IBM založila kancelář v Praze krátce před tím, než se Hitler dostal v Německu k moci (tedy v roce 1932 – Československo bylo šestou zemí a prvním státem ve střední a východní Evropě, kde IBM otevřelo pobočku). První škola pro české obchodníky byla otevřena v roce 1935 (zhruba v době, kdy byly schváleny Norimberské zákony) a v listopadu 1936 schválil Thomas Watson stavbu malé tiskárny na děrné štítky poblíž Prahy – bylo v ní instalováno šestnáct tiskařských strojů a dvě řezačky.
Když o pár měsíců později IBM rozjelo výrobu naplno, přišel spor s Československou celní správou, která přeřadila stroje z běžných děrovaček do kategorie statistických přístrojů. Prvním velkým uživatelem děrných štítků byly Československé dráhy, které jich do roku 1938 objednaly zhruba 52 milionů. V době vzniku protektorátu měla česká pobočka IBM zhruba šedesát zaměstnanců a vedl ji Emil Kuček, k němuž se po okupaci přidal Georg Schneider (jak uvádí Edwin Black, společnost se základním jměním 200 000 Kč ovšem nevlastnila přímo IBM, ale její právní zástupce Stefan Schmidt a evropský generální ředitel IBM John Holt coby zmocněnci). Otázkou ovšem nebylo, nakolik bude českou společnost ovládat Dehomag, ale jak bude rozdělen podíl z budoucích zisků.
Boj o kontrolu a podíly na zisku z Dehomagu byl jedním z hlavních úskalí, jemuž Thomas Watson a další lidé ve vedení IBM v USA i Evropě věnovali značné úsilí. Byla to vlastně forma obchodních příprav na německou „expanzi“ a následující válku – ostatně na válku se IBM v Evropě připravovalo již od roku 1936, kdy Watson odsouhlasil stavbu dvou rozsáhlých leteckých krytů, které měly být schopny pojmout bezmála 2000 zaměstnanců Dehomagu a případně i část strojového vybavení Berlínských továren. Přesto ve stejné době i dlouho poté Watson veřejně prohlašoval že v možnost vývoje situace v Německu směrem k válečnému konfliktu považuje za naprosto vyloučenou – například na kongresu mezinárodní obchodní komory (ICC) v roce 1937.
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
Strategii, která umožnila Dehomagu automaticky převzít každý trh, který Německo „dobude,“ schválilo IBM v průběhu léta 1938 – ostatně i schůzka, kde se řešila otázka rozdělení pravomocí a zisků na „nových územích“ včetně budoucího protektorátu, se uskutečnila, jak uvádí Edwin Black, 11. ledna 1939, tedy plné dva měsíce před obsazením zbylého území Československa nacisty.
Vzhledem k omezenému zahraničnímu obchodu, rostoucímu vnitřnímu zadlužení (i když z dnešního hlediska vlastně nijak závratnému) byla Říšská marka ve druhé polovině 30. let jen obtížně obchodovatelná – Německo tak čelilo nedostatku „tvrdé měny“.
IBM se zároveň ocitlo v tíživé situaci z daňového hlediska. Ve snaze vyhnout se vysokému zdanění byly daňová přiznání i dividendy za roky 1934–37 odkládány (respektive lidé jako byl Heidinger, někdejší zakladatel Dehomagu, který vlastnil 10 procent společnosti a byl tak vlastně „zárukou“, že ji nacisté neznárodní, dostávali pouze zálohy na dividendu). Dehomag ale vykazoval obrovské příjmy a dokonce i audit Price Waterhouse poukázal, že by Heidingerovi měly být vyplaceny značné dividendy. Jenže bylo jasné, že když Dehomag přizná velké zisky s dividendou vyšší než 8 procent z nominální hodnoty akcií, neujde velkému zdanění či povinnosti poskytnout Německu úvěry. Problém byl v tom, že v roce 1937 začaly Třetí říši docházet peníze a začala proto velmi důsledně vymáhat a zvyšovat daně (válka byla pro Německo nevyhnutelná vlastně i z ekonomického hlediska – ale to je téma, které výtečně zpracovává několik knih a dokumentárních seriálů).
V červenci 1939 dorazil Watson do Berlína, aby osobně jednal s Heidingerem a dohodl se na kompromisu. V sázce bylo příliš mnoho – pro nacismus i kapitalismus. Byli to ale Němci, kdo ustoupil a podřídil se – Watson měl totiž něco, co Třetí říše potřebovala pro další fázi svého plánu řešení židovské otázky v celé Evropě. Doposud mohly nejrychlejší tabulátory a třídičky pracovat jen s čísly – bylo tak možné třídit podle povolání, místa nebo národnosti. Watson měl ale něco lepšího: abecední stroje IBM 405.
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
Ještě větší a lepší sčítání
Sčítání obyvatel v roce 1939 bylo připraveno s ještě větší důsledností než pruská „generálka“ z roku 1933. Dokonce i média si povšimla, že se sčítání zaměřuje na „Získání podrobných informací o předcích, víře a majetku občanů,“ jak napsaly NYT. Součástí sčítání byla povinnost poskytnou podrobné informace o rodičích a prarodičích. Do všech 25 milionů domácností (ty zahrnovaly nově také Rakousko a Sudety) byly kromě standardních sčítacích lístků dodány také speciální přílohy pro „neárijce“ a „osoby s vyšším vzděláním“. Všechny obálky obsahující informace od židovských rodin byly označeny písmenem J a zpracovány odděleně s mnohem vyšší pečlivostí a kontrolou vyplněných údajů. Veškerá data bylo opět třeba převést do podoby děrných štítků – malá armáda zaměstnanců to zvládala tempem 450 000 děrných štítků za den.
Podobně jako v roce 1933, i tentokrát bylo k dispozici do té doby nevídané vybavení. K již stávající infrastruktuře bylo Dehomagem nově dodáno 400 elektrických děrovače, 10 skupinových děrovaček, 20 sčítacích děrovaček, 300 strojů pro testování štítků, 70 třídiček, 50 tabulátorů, 25 kopírek a 50 nových sčítacích tabulátorů VZ D-11, které dokázaly zpracovat 12 000 šedesátisloupcových štítků za hodinu a pak vytisknout souhrnná data na osmdesátisloupcové štítky. Vytvořeny byly i speciální doplňkové štítky s rodokmenem občana, které bylo možné použít jako rasové identifikátory. Sčítací pracovníci byli vyškoleni, aby zejména židovské respondenty ujistili, že údaje o předcích nebudou předány daňové správě.
(Edwin Black, IBM and the Holocaust, 2001)
První výsledky sčítáni byly k dispozici již za necelých pět měsíců – v říjnu 1939. Ze sčítání vyplynulo, že na území Třetí říše se nacházelo zhruba 330 tisíc židů včetně bezmála stovky tisíc z Rakouska a Sudet – původní židovskou populaci Německa z roku 1933, která čítala zhruba půl milionu osob, se podařilo nucenou emigrací a a prvními koncentračními tábory zredukovat zhruba na polovinu. Další stovky tisíc se ale nacházely na území protektorátu a miliony v Polsku, které si (prozatím) nacisté rozdělili se sovětskými komunisty.
IBM mezitím posouvalo svůj Evropský byznys, řízení z centrály v Ženevě, do dalších a dalších zemí – noví zákazníci byli ve Švédsku, Dánsku, Finsku, Španělsku, Jugoslávii a Maďarsku. Další sjezd mezinárodní obchodní komory (v jejímž čele byl v té době Watson) v Kodani skončil v červnu 1939 usnesením volajícím po „spravedlivém rozdělení surovin, potravin a dalších produktů… aby již nebylo třeba, aby armády v budoucnu překračovaly hranice“. Bylo to jen pár dní poté, co prezident exilové vlády v Londýně Edvard Beneš v rozhlasovém vysílání vyzval k protinacistickému odporu a upozornil na systematické vykrádání protektorátu, které za pouhé tři měsíce dosáhlo odhadované sumy 35 miliard tehdejších korun (to je zhruba 1 700 miliard Kč v dnešní měně podle tzv. „income value“ přepočtu). Watsonova reakce na toto a další podobná prohlášení bylo lakonické konstatování, že se jedná o problémy, na něž se „názory různí“.
Nakolik se názory různí, ukázalo už září téhož roku. Německo a Sovětský Svaz svorně napadly Polsko. Již 13. září 1939 vyšel na straně pět v New York Times článek s titulkem „Nacisté naznačují čistky židů v Polsku“, který končil prorockými slovy: „je těžké si představit, jak by jejich ‚odstranění‘ změnilo situaci, pokud nebudou zároveň zlikvidováni.“
Dvacetkrát rychlejší
IBM 405 Abecední Účetní Stroj (Alphabetical Accounting Machine) – foto Columbia University NY
Přestože byznys v nacistickém Německu byl pro Dehomag i IBM skvělý, skutečné novinky se dostávaly na trh v zámoří. Nový Abecední účetní stroj IBM 405 představený v roce 1934 a využívaný americkou Social Security Administration, byl ekvivalentem superpočítače – nejen že uměl třídit podle abecedy, ale byl také téměř dvacetkrát rychlejší než starší modely 601. V USA se jednalo o žhavé zboží, které si americká vláda kupovala po stovkách, pro jeho výrobu byly ale potřeba v Německu nedostupné materiály a jeho import byl (i díky slábnoucí marce) téměř nemožný – přesto několik strojů vlastnila rakouská pobočka vlastněná přímo IBM – ty byly v září 1939 převzaty německým Dehomagem. Podobně tomu bylo s vybavením Polski Hollerith – pobočky, kterou IBM založilo již v roce 1935. Ze všech těchto a tisíců dalších strojů využívaných státní správou, armádou i SS měly jít IBM přes evropskou centrálu v Ženevě příjmy z pronájmu prakticky po celou válku.
