Obsah
1. Historie vývoje počítačových her (97. část – další závodní hry pro více hráčů)
3. Lotus III (The Ultimate Challenge)
6. Společné vlastnosti her v sérii Mario Kart
7. Režimy her ze série Mario Kart
1. Historie vývoje počítačových her (97. část – další závodní hry pro více hráčů)
V dnešní části seriálu o historii výpočetní techniky i o historii vývoje počítačových her si popíšeme další hry, které byly určeny pro více hráčů. Nejprve se budeme zabývat hrou nazvanou Trailblazer, která je zajímavá především způsobem zobrazení herního světa a současně i herním principem, který se poněkud odlišuje od klasicky pojatých závodních her. Dále nesmíme zapomenout na slavnou hru Lotus III (The Ultimate Challenge). Následuje poněkud méně známá hra Superkarts, která je však zajímavá například podporou pro hru většího množství hráčů, ovšem s využitím lokálních počítačových sítí; další zajímavostí této hry je samotný herní engine, který se podobá například enginu známého z Wolfensteina.
Obrázek 1: Úvodní obrazovka hry Trailblazer ve verzi pro osmibitové mikropočítače Atari.
Na závěr si necháme pravděpodobně nejznámější (a možná i nejdéle „živou“) herní sérii s tématem závodů. Jedná se o herní sérii Mario Kart, která tento rok slaví neuvěřitelných 21 let postupného vývoje a vylepšování. Tato herní série vznikla na konzoli SNES (Super NES), ovšem poslední dvě hry z této série jsou určeny pro moderní konzole Wii a Nintendo 3DS.
Obrázek 2: Výběr počtu hráčů, typu hry i závodní dráhy.
2. Trailblazer
První hra, s níž se v dnešním článku seznámíme, se jmenuje Trailblazer. Tato hra, která v polovině osmdesátých let minulého století (1985, 1986) vyšla pro osmibitové domácí mikropočítače Commodore C64 a Atari, je zajímavá především několika odlišnostmi od klasických závodních her. Namísto závodních vozů zde totiž hráč či dva hráči ovládají míče, které se pohybují po jakési plošině složené z mnoha dlaždic různých barev a vlastností. Barva dlaždic určuje jejich vlastnosti: některé dokáží urychlit pohyb míče, jiné způsobí automatický odraz, jiné naopak změní směr ovládání (zleva doprava a naopak). Hlavní problém spočívá v tom, že některé dlaždice v dráze chybí, takže se míč může propadnout a ztratit tak cenné sekundy. Hráč/hráči mohou do jisté míry ovládat rychlost míče, mohou s ním posunovat do stran a taktéž tlačítkem joysticku míč odrazit od dlaždic (délka letu závisí na rychlosti míče).
Obrázek 3: Dva protivníci (hráč + AI) na první závodní dráze.
Hra dává na výběr několik režimů. Jedná se v první řadě o závod s časem a omezeným počtem skoků. V každé obtížnosti hráč dostane k dispozici jen sedm skoků a třicet sekund. Za tuto dobu musí projet celou dráhu a pokud se mu to povede, připočítá se zbylý počet nevyužitých skoků či zbylý čas do další úrovně. Hra končí ve chvíli, kdy časomíra dosáhne nuly. Tento typ hry může hrát jeden či dva hráči. Další režim představuje závod na třech libovolně vybraných tratích a třetím režimem je taktéž závod, ovšem hráče proti počítači (zde označovaného robot). Zajímavé je, jak jednoduchými prostředky se autorovi podařilo dosáhnout iluzi pohybu aniž by musel složitě vykreslovat mnoho objektů, počítat zatáčky trati apod. – celý herní svět je představen skutečně jen lineární dráhou vykreslenou s využitím perspektivního promítání (interní algoritmus překreslování bude skutečně jednoduchý), dvojicí míčů a poblikávajícími hvězdami v okolí.
Obrázek 4: Míč řízený AI právě spadl.
Obrázek 5: Ve druhé úrovni je již závodní dráha komplikovanější.
Obrázek 6: Třetí úroveň.
Obrázek 7: Tabulka dosažených časů.
Obrázek 8: Zde se nesoutěží, pouze se musí dojet na čas.
3. Lotus III (The Ultimate Challenge)
Známou závodní hrou určenou pro jednoho až dva hráče je Lotus III (The Ultimate Challenge) vytvořený společností Magnetic Fields a distribuovaný firmou Gremlin Graphics. Jak již název této hry napovídá, jedná se o třetí díl z herní série, přičemž první dva díly se jmenovaly Lotus Esprit Turbo Challenge a Lotus Turbo Challenge 2. Hra Lotus Esprit Turbo Challenge byla vydána v roce 1990 pro některé osmibitové domácí mikropočítače (ZX Spectrum, Commodore C64, Amstrad CPC) a především pro osobní počítače Amiga a Atari ST. Již v této hře se objevila možnost hry dvou hráčů v režimu split-screen, přičemž v případě, že závodil pouze jeden hráč, se v dolní polovině obrazovky zobrazoval statický obrázek automobilu. U druhého pokračování nazvaného Lotus Turbo Challenge 2 je zajímavý především posun směrem k akčněji pojatým závodům, což možná souviselo i s tím, že tato hra byla mj. vydána i pro herní konzoli Sega Mega Drive.
Obrázek 9: Lotus – úvodní obrazovka.
Již v prvním a druhém dílu byl použit grafický engine umožňující zobrazit trať se zatáčkami postavenou na kopcovitém terénu, mosty, tunely atd. Právě způsob zobrazení se stal poznávacím znakem této herní trilogie. Poslední díl této trilogie – hra Lotus III (The Ultimate Challenge) – byla vydána v průběhu let 1992 a 1993 (v závislosti na platformě). I tato hra podporovala režim split-screen a tím pádem i hru dvou závodníků. K dispozici bylo několik režimů hry – klasický závod, jízda proti časomíře (pro každé kolo byl vyhrazen určitý čas) atd. Pravděpodobně největší novinkou zde však byl editor tratí pojmenovaný Racing Environment Construction Set, neboli zkráceně RECS. V tomto editoru sice nebylo možné přímo postavit trať z rovných úseků, zatáček, mostů atd. (na rozdíl od hry Stunts); namísto toho se nastavovalo deset parametrů – typ prostředí (poušť, dálnice, jízda ve sněhu…), množství kopců, strmost svahů, počet a ostrost zatáček atd. Všechny parametry byly nakonec zakódovány do krátkého řetězce, ke kterému se uživatel mohl kdykoli vrátit.
Obrázek 10: Lotus – hlavní menu hry.
Obrázek 11: Lotus – výběr vozu.
Obrázek 12: První okruh je nejjednodušší.
Obrázek 13: První okruh – režim jednoho hráče.
Obrázek 14: První okruh – režim dvou hráčů.
Obrázek 15: Konfigurace vlastní závodní tratě.
Obrázek 16: Další typ vozu dostupného v této hře.
Obrázek 17: Další typ vozu dostupného v této hře.
Obrázek 18: Každý typ okruhu je představen obrázkem a především kódem určujícím počet zatáček, stoupání, počet překážek atd.
Obrázek 19: Informace o dalším typu závodního okruhu.
Obrázek 20: Opět ukázka režimu split screen.
Obrázek 21: Další ukázka režimu split screen.
Obrázek 22: Začátek seriálu s celkem devíti okruhy.
Obrázek 23: Tříkolový závod.
4. Superkarts
Další zajímavou závodní hrou pro více hráčů je hra s názvem Superkarts, která pochází z roku 1995. V této hře může na jednom počítači závodit jeden či dva hráči, ovšem jako bonus je možné propojit větší množství počítačů s využitím lokální počítačové sítě (konkrétně Ethernet s IPX) a tím pádem i zvýšit počet soutěžích hráčů. Další neobvyklost této hry spočívá v konfigurovatelném režimu split-screen, protože obrazovku lze rozdělit buď vertikálně nebo horizontálně.
Obrázek 24: Superkarts – logo výrobce + maskot hry.
Samotné závody se odehrávají v různých prostředích, přičemž použitý grafický engine do značné míry připomíná vykreslovací engine hry Wolfenstein 3D, protože je zde umožněno vykreslování stěn s texturami (mnoho jiných závodních her se přitom spokojí pouze se zobrazením objektů ve formě spritů). Taktéž je možné měnit pohled kamery, což je taktéž spíše neobvyklá vlastnost, protože mnoho závodních her má kameru fixně umístěnou buď za hlavou závodníka, před palubní deskou nebo naopak těsně za automobilem.
Obrázek 25: Superkarts – úvodní obrazovka.
Podobně jako v dalších závodních hrách (a některých střílečkách) je i zde možné si nakoupit různé vylepšení motokáry, což je ostatně patrné i ze screenshotu číslo 28.
Obrázek 26: Superkarts – výběr hráčova alter ega.
Obrázek 27: Superkarts – ukázka režimu split-screen.
Obrázek 28: Superkarts – motokáru lze různým způsobem upravovat a vylepšovat.
Obrázek 29: Superkarts – poněkud netradičně pojatý režim split-screen.
Obrázek 30: Superkarts – závod v režimu jednoho hráče proti AI.
Obrázek 31: Superkarts – závod v režimu jednoho hráče proti AI.
5. Herní série Mario Kart
Mezi jedny z nejznámějších a taktéž nejzajímavějších závodních her, v nichž je brán ohled především na zábavu a nikoli nutně na přesnost výpočtů fyzikálního modelu či dokonalost modelů vozidel, patří všechny hry ze série Mario Kart vyvíjené a distribuované společností Nintendo. V současnosti najdeme v této herní sérii celkem deset her vyvinutých mezi roky 1992 až 2013, přičemž jedenáctá hra nazvaná Mario Kart 8 by měla být vydána v příštím roce (číslování je ovšem poněkud matoucí, protože například Mario Kart 7 je sedmou hrou v pořadí v případě, že nepočítáme verze pro video automaty).
Obrázek 32: Úvodní obrazovka hry Super Mario Kart (SNES).
V tabulce umístěné pod tímto odstavcem jsou pro informaci vypsány všechny hry ze série Mario Kart, a to jak hry určené pro herní konzole, tak i hry vydané ve formě video automatu („arcade“). Tato tabulka nám navíc dává i přehlednou informaci o postupném vývoji herních konzolí společnosti Nintendo (přesněji řečeno kromě prvního NESu, pro nějž sice ve skutečnosti vyšla podobně nazvaná hra Super Mario Kart Rider, ta ovšem do této herní série nepatří):
| # | Název | Rok vydání | Vydáno pro |
|---|---|---|---|
| 1 | Super Mario Kart | 1992 | Super NES (SNES) |
| 2 | Mario Kart 64 | 1996 | Nintendo 64 |
| 3 | Mario Kart: Super Circuit | 2001 | Game Boy Advance |
| 4 | Mario Kart: Double Dash!! | 2003 | GameCube |
| 5 | Mario Kart Arcade GP | 2005 | video automat |
| 6 | Mario Kart DS | 2005 | Nintendo DS |
| 7 | Mario Kart Arcade GP 2 | 2007 | video automat |
| 8 | Mario Kart Wii | 2008 | Nintendo Wii |
| 9 | Mario Kart 7 | 2011 | Nintendo 3DS |
| 10 | Mario Kart Arcade GP DX | 2013 | video automat |
Obrázek 33: Důležitá volba – závody jednoho či dvou hráčů.
6. Společné vlastnosti her v sérii Mario Kart
Vzhledem k více než dvacetileté historii herní série Mario Kart může být zajímavé sledovat, které atributy her zůstaly zachovány a které byly buď vylepšeny nebo naopak postupně zcela odstraněny. Společnou vlastností prakticky všech her patřících do této série je (samozřejmě) herní princip. Jedná se o závody motokár, i když se v některých hrách objevuje možnost vybrat si závodní stroje různých konstrukcí (k dispozici je někdy i parní lokomotiva, či motorizovaný dětský kočárek :-). Další společnou vlastností těchto her je fakt, že jednotlivé postavičky, které si lze vybrat za závodníky, pocházejí z dalších her a herních sérií společnosti Nintendo, takže zde můžeme nalézt slavného instalatéra Maria (bez něj se ostatně neobejde prakticky žádná akční hra od Nintenda :-), jeho bratra Luigiho, princeznu Peach, Yoshiho či naopak Bowsera a Donkey Konga (ten se poprvé objevil až v Mario Kart 64, zatímco v první hře této série ho zastupoval Donkey Kong Junior v plínkách).
Obrázek 34: Volba herního režimu ve hře Super Mario Kart.
Závody motokár jsou navíc vylepšeny o různá rozšíření. Již od první hry v této sérii je možné při jízdě po okruzích sbírat různé předměty, které se dají použít buď pro (poměrně krátkodobé) vylepšení jízdních vlastností, nebo naopak pro zpomalení protivníků. Klasickým předmětem, který najdeme v každé hře z této série, je banánová slupka způsobující smyky. Dalším typickým předmětem je houba (houbička? :-) používaná pro krátkodobé zrychlení motokáry; ovšem předmětů existuje mnohem víc (zelený krunýř, který lze házet po oponentech, červený krunýř vybírající svůj cíl, či blesk, kterým je možné na určitou dobu zmenšit všechny protivníky. Některé typy předmětů byly použity jen ve starších hrách (otrávené houby), jiné naopak jen ve hrách novějších (blooper – opět postavička známá i z dalších herních sérií Nintenda, krátkodobá metamorfóza motokáry na automaticky řízenou střelu atd.). V posledních dílech této herní série je možné najít a využít přibližně dvacet různých typů předmětů.
Obrázek 35: Výběr postavy, kterou bude hráč řídit.
Obrázek 36: Ve hře Super Mario Kart jsou k dispozici tři typy závodů (seriálů), každý s pěti okruhy.
7. Režimy her ze série Mario Kart
Další společnou vlastností většiny her, které můžeme najít v sérii Super Mario Kart, je možnost výběru kubatury (a tím pádem i výkonu) motorů. Základním objemem je 50 kubických centimetrů, ovšem vybrat je možné i motokáry s motory o objemu 100 ccm a v některých hrách jsou dostupné i rychlejší motokáry se 150 ccm (tento režim je však někdy nutné povolit, a to například až po sérií vítězství v nižších kubaturách). Výkonnější motor znamená nejen rychlejší motokáry AI, ale též jejich složitější ovládání (což je pochopitelné) a navíc je nutné počítat i s tím, že protivníci (zde jsou myšleni protivníci ovládaní AI) budou dotěrnější a bude složitější se umístit na předních příčkách výsledkové listiny. V některých hrách (Mario Kart 7) se nabídka předmětů liší v závislosti na vybrané kubatuře, což znamená, že účinnější předměty nalezneme až v závodech se 100 ccm či 150 ccm.
Obrázek 37: Dva hráči proti šesti AI.
Volba kubatury se provádí při klasických závodech s protivníky, ať již řízenými AI či protihráčem. Kromě toho je však možné zvolit si i další režimy, například jízdu na čas (v moderních variantách pak jízdu na čas a současně i proti „duchovi“, což je zaznamenaná předchozí jízda), sbírání mincí či jízdní souboj, kdy je nutné zničit nafukovací balónky, které jsou přivázány k motokárám. Pro tyto speciální režimy se nepoužívají klasické závodní okruhy, ale speciální dráhy, které se spíše podobají bludišti.
Obrázek 38: V okénku vpravo nahoře se zobrazují sesbírané předměty.
Obrázek 39: Graficky znázorněné pořadí závodníků v cíli.
Obrázek 40: Další trať je již komplikovanější, terén však zůstává plochý.
8. Super Mario Kart
V roce 1992 byla pro herní konzoli SNES (Super NES) vydána hra s názvem Super Mario Kart, která byla posléze následována, jak již víme, devíti dalšími hrami s podobným tématem. Jedná se o zástupce takzvaných go-kart her. S touto skupinou her jsme se v tomto seriálu již seznámili minule v případě hry BC Racers (Sega Mega Drive/Genesis, PC atd.) a Wacky Wheels, v nichž byl dokonce použit i podobný styl grafického ztvárnění. Ve hře Super Mario Kart si hráč či dvojice hráčů nejprve vybral postavičku, s níž pak závodil na motokárových závodech. K dispozici bylo pět režimů hry – dva režimy v případě, že Super Mario Kart hrál pouze jeden hráč (což se po chvíli stává poměrně nudnou záležitostí, vylepšení přinesly až další díly), tři další režimy v případě současné hry dvou hráčů.
Obrázek 41: Výběr jednoho ze tří seriálů.
Hra Super Mario Kart se záhy po svém vydání stala velmi populární, k čemuž značnou měrou přispělo i využití grafického režimu číslo 7 herní konzole SNES, v němž bylo možné zobrazovat plochy pokryté texturami (ve skutečnosti se jednalo o jednoduchou lineární i nelineární transformaci rastrových obrázků). V tomto grafickém režimu se zobrazovalo jak herní pozadí (scrollující 2D bitmapa – to je podobné prakticky všem dobovým závodním hrám, počínaje slavné a taktéž již zmíněné hře Pole Position a konče nejméně slavnými Stunts), tak i otexturovaná zem. Hráči i protihráči byli zobrazováni s využitím spritů, přičemž každá závodící postavička byla reprezentována šestnácti sprity, kde každý sprite zobrazoval postavu z jiného úhlu. Tímto – po programátorské stránce relativně jednoduchým způsobem – bylo dosaženo zdání plynulé rotace postaviček v zatáčkách atd.
Obrázek 42: Při hře jednoho hráče lze v dolní části obrazovky zobrazit mapu či zpětné zrcátko.
Pokud hrál pouze jeden hráč, bylo možné v dolní polovině obrazovky zobrazit buď mapu, do níž byli umisťováni protivníci, popř. bylo možné namísto mapy zobrazit zpětné zrcátko. Hra dvou hráčů se pak odehrávala na takřka klasickém split-screenu.
Obrázek 43: Při hře jednoho hráče lze v dolní části obrazovky zobrazit mapu či zpětné zrcátko.
Obrázek 44: Při hře jednoho hráče lze v dolní části obrazovky zobrazit mapu či zpětné zrcátko.
Obrázek 45: Při hře jednoho hráče lze v dolní části obrazovky zobrazit mapu či zpětné zrcátko.
Obrázek 46: Průběžné hodnocení pořadí hráčů.
Obrázek 47: Tato dráha je nebezpečná, neboť je možné z ní spadnout a ztratit tak drahocenný čas.
Obrázek 48: Výběr dalšího podporovaného režimu – souboje dvou hráčů.
Obrázek 49: Herní režim, v němž je úkolem zničit protivníkovy nafukovací balóny.
Obrázek 50: Herní režim, v němž je úkolem zničit protivníkovy nafukovací balóny.
Obrázek 51: Ve hře Super Mario Kart jsou k dispozici tři seriály, každý s pěticí okruhů.
Obrázek 52: Začátek závodu na čas.
Obrázek 53: Závod na čas.
9. Odkazy na Internetu
- Mario Kart (series)
http://www.mariowiki.com/Mario_Kart_(series) - BC Racers
http://en.wikipedia.org/wiki/BC_Racers - Grand Prix II
http://www.atarimania.com/game-atari-400–800-xl-xe-grand-prix-ii_12156.html - Grand Prix Simulator
http://www.olivertwins.com/GrandPrixSimulator - Grand Prix Simulator
http://www.atarimania.com/game-atari-400–800-xl-xe-grand-prix-simulator_2285.html - Grand Prix Simulator (Wikipedia)
http://en.wikipedia.org/wiki/Grand_Prix_Simulator - BMX Simulator (Wikipedia)
http://en.wikipedia.org/wiki/BMX_Simulator - První část schématu analogového „počítače“ se hrou Tennis for Two:
http://www.bnl.gov/bnlweb/history/images/VideogameSchematic1.jpg - Druhá část schématu analogového „počítače“ se hrou Tennis for Two:
http://www.bnl.gov/bnlweb/history/images/VideogameSchematic2.jpg - Computer and Video Game History
http://inventors.about.com/library/inventors/blcomputer_videogames.htm - Tennis for Two (Wikipedia)
http://en.wikipedia.org/wiki/Tennis_for_Two - Who really invented the video game?
http://www.atarimagazines.com/cva/v1n1/inventedgames.php - The Video Game Revolution
http://www.pbs.org/kcts/videogamerevolution/history/timeline.html - The First Video Game?
http://www.bnl.gov/bnlweb/history/higinbotham.asp - Atari Age: Video Chess
http://www.atariage.com/software_page.html?SoftwareID=1429 - Moby Games: Video Chess
http://www.mobygames.com/game/video-chess - Wikipedia: Video Chess
http://en.wikipedia.org/wiki/Video_Chess - The Video Game Critic's Atari 2600 Reviews A
http://videogamecritic.net/2600aa.htm - Atari 2600 (Wikipedia)
http://en.wikipedia.org/wiki/Atari_2600 - MUD (stránka jednoho z tvůrců hry)
http://www.mud.co.uk/richard/mud.htm - MUD1 (Wikipedia)
http://en.wikipedia.org/wiki/MUD1
ČLÁNKY DO MAILU
