Pondělí 14. 8. 2000
Dostali jsme hlášení, že ve známém klubu Rock Tea na Nadnárodní třídě se hraje hudba bez písemného povolení. Ve 21:00 vyrazila přepadová skupina složená z osmi pěšáků, odstřelovače a specialisty na likvidaci audio vybavení. Akce byla nadmíru úspěšná, zatkli jsme majitele klubu, osm členů personálu a jednoho hudebníka. Později se prý ukázalo, že ten hudebník je i autory hudby, kterou veřejně produkoval, ale to nevadí, právníci MFPHPŽHLFMP3 teď zkoumají, jestli i tak neporušil pravidla o veřejné produkci. Nebojím se, že by nás někdo napadl za neoprávněnost zásahu, oni už mu něco přišijou.
Úterý 15. 8. 2000
Dneska jsem vyfásnul obchůzky. Nenávidím to chození po ulicích a hlídkování, jestli se někde náhodou neporušuje autorské právo. Jsem pak vždycky rád, když si můžu na někom pěkně schladit žáhu. Ale dneska mám fakt smůlu. Vyhlídnul jsem si takového mladého cápka v džínách a opraným tričku. Znám tyhle typy, bylo mi jasné, že dříve nebo později něco provede – třeba si zabrouká nějakou písničku nahlas a nebo bude mít dokonce walkmana s pirátskou kazetou – to by bylo něco! A skutečně, ten hajzlík mě nezklamal. Už po sedmi hodinách sledování jsem ho měl na lopatě. Zazvonil mu totiž mobil a já hned poznal první tóny písně Máma – to plechové pípání mi znělo jako nejsladší hudba. Pak to šlo ráz na ráz. Tasil jsem obušek, praštil s ním o chodník a nandal mu želízka. Bohužel se ukázalo, že ten spratek si zaplatil poplatek za užívání autorského díla! Ksakru, ještě teď se o mně pokouší infarkt, když si na to vzpomenu. Doufám, že se zítra zahojím při pravidelných přepadovkách ve skautských táborech.
Středa 16. 8. 2000
Sotva jsem otevřel oči, vzpomněl jsem si na skautíky. Rázem jsem se cítil krásně, v těch jejich táborech se vždycky najde někdo, koho můžu seřvat a napařit mu pokutu. Dobrou náladu mi nezkazila ani sousedka, kterou jsem potkal na schodech. Brumlala cosi o sviních fízlovskejch, ale dnešek si prostě nenechám zkazit. Na stanici jsem se ani neohřál a už jsme vyrazili. To víte, čekali nás dva tábory, a to dá jednomu slušně zabrat, než to tam obrátí naruby. Cesta ubíhala příjemně a já se těšil už jak malej fakan na Vánoce. Jenže pak se to nějak začalo kazit. V prvním táboře jsme našli jenom kuchařku. Děti jsou prý na celodenním výletě. Navrhoval jsem sice, že se za nimi vydáme do lesů (tušil jsem totiž, že si ti spratci budou zpívat do kroku), ale kolegové nejsou asi tak zapálení pro věc jako já a přehlasovali mě. Upnul jsem tedy své tužby k druhému táboru a skutečně to nejdřív vypadalo velmi nadějně. Zdálo se to totiž, že děti vyrábějí píšťalky! Vlítli jsme na ně jak tornádo, ale zase se to nějak pokazilo. Vedoucí nám tvrdil, že to nejsou píšťalky, ale indiánské foukačky. Nevěřil jsem tomu mizerovi ani zbla, ale nic jsme jim nedokázali, ačkoliv jsem do těch pitomejch rákosovejch trubiček foukal jak blázen. Nevyloudil jsem z nich ani tón! Sakra, to byla ostuda. Mám děsně blbou náladu, asi půjdu radši spát, než si rozmlátím vzteky vlastní nábytek.
Čtvrtek 17. 8. 2000
Bože, to snad není pravda. Strávil hnusnej den nad papírama a přišel jsem tak o ty nejlepší případy. Kolega Jakeš zatknul v tramvaji chlapíka za veřejnou produkci. Ten týpek měl moc nahlas walkmana a bylo to trošku slyšet. Klika, že v tomto případě zákon nehodnotí, zda k produkci došlo úmyslně nebo ne. Franta, co s ním občas sloužím, zase načapal v parku asi pět lidí, jak si mění melodie pro mobilní telefony. Přišil jim nezákonnou distribucí autorských děl, což je ještě lepší, než obyčejná veřejná produkce. Ale nejlepší úlovek se povedl Kokoškovi z vedlejšího oddělení. Povedlo se mu zabásnout celou jednotku vojáků zpívajících si do kroku. Prý to dělali na rozkaz, tak přibral i velícího důstojníka. Celkem třiatřicet čárek na pažbu, marná sláva, z Kokošky bude nejspíš brzy major. A já o to všechno přišel, když jsem bušil do psacího stroje. A navíc mě pořád vyrušovala šéfova andulka. Podle mě se to její pípání podobá jedný písničce od Bárty, takže ji asi taky brzy zavřu až zčerná. Za to mě ale asi nikdo nepovýší. Svět je hnusnej.
Pátek 18. 8. 2000
Je to čím dál tím horší. Ráno si mě zavolal šéf na kobereček a sjel mě za malou výkonnost. Prý nevykazuji žádné zatčené a že to se MFPHPŽHLFMP3 nelíbí. Prý když nás platí, tak chtějí vidět výsledky a že jestli se to nezlepší, můžu čekat padáka. Chtěl jsem zachránit situaci, ale nějak se ten nápad s andulkou neujal. Nakonec jsem byl rád, že šéf neměl při ruce zbraň. Musím s tím něco udělat – dneska se do toho zakousnu tak, že Kokoška bude vedle mě vypadat jako absolutní nýmand. Vyrážím do ulic… Vrátil jsem se z ulic a musím říct, že moje budoucnost u této jednotky nevypadá růžově. Všichni se proti mě spikli, jako kdyby snad ty hnusný kriminální živly věděli, že když neulovím pár hlav, poletím. Moje kariéra je v pytli. Jsem ztracen, nenávidím, nenávidím, nenávidím tenhle mizernej život…
P. S. Dnes večer jsem byl na večeři u našich. Máti pak pustila nové CD, které si koupila. No jasně, moje zlatá maminka mě zase zachránila, jako už tolikrát předtím! Okamžitě jsem ji totiž sebral – neměla právo přehrát to CD mě a tátovi. Zákon to nazývá veřejnou produkcí. Svět je zase fajn…
