Děrné štítky a holocaust: dva velcí bratři

Úvodem této části tedy budeme spravedliví a připomeneme, které další nadnárodní firmy, nebo chcete-li globální korporace (ten termín mi poněkud zavání levičáctvím a to zas poněkud zavání socialismem, klidně i národním) se na byznysu se třetí říší napakovaly.

Nákladní auta, letecký benzín a ocelárny

To, že je automobilka Opel součástí koncernu General Motors, asi není třeba vysvětlovat. Ne každý ale ví, že je tomu tak již více než osmdesát let. General Motors totiž Opel vlastní již od roku 1929, a tak se nevyhnutelně stalo, že to byla „americká“ automobilka, kdo vyráběl nákladní automobily Blitz používané ve velkém Wehrmachtem a zajišťoval jejich servisní zázemí těsně za frontou. Rozhodně to přitom nebylo tak, že by američtí majitelé byli od svých poboček během války zcela odříznuti, jak ve svém článku pro Židovské listy vysvětluje Jan Schneider:

Dividendy byly prý pravidelně vypláceny. To na rozdíl od kolínské pobočky Forda, nad níž mateřská společnost za války ztratila vliv a z jejíž činnosti údajně po celou válku neviděla ani pfennig. Nevyplacené dividendy ovšem nacistická správa investovala do růstu pobočky, která po válce připadla opět mateřské firmě.

Ekonomické Aspekty Druhé Světové války, Židovské Listy, Jan Schneider

Opel Blitz ve verzi Maultier vyjíždějící z ME-323 Gigant (Wikipedie)

Podobná situace byla v případě IG Farben, která byla majetkově propojena se Standard Oil (dnes Exxon, Mobil, Chevron a další). Ta v prvních letech války dodávala přes IG Farben nacistům přísady do leteckého benzínu, který Luftwaffe pálila v motorech svých letadel při náletech na Anglii. Tím ale obchody Rockefellerova holdingu s Němci neskončily. Standard Oil of New Jersey (dnes Exxon) totiž přes svou pobočku na Nizozemských Antilách a Španělsko dodával do Německa ropu v podstatě po celou válku navzdory pokusům těmto obchodům zabránit.

Ministr vnitra Harold Ickes chtěl tento obchod zrušit s poukazem na platný Trading with the Enemy Act z 13. prosince 1941. To byla poslední věc, o kterou se jako ministr pokusil. Ale nebyl sám, kdo měl srdce a svědomí. V roce 1942 chtěl zástupce generálního prokurátora Truman Arnold zahájit stíhání Standard Oil pro činnost proti zájmům státu. Standard Oil však rychle vysvětlila vládě, že válečné úsilí závisí na dodávkách její ropy, a ty by se mohly zastavit.

Ekonomické Aspekty Druhé Světové války, Židovské Listy, Jan Schneider

UBC – Union Banking Corporation, kterou založil otec pozdějšího amerického prezidenta Prescott Bush, byla prozměnu vlastníkem Thyssenových oceláren a také Consolidated Silesian Steel Corporation. Tyto podniky během války zaměstnávaly na otrockou práci tisíce Poláků a vězňů z Osvětimi. Bush byl sice v USA obviněn na základě zákona o obchodování s nepřítelem, ale kvůli potenciálnímu skandálu bylo od jeho stíhání nakonec upuštěno.

Klíčem k udržení kontaktů, a co je ještě důležitější, finančních transakcí mezi USA a třetí říší, byla BIS – Bank for International Settlements, banka pro mezinárodní vyrovnávací platby, sídlící v neutrálním Švýcarsku. Ta byla od začátku klíčovým prvkem v oblasti placení německých reparací USA v jednom směru a investic z USA do Německa a posléze Třetí říše ve směru opačném. To ale mělo dalekosáhlejší důsledky, jak ve svém výtečném článku popisuje Jan Schneider:

Zaškrcené německé hospodářství nebylo schopno splácet reparace. Německo si na ně tedy půjčilo z Ameriky, zejména prostřednictvím firmy Sullivan & Cromwell. Ta zařizovala nejprve prodej německých dluhopisů, posléze i americké investice do Německa. Německo tak zaplatilo reparace Francii a Británii, o to větší pohledávky však vznikly v USA. Ty byly tak úspěšně v Německu kapitalizovány, že rozpoutaly přímo investiční smršť. Za druhou polovinu 20. let to údajně bylo 1,5 miliardy dolarů! Takový odliv volného amerického kapitálu svým dílem dokonce přispěl ke krachu na burze a následné hospodářské krizi na straně jedné, a na straně druhé pak k rozhodujícímu rozmachu nacionálního socialismu, se všemi důsledky.

Ekonomické Aspekty Druhé Světové války, Židovské Listy, Jan Schneider

IBM ale přesto bylo více než jedním z účastníků celého systému. Řešení pro „první informační společnost“, které dodávala dceřiná společnost Dehomag, totiž pomáhalo zefektivnit nejen chod průmyslu Třetí říše nebo identifikovat rasově či geneticky nevyhovující jedince, ale také efektivně řídit řadu procesů nezbytný pro chod válečné mašinérie. Nejdřív ale bylo třeba zahájit skutečnou očistu rasy.

Nový zákon

Výsledky sčítání lidu, které ve Třetí říši proběhlo v roce 1933, potvrdily to, co bylo možné pozorovat empiricky – neárijská populace (jak byli tehdy židé „korektně“ označováni) musela být rozhodně větší než počet těch, kdo se ve sčítání přihlásili k odpovídající náboženské či etnické příslušnosti. Částečně to sice mohlo jít na vrub emigrace těch nejprozřetelnějších, nicméně spíše to byl důsledek postupného promíchávání obyvatel díky sňatkům, odklonu od ortodoxní víry a podobně.

První stránka norimberských zákonů z roku 1935 (Wikipedie)

Podle nacistických statistiků jako byl Karl Keller ale bylo možné dohledat doslova každého žida. Ve svém článku pro Allgemeines Statistisches Archiv Keller napsal: „Určení židovského původu nebude obtížné, protože příslušnost k židovské víře a komunitě byly před emancipací židů takřka identické. Postačí tudíž, pokud prozkoumáme farní a úřední záznamy za přibližně 130 uplynulých let.“

Statistické průzkumy využívající Hollerithovy stroje byly záhy nasazeny pro zmapování záznamů o křtech, narozených dětech a úmrtích nejen proto, aby potvrdily árijský původ, ale také jasně určily případné židovství. Mezi zákazníky Dehomagu tak byly Katolická pohřební společnost z Mnichova či Kostelní rada z Eisenachu. Některé církve zpracovávaly informace na svých vlastních strojích, jiné jen poskytovaly data k dalšímu zpracování. Na seznamech registru ne-německých křtů a rodin se záhy objevily tisíce jmen židů, kteří v minulém století konvertovali ke křesťanství.

(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)

Schéma, podle něhož se určovala příslušnost k židovské rase. (Wikipedie)

Marketingové oddělení Dehomagu bylo na schopnosti, které technologie děrných štítků nabízela, tak hrdé, že záhy připravilo skutečně „nacistické“ reklamní kampaně s hesly typu „S Holleritovými děrnými štítky uvidíte na vše“.

15. září 1939 se mělo stát památným dnem nejen pro nacionální socialisty, kteří ten den oslavovali vyvrcholení stranického sjezdu, ale také pro neárijskou menšinu, která měla být od onoho dne oficiálně označována jako židé. Politická korektnost už byla zbytečná, začal hon, vyhlášený v podobě Norimberských rasových zákonů. Nacisté předpokládali, že celkový počet židů v třetí říši by se mohl blížit počtu 1,5 milionu, který vůdce ve svém projevu elegantně zaokrouhlil, když prohlásil: „Pětašedesátimilionový národ má právo požadovat respekt a zabránit libovůli méně než zhruba dvou milionů osob“. Šlo jen o to jak je nejrychleji identifikovat – už nyní byli nacisté druhým největším zákazníkem IBM a zdálo se, že přicházejí ještě lepší časy. Nešlo totiž o to identifikovat jen třetiřadé občany třetí říše, ale také jejich majetek.

Mezi nejdůležitějšími zákazníky Dehomagu byly banky, finanční instituce a penzijní fondy. Koneckonců Dehomag měl již tehdy speciální oddělení pro zákazníky z finančního sektoru. Speciální bankovní třídící stroje IBM BK a BKZ byly používány pro vedení bankovních účtů a transakcí. Když 12. srpna 1935 přišel příkaz, aby spořitelny podaly informace o všech svých střadatelích, nabídli zástupci Dehomagu těm, které děrné štítky nepoužívali, že jejich data za poplatek zpracují.

(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)

Vláda štítků

Celá Třetí říše sbírala data a sbírala je na děrných štítcích, které kupovala od Dehomagu. IBM však v Německu nezískávala jen peníze, ale také zkušenosti. Sčítání lidu v roce 1933 bylo velkým projektem, který navíc sbíral nesrovnatelně větší množství dat o občanech. Není proto divu, že se Watson chtěl v roce 1935 sejít s doktorem Felsem, expertem z říšského statistického úřadu, který sčítání připravoval. Ironií osudu byl Fels žid, a tak už v té době ve statistickém úřadě nepracoval a IBM mu odmítlo nabídnout místo ve Spojených státech – Fels se nakonec s Watsonem sešel o rok později v USA.

Rostoucí počet zákazníků i nové způsoby využití děrných štítků znamenaly, že IBM do Německa nepřesunovalo jen výrobu, ale i odborníky z vývojového oddělení – výsledkem byla řada vylepšení a patentů, které IBM přihlásilo i v dalších evropských zemích. Vzhledem k obrovské poptávce po děrných štítcích byly v Německu instalovány jejich tiskárny – ty mohly za jednu směnu vyrobit na 65 000 štítků a v Německu jich do roku 1937 bylo v provozu bezmála šedesát. Bylo otevřeno školicí středisko a zisky utěšeně rostly – během prvních let třetí říše vyplatil Dehomag své mateřské IBM na dividendách zhruba 4,5 milionu dolarů v tehdejší měně. Dlužno ovšem podotknout, že Watson byl k zaměstnancům i štědrý – firma všem pořídila životní pojistky v hodnotě tisíce dolarů, a těm, kdo v IBM pracovali před lednem 1933, zvýšila o 37 procent základní plat. Sám Watson vydělával v té době zhruba tisíc dolarů denně.

IBM Collator z roku 1937 (Columbia University)

V roce 1935 přijaly ale i Spojené státy zákon, který vyžadoval provést evidenci všech obyvatel. Social Security Act znamenal, že vláda poprvé zapsala údaje o všech třiceti milionech Američanů na děrné štítky, které posléze třídila, číslovala a seřazovala. IBM bylo jedinou firmou, která uměla to a ještě víc – porovnávat v jediné operaci dvě datové sady. Nový „Collator“ se stal hitem na obou stranách Atlantiku. Americký velký bratr ale (zatím) neměl zlé úmysly. Naproti tomu o zlých úmyslech německého velkého bratra nikdo nepochyboval. Jen málo kdo ale tušil, kam až ony úmysly i děrné štítky v několika následujících letech zajdou. Šlo koneckonců „jen“ o informace.

Použité zdroje