Problém mikrojádra je výkon. Přepínání mezi procesy a přiřazování stránek paměti je zátěž. Dokud jsou jen desítky user procesů a celý systém jede v reálu, výkon je v pohodě a systém je tak výkonný, jak ho všichni známe. Ale jakmile se masově nasadí user-space na všechno, tak najednou poběží tisíce, ne-li desetitisíce modůlů, každý s vlastním adresním prostorem. X86 podporuje hardwarově jen 128 procesů, nepletu-li se, při vyšším počtu musí OS vyměňovat položky v tabulce procesů s těmi uloženými jinde. S takovou superzátěží může systém masově užívající user-space zapomenout na výkonnou síť, editaci hudby a vlastně na celé komerční využití. Vždyť i ta fréza se zláme o sklíčidlo dřív, než mikrojádro ráčí přesypat 4000 služeb, jak si možná žádá plánovač, a popoběhnout s naší aplikací. (Tady trochu přeháním, systém můžeme ořezat o grafické rozhraní, vypnout si na chvíli přerušení a je to :-)
Jedině že by se věc vydala cestou posunu kompromisu od efektivních k vysokoúrovňovým jazykům a v budoucnu získaný výkon procesorů se investoval do spolehlivosti systému.