Heslo Don't be evil je jasné. Nebýt zlý. Nelze jej relativizovat. Heslo Do the right thing naopak lze. Kdo dělá správnou věc, ji sice může dělat pro dobro světa. Ale co když ji dělá pro dobro své? Pro dobro svých akcionářů? Pro dobro své korporace, za ideály, které jsou jen na papíře a v realitě se přetvářejí v pravý opak? Je současná vláda Googlu nad světem ku prospěchu lidstva?
Nemusíme dumat nad odpovědí příliš dlouho, neb zatím na tuto otázku nelze odpovědět. Tak jako můžeme říci, že člověk 19. století toho za den více nachodil a více udělal manuálně, pročež byl fyzicky výrazně zdatnější než člověk století 21., lze s jistotou říci i to, že člověk století 19. odcházel dva metry pod zem podstatně dříve a v podstatně zhuntovanějším stavu, než bude mladý člověk současný (a mimochodem, Auguste Deterová se pod zem dopracovala v necelých 56 letech v roce 1906, to jen tak naokraj). A stejně tak nelze vyloučit, že sice ze všech těch Googlů, Instagramů a ŤikŤoků blbneme, ale třeba se to bude nějak kompenzovat. Nějak.
Tak jako dnes nemusíme být schopni ujít 40 km v kuse, protože máme auta, MHD a levné bicykly v supermarketech, třeba bude za 50 let k dispozici řada technologických řešení kompenzujících to, že jako civilizace prostě hloupneme.
Nerad bych toto hodil na krk za vinu Sergeji a Larrymu. Ti začali Google z jiných pohnutek než mamon a snaha o ovládnutí světa. I proto jejich rozčarování a následná průběžná zmizení a znovuobjevení se v Googlu. Google, tedy Alphabet je zkrátka akciovka, korporace zodpovídající se držitelům podílu ve firmě a jako takový je hluboce zadrátován do v mnoha ohledem špatného společenského zřízení jménem kapitalismus.
Faktem ale je, že Googlu se podařilo během necelých 20 let něco neuvěřitelného: učinil sebe nedílnou součástí našich životů. Průměrný smrtelník, který již svůj život žije přirozeně v přítomnosti počítačů (tedy – omlouvám se všem dotčeným – zhruba ve věku pod 70 let), už se prostě bez Googlu neobejde. Tu ve svém telefonu, tu ve svém vyhledávání, tu v používání myriády jeho služeb, tu v používání služeb, které mají služby Google jen v podhoubí (třeba jen jeho veřejnou DNSku). Mnoho lidí už dnes naviguje jen Googlem/Wazem (a tudíž si otupují schopnost sami někam trefit). Mnoho lidí už si nepamatuje nic, protože vše lze do sekundy vyGooglit (a mozek je líná potvora a ráda se bude flákat, může-li díky Googlu). Mnoho lidí tráví spousty hodin denně třeba na YouTube jako svém jediném zdroji zábavy a informací (což má také své negativní důsledky, nejen osobní, ale i společenské).
Nic z toho před 20 lety neexistovalo. Bylo to v mnoha ohledech horší, ale v mnoha zase lepší. Lidé si možná byli blíže o něco méně, ale o to intenzivněji. Byli spolu fyzicky, ne sic fyzicky, ale každý zabořený ve svém smartphonu.
Ale to pořád jen dštím síru na Google, jehož pohnutky zakladatelů vlastně tak nečestné nebyly (pak prostě jen přišlo IPO). Facebook je zcela jiný kalibr. Netřeba jít příliš daleko, stačí z desítek kauz, kdy Facebook (dnes Meta) narušil práva či soukromí uživatelů, připomenout jen Cambridge Analytica. Kdo tehdy sledoval Zuckerbergova slyšení před zákonodárci a regulátory v USA či EU, tomu jistě ještě dnes běhá mráz po zádech nad roboticky až sociopaticky dokonalým výkonem šéfa Facebooku.
Dnes víme, že sociální sítě byly a jsou budovány tak, aby vzbuzovaly v podstatě stejný mechanismus očekávání a odměn jako tvrdé drogy. Základem obchodního úspěchu těchto korporací, které již prodělaly IPO a zodpovídají se svým akcionářům a správním radám, je prostě jediné: nabídnout uživateli drogu. Drogu tak návykovou, že ji budou užívat pravidelně, pokud možno každý den a mnohokrát za den, a současně ani nebudou mít potřebu hledat jinou, ještě účinnější drogu. Svět IT přitom poskytuje mnoho dopaminových drog i drog poskytujících lenošivé pohodlí. Reprezentují je zejména vyhledávač Google, video služba YouTube, sociální sítě Facebook + Twitter + Instagram, či next-gen sociální sítě jako TikTok. Možná tak trochu i služby jako Netflix, ale tak daleko dnes rozšířit argumentaci nechci (možná někdy příště).
Užívat drogu, která po fyzické stránce organismu neškodí je jedna věc. Druhá věc jsou její důsledky pro duši. Kdyby facebookovými metodami lákaly do svých chřátů nezralé dětské duše třeba městské knihovny, asi by se málokdo zlobil, neb návštěva městské knihovny mívá negativní důsledky na duševní vývoj tak výjimečně, že si těžko vybavit jediný takový případ.
Avšak pokud ona dopaminová droga láká na plýtvání časem a duševní kapacitou na sledování stovek kratičkých videí či fotek každý jednotlivý den, 365 dní v roce, pak už zde dopady jsou. Alespoň tolik tvrdí odpůrci sociálních sítí, případně organizace jako Americká pediatrická asociace (žádná obrazovka ani na jedinou sekundu do dvou let věku s výjimkou video chatu). A toliko zhruba tvrdili již před 15 lety jihokorejští vědci, kteří ve své zemi jako první popsali fenomén digitální demence, následně rozpracovaný do dnes již kultovní stejnojmenné knihy německého neurovědce Manfreda Spitzera, který v pozdější navazující knize Kybernemoc! odkazuje na více než 600 zdrojů, kterými své závěry podkládá.
Dobře, ale co s tím? Já recept neznám, ostatně se domnívám, že neexistuje. Možná je určitou malou cestou zákaz mobilních telefonů ve školách, který zavedli ve Francii. Možná je cestou citlivé začlenění moderních technologií do výuky, aby smartphony sloužily jako dobrý sluha, nikoli špatný pán. Ale v tom školství v jakékoli zemi typicky tahá ve srovnání s korporacemi tvořícími sociální sítě za kratší provaz (možná s výjimkou Finska, Norska apod.). Konkrétně u nás má asi tak 20 let zpoždění a protože příslušné řešení (jakkoli bude či nebude kvalitní) se jmenuje Strategie 2030+, patrně nám mezitím přes dětství do dospělosti proplují minimálně dvě až tři dílčí subgenerace dětí a dospívajících.
Možná je řešení v osobní odpovědnosti a péči o vlastní děti v každé rodině, ale to se snadno řekne a hůře realizuje ve všech rodinách všech zemí západního světa. Utopie je to ale v principu hezká.
Zkrátka připravme se na to, že naše na technologiích závislá doba se bude i nadále zhoršovat. S Googlem – Youtube – Facebookem už žijeme dobrých 15 a více let. Před 10 lety byla představa, že slovně poručíte Googlu aby vám zatáhl žaluzie a pustil Netflix sci-fi. Dnes je to realita. Co bude běžná realita za 15 let ode dneška? A jak tato ještě pohodlnější realita ovlivní další vyrůstající generace? A co když jednou vypnou proud na víc než 24 hodin? Nebo týden – měsíc – rok?
Jak jsem psal na začátku: možná že před 20 lety chtěli Sergej s Larrym zlepšit svět. Možná že nikdy nechtěli otevřít žádnou pandořinu skřínku. Ale stalo se tak. Pandořina skřínka je otevřena, džin je vypuštěn z lahve. Jako civilizace tloustneme a hloupneme, ale zatím to není moc vidět. Ono ani trend počínajícího globálního oteplování v 60. letech nikdo neviděl. Dnes už alespoň víme, že obojí je problémem, který musíme řešit. Možná to jediné, co by mohlo být pověstným světlem na konci tunelu, je popsaná teorie konektivismu.
Už Sokrates si stěžoval na dnešní mládež. Stejně tak činili i naši pradědové, činili tak i naši rodiče, protože nechápali naši generaci a činíme tak i my. Dnes vyrůstá generace dětí, pro které používání moderních technologií je součástí jejich života a identity, navzdory veškeré kritice profesorů jako Spitzer či Stránský. Nakonec jednoho dne dorostu, stanou se dospělými a jistě mezi nimi bude přibližně stejné množství dobrých lidí jako ve všech generacích před nimi. Jen ten jejich svět bude pro nás starší jiný, asi jako je současný svět Googlu a Netflixu pro naše devadesátileté prababičky.
Naše děti budou žít s jinak propojeným mozkem, plně v duchu konektivistické teorie, závislí do jisté míry na elektronických technologiích, ale civilizace půjde dál. Stejně jako my žijeme s jinak pospojovanými neurony, než to měli naši praprarodiče v 19. století.
Jaké ale budou kolem let 2050 až 2060 dospívající děti našich dětí? Hlavně o tom bychom se měli bavit dnes, protože zítra může být pozdě.
ČLÁNKY DO MAILU
