Názor k článku Kdo ještě používá jádro z řady 2.4? od anonym - Já jsem taky přemýšlel čím to je. Došel...

Já jsem taky přemýšlel čím to je. Došel jsem k názoru, že to způsobuje aktivita, která člověka nějak ovlivňuje. Než se do toho pustím, chtěl bych upozornit, že to je jen čistě můj osobní závěr, nemusí to být nutně pravda.

Tedy. Dřív člověk dělal převážně co chtěl on a protože byl mladý, hodně ho veškeré dění ovlivňovalo - spoluutvářelo jeho osobnost a formovalo pohled na svět. Čím mladší, tím víc; čím starší, tím méně. Aktivita sama o sobě nic neznamená, často je i z velké části automatická nebo setrvačná. Jsou to důležité momenty a oči otevírající zážitky, které v nás zanechávají nově popsané stránky.

Čas a minulost, fakticky vzato, neexistují. Je to naše projekce do minulosti, do předchozích zážitků, které spoluvytváří dojem kontinuity, délky a historie. Čím jsou naše životy plnější, tím větší dojem v nás zanechávají a tím delší se pak budou zdát. Podle mě je zrychlování času důsledkem toho, že čím starší jsme, tím méně z okolního světa přijímáme a tím více jedeme v tzv. zajetých kolejích. Méně a méně nás vnější interakce ovlivňuje a nám tak ubývá těch cenných momentů, které naše prožitky definují.

Jako malý kluk i teenager jsem byl vážně divoch. Vážně velkej divoch. Vše vyvrcholilo začátkem dvacítky na VŠ, kdy už jsem zdaleka neprožíval tolik jako na střední škole (nebo dokonce do 10 let věku). Potom následovalo zaměstnání a to dělám do teď. Když se ohlédnu, vidím, jak mi ubývá momentů, které dělají pomyslnou čárku na mé ose života. Ne, že bych toho dělal méně, spíš naopak, ale většina aktivit teď směřuje ven, ne dovnitř jako dřív. V průběhu dne nepoměrně víc dávám než beru.

Historie a minulost jsou relativní - ne proto, že bychom se zrychlovali, :) ale proto, že se stáváme pevnější, už nejsme tak tvární a do našich životů se začíná vkrádat stereotyp. Neprožívám tolik věcí, které by mě poznamenávaly. Když se ohlédnu, nevidím za sebou lineární tok času. Vidím okamžiky a střípky dávno minulé. Čím je jich víc, tím subjektivně delší je pro mě období, do kterého patří.

Nevím jestli je možné tento proces zpomalit. Většině lidí se to nepovedlo. Rád mluvím se starými lidmi o životě. Všichni se ale bohužel shodují v tom, že život letí ohromnou a nezadržitelnou rychlostí. Tempo té akcelerace se stále zvětšuje. Zejména u nich mě bolí vidět, jak jim čas protéká mezi prsty.

Vím, že neexistuje žádný elixír mládí, ale snažím se najít cestu. Ani sci-fi jako dilatace času nebo cestování časem by nám nepomohlo - to vše je relativní. Když se postavíme sami před sebe, máme život vyměřený určitou délkou a s tím nelze nic dělat. Jediný možný směr je dán charakterem našeho vnímání. Můžeme žít v setrvačnosti a podlehnout naší roli človíčka na zemi, aniž bychom se na sebe dokázali podívat se skutečným odstupem, nebo se můžeme pokusit vymanit z tahu proudu času změnou v našem vnímání. Klíčem je žít teď a tady. Prožívat každý okamžik a nenechat se strhnout rolí osamělé figurky, do které nás obsazuje materiální svět.

Nejvíc smysluplný přístup má budhismus. Zasvěcení budou vědět, že tady nejde o žádné náboženství nebo chabou útěchu falešnými sliby posmrtné věčnosti a dalšími iracionálními nesmysly. Budhismus není o víře, ale o praxi. O životě na zemi, takovém jaký je a jaký může být s trochou odhodlání. Nemá smysl se o tom rozepisovat - cestu si musí najít každý sám. Na Internetu je obrovské množství lidově přístupných zdrojů, vč. původních Pali textů. Snad bych jen doporučil soustředit se na původní texty, na věci, které Siddhartha (a.k.a Buddha) skutečně řekl. Jako každou filosofii, následovalo původní směr velké tříštění a množství jiných interpretací (viz např. Theravada vs. Mahayana), které podle mě postrádají pronikavou střízlivost, down-to-earth element a uchopitelnost Buddhova učení.

Jak jsem sám v minulém příspěvku naznačil, čas mi utíká pořád stejně rychle, :) ale o budhismus jsem začal zajímat (praktikovat) poměrně nedávno, takže se tím nenechte odradit. :)