FSP protokol - Internetová Legenda (11)

Legendární výpočetka: Hrají – část 2

3. Wiz

Hlavní šéf výpočetky, THE MAN, byl opravdový unix Wizard. Proto se mu také říkalo Wiz. V té době se místo opravdový říkalo typický a on byl opravdu typický představitel této kategorie, která dnes již téměř vyhynula a byla vytlačena kravatovou mutací.

Tato mutace se vyznačuje příjemnějším vzhledem, vyšším platem a výrobou nejrůznějších prezentací. Tato pozitiva se sice odrazila na inteligenci, ale v dnešní době to nevadí, neboť typický customer se nedívá na „jaké to je”, ale na „jak to vypadá”. To v žádném případě neznamená, že by kravatová mutace customera podváděla. Naopak. Dostane přesně to, co chce.

Z předchozího textu můžeme vytušit Wizovou odlišnou pracovní filozofii:

1. Wiz z požadavků odvodil, co se vlastně uživatel snaží udělat
2. Provedl analýzu, zda to uživatel vůbec potřebuje udělat
3. Posléze za uživatele přemýšlel, jak to udělat s nejmenší námahou
4. A pak dával ostatním to, co potřebovali, a ne to, co chtěli

Všem je nám jasné, že Wiz nenosil kravatu a neprogramoval v Pascalu, neboť nebyl „pojídač koláčů”. Wiz chodil oblečen prostě. Klasické spodní prádlo nepoužíval vůbec, nosil červené trenýrky, ve kterých v příznivých povětrnostních podmínkách běhal do práce. To byla jediná trvalá součást jeho oděvu. Za nepříznivých povětrnostních podmínek, v našem povětrnostím pásmu po většinu roku, potahoval vrchní část těla jakýmsi tričkem a spodní teplákami. Pokud vůbec používal obuv, tak to byly pantofle, sandále nebo tenisky. Z těchto faktů ovšem automaticky nevyplývá, že by se nutně v práci přezouval a že by použitá obuv musela korespondovat s venkovní teplotou. Čas od času nosil i ponožky, ve většině případů dva kusy, které nemusely tvořit a taky téměř nikdy netvořily jeden pár. Díky tomuto oblečení vyvolával u různých osob různé emoce, tedy zejména ty negativní. Jemu to nejen nevadilo, ale ani nebyl schopen pochopit, proč by se měl oblékat jinak. Slovo oblékat používal jako synonymum pro pojem „ochrana před zimou”.

Ani Wiz neměl Výrobu na prvním místě ve svém žebříčku hodnot. Wiz byl transcendentalista. Měl krásnou duši askety a považoval duchovní pokrok na nejdůležitější věc v životě. Vlastně nejen považoval, on tak přímo žil. Ostatním lidem také často vysvětloval, proč to dělá. Říkal zhruba toto: „Co to hodí? Samozřejmě, že nic. Duchovní pokrok není určen k tomu, aby vynesl nějakou hmotnou věc. Proto je to taky duchovní pokrok. Není ovšem pravda, že to vůbec nic nehodí. Duchovní pokrok přináší opravdové štěstí. Opravdové štěstí není nikdy v hmotných věcech. No a když jste šťastní, tak je vlastně ani nepotřebujete.”.

Wiz byl neuvěřitelně šťastný člověk. Neustále zářil, usmíval se, měl čisté velké modré oči a celkově působil dojmem velkého malého dítěte. Byl neuvěřitelně přátelský ke všem živým bytostem, prostý falše a nikdy nehledal svůj osobní prospěch. Jeho štěstí bylo velice nakažlivé. Kamkoliv přišel, tak se lidé díky jeho přítomnosti uklidnili a začali se také usmívat. Ačkoliv byl tak přátelský, někteří lidé (například pořizovačky) se ho strašně báli a chtěli od něj být co možná nejdál. Dodnes je nechápu.

Wiz byl ztělesněním následujícího verše z Gíty, ale hlavně praktickou ukázkou toho, že je dosáhnutí takového stavu vědomí vůbec možné.

„Takovou osvobozenou osobu, která zná vlastní já, neláká hmotný smyslový požitek; těší se z požitku ve svém nitru a je stále v transu. Jelikož je soustředěná na Nejvyššího, vychutnává neomezené štěstí.” Bhagavad-gítá 5.21

Já jsem ovšem viděl ve Wizovi ještě něco víc než šťastného člověka. Koneckonců na světě běhá dost lidí, kteří alespoň navenek šťastně působí. Já v něm viděl umělce. Opravdu. Všechny své činnosti dělal s neuvěřitelnou lehkostí; nepracoval silou, ale dovedností. Bylo úplně jedno, co dělal. Vše se mu dařilo a já jsem se pořád nemohl ubránit dojmu, že někdo nebo něco pracuje s ním. Vypozoroval jsem, že většinu věcí jen tak naťukne a ony jakoby automaticky dospějí k zdárnému konci. Wiz tomu říkal práce na transcendentální úrovni, kde se pracuje pouhým vědomím. Tím mě neuvěřitelně fascinoval. Dokázal jsem se dívat desítky minut na něj, jak pracuje nebo naopak nepracuje. Byl opravdu skvělý. Předtím jsem nikoho takového nepotkal.

Wiz byl neuvěřitelně inteligentní. Tím chci říci, že si jako jeden z velmi mála lidí mohl dovolit luxus být hloupý. Přičemž hloupý == nemít vědomosti. Uměl z naprostého minima faktů dospět velice rychle ke správnému výsledku. Rád diskutoval. Nikdy se nebránil diskusím s kýmkoliv na jakákoliv témata. Obvykle však rychle končily a bylo mu vytýkáno, že je „moc chytrý”.

Většina lidí si pod pojmem diskuse představí přesvědčení protivníka o svém názoru. Tohle u Wiza nefungovalo, a to nejen v oborech, ve kterých se vyznal, ale i oborech, o kterých neměl ani páru. Wiz se totiž za své neznalosti nestyděl a nechal si to nejprve vysvětlit. Poté obvykle s diskutujícím velmi rychle zametl. Wiz se nepředváděl, jak je dobrý, on prostě tak dobrý byl. Mně bylo hned jasné, že se tento způsob rozhovoru podobá šachové partii s Kasparovem. Nemáte šanci.

Wiz byl krásný člověk, ale nebyl tím, koho by si pod tímto pojmem představil západní člověk.

Lekce zpěvu

Wiz velice hezky zpíval. Do té doby mě ani nenapadlo, že se dá zpívat tak krásně. Jelikož většina z vás zemře, aniž by se s tím někdy potkala, pokusím se to trochu přiblížit.

Vezměne si oblíbený pořad Superstar a zaposlouchejme se do zpěvu. Odmyslíme si melodii, hlas zpěváka a rytmus. Zaposlouchejte se do dynamiky. Zpěv je velmi plochý. Teď si vezmeme třeba K. Gotta nebo F. Mercuryho, ti zpívají s mnohem větší dynamikou. Takže si vemte ten rozdíl a vynásobte ho hruba 4×.

Když umíte zpívat dynamicky, zjistíte, že se tato dynamika dá velmi dobře použít ke zvýraznění melodie. Melodie tak dostane úplně nový rozměr, zpěv se díky tomu stane mnohem melodičtější. Žádný příklad k tomuto neznám.

Další důležitou, vlastně nejdůležitější, vlastností je rytmus. Kdo nedrží rytmus, není hudebník. Rytmus je ale mnohem víc než pouhé držení se tikotu metronomu; to je jen takový startovací bod, který se pak zapíše do not. Hudba se ovšem nikdy nehraje tak, jak je v notách zapsaná. Tento způsob hraní přenechme počítačům. Nechme počítač zahrát kus skladby a pak si totéž poslechněme v podání filharmonie. Slyšíte ten rozdíl? Proto je potřeba dirigent. U středověké hudby je tento rys hezky vidět.

Taky záleží na tom, jak a kde je tón tvořen. V pranájamě existuje cvičení nazývané Pránava-Pranájama. Stručně ho přiblížím: Jedná se o zpěv ómkary, která se skládá ze tří částí A – U – M. Ómkara se při tomto cvičení zpívá odzdola nahoru, začíná se zpěvem aaaaa s využitím břišního dechu a končí se mmmm s využitím horní části plic, tón se tak postupně tvoří v různých částech těla, které hezky rezonují. Podrobnosti dodá jako obvykle Google.

A nakonec to nejdůležitější. Při zpěvu není nejdůležitější zpívat, ale poslouchat.