Několik úvodních úvah
Nebudu se zabývat přehledem historického vývoje licence GNU GPL (dále jen GPL) ani jejím ideovým základem. Předpokládám, že všichni více méně znají názory FSF, Richarda Stallmana a Ebena Moglena. Chtěl bych se spíš zaměřit na GPL z pohledu českého práva a článek pojmout pokud možno neprávnickým jazykem. Moc necituji paragrafy, protože by článek asi až nadmíru zhutněl. V mnoha případech to stejně není jen jeden paragraf, ale je jich třeba 10 v nějaké vzájemné souvislosti.
Dopředu raději upozorňuji, že myšlení programátora a právníka je asi hodně odlišné. Podle mě programátor se při práci setkává s tím, že něco buď funguje, nebo nefunguje, a že když číslo X prožene nějakou funkcí, tak výsledkem může být jen a pouze číslo Y nebo Z. Programátor je zvyklý na to, že materiál (kód, algoritmus, funkce, program), se kterým pracuje, má vždycky logickou strukturu, a že k problému existuje vždy jedno či více řešení, k nimž lze vždy dospět na základě logicky uspořádaných a přesně definovaných pravidel.
Na druhou stranu, právník pracuje s materiálem (zákony, vyhlášky, rozhodnutí soudů, teorie, výkladová praxe), který je mnohdy vnitřně nekonzistentní, rozporný, nelogicky uspořádaný, obsahující definice, které nejsou ustálené ani přesné, jehož obsah každý chápe jinak, nebo který je někdy vyloženě nesmyslný. Důvodem je, že právní pravidla a definice v nich obsažené musí obecně pokrýt obrovskou množinu odlišných konkrétních případů, což se někdy spíš nedaří. K tomu přistupuje lobbismus a ne vždy dokonalá práce poslanců a senátorů schvalujících zákony a společenský a ekonomický vývoj, který předbíhá právo. Proto na sebe hodně norem navazuje jen tak nějak napůl nebo vůbec a vznikají výkladové zmatky a nepřesnosti. Až dojde ke sporu o jejich významu, konečné slovo má vždycky až soudce.
Proto GPL není to, co si FSF, Richard Stallman, Eben Moglen, vy nebo já myslíme, že to je, ale GPL je to, co si soudce bude myslet, že to je. K tomu dodávám, že každý soudce si zase může myslet něco jiného. S ohledem na výše uvedené prosím nečekejte odpovědi ty „ANO“, „NE“, ale spíš moje názory, jakožto právníka, na tuto věc. Někde také používám zjednodušené příklady, takže řešení se může při změně okolností změnit. Nemůžu vám tedy bohužel dát, a žádný jiný právník vám nikdy nedá a ani nemůže dát, žádnou záruku, že něco na 100% platí (1) nebo neplatí (0). Správnost řešení má vždycky pouze nějakou míru pravděpodobnosti, která je někdy vysoká a někdy nízká.
Ačkoli se to na první pohled nezdá, věci spojené s GPL jsou z právního pohledu poměrně složité, a proto úvodní článek řeší pouze otázku, jakým právem se GPL řídí a jak vymáhat práva s ní spojená. Později bych případně přidal další články reagující na další oblasti, pokud vás tento článek příliš mentálně nevyčerpá, neodradí či vyloženě nerozzlobí.
Zkratky:
GPL – pro zjednodušení GNU GPL 3 (i když si uvědomuji, že hodně důležitých programů, třeba linuxové jádro, je pořád pod GNU GPL 2)
ZMPS – zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním
Nový ZMPS – návrh zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, který je projednáván v parlamentu v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku a Nařízení 593/2008 jako sněmovní tisk č. 364. V době, kdy si čtete tento článek, je již možná zákon schválen.
Nařízení 593/2008 – NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)
Nařízení 44/2001 – Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
AutZ – zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
OZ – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
ObchZ – zákon č. 513/1991 Sb, obchodní zákoník
OSŘ – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
Platí GPL v České republice?
Nejprve si pojďme odpovědět na jednu základní otázku, bez které bychom se nikam dál nemohli posunout. Platí GPL v České republice? Podle mého názoru je GPL licenční smlouva jako každá jiná a v České republice platí. Některá její ustanovení se sice uplatní v omezeném rozsahu (záruka a odpovědnost za vady), ale nevidím důvod, proč by měl platnost GPL ve 21. století, za existence všech možných EULA a OEM licencí v ČR, někdo zpochybňovat. Text GPL z pohledu českého práva, pokud bude zájem, bych rozebral v samostatném článku. Nyní se zaměřme na obecné věci týkající se práva, jímž se řídí GPL a na možnost vymáhání GPL.
Modelové příklady
Níže uvádím několik modelových situací, které mohou v praxi nastat. V každé situaci dospějeme k trochu jinému závěru týkajícímu se práva, jímž se GPL bude řídit. Výčet sice není úplný, ale měl by aspoň obecně pokrýt nejčastější situace, se kterými se lze setkat.
1) Program napíše programátor v ČR (A) a jiný programátor v ČR (B) jej stáhne a modifikuje
Podle ZMPS, Nového ZMPS i Nařízení 593/2008 se použije české právo. Vzájemná práva a povinnosti A a B se budou řídit (i) textem GPL, (ii) Autz – části upravující licenční smlouvy a počítačové programy, (iii) ObchZ – obecná ustanovení o smlouvách a ustanovení o smlouvě o dílo.
2) Program napíše programátor v ČR (A), jiný programátor v ČR (B) jej stáhne a modifikuje a poskytne za úplatu osobě C, která je podnikatelem v ČR
Smluvní vztah A, B i C se bude řídit stejnými předpisy jako ad 1 výše.
3) Program napíše programátor v ČR (A), jiný programátor v ČR (B) jej stáhne a modifikuje a poskytne osobě C, která je spotřebitelem (nepodnikatelem) v ČR
Vzájemná práva a povinnosti A a B stejné jako ad 1). Pro práva a povinnosti B vůči C se nepoužije ObchZ, ale OZ, protože spotřebiteli nesmí být odepřena ochrana poskytovaná spotřebitelům v OZ. V tomto případě se nelze zbavit odpovědnosti B vůči C za škodu programem způsobenou a B nemůže C poskytnout omezenou nebo žádnou záruku, jako je tomu ad 2). Jinak řečeno, čl. 15 a 16 GPL se ve vztahu B vůči C neuplatní. Ačkoli na tuto věc nepanují, jak jinak, jednotné názory, myslím si, že na smluvní vztah B vůči C by byla, kromě textu GPL a AutZ, uplatněna ustanovení OZ, nikoli tedy ObchZ, upravující smlouvu o dílo.
Znamená to, že minimální záruka na funkčnost programu by musela být 6 měsíců, a že B by odpovídal C za škodu vzniklou špatným fungováním programu. Tyto důsledky nelze podle mě vyloučit ani dohodou mezi B a C.
Kam jít k soudu a podle jakého práva bude soud rozhodovat?
Pokud bude chtít někdo ze subjektů ad 1), 2) a 3) uplatnit nárok vyplývající z GPL u soudu, dle OSŘ bude o sporu rozhodovat český krajský soud, v němž má žalovaný sídlo, bydliště či místo podnikání, a to podle českého práva.
4) Program napíše programátor ze země EU (A) a jiný programátor v ČR (B) jej stáhne a modifikuje
Tady se nám to začíná už trochu komplikovat. ZMPS tuto věc řeší, překvapivě, opačně (viz níže) než Nařízení 593/2008a než Nový ZMPS. Do doby schválení Nového ZMPS, který bude v souladu s Nařízením 593/2008, má podle mého názoru Nařízení 593/2008 přednost před ZMPS. Abychom to shrnuli, rozhodné právo (právo, kterým se řídí GPL) z pohledu programátora A stanoví Nařízení 593/2008 a Nový ZMPS až bude přijat (ten bude v souladu s citovaným nařízením).
Programátor A bude v podstatě ve stejné situaci jako programátor B, protože v jeho EU zemi bude platit Nařízení 593/2008 a nějaký lokální zákon, který bude s nařízením 593/2008 v souladu. Pokud s ním v souladu nebude, použije se přednostně Nařízení 593/2008.
Nařízení 593/2008 v čl. 3 a v čl. 4 stanoví pravidla pro určení tzv. rozhodného práva u smluv uzavřených mezi subjekty z různých zemí EU. Výklad nařízení podle mého názoru připouští 2 varianty řešení.
a) A i B si zvolí, jakým právem se bude jejich vztah řídit.
GPL samotná žádné ustanovení o volbě práva neobsahuje. Teoreticky by asi bylo možné, aby se A a B domluvili v nějakém separátním ujednání, že GPL k programu, který si B stáhl, se bude řídit právem země X. Tady bude záležet na tom, zda spolu budou A a B komunikovat (tady je dohoda možná) nebo zda si B pouze stáhne software od A, aniž by o tom A informoval (toto je řešeno níže).
b) A a B si nezvolí právo.
Nařízení 593/2008 obsahuje obecné pravidlo, že smlouva se v tomto případě řídí buď právním řádem toho, kdo na jejím základě plní či má plnit nějakou povinnost (obrácený princip než ten, který je uvedený v ZMPS) nebo právním řádem země, ke které, nebo k němuž má smlouva nejužší vztah. Definitivní slovo při volbě práva bude mít v tomto případě až soudce v případě sporu, viz níže.
Představme si, že GPL bude v ČR porušována. B např. nezpřístupní zdrojový kód k programu, který v ČR distribuuje a jehož součástí je GPL program získaný od A (jsou zde samozřejmě některé výjimky, jako zhotovení SW na zakázku) nebo B učiní GPL program získaný od A součástí firmware nějakého HW zařízení prodávaného v ČR, k němuž B nezpřístupní zdrojové kódy. Představme si, že A bude chtít dosáhnout toho, aby B zpřístupnil zdrojový kód modifikovaného programu. Jak může A postupovat?
Pokud B nevyslyší žádost A a zdrojový kód nezpřístupní, má A možnost navrhnout soudu, aby B uložil povinnost zpřístupnit zdrojový kód. Jakému soudu a podle jakého práva?
Kam jít k soudu a podle jakého práva bude soud rozhodovat?
Aby vše nebylo tak jednoduché, místo, kde bude A žalovat B, určuje Nařízení č. 44/2001. Přijetí tohoto nařízení bylo relativně kontroverzní a pravidla pro jeho výklad jsou poměrně složitá. Vztahuje se k němu obsáhlá judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „ESD“). Licenční smlouvy řeší např. rozhodnutí ESD č. C-533/07 Falco Privatstiftung vs Gisele Weller-Lindhorst, které podle mého názoru stanoví, že A bude žalovat B u soudu země, kde měl být závazek A splněn (oddíl 2, čl. 1 písm. a) Nařízení č. 44/2001) s tím, že ve sporu se bude rozhodovat podle právního řádu určeného lokálním právem takové země – v našem případě Nařízením 593/2008, protože jsme v EU, popř. nějakým lokálním zákonem, který bude s nařízením v souladu.
Dle pravidel popsaných výše, pokud si A i B zvolí právo, kterým se bude GPL řídit, pak A může žalovat B v ČR (místo, ve vztahu k němuž měl být splněn závazek zpřístupnit kód) s tím, že český soud bude rozhodovat podle právního řádu země X, který si A i B zvolili. Paradoxně se tak může stát, že český soud bude rozhodovat třeba podle německého práva, pokud si ho A a B zvolili.
Častější bude situace, kdy si A a B nezvolí pro GPL žádné právo. Tady bude moci A žalovat B v České republice a český soud provede volbu práva pro GPL podle pravidel obsažených v Nařízení č. 593/2008. Dle mého názoru bude český soud v tomto sporu rozhodovat podle českého práva, protože k porušení GPL došlo v ČR. B měl totiž povinnost něco plnit v ČR a k ČR má také smlouva z hlediska sporu nejužší vztah.
5) Příklad z praxe a země mimo EU
V souvislosti s tímto článkem jsem tak brouzdal po Rootu a ve vztahu k GPL jsem našel níže uvedený praktický příklad. Vzdávám hold autorovi, dobře jsem se bavil. Na druhou stranu, tohle se praxi opravdu může stát. Jak tuto věc řešit?
Příklad (cituji):
Praxe je ještě komplikovanější.
1) Napíšu v České republice patch pro GPL projekt.
2) Pošlu patch distributorovi v Německu.
3) Ten patch umístí do Bugzilly v USA.
4) Z bugzilly jej vyzvedne vývojář v Mexiku a uloží jej do CVS v Norsku.
5) Správce projektu z Francie vyzvedne program z CVS, vydá verzi a tu nahraje na FTP server ve Velké Británii.
6) Automatickým zrcadlením se vydaná verze dostane na server v Austrálii.
7) Odtud si stáhne verzi programátor z Nového Zélandu a přidá ho do svého GPL projektu.
8) Vývojář z Ruska přidá nové vlastnosti a udělá větev projektu pod GPL.
9) Tu nahraje na server na Kokosových ostrovech.
10) Odtud tento projekt stáhne a vestaví do svého přístroje výrobce z Koreje.
Až potud je vše v intencích GPL.
11) Tento výrobek si koupím. Podle binárního otisku firmware poznám, že je tam použit můj kód a dle GPL požádám o zdrojové kódy.
12) Nedostanu je.
13) Zažaluji výrobce, že nedodržel podmínky použití mého kódu. Podle zákonů které země se bude takový spor odehrávat?
Výrobce může namítat, že nevěděl, že příslušné řádky kódu pocházejí z ČR a že chce jednat podle právního řádu Kokosových ostrovů, protože odtud si můj kód stáhl. Jenže právo Kokosových ostrovů možná autorské právo vůbec neobsahuje. Navíc najmout odborníka na Občanský zákon Kokosových ostrovů je pro mne nereálné.
Kam jít k soudu a podle jakého práva bude soud rozhodovat?
Pokud se nejedná o země z EU, kde jsou přesně stanovená pravidla pro různé spory z různých typů smluv, v zásadě platí, že se vždy žaluje v zemi, kde dochází k porušování nějaké povinnosti a podle jejího práva.
Upřesňuji, že se nikdy nežaluje „podle mezinárodního práva“. Mezinárodní právo upravuje pouze vztahy mezi jednotlivými státy, poskytuje ochranu základním lidským právům, uprchlíkům atp. Žádné mezinárodní právo upravující obchodní vztahy mezi osobami soukromého práva (podnikateli, občany, spotřebiteli) neexistuje, vždy je třeba najít lokální právo, kterým se smluvní vztah řídí a vždy je třeba žalovat u lokálního soudu nějaké země.
Jak již sám autor výše uvedeného příspěvku konstatoval, problém nastává až od bodu 11. Paradoxně, zamknutý firmware u hardwarového zařízení je relativně snadno uchopitelnou záležitostí. Výhodou je, že můžeme přesně identifikovat zemi, ve které je GPL porušována, a to podle toho, kde je zařízení distribuováno. Obdobný případ řešil už německý soud v roce 2006 ve věci D-Link Germany GmbH vs Harald Welte. S určitou dávkou pravděpodobnosti se dá předpokládat, že český soud by se choval podobně.
Aby mohl korejský výrobce distribuovat HW v ČR, bude si muset v ČR založit nějakou právnickou osobu nebo pobočku, popř. bude muset minimálně vstoupit do smluvního vztahu s distributorem pro území ČR. Vychází to z § 21a násl. ObchZ, který stanoví, že zahraniční osoby mohou v ČR podnikat za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako české osoby. Můžeme tak konstatovat, že v ČR bude vždy nějaký subjekt, který bude odpovědný za distribuci HW v ČR, byť se nemusí jednat přímo o korejského výrobce. GPL je porušována na území ČR subjektem usazeným na území ČR. Jsme tedy plně v režimu českého práva a žalovat lze u českého soudu.
Já bych v této situaci doporučoval zažalovat v ČR distributora či pobočku či lokální zastoupení korejského výrobce dle § 40 a násl. AutZ a požadovat buď zpřístupnění kódu, nebo zákaz distribuce HW v ČR. Jakákoli námitka směřující na právo Kokosových ostrovů by zde byla bezpředmětná. Pokud bude soudce alespoň trochu v obraze, taková žaloba by měla být úspěšná.
V souvislosti s výše uvedeným by bylo mnohem větším problémem, kdyby nějaká softwarová společnost vykradla něčí GPL kód, který by zakomponovala do svého „zamknutého“ SW, který by za úplatu dávala ke stažení na internetu. V tomto případě bychom těžko identifikovali zemi, kde dochází k porušení GPL. Zde bych zkusil opět zažalovat v ČR s tím, že bych si pak nechal uznat rozsudek v zemi sídla softwarové společnosti a v této zemi by i mohlo dojít k exekuci rozsudku. To by bylo nejméně nákladné řešení, i když s nejistým výsledkem. Jistější by asi bylo zažalovat společnost přímo v zemi jejího sídla, nicméně to bude hodně nákladné. Pokud by nebylo možné její sídlo dohledat, máme ještě větší problém. Nevěděli bychom, kde a koho žalovat, ale to už je spíš obecný problém, který se nevztahuje jen k GPL.
