Funkční program čítající miliony LOC píše někdo, kdo chce psát ten program, umí psát v daném jazyce a rozumí doméně, kterou řeší ten program. Init skripty pak píše – ten, kdo chce psát ten hlavní program, umí psát v jazyce, ve kterém je ten hlavní program napsaný, a rozumí doméně, kterou řeší ten hlavní program. Zato v shellu se moc nevyzná, init skriptům nerozumí, dělá to na poslední chvíli, protože to předtím nikdo neřešil, a za úkol to dostal proto, že už nějaký skript na startování té aplikace pro sebe napsal, tak ať to přiohne, aby to fungovalo ještě aspoň na dvou počítačích kolegů.
Nepřekonatelné problémy to nejsou. To, že jsou to všechno jenom shell skripty, které si mohou psát sami, tady uvádí spoustu zastánců SysVinit. A že je to bastlení, to je důsledek toho, že se to dělá pro jednu konkrétní situaci a řeší to problém, který už měl být dávno vyřešen obecně. Skript, který si píše správce pro pár svých serverů, samozřejmě bude mnohem méně dokonalý, než něco, co je určené k použití na milionech počítačů.
A pokud někdo má své dokonalé skripty, lepší než systemd, tak přece nebude na systemd přecházet. Mne zase baví, jak si tu různí „správci“ stěžují, jak mají promakaný a vyšperkovaný svůj systém, vědí o každém bitu – a pak tvrdí, že se jim tam systemd doinstaluje, aniž by věděli jak a proč.