Neboli o Fedoře 12 kódového jména Constantine. Pokud někdo v kódových jménech Fedory plave, může si je ujasnit na stránce s historií kódových jmen Fedory. Nutno říci, že Evropan bude poněkud zklamán, neboť jejich amerikocentrismus je až odporný. Přijde mi, že mnoho Američanů si neuvědomuje, že většina jmen např. takovýchto měst u nich se vyskytujících má původ buď v evropské historii nebo historicky v Evropě. Ale to už je jedno, nechť si každý asociuje jméno, k čemu chce.
Zajímavostí je, že Konstantin byl natolik inspirativní, že se tentokráte sešlo takové množství pěkných tapet pro pozadí plochy, že mají dokonce vlastní balíček. Pokud s těmi obrázky nedáte pokoj a chcete trochu obohatit výběr tapet pro váš desktop, nainstalujte si balíček constantine-backgrounds. Je mezi nimi i tapeta s výše viditelným obrázkem, která je založená na fotografii sochy Konstantina I – Velkého z Yorku v Anglii.
O specializaci druhů
Charakter distribucí se mění. A ne jen jejich. Hlavní slovo má dnes nezbytná specializace. A tak zatímco dříve existovala jedna distribuce jménem Red Hat, která měla jedny instalační média a způsob instalace, dnes takovýto jednotný obraz distribuce neexistuje. Pod distribucí Fedora je dnes skryta víceméně jen infrastruktura, ze které může vypadnout nepřeberné množství variant Fedory. Za základní se sice považuje sestavení Fedory s Gnome, hranice se ale stírají a pokud někdo řekne, že si nainstaloval Fedoru, a dokonce řekne i verzi, ještě stále nevíte, kterou. Zvláště, když pomocí nástrojů v distribuci si můžete vytvořit Fedoru v podstatě na míru. Projekt se snaží vycházet vstříc těm nejzákladnějším potřebám vytvářením několika základních obrazů, jejichž jména se s každým vydáním trochu liší. V F12 to jsou:
- Fedora Install, Desktop Live (Gnome), KDE Live
- Fedora Live Games, XFCE, BrOffice, Edu, FEL, LXDE, AOS
Vznik a především testování všech těchto variant usnadňuje virtualizace a naopak různé spiny usnadňují virtualizaci. Linuxová virtualizace platformy x86 sahá kamsi do dob dosemu, bochs nebo Plex86. Tyto virtuální stroje byly sice použitelné, ale řekněme si to upřímně – byly nepříjemně nevýkonné. Prvního výraznějšího úspěchu ve virtualizaci dosáhl VMware (1999), následovaný Xenem a od jistého okamžiku se s virtualizacemi roztrhl pytel. Dokonce tolik, že výrobci procesorů se chytili za nos a zjistili, že vlastně mohou poměrně jednoduše podpořit virtualizaci na úrovni hardware.V té době už existovaly i pro Linux další virtualizační technologie jako Vserver, OpenVZ, UMS a qemu. Ač to z počátku vypadalo, že v linuxové oblasti se zabydlí Xen, do budoucna vypadá jako vítěz KVM ve spojení s Qemu. Xen se však ještě nevzdává a bude jistě hojně využíván, dokud ze skříní a racků nezmizí definitivně procesory vyžadující paravirtualizaci.
S množstvím virtualizačních technologií vyvstal i další problém, a to s převody virtuálních strojů a vůbec s jejich organizací. Dnešní počítače se mnohdy celé dny flákají, ale elektřinu žerou stejně, a navíc zabírají místo. To je ideální podhoubí pro začátek využívání virtualizace ve velkém. Na mnoha počítačích tak je potřeba spravovat jednotky až desítky menších virtuálních. Snadno je zakládat a rušit. Ve Fedoře se proto již několik verzí stále zdokonaluje libvirt a její nadstavba virt-manager. V poslední verzi se tato oblast dočkala mnoha vylepšení. Pro lepší správu komplikovanějších síťových scénářů, vážících se často právě k virtualizaci, obsahuje Fedora nyní knihovnu netcf s příslušným API pro libvirt, která umožňuje snadné nastavení bridgování, vlanů apod. K tomu, abyste vymoženost v podobě virt-manageru mohli začít používat, je potřeba nainstalovat a spustit
$ yum install virt-manager libvirt virt-viewer netcf $ service libvirtd start $ virt-manager
Po čemž se vám objeví něco připomínajícího VirtualBox. Nelekejte se, že po startu virtuálního stroje, vám automaticky nenaskočí taky jeho obrazovka. Hostované systémy mohou běžet i bez grafického výstupu takříkajíc „na pozadí“. Já osobně jsem se s GUI virt-managera rychle rozešel v nároku na potřeby a možnosti, nicméně zavilý příznivec myšitýdy si v něm své klikací cestičky časem najde (např. abyste nastartovali i podruhé virtuální stroj live distribuce, nesmíte přidělit žádný další souborový systém, jinak se považuje systém za instalovaný na disk atd.)
Pro virtualizaci je nejjednodušší začít s jedním ze spinů, a to konkrétně AOS (Appliance), což je minimální instalace Fedory (387MB). Pokud jste klikací, budete to mít trochu jako drbání přes hlavu a virt-manageru musíte nejprve podstrčit nějaké „instalační“ iso, jako disk přidělit image z AOS a po startu z isa už by systém podruhé měl nastartovat z image. Z příkazové řádky je to poněkud flexibilnější a hlavně popis je zcela jasný bez tun obrázků:
$ tar -xzvf Fedora-*-*-AOS.tgz $ virt-image Fedora-*-*-AOS.xml $ virsh list $ virt-viewer cislo_virtualniho_stroje # (nebo jméno domény)
čímž rozbalíte obraz minimální Fedory, spustíte jej jako virtuální stroj, vypíšete si běžící virtuální stroje a pak si spustíte „konzoli“. Další ovládání pak už zvládnete přes virsh. Jen napovím, že definice domén se ukládají do /etc/libvirt jako XML a pokud chcete nějakou spustit, musíte nejdříve doménu definovat (např. define /etc/libvirt/qemu/F11AOS.xml). Pak s ní teprve můžete pracovat. Zrušíte ji příkazem undefine.
A kdyby vám už všechna ta udělátka lezla krkem, tak si pusťte prostě rovnu qemu:
$ qemu-kvm -m 512 -hda Fedora-*-*-AOS-sda.raw
Mnoho virtuálních strojů navíc sdílí nejen hw, na kterém běží, ale často i značné kusy software. Např. pokud chcete virtuálně pustit 3× stejnou kopii Fedory 12, je zbytečné, aby některé části byly v paměti třikrát. A tím se pomalu dostávám k tomu, co dalšího F12 přináší nového – sdílení paměťových stránek virtuálních strojů. Tato nová vlastnost pro běh vícero virtuálních hostů se aspoň na F12 dá zapnout jako „služba“ ksm (v podstatě se jedná pouze o zápis do /sys). Kernel poté bude porovnávat stránky v paměti a v případě, že jsou stejné, bude je sdílet. Zajímavý problém je i fragmentace paměti, resp. problém s velikostmi tabulek paměťových stránek. Díky tomu, že Linux standardně používá 4kB paměťové stránky, je takto malý objem pro celé virtuální systémy nevhodný. Řešením, i když také se svými problémy, je použití vlastnosti Linuxu zvané hugepage, kde se velikost stránky rozšiřuje na 2–4MB podle architektury (paradoxně x86_64 má menší). Mělo by se tím dosáhnout až 20% zrychlení. Další zrychlovací vlastnost je nová verze nativního souborového systému qemu – qcow2. Qemu může používat dva typy obrazů pro ukládání virtuálního systému – raw a qcow. Raw si vytvoříte když např. prostě zkopírujete obsah existujícího zařízení pomocí dd. Jeho nevýhoda je jeho konstantní velikost, která buď zabírá místa moc a nebo hostujícímu systému dojde místo na disku. Proto existuje druhý formát a to qcow2, který umožňuje vytvářet nejen dynamický disk, ale také šifrování, snapshoty a tzv. base image. Nevýhodou je samozřejmě jeho větší výkonová náročnost, která v mnoha případech vedla v minulosti k nutnosti zapnout write cache v takovémto virtuálním stroji. Důsledek použití cache mohla být nekonzistence FS po pádu stroje. Po posledních úpravách qcow2 je tento ale rychlostně téměř srovnatelný s raw i bez write cache a odpadá tak jeho poslední nevýhoda. K obrazům virtuálních strojů se váže i další novinka, a to libguestfs, neboli knihovna pro přístup k obrazům virtuálních strojů. Tedy např. příkazem guestfish -i Slax se ocitnete v obraze virtuálního stroje Slax a můžete editovat, kopírovat a vůbec manipulovat s obsahem obrazu. Tedy není potřeba obraz nějak složitě připojovat nebo hostovaný systém spouštět. Libguestfs lze použít např. ve skriptu k hromadné změně virtálů apod. Co se spouštění týče, i zde je drobná novinka, která umožňuje spouštět virtuální stroje s KVM i neprivilegovaným uživatelům.
Zatímco při klasickém pojetí virtualizace na jednom hardware provozujeme množství virtuálních systémů, existuje i pohled o jednu úroveň složitější, a to sice ten, že nejen, že používáte virtuální hardware, ale ještě onen hardware máte poskládaný z velkého množství uzlů do clusteru. A aby toho sdílení všeho možného nebylo málo, můžete s F12 používat tzn. Open Sharedroot, což je vlastnost zajímavá právě pro clustery, které sdílejí identický instalační obraz.
Netbooky, kam se podíváš
Zatímco na jedné straně výkonového spektra stojí hardware vhodný pro virtualizaci jiného HW, na druhé straně spektra stojí dnes populární netbooky. Malé notebooky existovaly na trhu již dlouho před nimi (připomeňme např. Fujitsu Lifebooky řad B a P). Protože ovšem byly menší než bylo obvyklé, byly drahé, přestože mnohdy poněkud neopodstatněně. Pak to konečně někomu docvaklo a vznikl levný notebook „netbook“, který běžní (už zase?) i neběžní uživatelé rádi využijí na svou… ehm běžnou práci a zábavu. Výsledkem je potřeba pracovních prostředí pro zařízení neoplývající výkonem ani velikým rozlišením. Pro tato zařízení vzniká množství různých přístupů. Jedním z nich je Moblin (to jméno je trochu bez fantazie), vznikající pod taktovkou Intelu. Připomeňme, že ani zde se nejedná o úplnou novinku – podobná prostředí existují již dlouho – např. GPE nebo Opie, která jsou součástí OpenEmbedded. Fedora ve verzi 12 tedy umožňuje nainstalovat jako pracovní prostředí i Moblin. Zatím se jedná pouze o core aplikace z Moblinu. Prohlédnout si prostředí můžete tak, že jej přiinstalujete
$ yum install "Moblin Desktop"
a v přihlašovacím dialogu vyberete místo svého oblíbeného DE Moblin. Přiznám se, že jsem nějak v prostředí nenašel Logout, takže jsem ho musel ukončit poněkud násilně. Prostředí vypadá sice zajímavě, ale pro umm…běžného uživatele mého typu je poněkud omezující. Přesto je to do jisté míry podobný princip, který má vývojová verze Gnome 3 – gnome-shell, takže je, na co se těšit.
PK-CnF a PK-bp
V F12 se objevily i dvě drobnosti, které někomu mohou chybět, protože jinde jsou. A to implementace přechytralého „Command not found“ a instalace balíčků objektem přímo z webu. Pokud tedy objevíte na webu soubor s příponou .bsc a objektovým typem application/x-packagekit-plugin, mělo by pomocí něj jít iniciovat instalaci balíčku. To se může hodit pro různé příručky a návody, kde nebude potřeba uvádět příkaz, který má uživatel okopírovat do terminálu (kterého se bojí jak čert kříže), ale jen klikne na tlačítko instalace. Implementace pomocí PackageKitu je zcela nová, ale vzhledem k tomu, že PackageKit je dostupný pro všechny balíčkovací systémy, je taky použitelná na všech možných systémech. Pokud si tuto vlastnost chcete vyzkoušet, stačí doinstalovat
$ yum install PackageKit-browser-plugin
Objekt ve stránce by pak měl vypadat takto:
<object type="application/x-packagekit-plugin" width="300" height="150">
<!-- Name that will be used in the user interface -->
<param name="displayname" value="Games"/>
<!-- Whitespace separated list of package names -->
<param name="packagenames" value="game"/>
</object>
Zde se zobrazí rámeček pro instalaci jedné staré známé hry (tedy pokud už ji nemáte nainstalovanou) a pokud máte nainstalován výše uvedený plugin. Pokud nemáte nebo nemůžete, máte smůlu a musíte si vystačit s instalací přes běžný balíčkovací mechanismus.
Zbytek her obsažených ve Fedoře si můžete prohlédnout na novém webu spins.fedoraproject.org. Pokud náhodou ne, tak se na webu stále pracuje, znáte to…
I v případě CommandNotFound se jedná o rozšíření pro existující aplikaci PackageKit a nainstalujete ji příkazem
$ yum install PackageKit-command-not-found
Výsledkem bude, že každé zadání neexistujícího příkazu vám poradí buď blízký ekvivalent, nebo balík, ve kterém by mohl příkaz být. Všechno má ale dvě strany – tou odvrácenou je v tomto případě konzumace nějakého toho výkonu navíc, chvilka čekání, kdy PK přemýšlí, ale i to, že rady jsou občas mimo mísu a funkce má ještě nějaké ty porodní bolesti. Zajímavý je ale zmíněný způsob implementace přes PK, který má jistě i další potenciál.
Network Manager na pokračování
V F12 se i NetworkManager dostává konečně do použitelného stavu, kdy bude moci nahradit poněkud schizofrenní síťovou konfiguraci přes system-config-network nebo NM jedním nástrojem, a to NM. NM nově zavádí systémová spojení a IPv6. Hlavní neduh NM byl v tom, že jakožto „ondemand služba“ se spouštěl a nastavoval síť až s přihlášením uživatele, jehož nastavení měl aplikovat. Problém ovšem byl, že počítač byl před jeho přihlášením bez síťového připojení. Což sice u klasického jednouživatelského desktopu nevadí, pro desktop vyžadující např. autorizaci přes NIS nebo LDAP, nedej přírodo server, byl tento přístup nepoužitelný. Bylo tedy potřeba nastavit zařízení přes system-config-network, jenže takovéto nastavení se pak různě přetahovalo s NM a byl v tom zmatek. Zavedení systémových spojení tak odstraňuje tuto velkou nepříjemnost.
Přidání voleb pro IPv6 do NM pak dovršuje vlastnosti, které NM musí mít, aby se dal považovat za použitelný konfigurační nástroj. IPv6 je takový evergreen, který se spíš pomalu než jistě dostává do povědomí správců i uživatelů, a tak to třeba jednou k něčemu bude. Poslední novinkou NM je jeho rozšíření o možnost nastavení moderních komunikačních zařízení v podobě 3G modemů apod. Rozšíření o tento typ zařízení pro NM doinstalujete přes
$ yum install ModemManager mobile-broadband-provider-info
Seznam poskytovatelů obsahuje i české operátory.
Mimochodem – doporučuji vám v případě, že používáte tyto přechytralé nástroje, si skutečně nakonfigurovat nějaké vaše připojení přes ně. Jinak se některé ještě chytřejší aplikace jako Firefox budou stále přepínat do režimu Offline, protože počítač je přece bez připojení k síti.
Powermanagement
Tvůrci operačních systémů stále řeší otázku, jak nejlépe nastavit chování operačního systému vzhledem ke spotřebě. Vzhledem ke značně odlišným potřebám různých aplikací a především uživatelů, je téměř nemožné vytvořit univerzální nastavení, které by vyhovovalo všem. Jedním z možných optimalizačních řešení je zavedení editovatelných profilů a jejich vhodný výběr na základě aktuální situace. Fedora 11 proto nově obsahovala službu tuned, která je v F12 rozšířena o vlastnosti ktune z RHEL. To umožňuje nastavování parametrů kernelu – proto ktuned. Démon má k dispozici množství profilů definovaných v /etc/tune-profiles. Po spuštění služby tuned tento démon hlídá různé parametry systému (zaměřené zatím primárně na CPU, disk a síť) a upravuje je podle aktuálního vytížení. Podle výsledků testovacího dne sice nejsou úspory nijak omračující, ale každý dobře uspořený watt se počítá.
Pulseaudio… po Xté
Pokračování se dočkala i story s pulseaudio. To v F12 zavádí audio profily potřebné k nastavení různých konfigurací vstupně výstupních zařízení a systém „portů“ (konektorů), který umožňuje vybírat různé konfigurace vstupů a výstupů. V současnosti tedy máme v systému tři různé nástroje pro různé úrovně nastavení.
- gst-mixer je v podstatě alsamixer (zastaralý)
- pavucontrol – ovládání hlasitostí audio toků z pulseaudio, nastavení profilů a portů
- gnome-volume-control – ovládání hlasitosti gnome, do značné míry kopírující nastavení z pavucontrol.
V PA došlo k poměrně velké změně v nastavování hlasitosti. Dříve PA nastavovalo hlasitost pomocí jednoho vybraného ovládacího prvku mixeru deklarovaného alsou, zpravidla Master, což v některých případech nefungovalo příliš dobře (např. pokud sluchátka měla vlastní šoupátko). V současné době se přešlo na tzv. sdružený ovládací prvek. Tento zahrnuje větší množství šoupátek. Definice co a jak se má sdružovat, jsou v /usr/share/pulseaudio/alsa-mixer. Dosáhlo se tím několika významných zlepšení.
- definice jsou v souboru a můžete si je upravovat, přidávat atd.
- ovládací prvek kontroluje všechna potřebná šoupátka
- lze kontrolovat surround
- pokud zařízení deklaruje prvky, které se hodí do více kategorií, vytvoří se výše zmíněné porty, ve kterých je seznam všech možných variant
- dosáhlo se mnohem jemnějšího nastavení zvuku ve větším rozsahu
Myslím, že se jedná o opravdu dobrou a důležitou změnu a Lennart by si za ni zasloužil po letech šťouchanců nějaké to poplácání po rameni.
Už jen i686
Majitelé starších počítačů by měli před přechodem z F11 na F12 trochu zbystřit, zvláště pokud jsou příznivci alternativních architektur jako VIA. V F11 byla optimalizace kompilátoru nastavena na i586, v F12 se jde o krok dále a optimalizuje se pro i686, čímž se mimo hru dostávají procesory, které mnozí čtenáři mohou ještě pamatovat – Intel procesory i586 (tzn. vše do Pentia Pro), Nationall Semiconductor Geode, VIA C3 (Ezra a Samuel) a AMD Geode GX.
Dracut
Poměrně zásadní změnou ve Fedoře je odstranění věkovitého nash/mkinitrd a jeho nahrazení zcela novým „udělátkem“ Dracut. Zatímco nash byl projekt spravovaný Red Hatem, dracut se situuje do role klasického komunitního projektu. Hlavním úkolem dracutu je bez zbytečných triků připojit hlavní souborový systém. Toho dosahuje tím, že nahrazuje pevně zakódované části startu systému s pseudoshellem nash moderními metodami jako udev a busyboxem. Dále umožňuje snadnější ladění startu systému a vytváření dodatečných modulů. V neposlední řadě by měl přispět i ke zkrácení startu systému.
Abyste se mohli pokochat touto novou vymožeností a vyzkoušet si ho, zkuste si v /etc/grub.conf odstranit „rhgb quiet“ a přidat „rdshell rdinitdebug“. Pokud často sestavujete nový kernel a k němu i inicializační ramdisk a bude vám jako mně vadit, že dracut je při generováni initramfs poněkud hloubavější než býval mkinitrd, můžete si upravit konfiguraci v /etc/dracut.conf a povolit volbu hostonly, čímž se místo univerzálního initramfs začne generovat tento obraz jen s moduly nutnými pro toto konkrétní PC. Ve svých poznámkách si pak samozřejmě nezapomeňte nahradit příkaz pro vytváření initramdisku – místo mkinitrd je potřeba použít dracut.
Co se jinam nevešlo
RPM
Pokračuje i dříve zanedbávaný vývoj RPM a to přechodem na kompresní algoritmus XZ pro tzv. payload tzn. obsah balíčku. Z nejznámějších distribucí založených na RPM používá RPM v poslední verzi (4.7.x) i openSuse, Mandriva se v poslední verzi přesunula na novější verzi (4.6.x), ale přeci jen se drží trochu zpět.
Presto, presto!
Presto, nebo-li deltarpm, používám již od F11 a jsem nadmíru spokojen. Sice je to na pomalejších strojích s rychlou linkou co se rychlosti týče kontraproduktivní, protože sestavování rpm z delta balíčků je o dost pomalejší než stáhnutí nových, úspora stahovaných dat je ale opravdu významná, a tak šetřím nejen můj download, který by to ještě jistě unesl, ale hlavně bandwidth na mirrorech a serverech projektu Fedora a možná i nějakou tu elektřinu po cestě. Mohu tak dnes již odpovědně říci, že kdo stahuje o desítky procent větší balíky, je srab, protože to prostě funguje.
XI2
Společně s novou verzí Xorg (který, jak se zdá, taktéž adoptoval systém evoluce místo revoluce) se do Fedory dostala i další vymoženost zvaná multipointer. V praxi se jedná o možnost využívat několik nezávislých vstupních zařízení, ať už kurzorů nebo klávesnic. Zatím můžete ale využití pouze promýšlet, protože dokud nebude XI2 a MPX (multipointer) podporován i v aplikacích a toolkitech, moc si ho neužijete. Zatím s ní můžete dotáhnout k dokonalosti svou schizofrenii. Stačí k tomu málo. Jistě se vám válí poblíž nějaká správně zatuchlá krysa, tak ji oživte a připojte.
$ xinput create-master DruhaKlobasniceAKrysa $ xinput list
nyní si najděte, jak se jmenuje ono nově připojené zviřátko, u mě ImPS/2 Generic Wheel Mouse, takže pokračuji
$ xinput reattach "ImPS/2 Generic Wheel Mouse" "DruhaKlobasniceAKrysa pointer"
a už můžete hrát jednu z nejstarších her na světě – na honěnou – a nemusíte se hnout od počítače, případně můžete držet oběma rukama myši a klávesnici vyhoďte. No není to úžasné? Moment, pro ukončení hry ji ještě budete potřebovat – napište:
$ xinput remove-master "DruhaKlobasniceAKrysa pointer"
a utrhněte kryse ocásek.
Zda a jaký to má potenciál, nechám na vás.
Stejně tak v plenkách je podpora nového hardwarového rozhraní Display Port, na které se jistě můžeme těšit v budoucnu na nejednom monitoru a grafické kartě. Než bude jeho implementace kompletní pro jiné ovladače než Intel i v Xorg, zase bych se tak moc netěšil.
Ext4
O jeden problém méně budou mít uživatelé s ext4. V F11 bylo potřeba kvůli grubu formátovat /boot na ext3, což některým činilo potíže, protože v distribuci od U to potřeba není. V F12 tedy byla přidána do grubu podpora pro ext4. Stále se nejedná o GRUB 2, na ten si ještě chvíli počkáme. Ext4 je jinak již jako výchozí souborový systém při nové instalaci.
Plymouth
Plymouth je už obohacen i o zakrývací obrazovku při vypínání a restartování, počítače. Tím se podařilo téměř úplně zakrýt ty strašlivé hlášky, které děsily uživatele. Zůstávají ještě při hibernaci a při startu systému se vypisuje něco hrozného z GRUBu. Windows se ale mohou začít třást.
(In)validní GDM
Již několik verzí se táhne neuspokojivý stav GDM, ovšem ne až tak vinou Fedory, jako Gnome, které nový GDM zahrnuje, ale nedoporučuje, což je poněkud zvláštní stav, protože nevím jaké DM tedy používat ke Gnome. Nový GDM sice funguje, je hezký, ale postrádá možnosti nastavení starého GDM a některou funkčnost nebo prostě jen GUI pro jeho nastavení. Některé distribuce proto stále zůstávaly u starého GDM, které už neposkytovalo některé novější prvky jako spojení s power-managerem. Vypadá to ale, že i tady došlo k posunu. Stav GDM byl předmětem kritiky mnoha uživatelů Fedory, pravdou ale je, že jako vždy v software s otevřeným kódem – pokud něco skutečně potřebuji, musím se o to postarat sám, a kritikou se to, světe div se, nespravilo. Přesto se v současnosti blýská na lepší časy a v bugzille Gnome už je pár úprav pro GDM. Teď jde jen o to, zda a kdy se dostanou do běžných sestavení.
V Gnome nastává samozřejmě ještě jedna změna, a to že po letech má Gnome vlastní IM – Empathy. Osobně ve mně moc empatií nevzbudil, ale minimálně hlasová komunikace zní do budoucna slibně.
Polévka pro potřebné
Přihřát si musím i překladatelskou polívčičku. Pro Fedoru 12 přibylo poměrně velké množství textů k překladům, přesto se čeština drží statečně v hlavním pelotonu jezdců. Po mnoha vydáních má F12 Poznámky k vydání v češtině, a nejen je, ale i další dokumentaci, za což patří velký dík především Josefu Hruškovi, který obětavě přeložil i starší poznámky pro Fedoru 11, takže pod českým odkazem pro F11 již není anglický text. Všechnu dokumentaci najdete na nově okabátěném webu dokumentace Fedory. Povedlo se dotáhnout i překlad nástroje pro správu balíčků yum. Pokud by po jeho spuštění po instalaci F12 utrpěl váš „češtyn“, pak doufejte, stejně jako já, že tato první verze překladu, která se shodou náhod dostala do instalaček, ovšem oprava překladu již ne, bude brzy v aktualizacích. Jestliže narazíte v překladu na nějaký problém, neváhejte ho ventilovat např. na foru fedora.cz, jistě se vám dostane sluchu. Samozřejmě dík patří i všem ostatním, kteří se podílejí na překladech Fedora specifických věcí, jako je dokumentace, stránky atd., nebo aplikací dostupných přes Transifex projektu Fedora.
A nezapomeňte – Unite Us! Unite the Clans!
ČLÁNKY DO MAILU