Jak na LaTeX: fonty

Teorie

Teorie okolo fontů je obsáhlá a vydala by na několik článků. A tak Vás zkusím provést alespoň základními pojmy. Fonty se dělí (spíše sdružují) do rodin (angl. family of type, typeface family), každá rodina písem má své pojmenování, mezi nejznámější patří Helvetica a písma z rodiny Times. Když se řekne řez písma, myslí se tím již nějaké určité písmo (např. polotučné nebo skloněné). Písma v dané rodině se vyznačují několika společnými znaky:

• vždy jeden řez je základní (body type, basic design), nazývá se také stojaté, obyčejné nebo normální písmo.
• znaky základního písma jsou vzpřímené (roman regular).
• skupina řezů, které jsou odvozeny z tohoto základního písma (to jsou vyznačovací písma nebo-li vyznačovací řezy) se nazývá rodina písma.
• písma z jedné rodiny jsou stejného druhu, se společnými kresebnými vlastnostmi, mají stejnou střední výšku, výšku verzálek (velkých písmen) i stejnou velikost horních a dolních dotahů.
• rodina je pojmenována podle typu základního písma.

Pokusil jsem se vytvořit obrázek, kde je písmo umístěno na „osnovu“ a z kterého vyplývá objasnění výše uvedených neznámých pojmů:

Rodina nejčastěji obsahuje tyto řezy:

• základní řez
• kurzívu
• polotučný řez
• polotučnou kurzívu

Pokud rodině chybí nějaký určitý řez, je možné jej vytvořit. Kurzívu můžeme vytvořit nakloněním základního řezu, kapitálky zmenšením velkých písem atd. Nevýhodou těchto operací je, že to není to pravé. Autor daného písma nemusel při jeho vytváření do rodiny nějaký řez zahrnout právě z důvodu, že mu to nevycházelo (nevypadalo to dobře), a tak „znásilněním“ základního řezu určitě nedostaneme nic suprového. Některé programy mohou (ve snaze šetřit místo na disku nebo poskytnout uživateli co nejvíce fontů) dotvářet některé řezy automaticky, avšak kvalita takto vygenerovaných řezů může být pochybná (záleží na použitém programu a na použitém fontu).

Minule jsme probírali různá vyznačování, a právě rozdíl mezi \textit (kurzíva) a \textsl (skloněné písmo) je v pravosti a nepravosti kurzívy. Písmo \textsl vzniká pouhým skloněním základního písma, kdežto \textit je přímo navrženo jako skloněné. Na obrázku je to vidět lépe (velikost fontu je Huge), opět můžete hledat rozdíly, tentokrát mezi jednotlivými řádky:

A teď trošku ke zmatkům v pojmech s velkými a malými písmenky:

• Verzálky jsou písmena velké abecedy, v angličtině se používá pojem capitals, což, jak zjistíme záhy, bude trošku matoucí.
• Minuskami se označují písmena malé abecedy.
• Kapitálky jsou jedním řezem určité rodiny písem, kde se píší i malá písmena tvarem velkých, ale zmenšeně.

Nejnázornější bude opět obrázek:

Po krátkém oddychu se vrátíme k dělení, písma lze dělit také podle typu. Typ písma slouží k pojmenování druhu písma, jako je serifové (patkové), bezserifové (bezpatkové), psané, technické, zdobné písmo nebo písmo psacího stroje. Typ písma může také sloužit k označení konkrétního písma charakteristické kresby a pojmenované vlastním názvem (tedy určitý řez), mezi takové nejznámější patří ITC Garamond a Courier, ale také mnoho dalších.

Pro označení písma se používá několik pojmů, tyto pojmy se často mísí, z kontextu lze vždy zjistit, o čem se mluví:

• rodina písem je jeden typ písma (Helvetica)
• řez písma jeden řez písma jednoho typu (kurzíva Helvetiky)
• font je písmo daného stupně (velikosti) jednoho typu a řezu (12 bodů vysoká kurzíva Helvetiky)

Dnes už můžeme klonovat člověka, ale jak se klonuje písmo? Existují dvě základní rodiny písem Times Roman a Helvetica, které najdeme prakticky všude. Stane se (většinou licenční důvody – licence jsou prostě na všechno a také v písmech vládne tvrdý boj), že se neobjeví pod těmito názvy. Ale je tam font pojmenovaný velmi podobně, nebo úplně jinak s nepatrně změněným tvarem. Takové písmo se označuje jako klon. Dnešní programy hravě zvládají nahrazení chybějícího písma (rodiny) jeho klonem, ale písmo není úplně stejné a ve výsledku může být rozdíl velmi markantní.

Poslední radou ohledně písem je střídmost. Doporučuje se, aby celý dokument byl napsán jednou rodinou písma. Zároveň by se nemělo použít více než 6 až 8 řezů (základní řez, řez pro poznámky pod čarou, tři úrovně titulků a dva řezy pro zvýraznění). Pokud už jsme donuceni okolnostmi použít více rodin, pak maximálně tři rodiny, a to ještě relativně příbuzné (tedy nepoužít dohromady švabach, times a gotické písmo), prostě takové, které se k sobě hodí (a to nejen tvarem, ale například i dobou vzniku písma (klínové a gotické písmo není dobré dávat dohromady, i když to může vypadat dobře)).

Změna velikosti písma

Začneme zopakováním základního a zlatého pravidla: „čím méně, tím lépe“. Proto změnu velikosti fontu použijeme jen v případech, kde se to opravdu hodí. Předtím, než budete zvětšovat/zmenšovat v textu písmo, uvažte, zda je to opravdu nevyhnutelné.

Pro změnu velikosti se používá několik příkazů (již z jejich názvů je patrné, zda zmenšují, nebo zvětšují). Základní (normální) velikost písma je označena \normalsize. Všechny velikosti písma nemusí být dostupné ve všech řezech daného písma (většinou je nedostupná největší a nejmenší velikost). Pozor, při nedostupnosti některé velikosti použije překladač automaticky nejbližší dostupnou, což někdy nemusí být to, co očekáváme.

Při velikosti základního písma 11 bodů to vypadá pro normální řez a italiku následovně:

A zde je příklad na použití velikosti písma, který je zároveň odstrašujícím příkladem (příklad je správně, i když někdy velikost písma neodpovídá obsahu daného slova):

\documentclass[11pt,a5paper]{article}
\usepackage[latin2]{inputenc}
\usepackage{czech}

\begin{document}

Již několikrát jsem psal, že není dobré dělat šílené kombinace. Takové {\Large malé} písmo s {\footnotesize velkým} nebo opravdu {\tiny maličké} písmo s ještě {\huge větším} písmem vypadá vedle sebe velmi děsně. A co teprve, když tady dáme {\scriptsize malé} a {\footnotesize menší} a ještě {\small menší} písmo, nyní uděláme pár mezer a teď tomu dáme korunu {\Huge velkým} písmem, tady trošku {\LARGE menším} písmem a zde ještě {\large menším}.

Nebolí Vás z toho oči? Čte se to dobře?

\end{document}

[tex|dvi|ps]
Výřez z vygenerované stránky je pro lepší čitelnost 2× zvětšen:

Příkazy pro změnu velikosti písma lze také použít jako deklarace do příkazů \begin{} a \end{} stejným způsobem, jako jsme to dělali při vyznačování, např.:

\begin{tiny}
  text nejmenším fontem
\end{tiny}

Samozřejmostí je zanořování různých velikostí do sebe, avšak platná je vždy pouze ta nejvnitřnější. V níže uvedeném příkladu bude první řádek vytištěn celý velikostí \Huge a nikoliv tak, jak si to autor představuje, u druhého řádku bude již úspěšný:

\begin{Huge}
  Tady je velký text a {\Huge tady je dvakrát větší}.
  Opět velký text a {\normalsize zde již normální}.
\end{Huge}

Závěr

Chtěl bych poděkovat Pavlu Heroutovi, který napsal skripta „Příprava textů počítačem“, bez kterých bych dnešní teorii dával dohromady jen s velkými obtížemi.

Příští díl bude věnován skoro celý praxi, konkrétně vytvoření tabulky. O teorii se bát nemusíte, bude poněkud kratší, ale určitě bude stát za přečtení.