Velká výhoda /usr je, že sdružuje soubory podobného charakteru -- věci pocházející z nainstalovaných balíčků / SW, které se za normálního provozu nemění, kromě aktualizací systému.
To dělá pohodlným spoustu scénářů typu stavím farmu identických kontejnerů, tak jim namountuji společné read-only /usr, ale každý má svůj /var. Nebo v embedded mám /usr na read-only oddílu, který se aktualizuje celý naráz A-B metodou, /etc a /var mám zvlášť. Ano, to samé by se dalo řešit i s /bin, /sbin/, /lib, atp., ale už musím řešit několik adresářů místo jednoho. Nebo např. můžu mít /usr oddíl chrnáněný nějakým checksumováním typu dm_verity.
Navíc některé adresáře jsou tradičně jen v /usr, např. /usr/share. Takže /usr by mi stejně zůstalo. Pak přesunout všechno do něj se zdá být čistší a přehlednější.
A spousta linuxových distribucí /usr merge zvládla bez problémů, např. Arch.
/usr merge stale zachovava symlinky v /.
Problem debianu je, ze cast balickov uz presla cez /usr merge a cast nie. Niektoe nainstalovane systemy su prepnute na merge, niektore nie. Potom balicky zbuildovane na systeme s merge nefunguju na systemoch bez merge -- jednoducho, jeden velky bordel.
Fedora mala flag day v roku 2012 a odvtedy je to vyriesene a uz sa to viac neriesi. Debian, o 11 rokov neskor, stale ano.
Ono bez symlinků to asi nepůjde nikdy, vzhledem k tomu, kolik poletuje po světě skriptů s `#!/bin/bash`. Myslím, že problém debianu je v tom, že po vytvoření symlinků, se pořád leckteré balíčky snaží instalovat soubory do /bin/, které se skrz symlink dostanou do /usr. Kdyby všechny balíčky instalovaly soubory do /usr a symlinky byly jen pro runtime použití (tak to koneckonců dělá Arch), nebyl by to takový problém.