl z počátku jen opravovat chyby a tak zakonzervovat stav, který mělo KDE 3.5. Jenže časem se začaly objevovat stále větší problémy. Nové verze aplikací si se stařičkým Qt 3 rozumí stále méně a upgradovat aplikace je přece jen relativně nutné. Aktuální statistiky jsou relativně neúprosné a ukazují, že ani nadšení několika málo vývojářů nemůže grafické prostředí udržet při životě. Je nezbytně nutné přepsat vše do Qt4, což je ale mimořádně obtížný úkol. A přitom se ještě snažit odstraňovat různé drobné či větší problémy.
Nechci být pesimistou, ale domnívám se, že právě na toto dojede TDE, ale také celá řada dalších grafických prostředí. Díky tomu, že mají malou komunitu, nemohou efektivně testovat a ladit aplikace. Navíc knihovny, ze kterých čerpají, se vyvíjejí, a to bez ohledu na forky, takže je nutné držet krok, což často vyžaduje nemalé finanční náklady a velké problémy. Představa, že budeme mít prostředí, které se nám kdysi líbilo, tak, že jej bude udržovat desítka lidí doma po práci, je nereálná a odlaďování chyb zdaleka nestačí. Je nutný progres, a ten řadě prostředí chybí a chybět bude.
Jde to i jinak
Historie ale ukazuje, že existují forky, které se stanou (z různých důvodů) úspěšné. Prostě proto, že za nimi bude stát nějaká silná distribuce, nebo mají jinou myšlenku než konzervaci současného stavu a využívají toho, že knihovny vyvíjí někdo jiný. Asi nejznámějším a největším příkladem může být Unity, které se vyčlenilo z hlavní vývojové větve Gnome. Postavila se za něj společnost Canonical, která platí vývoj a jeho nasazení v Ubuntu. Ať již máme ke konkrétní realizaci řadu výhrad, je třeba říci, že se mezi uživateli prosadila a adaptovala. Dynamická evoluce prostředí s sebou přináší stále nové funkce, které jsou pro běžného uživatele zajímavé.
Je třeba říci, že Canonical neměl s tímto forkem úplně na výběr. Gnome 3 Shell kompletně měnilo vzhled a k dokonalosti mělo stejně daleko jako KDE 4.0. To vedlo k relativně pochopitelným úvahám, které vyústili právě do Unity. Prostředí, které bude zaměřené na uživatele nepříliš technické, ale současně náročné na vzhled a design.
Zajímavé je, že špatně si nevedou ani další grafická prostředí, která jsou stále vnímána jako alternativní, ale jsou spojená se silnější distribucí. V tomto ohledu je výrazný především Mint se svými Cinnamon (fork Gnome 3) a Mate (fork Gnome 2). Osobně se domnívám, že třeba Cinnamon si může udržet velkou popularitu především tím, že bude pracovat s novými knihovnami a funkcemi, jen s jiným designem a rozložením ovládacích prvků.
Závěrem
Budoucnost alternativních grafických rozhraní je více než nejistá. S tím, jak se ne zcela daří zvládat komunikaci a změny ve dvou největších prostředích Gnome a KDE je samozřejmé, že se objevují pokusy o určitou retroaktivitu. Pokud nejsou ale spojeny s jiným, smysluplným programem, nemají mnoho šancí na úspěch a celé věci spíše škodí. Tříštění komunity, počtu lidí, kteří testují i vyvíjejí, se samozřejmě negativně projevuje na kvalitě všeho.
Je otázkou, jaká je budoucnost skutečně alternativních grafických rozhraní. Osobně se domnívám, že nijak růžová. Zůstane pět či šest stabilních větších projektů, které navíc budou do velké míry sdílet inovace (například Gnome, Unity a Cinnamon) a rozvíjet se společně. Jinak najít důvody proto, aby jejich počet stále rostl, při pohledech na chyby a problémy, které jsou s nimi spojené, bude velice obtížné.
ČLÁNKY DO MAILU