Když jsem po své první instalaci Gentoo řekl kolegovi, že jsem změnil distribuci právě tímto směrem, dočkal jsem se jen suchého konstatování: „Další, co si chtěl složit bobříka odvahy.” Při existenci instalačního programu však toto tvrzení začíná postrádat smysl a provádět něco takového v budoucnu, tak bych se asi dočkal spíše něčeho jako: „Další, co si musí přitápět elektřinou.” Pro uživatele, kteří se domnívali, že se z nich díky Gentoo stanou za víkend z BFU guru, to může být psychologická rána. Gentoo ztrácí punc výjimečnosti i ve skupině, kde jej alespoň doposud mělo. Nad tím, co může instalační program znamenat pro uživatele Gentoo, který si jej zvolil z rozumnějších důvodů, se zamyslíme po ukázkové instalaci.
Instalace
Instalační program Gentoo není žádné podpultové zboží. Kdo si jej chce vyzkoušet a nezalekne se slova experimental, najde jej na mirrorech ve stejnojmenném adresáři. Stáhl jsem tedy livecd-x86-installer-2005.1-r1.iso, připravil Qemu a nabootoval ze staženého ISO. Po několika minutách se objevilo prostředí Gnome, na jehož ploše již byly připraveny dvě ikony pro grafickou a textovou variantu instalace. Ikony obsahují logo Gentoo s typickou čarodějnickou čepicí a magickou hůlkou s velkou žlutou hvězdou no konci. Jestli grafická úprava měla naznačit, že instalace Gentoo je nyní stejně snadná jako u Mandrivy, tak se to povedlo. Když už LiveCD spustilo X server s prostředím Gnome, volba byla celkem jasná. Instaluji v grafické variantě.
Klikáním k cíli
Po spuštění se před námi objeví přehledně vyhlížející okno použivájicí GTK 2. Jelikož jde o Gentoo, tak asi nikoho nepřekvapí, že se jedná o aplikaci napsanou v Pythonu. Vlastní instalace je rozdělena do 16. kroků.
Od pátého kroku se konečně dostáváme k nastavení věcí typických pro Gentoo. Ani grafický instalační program nás nepřipraví o výběr stage1 – 3. Ze zvědavosti jsem zvolil stage 1 a prošel si tak zbytek nastavení instalace. Vlastní instalaci jsem ale prováděl od stage3. Přece jen výkon v Qemu není ideální a hlavně, jak jsem si ověřil, průběh instalace se z pohledu obsluhy instalačního programu změnil jen nepatrně. Volím tedy stage3 s volbou Dynamic. Při této variantě instalace je stage3 vygenerován z instalačních balíčků dostupných na LiveCD. Tato volba mi však pochopitelně znemožnila výběr získání portage v dalším kroku, poněvadž balíčky na LiveCD nejsou příliš aktuální a s aktuálním portage stromem by byly k ničemu. Nastavení make.conf však již probíhá normálně. Je zde k dispozici přehledný nástroj k nastavení USE flagů a překladače. Při stage3 možná zbytečnost, ale nic nebrání tomu si po instalaci v již funkčním prostředí udělat emerge -e world a zejména USE flagům GUI opravdu sluší.
Po make.conf následuje jádro. Na výběr máme gentoo, vanilla nebo to z LiveCD. Další kroky zas již pozvolna zapadají do zažitých kolejí běžných instalací. Jako zavaděč si můžeme zvolit grub nebo lilo, následuje časové pásmo a podrobné nastavení sítě. Pokud se vám zdá, že o síti jste už během instalace četli, tak se nepletete. Hned v druhem kroku bylo zapotřebí zpřístupnit internet, ale na detaily bylo zbytečně brzo. To je napraveno právě nyní.
Možností volby se Gentoo snaží držet i zde, a tak v dalším kroku vybíráme jednoho ze tří z cron deamonu a stejného počtu logerů. V třináctém kroku zbývá zvolit skupiny balíčků, které určitě budeme chtít. Já dávám X.org a XFCE4, poněvadž jsem zvědavý, do jaké míry bude systém připraven ihned po instalaci. Nyní už jen zbývá nastavit obsah rc.conf, ve kterém se mimo jiné volí např. rozložení klávesnice, konzolový font nebo display manager a následně nastavit heslo roota a vytvořit uživatelské účty. Nastavení si můžeme uložit pro případ opětovné instalace a tím je nastavováni u konce. Nyní už jen zbývá počkat, až instalace proběhne. V mém případě se stage3 šlo o několik hodin, ale doba byla značně zkreslená použitím Qemu.
Instalační program se postaral o všechno, co slíbil. Lilo nainstaloval tam, kam měl a vlastní zavedení čerstvě nainstalovaného systému proběhlo stejně hladce. Měl jsem funkční systém naistalovnaný doslova po pár kliknutích myši a nyní nastává čas vrátit se k úvodní otázce, co může instalační program přinést pro (budoucí) uživatele Gentoo.
Přínos
Stávajících uživatelů se nový instalační program příliš netýká, pokud je nepostihne nějaká „datová katastrofa”, nebo pokud se nerozhodnou pro novou instalaci na novém počítači. V tom případě může instalační program instalaci zjednodušit, ale na druhou stranu pro tuto skupinu uživatelů není problém nainstalovat Gentoo i stávajícím způsobem.
Pro Gentoo nováčky může být instalační program přínosem, ale i velkým zklamáním. Instalační program se povedl a i když nic zásadního nezamlčuje, zůstává přehledný. Ten, kdo zvládl nainstalovat třeba Mandrivu nebo podobnou uživatelsky přátelskou distribuci, zvládne nyní nainstalovat i Gentoo. Instalační program ale příliš neřeší další konfiguraci a něco jako Ovládací centrum/panel či cokoliv jiného Gentoo nemá. Má sice velmi pěkně uspořádané /etc, ale pro mnoho uživatelů to není místo, kde by chtěli systém konfigurovat a „všelék” jménem reinstalace jim tentokrát také nepomůže. Lze jen doufat, že tito čerství Gentoisté sáhnou alespoň dodatečně po handbooku a po archivech diskusních fór, nebo se vrátí k distribuci jim více vyhovující.
Za následné poinstalační scénáře ale instalační program nemůže. Ten je tu od toho, aby nainstaloval systém a zatím vypadá, že se mu to daří velmi dobře. Nezbývá než mu popřát spoustu spokojených a dále učenlivých uživatelů.
