Názory k článku Kdo ještě používá jádro z řady 2.4?

Tahle neznalost už přestává být i vtipná :-)

ja zase, kedy si niekto nabijal mobil, susil vlasy, upratoval... A to je na zastrcke velka cervena(ruda) nalepka NEVYTAHOVAT!

root@OpenWrt:~# uname -a
Linux OpenWrt 2.4.34 #3 Sun Sep 30 20:33:21 CEST 2007 mips unknown
root@OpenWrt:~# uptime
00:13:38 up 1 day, 23:14, load average: 0.08, 0.02, 0.00

No jo, jenze kdyby tam napsal "XY udelal pruzkum a zjistil, ze 1 clovek pouziva 2.4 na PDA, dva na routerech a ctyri na kritickych serverech", vypadal by ten clanek jako sranda :))

Presne tak. Zajimave by to bylo IMHO nekde kolem stovky respondentu.

Na druhou stranu 22 by byla pekna expertni skupina, ale to by otazky musely znit trochu jinak...

PS: omlouvám se za příšerný sloh a slovník, ale dnes jsem opravdu ospalý a nemám sílu na svůj obvyklý standard. Ani to po sobě nebudu číst, tak to prosím berte v úvahu. Ten perex ke mně ale promluvil a napsat jsem to musel. Tak se mějte a dobrou.

---

Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale že je tu 2.6 přes čtyři roky by mě ani ve snu nenapadlo! Bez přemýšlení, jen pocitově, mi přijde, že start 2.6ky byl někde před rokem a půl MAX. Fakt mě to drtí, přiznám se - je to jen další ukazatel toho, jak se mi zrychluje "běh času". Vážně mi přijde, že čím jsem starší, tím rychleji roky letí. Než jsem byl teenager, trvalo prvních 10 let VĚKY. 10 - 20 už bylo rychlejší, ale pořád nabitý. 20 - 27 (koncem roku 28) jsem ještě nestačil zaregistrovat! Pořád si pletu kolik mi je, mám pocit, že jsem někde kolem 25. :)

Jsem ročník 80. Programuju od 9 let, s Linuxem jsem začal přes jednoho známého (dospělého) programátora v 16ti, tehdy to byl takzvaný Slackware 96 :) a období přechodu od jádra 1.2 na 2.0. Tenkrát jsem jádro tak neřešil a hlavně se soustředil na programování v novém systému (od DOSu a Win velký skok) podle zdrojáků OS - tedy GNU, ne jádra. To bylo nejdelší období, nejvíc jsem se naučil. Verze 2.2 byla fakt boom, v té době jsem si taky začal všímat jiných distribucí. Zkusil jsem RedHat, ale to mi vydrželo asi jen měsíc. Byla to hrůza (a současné verze RHEL nejsou o nic lepší). Následoval Debian testing/potato a od té doby jsem distribuci nezměnil. Neexistuje nic lepšího - ne pro mě.

Abych se vrátil k jádru. Od té doby jsem sledoval jeho vývoj a zdrojáky. Sehnal jsem první modem DOMŮ. :) Roky si už moc nepamatuju, ale bylo to cca kolem 98, přibližně. V tu dobu dostal můj systém totálně nový rozměr - Internet. Přišel na řadu nový koníček - hackování cizích systémů. :) Totálně se zúročil moje předchozí hobby, reverse engineering. Exploit (navíc se zdrojákem) je hračka proti reverzování ochran a proprietárních algoritmů, kterými jsem se bavil a pomáhal přátelům na Windows. Přijde mi to jako období "divokého západu". :)

Verze 2.4 vypadala ještě úžasněji a přešel jsem z 2.2 prakticky okamžitě. Bylo s tím trochu práce kvůli userspace, ale stálo to za to. 2.4 považuju už za součást své aktuální etapy, muselo žít hodně dlouho, protože většinu kódu jsem napsal na něm. Podle mě to byl nejstabilnější systém - ideální rovnováha mezi množstvím kódu a výčtem funkcí. Dlouho jsem se nechal přemlouvat k přechodu na 2.6 - nebylo špatné, ale proti předchozím skokům byl tento zanedbatelný. Navíc, jistě si dovedete představit ten ŠOK, když Linus oznámil, že nebude žádné 2.7. Opravdu jsem si myslel, že to bude konec kvalitního Linuxu tak jak ho znám, protože vím jaké kusy jsme vyváděli ve vývojových verzích. Naštěstí to dopadlo vcelku slušně a opravdu tím dosáhli rychlejšího vývoje, což je dobře.

Ted mám 2.6 a rozhodně mi nepřijde, že ho používám už skoro 5 let. Je to neuvěřitelný. Teď už se zase od jádra odkláním a soustředím se víc na userspace. Jádro je jednak už dost super a za druhé je tak velké, že není šance ho s trochou osobního života celé obsáhnout. :) Navíc Linux teď potřebuje pomoc spíš mimo jádro, takže to je pro mě přirozený posun.

Jsem zvědavý jakým směrem se bude Linux ubírat. Přes deset let jsem přesvědčený, že to je unikátní projekt a že ho čeká skvělá budoucnost. Jen v posledních pár letech jsem zažil bezprecedentní přísun uživatelů a počet nasazení v komerční sféře. Dřív by bylo nepředstavitelné, že by dokázal vytlačit velké Unixy. A dnes? Unixy pomalu ale jistě ustupují jen do těch nekritičtějších oblastí a jejich původní místo obsazuje Linux. Microsoft a jejich Windows zřejmě nikdy nezmizí, ale při tempu i jen těch posledních pár let si dokážu představit, že Linux bude na desktopu min. rovnocenným konkurentem. Microsoft kupodivu dělá vše proto, aby se tak opravdu stalo...

http://www.justfuckinggoogleit.com/

jedno z vysvetleni zrychlujiciho se casu je to, ze kdyz je ti 16 let (kdy to sakra bylo???), tak nasledujici rok je pridanim 1/16 tveho dosavadniho zivota.
Ve 32 letech (tohle okrouhle jubilejum je pro mne uz temer tady :D) ale nasledujici rok prida jiz pouze casovy usek 1/32 dosavadniho zivota, tudiz je relativne kratsi.

Mluvíte mi z duše - skoro bych řekl, že jsou to moje slova. Jsem cca o rok mladší, a ono obdivuhodné zrychlení času jsem zaznamenal taky. Než jsem začal chodit do školy dny se hrozně plazily, ale mě to kupodivu tehdy nijak moc nevadilo. Časem, jak jsem stárl, začaly přibývat povinnosti a zájmy a teď do toho ještě přítelkyně. Najednou zjišťuji že ráno vstanu, než se otočím je večer, a než se naději je hluboká noc. A tak to jde každý den, celý měsíc a léta letí. Na dveře klepe třicítka, a mám takový strach, že zestárnu a ani si toho nevšimnu. Co bych dal za to, abych mohl ten čas alespoň trochu zpomalit...

Možná je to tím, že jak člověk stárne, tak čím dál víc ztrácí cosi děckého v něm. Cosi co umělo přímo zázraky, včetně ohromného zpomalení času...

Já jsem taky přemýšlel čím to je. Došel jsem k názoru, že to způsobuje aktivita, která člověka nějak ovlivňuje. Než se do toho pustím, chtěl bych upozornit, že to je jen čistě můj osobní závěr, nemusí to být nutně pravda.

Tedy. Dřív člověk dělal převážně co chtěl on a protože byl mladý, hodně ho veškeré dění ovlivňovalo - spoluutvářelo jeho osobnost a formovalo pohled na svět. Čím mladší, tím víc; čím starší, tím méně. Aktivita sama o sobě nic neznamená, často je i z velké části automatická nebo setrvačná. Jsou to důležité momenty a oči otevírající zážitky, které v nás zanechávají nově popsané stránky.

Čas a minulost, fakticky vzato, neexistují. Je to naše projekce do minulosti, do předchozích zážitků, které spoluvytváří dojem kontinuity, délky a historie. Čím jsou naše životy plnější, tím větší dojem v nás zanechávají a tím delší se pak budou zdát. Podle mě je zrychlování času důsledkem toho, že čím starší jsme, tím méně z okolního světa přijímáme a tím více jedeme v tzv. zajetých kolejích. Méně a méně nás vnější interakce ovlivňuje a nám tak ubývá těch cenných momentů, které naše prožitky definují.

Jako malý kluk i teenager jsem byl vážně divoch. Vážně velkej divoch. Vše vyvrcholilo začátkem dvacítky na VŠ, kdy už jsem zdaleka neprožíval tolik jako na střední škole (nebo dokonce do 10 let věku). Potom následovalo zaměstnání a to dělám do teď. Když se ohlédnu, vidím, jak mi ubývá momentů, které dělají pomyslnou čárku na mé ose života. Ne, že bych toho dělal méně, spíš naopak, ale většina aktivit teď směřuje ven, ne dovnitř jako dřív. V průběhu dne nepoměrně víc dávám než beru.

Historie a minulost jsou relativní - ne proto, že bychom se zrychlovali, :) ale proto, že se stáváme pevnější, už nejsme tak tvární a do našich životů se začíná vkrádat stereotyp. Neprožívám tolik věcí, které by mě poznamenávaly. Když se ohlédnu, nevidím za sebou lineární tok času. Vidím okamžiky a střípky dávno minulé. Čím je jich víc, tím subjektivně delší je pro mě období, do kterého patří.

Nevím jestli je možné tento proces zpomalit. Většině lidí se to nepovedlo. Rád mluvím se starými lidmi o životě. Všichni se ale bohužel shodují v tom, že život letí ohromnou a nezadržitelnou rychlostí. Tempo té akcelerace se stále zvětšuje. Zejména u nich mě bolí vidět, jak jim čas protéká mezi prsty.

Vím, že neexistuje žádný elixír mládí, ale snažím se najít cestu. Ani sci-fi jako dilatace času nebo cestování časem by nám nepomohlo - to vše je relativní. Když se postavíme sami před sebe, máme život vyměřený určitou délkou a s tím nelze nic dělat. Jediný možný směr je dán charakterem našeho vnímání. Můžeme žít v setrvačnosti a podlehnout naší roli človíčka na zemi, aniž bychom se na sebe dokázali podívat se skutečným odstupem, nebo se můžeme pokusit vymanit z tahu proudu času změnou v našem vnímání. Klíčem je žít teď a tady. Prožívat každý okamžik a nenechat se strhnout rolí osamělé figurky, do které nás obsazuje materiální svět.

Nejvíc smysluplný přístup má budhismus. Zasvěcení budou vědět, že tady nejde o žádné náboženství nebo chabou útěchu falešnými sliby posmrtné věčnosti a dalšími iracionálními nesmysly. Budhismus není o víře, ale o praxi. O životě na zemi, takovém jaký je a jaký může být s trochou odhodlání. Nemá smysl se o tom rozepisovat - cestu si musí najít každý sám. Na Internetu je obrovské množství lidově přístupných zdrojů, vč. původních Pali textů. Snad bych jen doporučil soustředit se na původní texty, na věci, které Siddhartha (a.k.a Buddha) skutečně řekl. Jako každou filosofii, následovalo původní směr velké tříštění a množství jiných interpretací (viz např. Theravada vs. Mahayana), které podle mě postrádají pronikavou střízlivost, down-to-earth element a uchopitelnost Buddhova učení.

Jak jsem sám v minulém příspěvku naznačil, čas mi utíká pořád stejně rychle, :) ale o budhismus jsem začal zajímat (praktikovat) poměrně nedávno, takže se tím nenechte odradit. :)

Hmm... Souhlas, až.. Až na malé drobnosti (upozorňuji, že jde taktéž a pouze o moje závěry a názory).

Ano, i já jsem přesvědčen o tom, že budoucnost a minulost jako takové defakto neexistují. Ale čas, čas je bohužel realita. Pokud si něco pamatuji z fyziky, tak existují tři položky - hmota, prostor a energie. Jsou na sobě závislé a jedna bez druhé existovat nemohou. Čas je potom definován jako důsledek působení energie na hmotu v prostoru (vlastními slovy - nechce se mi hledat moudré knihy).

Minulost a budoucnost defakto neexistuji, ale nevěřil by jste, jakým způsobem dokáží ovlivňovat naše životy. Důsledky naší lidské definice "toho co bylo" a toho "co teprve bude" vrhají stín do naši přítomnosti (Nemám nyní na mysli důsledky ani fyzikálních, ani nadpřirozených jevů, ale "obyčejných" sociálních principů ve společnosti ;) ).

A to mě vede k tomu "zrychlení času". Souhlasím, konec konců, žiji se starým člověkem, takže o tom vím své :) (nebo snad :'( ?)

Budhismus znám (nebo lépe řečeno jeho filosofii), setkal jsem se s ním někdy na učňáku . Mě je ovšem bližší Gnose, s jejími principy vnitřního individuálního poznání, jejím pojetím duše člověka jako vězně hmoty a osudu, atd...

Jsi si jistý, když jsme na tom rootu, že se to nepíše GNUse? :)

S tím se zas nedokážu ztotožnit já. :) Jsem příliš pragmatický, nemůžu akceptovat všechny ty "spirituální" žvásty (s odpuštěním), vůli osudu, individualismus, obsesi egem, éterické nadpřirozeno, víru - v jakékoli podobě, i víru v duši a jiné domnělé abstrakce tradičně asociované s lidskou duší a existencí.

Buddhovo učení (všimni si, že neříkám B. filosofie ani B. náboženství - nic takového to totiž není) jsem přijal za své prakticky okamžitě jak jsem zjistil o co jde, protože jsem k mnoha ekvivalentním závěrům přišel sám mnohem dřív. Mluvilo mi to "z duše", jak se říká. Pro mě to není cesta k sebepoznání, protože taková cesta vždy vede do slepé uličky. Analýzou sebe sama a dokonce i pouhou akceptací "já" se člověk uzavírá do nekonečné smyčky. Kvůli tomu právě vznikly pohledy jako agnosticismus. Cesta prozření prostřednictvím vědomých pochodů a jejich analýzy neexistuje. Studium "já" nevede z mého pohledu nikam i proto, že já jdu směrem ven - ne dovnitř. Nešvary "já" akceptuji jaké jsou, nemám potřebu je ještě posilovat introspekcí. Mně jde o prožitek, o prožívání každého momentu takovým jaký skutečně je - ne jak ho vidí "já". Nejtěžším krokem je právě uvědomění si neexistence "já". Co je já? Já v deseti letech, já teenager, já v sedmadvaceti? Nic z toho již neexistuje, je to pryč. Kdo teď sedí u klávesnice a píše? Žádné já, není tu žádný pozorovatel. Všichni jsme součástí všeho, nejsme oddělená individua. Já je jen myšlenkový konstrukt, výsledek vnímané kontinuity. Pomůcka.

Bohužel se mi stále nepodařil a ještě dlouho nepodaří vhled do podstaty reality; ono procitnutí, kdy se vše sejde se vším a vám to celé docvakne - dosažení nirvány, jak se říká. Osvícení. Zúročení let meditací a tréninku mysli, odpoutání se od všeho co nás svazuje. Absolutní svoboda a proměna z pouhé vlnky na celý oceán. Siddhartha Buddha dokázal po dosažení nirvány probudit první tři poutníky co potkal pouhým rozhovorem. Během pár let se tomuto obyčejnému člověku klaněli králové a následovalo jej nesmírné množství lidí. Proč? Protože je to skutečné, není to žádný slib a "věřte mi". Je to jen návod, který máme k dispozici. Pro zajímavost, i v současnosti je osvícených plno (najdou se dokonce i v ČR) - někteří jej dosáhli už jako děti. To vše odstartoval jediný prostý člověk, půl tisíciletí před Kristem. Přitom tenkrát existovala skutečná a lákavější náboženství, bohové, peklo... všechno. :)

Kristus je vůbec kapitola sama pro sebe. Jak nám církve vtloukají do hlavy, hlásal o sobě, že je polobůh, dělal kouzelnické triky a nakonec vstal z mrtvých a je stokou pro naše hříchy - přece za ně nechceme pykat my sami! Na super-hrdinu z komiksů by to špatné nebylo - se Supermanem mají vlastně hodně společného! Jeho odkaz je etický kodex, snůška nadpřirozených blábolů, posmrtný (!!!) život věčný a všem ostatním nekončící muka. Pěkné...

Ryzí budhismus není víra, náboženství ani filosofie. Je to cesta, vůz - Dharma. Je to praxe, která byla ranými budhisty vystavěna, aby pomohla ostatním dobrat se kýženého cíle procitnutí. Je to cesta, kterou jsem přijal za svou, protože její motivy a cíle mi jsou velmi blízké. Schopnost dojít osvícení je vůbec největší objev v historii lidstva. Není to o našem komfortu jako materiální objevy a vynálezy (elektřina, louskáček). Ty nám mohou život jen fyzicky usnadnit. Osvícení je o překročení našich omezení, o transformaci nás samotných. O jiném, lepším, způsobu existence a žití bez strachu, bolestí a agónie individuální materiální mysli....

;o)

http://sangesh.com.np/blog/?p=8

Tak tohle je jeden z mých nejoblíbenějších songů. Vždycky, ale myslím fakt vždycky, když ji poslouchám, běhá mi mráz po zádech. Flojdi mají snad vůbec nejhlubší a nejpravdivější texty.

Díky za připomenutí - už si to pouštím. :)

Právě že ne - desktop mi běžel na v2.4 určitě ještě rok po tom, co vyšla v2.6

Je furt 2.4 ne? Alespoň tak mi to dodávají (s jednodeskáčema).

Tak abych take pridal trochu do mlyna me na hodne vecech bezi 2.0.36, protoze je posledni co slusne bezi na 4MB Ram.

2.2 anyone?