V takové situaci přichází na řadu vyjednávání, handrkování, vzájemné obviňování, právní argumentace a v nejhorším případě soudní spor, jehož výsledek je, zejména v našich podmínkách, velmi nejistý. Je vždy proto dobré vědět, jak jsou vady software upraveny v českém právním řádu. V tomto článku popisuji pouze právní úpravu odpovědnosti za vady software a vysvětluji, jak se liší od odpovědnosti za škodu, o které bych chtěl napsat ještě jeden samostatný článek.
Zkratky
ObchZ – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
OZ – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Nový OZ – zákon č. 89/2012, občanský zákoník, který nabude účinnosti dne 1.1.2014
AutZ – zákon č. 121/200 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů
SW – software
Co je software z hlediska práva?
S jistým zjednodušením se dá říci, že cokoli, s čím se dá v současné době podle českého soukromého práva disponovat, musí spadat do jedné ze tří kategorií definovaných v § 118 OZ. Tyto tři kategorie jsou věc, právo nebo tzv. jiná majetková hodnota. Kam spadá SW?
Zákon SW nikam výslovně nezařazuje a na téma, „co je SW z hlediska práva“ lze nalézt řadu odborných až vědeckých článků. Není však nutné všechny z nich číst, či se je dokonce snažit pochopit, protože české soudy si dle mého názoru s touto otázkou hlavu příliš nelámou. Pokud se blíže podíváme na některá rozhodnutí českých soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 21 Cdo 835/2002, 32 Odo 1103/2006, 23 Cdo 1869/2009 nebo 32 Cdo 3629/2008), dospějeme k závěru, že SW lze buď zhotovit a dodat na základě smlouvy o dílo, nebo že je dokonce možné jej „prodat“ (jakkoli toto slovo ve spojení se SW „odborníka dráždí“), byť s příslušnými licencemi, na základě kupní smlouvy.
Můžeme tak konstatovat, že SW je buď (i) věc nebo (ii) jiná majetková hodnota (jejíž podskupinou je dílo ve formě „hmotně zachyceného výsledku jiné činnosti“ dle smlouvy o dílo v režimu ObchZ), která se dá někomu poskytnout na základě smlouvy o dílo nebo na základě kupní smlouvy, které obsahují příslušnou licenci. Z tohoto důvodu se na posouzení nároků z vad SW použijí podle povahy případu příslušná ustanovení ObchZ nebo OZ, která upravují kupní smlouvu či smlouvu o dílo.
Dodávám, že Nový OZ již např. v § 489, odst. 2 ve spojení s § 491 odst. 2 pracuje s novým pojmem movité nehmotné věci, kam se bude podle mého názoru SW velmi dobře hodit. V § 2603 pak Nový OZ upravuje náležitosti „díla s nehmotným výsledkem“ jako díla, které bude předmětem práv průmyslového nebo duševního vlastnictví. Ačkoli Nový OZ opět SW do žádné kategorie výslovně nezařazuje, obsahuje již o něco konkrétnější a smysluplnější definice, kam by mohl SW patřit, až se kolem Nového OZ vytvoří výkladová praxe a ustálená judikatura.
Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu
Nejprve bych rád připomenul, že OZ a ObchZ rozlišuje tzv. odpovědnost za vady a tzv. odpovědnost za škodu. Každá z těchto kategorií (v právním jazyce „právních institutů“) se použije na jinou situaci a má také jiný právní režim. Dále pak záleží na tom, zda se smluvní vztah mezi zhotovitelem (IT firma) a objednatelem (zákazník) řídí ObchZ nebo OZ. Část smlouvy upravující licenci se bude vždy řídit AutZ.
Bez toho, abychom zabíhali do přílišných detailů, můžeme obecně konstatovat, že
-
zhotovitel má vůči objednateli odpovědnost za vady SW, pokud SW nemá vlastnosti, které byly vymezeny ve smlouvě. Vady SW se zpravidla řeší opravou, slevou z ceny či odstoupením od smlouvy,
-
zhotovitel odpovídá objednateli za škodu, která mu vznikla tím, že porušil svou povinnost vyplývající ze smlouvy či ze zákona. Škoda se zpravidla vyjadřuje jako peněžitá částka, kterou musel objednatel vynaložit v souvislosti porušením povinnosti zhotovitele, popř. jako tzv. ušlý zisk – tedy zisk, o který nesplněním povinnosti zhotovitele objednatel přišel. Škoda se zpravidla hradí v penězích.
Oba výše uvedené instituty lze kombinovat a využívat současně. Resp. uplatněním práv z odpovědnosti za vady není dotčeno právo na náhradu škody. Můžeme říci, že odpovědnost za vady je zpravidla upravena konkrétně pro určitý typ smlouvy, jímž může být např. smlouva o dílo či kupní smlouva. Odpovědnost za škodu je naproti tomu upravena obecně a použije se v podstatě na všechny vztahy, které se řídí OZ nebo ObchZ.
Odpovědnost za vady
Pokud bude zhotovitel i objednatel podnikatelem, na jejich smluvní vztah se použije primárně ObchZ. Jak již jsem v úvodu avizoval, v tomto článku se zaměřím hlavně na právní režim vad SW, a to dle smlouvy o dílo dle ObchZ, protože ta se v praxi na dodávky SW mezi podnikateli nejčastěji použije. ObchZ upravuje nároky z odpovědnosti za vady díla velmi podobně jako nároky z odpovědnosti za vady zboží dodaného na základě kupní smlouvy, jejíž právní úpravou se proto nemusíme podrobněji zabývat.
Odpovědnost za vady díla upravuje ObchZ v § 560 až 565. Je velmi důležité si uvědomit, že se jedná o tzv. dispozitivní ustanovení, což znamená, že smluvní strany si mohou ve smlouvě mezi sebou vzájemná práva a povinnosti vyplývající z vad díla upravit odlišně. Z toho plyne, že u děl většího rozsahu má smysl uzavřít smlouvu, ve které budou tyto věci detailně ošetřeny. Přednost pak budou mít vždy ustanovení smlouvy před ustanovením zákona. Pokud smlouva mezi zhotovitelem a objednatelem existovat nebude nebo pokud otázky odpovědnosti za vady nebude smlouva upravovat, použijí se příslušná ustanovení zákona. Níže podávám zjednodušený přehled zákonných ustanovení.
Vada je v § 560 odst. 1 ObchZ nepřímo definována takto: „Dílo má vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě“. Z toho plyne, že z hlediska odpovědnosti za vady je nejdůležitější co nejpřesněji definovat ve smlouvě, co přesně má SW dělat, resp. co má zhotovitel vytvořit a dodat, aby se pak zamezilo nedorozuměním. Zvláště u komplexnějších děl to vyžaduje trochu času a přemýšlení, nicméně určitě se vyplatí věnovat dobré specifikaci díla pozornost.
Zhotovitel dle § 560 odst. 2 a 3 ObchZ odpovídá objednateli (i) za vady, které mělo dílo v době předání objednateli (tzv. „vady zjevné“) a (ii) za vady, které vzniknou až po předání díla, pokud byly způsobeny porušením povinností zhotovitele (tzv. „vady skryté“). ObchZ dále v § 562 stanoví, za jakých podmínek může objednatel vady díla u zhotovitele uplatnit. Objednatel má povinnost prohlédnout dílo hned po předání a oznámit zhotoviteli zjevné vady díla, tzn. ty, které vyloženě „bijí do očí“. Pokud to objednatel neudělá a dílo přesto převezme, de facto ztrácí nároky z odpovědnosti za vady vůči zhotoviteli týkající se zjevných vad. Pokud se na díle objeví po předání další (skryté) vady, které objednatel nemohl zjistit při předání díla, je povinen je oznámit zhotoviteli bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil či mohl zjistit, nejpozději však do dvou let od předání díla. V podstatě to znamená, že za dva roky od předání díla již nelze na zhotoviteli nic vymoci, nebo z druhého pohledu, že objednatel může požadovat odstranění vad kdykoli ve dvou letech po předání díla.
Pokud však zhotovitel dodal vědomě vadné dílo, objednatel může v souladu s § 562 odst. 3 ObchZ uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady i bez splnění výše uvedených podmínek, tzn., že dvouletá promlčecí lhůta zde neběží a uplatňovat nároky z vad díla lze v zásadě kdykoli, minimálně v obecné čtyřleté promlčecí lhůtě. Vědomé dodání vadného díla však musí objednatel zhotoviteli prokázat.
Jako zjevnou vadu si lze představit, že webová stránka se nezobrazí, software nepůjde na cílovou platformu nainstalovat nebo že hlavní funkce nebudou fungovat. Skrytá vada nebude zjevná při předání a přijde se na ni až dodatečně. Účetní a daňový software bude třeba dobře počítat základ daně z příjmu v jednoduchých případech při testování, ale když se zvýší počet vstupů/proměnných, už bude generovat nesprávné výsledky. Samostatnou kapitolou jsou třeba updaty, které mohou někdy způsobit, že část SW přestane fungovat atp.
Nároky z odpovědnosti za vady
Objednatel by měl zároveň s oznámením vad dle výše uvedených pravidel sdělit zhotoviteli v souladu s § 564 ObchZ, jaký nárok vůči němu uplatňuje. Aby vše nebylo tak jednoduché, ObchZ rozlišuje dvě skupiny nároků, a to podle toho, zda se zhotovitel dopustil tzv. (i) podstatného porušení smlouvy nebo tzv. (ii) nepodstatného porušení smlouvy.
Podstatné porušení smlouvy je definováno v § 345 odst. 2 ObchZ. Zjednodušeně řečeno, jedná se o takové porušení smlouvy, o kterém musel zhotovitel vědět, že bude pro objednatele tak zásadní, že objednatel nebude mít zájem dílo převzít a zaplatit. Každé jiné porušení smlouvy se pak považuje za nepodstatné. V obou případech si může objednatel zvolit, zda požaduje (i) odstranění vad, (ii) slevu z ceny nebo (iii) odstoupení od smlouvy.
ObchZ pak v § 564, resp. v § 436 až § 441 poměrně složitě řeší, jakým způsobem se uplatňují nároky z podstatného a nepodstatného porušení smlouvy, který nárok má přednost atp.
Při podstatném porušení smlouvy může objednatel požadovat odstranění vad, slevu z ceny nebo odstoupení od smlouvy. Objednatel musí spolu s oznámením vad zároveň specifikovat svůj nárok, který pak již nemůže dodatečně měnit bez souhlasu zhotovitele, popř. do doby, než bude jasné, že nárok nelze uspokojit (odstranění vad např. nebude možné). Pokud nárok tímto způsobem nespecifikuje, tak mu přísluší pouze ty nároky, které zákon stanoví pro nepodstatné porušení vad.
V případě nepodstatného porušení smlouvy může objednatel nejprve požadovat odstranění vad nebo slevu z ceny. Až pokud zhotovitel vadu neodstraní, popř. pokud slevu neposkytne, objednatel má právo od smlouvy odstoupit.
Uvedu jednoduchý příklad. Pokud bude zhotovitel dodávat někomu online shop, pak podstatným porušením smlouvy bude, pokud nebude fungovat vkládání do košíku a platby, resp. samotné nakupování. Objednatel nemá zájem převzít dílo, které nesplňuje svůj základní účel. Pokud se ale jeden z obrázků nabízených produktů nebo nějaký banner nebude zobrazovat správně, pak se bude pravděpodobně jednat pouze o nepodstatné porušení smlouvy.
Smluvní úprava odpovědnosti za vady
K pojednání o nárocích z vad díla raději dodávám, že jsem tu a tam sáhl po značných zjednodušeních, protože ObchZ tuto oblast upravuje poměrně složitě. Problémem rovněž je, že ObchZ používá pro nároky z vad díla ustanovení týkající se kupní smlouvy, jak bylo uvedeno výše. Tato ustanovení se dají někdy sama o sobě stěží „napasovat“ na klasickou smlouvu o dílo, a ještě hůř na něco tak specifického, čím je SW. V praxi tak mohou vznikat dohady o smyslu a účelu jednotlivých ustanovení.
Z toho důvodu by měla smlouva o dílo na SW obsahovat, kromě již zmíněné dobré specifikace díla, alespoň určení situací, které se považují za podstatné a nepodstatné porušení smlouvy, měla by také přesně stanovit, jaké nároky z vad má objednatel v jakých případech, v jakých lhůtách je může uplatnit a jak je zhotovitel povinen reagovat. Tímto způsobem se vyhneme přednostní aplikaci ustanovení ObchZ a bude možno smluvní vztah nějak rozumně upravit k oboustranné spokojenosti objednatele i zhotovitele.
Další poměrně důležitou otázkou je, zda se může objednatel zcela vzdát práv z odpovědnosti za vady. Podle mého názoru to možné není, vzhledem k tomu, že ustanovení § 574 odst. 2 OZ, které se uplatní i pro právní vztahy, jež se řídí ObchZ, stanoví, že „dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná“. Nový OZ by již v tomto směru měl dávat smluvním stranám větší volnost, protože v § 1895 odst. 2 již obsahuje možnost objednatele (označeného v obecné části obecně jako „nabyvatel“) písemně se vzdát práv z vadného plnění. Dodávám, že něco jiného je vzdání se práv z odpovědnosti za škodu, o tom v nějakém dalším článku.
Ačkoli úplné vzdání se práv z odpovědnosti za vady zatím možné není, lze si představit, že smlouva stanoví přísné podmínky pro jejich uplatňování a rozumně omezí jejich rozsah. Vzhledem k tomu, že vůči zhotoviteli lze vznášet nároky ze skrytých vad v podstatě dva roky od předání díla, je dobré mít ve smlouvě nějakou testovací proceduru a např. si dojednat, že vady díla, které nebyly zjištěny v rámci testování, je povinen zhotovitel odstraňovat pouze po nějakou dobu nebo v omezeném rozsahu.
Vzhledem k tomu, že u komplexnějších děl není zpravidla možné, aby vše fungovalo na 100%, smlouva může např. obsahovat ujednání, že dílo se považuje za dokončené, pokud budou správně fungovat pouze základní či nejdůležitější komponenty atp. ObchZ dává smluvním stranám relativně velkou volnost a vždy bude samozřejmě záležet na tom, jak budou smluvní strany schopny se dohodnout.
