Code Talkers (2)

Část II. – YIL-TAS GLOE-IH-DOT-SAHI UT-ZAH (code will success)

Guadalcanal, Tarawa, Bougainville, New Britain, Peleliu, Guam, Tinian, Okinawa, Iwo Jima – místa, kde se za druhé světové války proslavili indiáni z kmene Navajo, kteří zde ve službách amerického námořnictva působili jako „code talkers“ (mluvčí v kódech). Přenášeli důležité strategické zprávy pomocí rádia nebo telefonu, sloužili ve všech šesti námořních divizích americké armády. Šifrové zprávy, které předávali, se Japoncům nepodařilo nikdy vyluštit. Šéf japonské luštitelské služby za druhé světové války, generál Seizo Aisue, prohlásil, že za druhé světové války se jejich službě podařilo rozluštit postupně všechny šifry amerického letectva a část šifer námořnictva, ale šifrám, které námořnictvo používalo v radiovém provozu, nerozuměli a nevěděli, co s nimi.
Americké velení v sedmdesátých letech prohlásilo, že nejtajnější a nejúspěšnější americkou zbraní v Pacifiku byli právě indiánští „mluvčí v kódech“ z kmene Navajo. Ještě více jak dvacet let po válce byly následující informace o výcviku a nasazení těchto indiánů klasifikované stupněm tajné a veřejnost o vynikajících úspěších těchto mužů nic nevěděla. V současné době jsou již všechny informace uvolněny, včetně původní kódové knihy, kterou indiáni za války používali. Začátkem srpna bylo pěti posledním „mluvčím v kódech“ z kmene Navajů předáno vysoké státní vyznamenání. V USA se příběhy těchto hrdinů stávají populární. Následující řádky jsou věnovány všem těm, kteří za války nezištně pomohli své vlasti a museli ještě po dlouhou dobu zůstat v anonymitě a bez jakéhokoliv veřejného ocenění.

S myšlenkou využít indiány z kmene Navajo pro přenos tajných informací přišel Philip Johnston. Byla to ta správná osoba ve správné době na správném místě. Bojoval v prvé světové válce a věděl, že k přenosu tajných zpráv zde bylo s úspěchem využito indiánů. Jeho otec byl misionář v indiánské rezervaci kmene Navajo, proto se Philip již jako dítě naučil plynně mluvit jejich velice obtížnou řečí. Byl jeden z mála, kteří tuto řeč ovládali, udává se, že to bylo jen asi dvacet až třicet bělochů. Indiáni z tohoto kmene žili velice izolovaně a nekomunikovali ani s ostatními indiánskými kmeny. Uvědomoval si, že řeč Navajů je velice zvláštní a obtížná, a to především svou speciální výslovností. Například samohlásky indiáni vyslovovali deseti velice podobnými způsoby. Řeč neměla psanou podobu, ale kdyby byla slova zapsána, bylo by nutné označit tyto rozdíly ve výslovnosti. Prostý přepis několika rozdílných slov tak totiž mohl být identický (např. „bito“ je voda a „bitó“ je pomerančová šťáva, „bita“ je mezi a „bitá“ je křídlo).

Popsaná změna významu slova jinou výslovností hlásky není typická pro mnoho jazyků. Pro ostatní jazyky je typičtější záměna slov rozdílnou výslovností souhlásek – znělost / neznělost. Zvláště v angličtině je potřeba dbát na správnou volbu výslovnosti hlásky. Navajština nejen, že tuto záměnu také má, ale přináší zde další výraznou komplikaci. Některé souhlásky se dají vyslovit nejen zněle a nezněle jako v jiných jazycích, ale i „vypuzeně“ (eject). Pro češtinu i angličtinu je např. takovou typickou dvojicí t-d. Navajština však vytváří celé trojice podobně vyslovených souhlásek. Bohužel nemůžeme zde jejich výslovnost reprodukovat. V používaném přepisu jsou takovými trojicemi tyto zvuky :

d-t-k´, g-k-k´, dl-tl-tl´, j-ch-ch´, dz-ts-ts´.

Naučit se napodobit výslovnost těchto indiánů je opravdu obtížné. I po dlouhém tréninku indiáni poznají, zda hlásku vyslovuje rodilý mluvčí, nebo někdo, kdo se jazyk učí. Připomeňme výslovnost písmene českého ř . Pro běžného cizince (a dokonce i autora tohoto článku) je jeho správná výslovnost těžko překonatelnou překážkou.

Řeč Navajů má ještě jednu význačnou vlastnost – nepřebírá slova z jiných jazyků a pro nová slova si indiáni volí vlastní kombinace a celé nové obsahové konstrukce.

Popsané vlastnosti tento jazyk přímo předurčují k použití pro utajený přenos zpráv. Mimo utajení umožňuje tento jazyk i autentizaci. I kdyby se totiž podařilo Japoncům zjistit, že je zpráva v navajštině, není pravděpodobné, že by nějaký japonský voják dokázal v radiovém nebo telefonním provozu vyslovovat text tak, aby příjemce – rodilý mluvčí nepoznal, že na druhé straně není Navaj. Nehrozí tedy přijetí „padělané“ – poplašné zprávy. Ke zvýšení bezpečnosti předávaných zpráv je dále možné nepředávat text přímo v indiánském jazyce, ale částečně ji zakódovat.

Právě všechny výše popsané specifické vlastnosti se zdály Philipu Johnstonovi velice vhodné pro použití v tajné komunikaci. Přepis zachycené komunikace je pro netrénovaného člověka bez znalosti významu slov v podstatě nemožný.

V březnu 1942 se Philipu Johnstonovi podařilo přemluvit generála Claytona B.Vogela, aby mu umožnil předvést využití utajeného přenosu pomocí indiánských mluvčích. Během prezentace Navajové přenesli bez chyby třířádkovou zprávu během dvaceti vteřin. Pomocí kryptografického zařízení, které námořnictvo používalo běžně, trval celý přenos zašifrování, přenosu a dešifrování třicet minut. Na konci prezentace bylo všem přítomným vysvětleno, že v reálném provozu nebude jen použit překlad do indiánské řeči, ale bude vytvořena kódová kniha v indiánské řeči, která se bude při přenosu používat. Prezentace byla úspěšná a Philip Johnston dostal za úkol vycvičit prvních třicet indiánů a vytvořit kódovou knihu. Pilotní program mohl začít.

Získat třicet vhodných rekrutů nebylo však jednoduché. (V roce 1942 žilo přibližně 50 000 Navajů, v roce 1945 sloužilo u námořnictva 540 indiánů – ne všichni ale jako „code talkers“, těch bylo podle různých údajů něco mezi 375 až 420). Především zde byla jazyková bariéra – řada indiánů totiž neuměla ani slovo anglicky. Mnoho jich také nechtělo jít do války za bělochy – ještě stále doznívala vzpomínka na utrpení jejich dědů. Navajové se po prohrané indiánské válce v roce 1860–63 museli přestěhovat o 300 mílí dále k pevnosti Fort Sumner, kde měli být převychováni a „zcivilizováni“. Tento pochod indiáni nazývali „Long Walk“. Byl nesmírně obtížný a mnoho indiánů během něj zemřelo. Řada indiánů měla zájem pomoci, ale komisi, která je odváděla, se zdáli příliš mladí. Indiáni neměli žádné doklady a sami nevěděli, kdy se narodili. Vypráví se historka, že komise indiány jednoduše vážila a kdo byl příliš lehký, toho neodvedla. Indiáni nevěděli, kam mají být odvedeni. Známá je událost, kdy si popletli slovo marine (námořnictvo) a submarine (ponorka) a hrozně se báli, že půjdou sloužit pod vodu. Indiáni byli nejprve odvedeni do sběrného tábora, kde byli cvičeni v běžných vojenských dovednostech a vojenské kázni. Seznamovali je s technikou (včetně otvíračů konzerv, rádia, vysílačky). Indiáni dle dochovaných záznamů jejich velitelů nebyli dobrými vojáky, nechápali, proč musejí poslouchat své nadřízené, opouštěli kasárny, v noci několikráte vykradli místní vojenskou kantýnu, nepřiměřeně se zajímali o ženy důstojníků, jejich hygiena nebyla valná, vojenské boty nečistili a na nástup chodili ustrojeni podle počasí. Ti, kteří prošli tímto vstupním táborem, se dostali do tábora Pendleton blízko San Diega. Zde začal jejich výcvik spojařů a speciální výcvik „mluvčích v kódech“.

Výcvik indiánů v táboře Pendelton

Společně s dvaceti devíti prvními Navaji vytvořil Philip Johnston první kódovou knihu, která obsahovala 263 výrazů – hláskovou abecedu, nejpoužívanější názvy zbraní, názvy států a nejdůležitější vojenské termíny. Slova byla volena tak, aby si je indiáni dobře zapamatovali.

Hlásková abeceda byla vytvořena podle tohoto schématu :

A – slovo v angličtině od A – ant (mravenec) kód : Wol-La-Che (mravenec v řeči Navajů). Tedy kdykoliv bylo použito slovo Wol-La-Che, znamenalo to písmeno A.

Názvy států byly také pro indiány lehce zapamatovatelné :

Amerika – naše matka , Afrika – černí , Aljaška – zima, Japonsko – šikmé oči.

Některá slova byla vybrána na základě souzvuku, tedy tak, aby si je indiáni také mohli lehce zapamatovat:

Dispatch – dog is patch (samozřejmě vysloveno indiánskou řečí !)

Belong – long bee , district – deer is strict atd.

Názvy zbraní, které indiáni neznali, byly kódovány na základě nějaké vnější „podobnosti“ :

Letadlo – pták, bomba – vejce, loď – ryba atd.

Na konci pilotního projektu (po výcviku prvních třiceti mužů) byla opět provedena prezentace. Tentokráte byly výsledky prezentace předloženy i americkým kryptologům. Zvukové záznamy, které jim byly předloženy, nebyli schopni zařadit a přepsat do správného textu. K jazyku se vyjádřili, že připomíná nejspíše hebrejštinu. Po seznámení se s obsahem kódové knihy bylo doporučeno ji z důvodu vyšší bezpečnosti rozšířit. Především bylo ke každému písmenu zavedeno více kódových slov. I slovník byl rozšířen o další frekventovaná slova.

Z kryptologického hlediska nebyla kódová kniha dobře sestavena, a pokud by k přenášení kódů bylo používáno jiného jazyka než navjštiny, je pravděpodobné, že by byl systém velice brzy prolomen a protivník by celou kódovou knihu snadno sestavil. Nasazení systému bylo však i přes tuto „bezpečnostní vadu“ schváleno.

Kódová kniha byla částečně podle těchto připomínek upravena a rozšířena na 450 výrazů, později dokonce na 600 výrazů.

Indiáni byli začátkem roku 1943 připraveni k nasazení u námořních divizí. Armádní vedení dále rozhodlo o přijetí dalších stovek nových rekrutů určených pro výcvik v přenášení kódových zpráv.

Celý program byl přísně tajný a jen opravdu málo lidí vědělo, o co zde jde. Američané, kteří zachytili vysílání Navajů, si tak např. často mysleli, že se jedná o vysílání nepřátelských Japonců na americké frekvenci.

Tajný projekt využití Navajů jako „code talkers“ mohl začít. Nyní se mělo prokázat, nakolik je systém prakticky použitelný, a především se měla prověřit jeho skutečná bezpečnost.