Názor k článku Defragmentace disků v Linuxu od anonym - K tomu se vrátím, teď bohužel není kdy...

K tomu se vrátím, teď bohužel není kdy :(.

Čekat s alokací "až se mine pamäť" (předpokládám až se naplní paměť) je špatně. Vede to k hromadě dirty pages, a když pak z nějakého důvodu paměť potřebujete, musíte nejprve zuřivě hrabat po disku (a ten kdo tu paměť potřeboval čeká). Navíc v případě problému typu výpadku proudu přijdete o velkou spoustu dat, což je nepřijatelné. OS se naopak má snažit, aby data dostal na disk bez zbytečného prodlení. V případě serverových aplikací by pak mělo být zaručeno, že když se navrátí synchronní volání, případný výpadek napájení nezpůsobí ztrátu dat (aneb proč jsou důležité baterií zálohované řadiče).

NTFS drží metadata souboru v MFT, a vlastní data buď v MTF (pokud je jich málo), nebo zvlášť. Protože alokační blok s metadaty stejně musíte modifikovat při změně dat souboru, je původně-malý soubor (v řádu kB - musel bych se podívat) přímo v MFT spolu s metadaty. Když se zvětší, bude se alokovat mimo MFT (včetně dat zapsaných původně do MFT), záznam v MTF se zaktualizuje, a tam uložená data souboru zneplatní. Tím je zajištěno, že malé soubory jsou pohromadě se svými metadaty, což je rychlé. V běžném scénáři to nevede ke ztrátě výkonu.