Názor k článku Fraktály v počítačové grafice III od Jan Poslušný - Tu nepředpověditelnost vnímám takto: Vezmete si nějaký "jednoduchý" fyzikální...

Tu nepředpověditelnost vnímám takto:
Vezmete si nějaký "jednoduchý" fyzikální model, např. tři hmotné body s gravitačním působením, anebo válec ideálního plynu, který je odspodu zahříván a odshora chlazen. Pokusíte se zjistit, jak se to bude pohybovat, takže sestavíte příslušné (diferenciální) rovnice. A ouha. Matematická teorie dokazuje, že nemají analytické řešení. Vzoreček nebude. Nedá se nic dělat, zbývá numerika. V rovnicích jsou ale reálná čísla, výpočet však v omezeném čase (ať už je jakkoliv chytrý) počítá vždy s konečnou přesností. A v tom je jedno jádro pudla - rovnice jsou takové, že alespoň jeden bod z atraktoru má tu nepříjemnou vlastnost, že když chcete numerickým výpočtem odhadnout stav systému, který se nacházel poblíž tohoto (tzv. kritického) bodu, numerické chyby vždy nakonec převáží nad tou původní fyzikou - dostanete vpodstatě náhodný výsledek, i když fyzikální model je deterministický. Druhé jádro pudla je v tom, že pokud se snažíte fyzikální model použít na reálný fyzikální děj (třeba to počasí), nejen, že neumíte přesně počítat s reálnými čísly, vy neumíte ani přesně změřit ty počáteční podmínky. A některé systémy mají každý bod v atraktoru kritický...
Tak doufám, že moc nekecám :)