Na rovinu: za vznik tohoto textu může Red Hat. Tedy vlastně tak trochu i SUSE a jiní, ale hlavně ten Red Hat. Za chvíli to vysvětlím.
Přes Mandrake k Ubuntu
První linuxovou distribucí, kterou jsem osobně a dobrovolně instaloval, byl Mandrakelinux 8.x, zhruba Léta Páně 2001. Jsa tehdy extrémní nadšenec do digitálního videa a čerstvý majitel TV/rip karty s čipem Bt878 jsem nejen digitalizoval desítky rodinných VHS a nahrával z analogové TV, ale také potřeboval vše co nejefektivněji komprimovat do tehdy Xvid+MP3/avi, resp. o pár měsíců později do Xvid+Vorbis/mkv (na Duronu 1200@1333). A současně jsem chtěl co nejefektivnější přehrávání videí, včetně výhledově vyšších rozlišení. V té době jsem kdesi vyčetl, že nejlepší přehrávač na světě je MPlayer a Mencoder je skvělý kodér. Takto tedy u mě začala cesta, která mě nakonec na podzim roku 2010 dovedla k definitivnímu přechodu na Linux jakožto primární OS. A proto mám dodnes pro Mandrake – pardon Mandrivu – pardon Mageiu – určitou silnou slabost.
Tehdy jsem nakonec přecházel na Ubuntu, protože to ještě Ubuntu za něco stálo. Ubuntu jsem opustil s přechodem distribuce na Unity a poté osciloval vždy od Mageiy k nějakému experimentu, abych se vždy po čase zase vrátil. Nakonec mohu o posledních letech říci, že většinu času jsem strávil s openSUSE Tumbleweed, což je skvělá distribuce, která navzdory té bleeding-edge povaze rolujících aktualizací fungovala vždy perfektně. Z tohoto hlediska nemohu než chválit, jak dobrou práci v SUSE odvádějí. Tumbleweed jsem nasazoval asi třikrát za poslední 4 roky a vždy jej po několika měsících opustil. Právě ono rapidní tempo aktualizací mě unavovalo, člověk vlastně pořád jen dokola aktualizoval. Příliš rychlé tempo pro mě. To víte, už jsem starší pán a chci mít svůj klid.
Logicky by se nabízela otázka: proč z Tumbleweedu nepřejít na Leap? Jistě by to byla optimální volba, jenže já mám tu slabost pro Mageiu. Někdo má rád Johnnieho Walkera, někdo zase Glenfiddich, jeden má rád BMW X7, druhý zase Fiat 500. Dobrý pocit, historický návyk a vztah ke značce, nic víc v tom není.
Každopádně poslední roky také používám spíše GNOME a když náhodou ne, tak se snažím přiohnout KDE do jeho podoby, což typicky po pár týdnech vzdám a vrátím se ke GNOME. I proto jsem se před měsícem rozhodl zase po nějaké době zkusit výtvor z Red Hatu. Fedoru tu a tam zkouším od její první verze a upřímně: vždycky mi na ní něco nesedlo (což platí stále), nebo něco nefungovalo správně (což platí stále), nebo mě neskutečně vytáčela svým dogmatickým respektováním pitomých softwarových patentů (což platí stále). Nebo kombinací těchto aspektů.
Fedora téměř skvělá
Nynější šestatřicítka je na tom PODSTATNĚ lépe, než si pamatuji z minulé dekády. Nejenže GNOME konečně vyzrálo (včetně GTK, Waylandu, Pipewire atd.), ale i principiální problémy Fedory mají dnes přijatelná řešení: třeba taková nepoužitelnost přehrávače Totem, který ani v roce 2022 není schopen přehrávat DivX videa (do Software odkáže na příslušný GStreamer balík, ale balík s kodeky již je nainstalován, ale Totem stále DivX neumí). Dostat do Fedory MPV a VLC v GNOME Software nejde (nenajde je), zatímco skrz dnf v bashi je to otázka pár řádků s příkazy. Ale zase to nenabízí ovládání médií z lišty pro tyhle dva přehrávače (KDE si rozumí s VLC u MPV si jist nejsem). Tohle jsou ty vrtochy linuxové distribuce americké korporace, která prostě musí ctít nesmyslná patentová práva až za hrob a která je „předpřipravena pro tu jedinou správnou cestu, svoji cestu“. Žít se s tím dá, nějaká podobně otravná specifika má prakticky každá distribuce.
Zkrátka, při posledním kolečku mého distribučního turismu mě v jistých drobnostech zklamávaly všechny distribuce v řadě, a tak jsem si opět po delší době řekl, že dám Fedoře zase šanci očekávaje, že jako obvykle selže při instalaci, nebo při dělení diskových oddílů, nebo při konfiguraci bootloaderu, nebo při prvním spuštění, nebo při zprovozňování kodeků, nebo začne něco zlobit ne déle než týden po instalaci. Nestalo se tak, Fedora se nainstalovala hladce, jen na závěr procesu odpálila bootloader na samostatném Windows 10 SSD, přestože tam neměla vůbec hrabat, potvora.
Mimochodem, od přechodu z platformy Haswell (poslední použitelné s klasickým BIOSem/MBR) na Comet Lake (už pouze UEFI) nejsem schopen zprovoznit bezproblémově bootloader Grub2. Tedy asi bych byl, ale já se zásadně vyhýbám řešením, které vyžadují hlubší znalosti. Myslím, že by průměrný distribuční instalátor měl být schopen si nahodit Grub2 na nové PC bez problémů. Není. Neumí to ani Ubuntu, ani Fedora, ani openSUSE, ani Mageia.
Když jsem loni kupoval nové SSD, ani jedna distribuce si s tím neporadila. Tu některá neprovedla (mě) uživatele zdárně procesem instalace tak, aby si vytvořila EFI oblast, tu některá prostě hodila jakýsi error, tu některá neudělala vůbec nic, prostě po dokončení instalace házel Grub2 error, nebo tam vůbec nebyl. Problém? Jistě, ale já za něj nemohu. Nevím, jak by situaci řešil běžný uživatel Franta, ke kterému inklinuji (protože už nechci v životě spotřebovávat čas na takové drobnosti). Já pátral v instalačkách distribucí, jestli nenabízí nějakou snadno naklikatelnou náhradu a ukázalo se, že Mageia ano: vedle Grubu2 totiž nabízí i rEFInd. Stačilo provést jednu instalaci Mageiy s rEFIndem a bylo po problému. Od té chvíle, ať instaluji jakoukoli distribuci, která „prasí“ Grub2 jak chce a kam chce bez ptaní (jako třeba právě Fedora), tak se stejně spustí rEFInd (z boot/efi na linuxovém SSD), který umí tuto distribucí poté spouštět.
Malá vsuvka: za problém si možná mohu zčásti sám, neb v mém PC to vypadá takto:
[jezci@localhost ~]$ lsblk NAME MAJ:MIN RM SIZE RO TYPE MOUNTPOINT sda 8:0 0 119,2G 0 disk ├─sda1 8:1 0 579M 0 part /media/win_c └─sda2 8:2 0 118,7G 0 part /media/win_d sdb 8:16 0 465,8G 0 disk ├─sdb1 8:17 0 512M 0 part ├─sdb2 8:18 0 20G 0 part / ├─sdb3 8:19 0 410G 0 part /home └─sdb4 8:20 0 35,3G 0 part [SWAP] sdc 8:32 0 3,6T 0 disk └─sdc1 8:33 0 3,6T 0 part /mnt/4tb_wdc sr0 11:0 1 1024M 0 rom
Nepomohlo by třeba, kdyby „primární/první“ SSD nebylo s Windows a Linux až na „druhém“?
Každopádně člověk by řekl „díky rEFInd vyřešeno“. Jenže pak právě přijde ona chuť zkusit Fedoru 36. Její instalátor je takový … jak to říci … zajímavý. Třeba jsem dobře minutu pátral, jak mám sakra pokračovat, než jsem si všiml, že v tomto konkrétním okně je tlačítko „Hotovo“ vlevo nahoře. Proč? Proboha proč? Jaký myšlenkový pochod k tomu designéra GUI dovedl, když jiná potvrzovací tlačítka jsou normálně vpravo dole? Anyway, instalace proběhla hladce, bootloader se nainstaloval, jen se tak nějak sám hodil na Windowsové SSD. To s tím nepočítalo, Linuxové SSD zase nepočítalo, že by záznam pro jeho Fedoru neseděl v jeho EFI oddílu, takže nastaly dva problémy: ten první vlastně nevadil, rEFInd, který na linuxovém SSD zůstal po Mageie, prostě Fedoru našel a spustil ( / oddíl se neměnil). Druhý ale už byl nepříjemnější: snaha bootnout z Windowsového SSD vedla ke Grub2 error hlášce. Zkrátka milá Fedora odpálila bootovací záznam Windows 10, aniž by se mě na cokoli zeptala.
Záchranná magie Mageiy
Problém je řešitelný, a to dokonce velmi snadno. Já to dělám takto: nastartuju z USB flashky instalačku Mageiy, ve které vyberu „záchranný režim“ (nebo jak se to jmenuje) a v něm jde jak obnovit bootloader vaší linuxové distribuce, tak je tam i speciální položka pro obnovu bootloaderu Windows. Člověk to odklepne, pár sekund koukám na konzolovou magii a je opraveno. Nevím, jestli USB instalačky jiných linuxových distribucí mají také tyto schopnosti, já za tohle Mageiu zbožňuju.
Tuhle obnovu jsem tentokrát nedělal hned, ale asi až po měsíci. Blížily se letní prázdniny, takže Windows budu potřebovat vlastně zase až na podzim, takže sem spokojeně žil měsíc s Fedorou. Ale komu kdy v hlavě hlodal nějaký červík, ví své. Nedokázal jsem se smířit s tím, že mám v PC nefunkční druhý OS a že jej znefunkčnila právě tahle Fedora. Takže jsem po měsíci dd-čknul instalačku Mageiy na stařičkou flashku a jal se bootloader Windows 10 obnovit. No a pak už to šlo samospádem. Když máte v USB připojenou instalačku vaší oblíbené distribuce, s níž opravujete nepořádek po jiné distribuci, tak je lákadlo příliš velké. O hodinu později jsem tak už seděl opět ve své oblíbené Mageie.
Aby bylo jasno, Fedora je skvěle fungující linuxová distribuce. Má samozřejmě své limity, které plynou třeba z toho dodržování softwarových patentů. Jsou věci, které mi na GNOME nevyhovují, KDE je má udělány lépe, ale jako celek, tedy funkčnost, stabilita a podpora, je Fedora skvělá.
Jenže to Mageia také. U ní navíc máte více možností co zprovoznit už během instalace. Tu člověk hned zapne Tainted repozitáře (s těmi patentově-problematickými věcmi), tu hned může přidat uživatele so skupiny wheel (aby hned fungovalo sudo), tu může hned vybrat, přes jaký ovladač pojede GPU (mému Radeonu RX 6500 XT by jinak vecpala VESA, namísto AMDGPU – vlastně je to chyba Mageiy, ale řešitelná bezproblémově a ihned ) a hlavně funkční bootloader. Po instalaci tak už jen následuje …
sudo urpmi mpv vlc audacious audacity audacious-fluidsynth gimp-data-extras gimp-plugin-gmic rawtherapee darktable avidemux-qt chromium-browser
… plus k tomu ještě pár doplňků do Firefoxu (µBlock Origin, Foxy Gestures, Facebook Container, Dark Reader) a je během chvilky hotovo. Ano i Mageia má své nevýhody. Třeba Firefox ESR je čas od času problémem. Tu a tam se vždy po čase stane, že moje banka zase aktualizuje webovou aplikaci a ta přestane ve starším Firefoxu ESR fungovat. Dělo se to třeba teď, kdy Mageia ještě nabízí „jen“ Firefox 91.xx ESR. To se dalo pochopit ještě před dvěma týdny, pak vyšel nový Firefox 102, který je též ESR a Mageia ho stále ani po 10 dnech nazabalíčkovala.
Má to řešení: buď člověk dané věci (chvíli / navždy) dělá v Chromiu, nebo sáhne po Flatpaku, kde sama Mozilla balíčkuje aktuální verzi – touto druhou cestou jsem se vydal a normálně v Mageie používám Flatpakovou verzi Firefoxu (což se mimochodem, na rozdíl od Snapu v Ubuntu, spouští srovnatelně rychle s nativním RPM balíčkem). Podobně mohou časem drhnout i jiné balíčky, co si pamatuji tak čas od času Mageia zaspí novou verzi Rawtherapee, nicméně to je též řešitelné, ale hlavně to už nebývá potřeba (vývoj Rawtherapee v posledních letech beztak značně zvolnil). Měl-li bych predikovat, kdy mi tohle pozdější balíčkování věcí bude v Mageie zase vadit, tak to bude s příchodem GIMPu 3.0, resp. s příchodem podpory formátu JPEG XL do mnou používaných nástrojů. Ostatně i dnes má Mageia například pouze FFmpeg 4.3.4, ač už je verze dávno na světě verze 5.x, ale to řeším statickým buildem.
Zkrátka Fedora mě sice nezklamala, ten měsíc se s ní žilo skvěle, ale ani její 36. vydání není řešeno tak, aby mě nepřivedlo do problémů, které se samotnou Fedorou nelze / neumím řešit. Musela vypomoci instalačka Mageiy. Řád vesmíru je tedy zachován a uvidíme, jaká bude třeba Fedora 44 za pár let.
Možná by se ještě slušelo doplnit, že z hlediska hardwaru neobsahuje mé PC nic problematického. Používám i na dnešní dobu ještě slušný levný desktop: šestijádro Core i5–10400F, Radeon RX 6500 XT, SATA SSD na systém a SATA HDD jako odkladiště dat. Fotky a videa do PC proudí z 256GB UHS-I U3/V30/A2 karty skrze USB 3.2 čtečku, případně z telefonu přes USB-to-Go flashku. Z hlediska Linuxu jde v součtu o 100% bezproblémové železo, kde i GLAN či zvukovka jsou generické Realteky, na Linuxu perfektně funkční, totéž samozřejmě platí i o Intel CPU a AMD GPU.
Z hlediska aplikačního nechci po systému nic moc zásadního. Jakýkoli OS je pro mě víceméně launcher pro několik programů. Web brousím ve Firefoxu, blbnoucí stránky v Chromiu. E-maily čtu skrze webová rozhraní daných služeb (nebo na telefonu). Fotky prohlížím v GwenView (lepší než ta věc v GNOME), texty píšu v KWrite (lepší než ta věc z GNOME), DVD vypaluji v K3b (ano, i dnes a ano, K3b je nejspolehlivější). Hudbu a mluvené slovo poslouchám v Audacious (vyhovuje mi styl ne nepodobný foobaru2000, který jsem používal na Windows), přechod programu od GTK ke Qt mi vůbec nevadí. Videa přehrávám primárně v MPV, když to blbne, tak ve VLC. Fotky upravuji v Rawtherape + GIMPu, složitější videa střihám v Kdenlive (nebývá potřeba příliš často), pro jednodušší věci tu je Avidemux, dávkové věci ffmpeg (dnes už většinová cesta, je to pohodlnější). Zvukové soubory zpracovávám v Audacity (export do WAVu s následnou kompresí do Opusu). Terminál je mi celkem fuk, je to jen obal pro bash. Hry prakticky nehraji, tu jedinou, co ještě občas pustím, pouštím přes Steam na Windows (a kdyby to nešlo, tak je tu Wine, kde má Skyrim Gold až Platinum status). Když si okolnosti vysloveně nevyžadují MS Office, jedu v LibreOffice. Pár věcí je tam sice uděláno hůře, ale podstatně více toho má LibreOffice vymyšleno lépe než Microsoft.
Z formátů nejen preferuji, ale přímo používám buď ty free, nebo ty které třeba díky VideoLANu mají otevřenou implementaci. Před více než 20 lety jsem přešel z MP3 na Vorbis a z AVI na MKV a používal výhradně Xvid (před jeho existencí OpenDivX 4) – ripoval jsem tehdy z TV a VHS až do 768×576. Pak přišel legendární projekt x264 a po něm x265. Ještě s vývojovými verzemi jsem přeskočil z Vorbisu na Opus. Komba x265+opus/mkv se držím dodnes, protože vyhlížet použitelnou implementaci AV1 už jsem přestal (to dřív bude rozumně fungující projekt x266, byť vývoj SVT-AV1 samozřejmě sleduji). Na fotky jako výstupní formát stále ještě používám JPEG, ale přechod na JPEG XL je asi jen otázkou času (AVIF tím pádem na 99,9 % přeskočím). Když výjimečně potřebuji něco zabalit, prostě použiji, co systém nabízí (typicky ZIP). Doby, kdy jsem výhradně používal UHARC, jsou dávno pryč, shodou okolností se završily zhruba v době, kdy jsem přecházel na Linux.
Vlastně mě na tomto místě napadá, jak to mám s jednotlivými aplikacemi. Je nějaká tak dobrá, abych mohl říci, že jí používám už opravdu hodně dlouho? Na prvním místě mě napadne právě Firefox. Ano, byly slabší doby, kdy jsem i zběhl jinam (Opera kolem roku 2005), ale Firefox jsem stále měl v záloze a dovolím si tedy říci, že jej používám trvale ještě z dob, kdy se jmenoval Firebird. Velmi dlouho se u mě též drží LibreOffice, rozhodně od nějaké verze typu OpenOffice 0.x, ale koketoval jsem již se StarOffice před snad 25 lety. Dlouho se mě drží i VLC, zhruba od roku 2004, byť po většinu doby slouží jako sekundární přehrávač. Od roku 2005 nedám dopustit na GIMP a stále čas od času už od roku 2006 dojde na Avidemux a podobné to je s Rawtherapee, které trvale užívám od roku 2009.
Rozmazlenost?
Jinými slovy: jsem schopen žít s libovolnou linuxovou distribucí, neb ve všech běží moje aplikace bez potíží. Ale nesmí mě štvát nebo naštvat. Tumbleweed mě vždy po čase unaví tempem aktualizací, Fedora mě vždy naštve něčím unikátním, Mageia už nějakou dobu nezlobí, protože už umí UEFI i Flatpak. Ubuntu mě štve od chvíle, kdy se drží Unity / do Unity upraveného GNOME. Ostatní distribuce a systémy mě štvou buď svou historickou či architektonickou komplikovaností (cokoli od Slackware až po Gentoo), nebo obskurností a tudíž nepoužitelností pro bezproblémový desktop (třeba FreeBSD jsem nakonec definitivně zavrhl v době, kdy jsem potřeboval provozovat Vuescan Pro a skener Epson V500 Photo).
Ani v roce 2022 neexistuje tak skvělá linuxová distribuce, aby se mi zavděčila bez výhrad. Natož celému lidstvu. Ostatně jak praví citát: „Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“. A já zkrátka jsem rozmazlenej fracek, co mu není nic dost dobré a tak i v roce 2022 pokračuji v distribučním turismu. Jak to máte vy? Přišla nakonec doba, kdy jste už měli tu pravou a nikdy už nepátrali, jestli jinde „nejsou pastviny zelenější“? Nebo stále hledáte?
