Pár slov úvodem
Předevčírem zde u nás vyšel Svatoplukův článek o jeho cestě foto technikou v kontextu focení sportovních akcí. Upřímně: přečetl jsem z něj zhruba polovinu, protože u většiny odstavců už po těch letech na 110 % vím, o čem jsou, z prvních pár slov, a jak jej mnozí správně v diskusi rozpoznali – dovolím si zde půjčit citaci – Svatopluk tento první díl svého seriálu pojal jako „hledání slepých kolejí, aneb proč použít vyzkoušené, když mohu jít vlastní špatnou cestou“.
Mě se tato charakteristika líbí, a to v dobrém slova smyslu, a nemohu jinak než též přidat některé střípky do mozaiky. Dělám tak zejména proto, že moje cesta byla a je výrazně jiná než Svatoplukova a ač mi třeba jeho forma textu „ohýbá bodliny“, obsah článku skýtá velkou naději, že další díly seriálu si velmi rád přečtu již komplet. Omlouvám se tedy předem všem, kteří by na tomto místě raději četli o novinkách v jádru Linux 6.2, to jistě zvládneme s kolegy během řady zpráviček, co už vyšly a ještě vyjdou.
Protože já osobně si myslím, že určité souvislosti mezi tím, jak funguje svět foto techniky a svět softwaru, se prostě najít dají. A současně nemohu než se postavit na stranu utlačovaných (ehm … Pentax a Olympus), kteří to v diskusi schytali.
Open-source a nestádnost v digitální fotografii
Svět digitální foto techniky zažil několik významných milníků, na které foto fanoušci vzpomínají dodnes. Nebudu je zde vyjmenovávat, na tento seznam ale nepochybně patří zlatým písmem napsána zrcadlovka Canon EOS 5D Mark II, tedy 21Mpix model z roku 2008. Tento stroj je doslova legendou, vedle toho, že dal i amatérům plnohodnotný full-frame přístroj za ještě snesitelnou cenu (řekněme kolem 50 tisíc Kč, nikoli nad 100 tisíc Kč), nabídl i slušné FullHD video (na 5D Mark II se točila minimálně i jedna episoda Dr. House), ale hlavně stvořil fenomén: poloprofi až profi fotografy, kteří měli v batohu 5D Mark II + Lková skla 24–70/2.8, 50/1.4 a 70–200/2.8.
Kombinace této foto techniky a exportování RAWů v Adobe Lightroomu dala vzniknout jedné věci: najednou všichni, kdož si nechali u někoho takového dělat rodinné či firemní fotky, měli víceméně stejně vypadající rodinné či firemní fotky jako všichni ostatní. Terminus technicus Canon Colors je znám mnoho let, Canon má prostě své podání pleťových tónů, své podání tmavých částí scén (Ansel Adams by řekl oblastí v zónách 1 až 4) a Lightroom se zase typicky používal s určitými standardními postupy.
Kauzalita byla jasná: když vám někdo ukázal technicky dokonalé fotky z výše uvedeného hw+sw komba, typicky jste je chtěli také a fotografové se tak přizpůsobili a najednou všichni fotili s 5D Mark II a L-kovými f/2.8 objektivy plus světelnou padesátkou. Čest všem výjimkám. Nakonec bylo velmi těžké najít někoho, kdo i když třeba s tímto kombem fotil, byl schopen exportovat jinak. Aspoň trochu jinak, než ty masy „profesionálních canonistů-cvakálistů-lajtrůmistů“. Osobně jednu takovou znám, umí skvěle fotit, skvěle exportovat i skvěle pracovat s malými dětmi. Nemohu napsat „navzdory“ tomu, že si pořídila 5D Mark II s příslušnými skly, neboť si k tomu pořídila i MgA. z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a opravdu má skvělé oko a cit pro export. Jen je takových málo.
Právě z toho plyne ona stádnost. Významná část profesionálních fotografů prostě v jednu chvíli začala používat skvělé full-frejmy od Canonu či Nikonu, o dekádu později se k nim přidali profi bezzrcadlovkáři s něčím typu Sony A7, vždycky tu byli lidé s Leicou, ale obecně lze říci, že po Pentaxu, Olympusu a M43 Panasonicu se spíše plive, často pak dnes (skoro v roce 2023) z dávno neplatných historických důvodů.
Ona stádnost ve fotografii, která profíky nutí používat Canon a Adobe (ono jim to vyhovuje, jsou to skvělé stroje a nástroje, nebojte), ale vede k tomu, že i zákazníci vyžadují nějaký vzhled snímků. Podobně jako se digitálně točené filmy 8k kamerou RED upravují tak, aby vypadaly jako pořízené na filmovou emulzi: prostě všechny ty materiály Kodaku a Fujifilmu máme za dobrého tři čtvrtě století nakoukané.
Dnes je k dispozici zhruba desítka placených uzavřených nástrojů pro exporty RAWů. V open-source světě máme hrstičku alternativ, mezi nimiž lze jmenovat Rawtherapee a darktable. Osobně darktable nepoužívám, pokud něco exportuji z RAWu, pak je to v Rawtherapee a dovolím si říci svou dvojí osobní zkušenost: nejsem schopen a ani nechci v Rawtherapee docílit takové technické kvality a barevného podání, jakého lze se stejným RAWem docílit v Adobe Lightroomu. A dále právě díky tomu jsou mé exporty z mých RAWů v Rawtherapee prostě jiné. Na první pohled neCanonovské a neLightroomovské. A je jedno, že 99,999 % potenciálních obdivovatelů mé fotografie tohle zcela unikne.
Zkrátka a dobře, kdo nechce fotit po technické stránce jako všichni ostatní, tak nemá Canon, nemá Nikon, nemá iPhone, nepoužívá nástroje Adobe atd.
Hacking uzavřených systémů fotoaparátů
Nijak nerozporuji, že zrcadlovky Canon byly a jsou skvělou volbou pro vynikající technickou kvalitu snímků. Stejně tak nikdy nikdo nerozporoval, že řada M43 bezzrcadlovek Panasonic Lumix GH není tím nejlepším možným. Oba výrobci přitom házeli či házejí klacky pod nohy otevírání možností, které hardware má, ale firmware je záměrně zakazuje.
Pro Canon v tomto ohledu vznikají přídavné firmwary projektu Magic Lantern, což, pokud uživateli nevadí pohybovat se za hranou konformity výrobcem definovaných funkcí, skýtá obrovské pole pro kreativitu, včetně věcí, kde vysloveně člověk nechápe, proč nejsou dáááávno běžnou výbavou fotoaparátů, jako automatické ETTR (Expose To The Right) či intervalometr a focus stacking.
U Panasonicu musíme přiznat jistý posuv vpřed. Poté, co jeho těla jako GH2 a GH3 byla lámána hackery, kteří odemykali úžasnou funkcionalitu Panasonicem krutě odříznutou (Panasonic si rád za přídavné funkce ve firmwaru nechává platit), se s generací GH4 situace zlepšila a dnes lze říci, že jeho bezzrcadlovky jsou přeci jen otevřenější ve svém přístupu k tomu, co uživateli nabídnou za funkce.
Nadčasovost Pentaxu a specifičnost Olympusu
V diskusi pod Svatoplukovým článkem je nemálo křivdy vůči Pentaxu. Ano, dnes jde o značku, která skomírá, ba možná zmírá. Ač jako první na světě měla prototyp full-frame D-SLR, přišla s ní až extrémně pozdě po Canonu a Nikonu a současně nezvládla vstup do éry bezzrcadlovek: její model K-01 byl v podstatě směšný, model Q sice po technické stránce velmi zajímavý, ale postavený na kompaktovém snímači. Obojí byly slepé větve, velký risk, který Pentaxu nevyšel. Ale vyčítat mu horší autofokus, což je informace postavená na problémech těla K-r z roku 2010, je nyní o 12 let později trošičku smutné.
Pentax naopak dal světu mnoho věcí, které mu v dané době mohli jiní závidět. Třeba SMC coating na objektivech jako Takumar 50/1.4. Nebo unikátní Ghostless coating na objektivu 43mm f/1.9 Limited – kdo jiný mimochodem nabízel a nabízí objektiv s ideální ohniskovou vzdáleností rovnou úhlopříčce full-frame políčka/snímače? Nebo i dnes velký optický hledáček tvořený skleněným hranolem s velkým zvětšením a 100% pokrytím scény? Nebo využití stabilizace posuvem snímače pro kompenzaci rotace Země při focení hvězdné oblohy? Nebo cenově přístupný digitální středoformát (o něm ještě za chvíli). Ještě jednu věc dodám: po léta platilo, že výrobci foťáků používají své vlastní specifické formáty RAWů. Pentax vedle vlastního PEF odjakživa nabízí i všeobecně podporovaný Adobe DNG.
Před téměř 10 lety jsem se na jiném serveru zamýšlel nad tím, kterak to Olympus a Panasonic trefili perfektně, tehdy ještě jako spokojený uživatel D-SLR Pentax (ano, vinen dle obžaloby), nyní v roce 2022 spokojený uživatel bezzrcadlovky Olympus (opět vinen dle obžaloby). Vrtalo mi hlavou, jak se Olympusu a Panasonicu, kteří spolu vytvořili systém Micro Four Thirds, podařilo uvést na trh něco zcela nového a s ohledem na technicky výrazně horší parametry vlastně i předraženého. Což o to, Panasonic vrhl na trh nejprve bezzrcadlovky GF1 a G1, běžná plastová těla, ale Olympus zahájil s modelem E-P1, designově úchvatným kovovým tělem a výtečnými reklamami s Kevinem Spaceym.
Technická (ne)dokonalost malých systémů
Každý fotograf fotící třeba s Olympusem (Robin Wong, Peter Forsgård, Matti Sulanto či Jimmy Cheng) vám na rovinu potvrdí, že poloviční snímač systému MFT je prostě v technických parametrech horší než třeba full-frame. Jenže on je ten systém už dnes zkrátka dostatečně dobrý, aby to 999 999 lidí z 1 miliónu plně dostačovalo. Hnidopiši porovnávající RAWy ve 200% zvětšení pochopitelně spokojeni nebudou. Ale tam, kde jsme s filmovým negativem měli 10 expozičních zón Ansela Adamse, dnes máme 12EV rozsah malých bezzrcadlovek či 14EV rozsah full-frame Nikonů či třeba 15EV rozsah středoformátů od Phase One. Potřebujeme to zhruba stejně jako Ferrari, co jede 300km/h. I 12EV rozsah stačí, když se snímek dobře naexponuje (ideálně ETTR), pak i nejtmavší části scény mají dostatek informace, aby je šlo při zpracování RAWu vytáhnout/kompenzovat/odšumit.
Ale hlavně Pentax i Olympus mají ve svých tělech velmi bohatou funkcionalitu, kterou u jiných ve stejné cenové relaci nenajdete. Jak třeba onen Olympus E-P1 (či současný OM System OM-1), tak třeba stařičký Pentax K10D (či současný K-3 III) ukazují, že tito výrobci umí při návrhu těl a funkcionality přemýšlet. Alespoň v oblastech, které zajímají mě (aneb dělat primárně video, pokukuji dnes nejspíš po Panasonicu GH6). Ne, že by to Canon, Nikon, Sony, Leica neuměly. Ale nejsou jediné, i tyto dvě firmy umí, jen jim nepřeje osud a marketing. Kdo kdy viděl úžasný stroj jménem Minolta Dynax 9 se závěrkou dávající mechanicky čas 1/12000 a ví, jak je na tom Minolta dnes, ví na co narážím.
Ostatně dodnes existuje skupina amatérských fotografů, kteří fotí původním 6Mpix modelem Pentax *ist D prostě proto, že použitý snímač dával něco, co 60Mpix Sony A7R IV s 50mm f/1.4 ZEISS Planarem neumí.
Ale to odbočuji. Rád bych se ještě na chvíli vrátil k výtkám k Olympusu či obecně MFT systému. Malá velikost snímače má totiž i výhodu: používat lze i objektivy menších systémů, třeba C-mount objektivy pro 16mm kamery (vhodné pro kreativní amatérské hrátky, nikoli focení svateb, samozřejmě). A sama malá registrová vzdálenost objektivu umožňuje na těchto systémech používat objektivy z prakticky všech jiných systémů. Číňané prodávající na eBayi dělají redukce prakticky pro jakýkoli bezzrcadlovkový systém a komu by vadil velký crop factor, pak vezme zavděk optickými adaptéry známými jako Speedboostery, které zase ořez vykompenzují – já osobně je ale nemám rád, protože si myslím, že když máte něco takto dokonale nedokonalého jako půl století starý Minolta MC Rokkor 50mm f/1.7 (vzniklý během spolupráce Minolty s Leicou), tak je to zkrátka na Olympusu úžasné efektivně 100mm portrétní sklo a zasahovat do jeho charakteristiky redukcí s optickými členy je doslova barbarství.
A to je věc, o které jsem se ještě nezmínil: charakter objektivu. Každý jej má unikátní. Jedni výrobci prahnou po technické dokonalosti (Sigma, ZEISS, Leica), jiní zase až zveličují optické nedokonalosti dávající sklům charakter (Lomo). Kdo má hluboko do kapsy, má ve výbavě levné staré objektivy bez ostření. A vzkaz pro Svatopluka: když člověk stojí přesně X metrů od žíněnky a má na Olympusu efektivně 270mm objektiv (tedy starý sovětský Jupiter 135mm), tak si prostě předostří na dané místo a pak už jen cvaká, prodlevu autofocusu neřeší a ISO přizpůsobí potřebné krátkosti expozičního času.
Pokud mě Pentax něco naučil, tak je to tohle.: 10Mpix APS-C model Pentax K200D obsahující stejný Sony snímač jako low-end Sony A200 či hi-end Nikon D200 dával nesrovnatelně kvalitnější výstupy na všechna ISO než Sony a dával srovnatelné výstupy s poloprofi Nikonem. Pokud mě něco naučil Olympus na technologicky asi 6 let starém těle OM-D E-M10 III, tak je to skutečnost, že s dostatečně světelným objektivem lze prostě nastavit ISO 800, které vypadá skvěle, a prostě fotit.
Jak DXO házelo Pentaxu klacky pod nohy
Ještě jednu dávnou událost si dovolím připomenout. Společnost DXO asi netřeba představovat, platí za etalon v testování zejména smartphoných snímačů. Mnoho let ale testuje i fotoaparáty na kvalitu jejich snímačů. A co se před lety nestalo: žebříčku vévodil jakýsi model D-SLR od Nikonu (přesný už si nevybavím a tabulky DXO byly mezitím tisíckrát překopány). Tou dobou měl Pentax běžně na trhu středoformátovou D-SLR Pentax 645D s 40Mpix CCD snímačem velikosti 44×33mm (oproti 36×24mm full-frame asi tak 1,7× větší, nemluvě o větším rozlišení). Po nějaké době tento středoformátový segment přešel na 50Mpix CMOS stejných rozměrů, Pentax uvedl 645Z, přidal se Hasselblad, Fujifilm a myslím i Phase One. Ale o to zas tolik nejde.
Pointa byla taková, že digitální středoformát tehdy stál zhruba 1 milión Kč od všech, vyjma právě Pentaxu, jehož model stál zhruba čtvrt miliónu včetně setového objektivu. Byl de facto drahý, ale ne zas o tolik dražší než full-frame zrcadlovky. A test 645Z stále nikde a nikde. A hle, po vydání Nikonu D850, který se stal králem tabulky, se nedlouho poté objevil i test středoformátového Pentaxu. Ale až poté a v době, kdy se konečně full-frame dotáhl na takovou úroveň, že by jej Pentax 645Z nezašlapal svojí kvalitou v prach.
Proč DXO tak dlouho zadržovali test 645Z? Inu jsou verze různé, oficiální i jiné. Já svůj názor mám, vy si můžete vydedukovat vlastní. Ale i o tom to je. O Nikonu obecně lze říci, že jeho marketing je skvělý a ve foto technice po léta platí za technicky špičkovou značku (jíž skutečně je, to nikdo nezpochybňuje – jen v tom není tak unikátní). A po 20 letech této informační masáže se pak těžko mohou v diskusích objevovat typově jiné komentáře na adresu Pentaxu, než jaké jsou pod Svatoplukovým článkem.
Limity samozřejmě existují
Nerad bych vyvolal dojem, že Pentax či Olympus je skvělý a neprávem není vnímán jako plně srovnatelná konkurence full-frame Canonu či Nikonu. Prostým faktem je, že vezmeme-li RAWy z nejnovějšího „Olympusu“ (tedy OMDS OM-1) a postavíme je vedle RAWů z 14 let starého EOSu 5D Mark II, tak z 5D Marku II budeme schopni vydolovat technicky lepší snímky, neb i tyto RAWy z velmi starého přístroje prostě budou nésti více informací než RAWy z nejnovějšího M43 těla.
Taktéž platí pro Pentax, že žádný jeho APS-C stroj se nemůže rovnat full-framu, ostatně tělo Pentaxu K-3 III stojí zhruba 42 tisíc Kč a za to se bez potíží pořídí full-frame (bez)zrcadlovka od Canonu, Nikonu či Sony a Panasonicu a polezou z ní téměř jistě kvalitnější snímky. Zase ale těmto základním modelům bude chybět něco z výbavy APS-C Pentaxu. Je to zkrátka otázka priorit, a ty máme každý jinde. A mnoha z nás na tyto priority zkrátka vyhovuje Olympus, Pentax, Fujifilm atd.
Co používám já (a proč)
Svatopluk tedy používá APS-C D-SLR Pentax s několika full-frame objektivy. Já osobně při pohledu na Aukrové ceny Canonu 7D či 5D Mark II či svým způsobem kultovního Nikonu D700 a podobných těl bych nejspíš zvážil obměnu techniky (prohnat Pentax bazarem a koupit něco lepšího z druhé ruky by nebylo až tak nákladné), ale chápu, jestli se mu do toho nechce.
Já jsem si prošel podobným kolečkem. Začalo 7Mpix kompaktem Samsung, mezi lety 2009 a 2012 nahrazeným 10Mpix APS-C CCD zrcadlovkou Pentax K200D (kterou se mnou procestovala kus Balkánu a kterou jsem po roce a půl ležení v šuplíku prodal), jedním rokem s maličkým kompaktem BenQ LR100 (který uměl 1080p video), následovaným po 3 roky pidi bezzrcadlovkou Nikon 1 S2 (dobře použitelné ISO 6400), abych nakonec před necelými dvěma roky zakotvil u Olympusu OM-D E-M10 III, kde využívám manuální objektivy jako TTArtisan 17mm f/1.4 + Minolta MC Rokkor 50mm f/1.7 (k tomu optický makro konvertor) + Jupiter-37A 135mm f/3.5 (plus 2×TC).
Olympus OM-D E-M10 III + objektivy
K tomu od roku 2015 souběžně fotím i telefonem, ale to není podstatné. Jsem každopádně schopen pokrývat efektivně ohniska ~21mm – 34mm – 100mm – 270mm – 540mm, přičemž drtivá většina snímků vzniká s TTArtisanem (21mm ohnisko realizuji z TTartisanu megalevnou čínskou šroubovací „0,4ד předsádkou, se kterou dává objektiv parádní Lomo-like fotografie). Jeho celkový charakter a určitá jemná vinětace jsou přesně to, co jsem hledal, co mi od někdejšího filmového kompaktu z poloviny 90. let chybělo a co v kombinaci s ručně nastaveným černobílým JPEG profilem dělá přesně ty JPEGy, co mě zcela vyhovují. Do toho stále fotím na film, od celoplasťáčku Lomo LaSardina 21mm f/8 přes poctivou Flexaretu až po 93 let starý 6×9 svitkový dálkoměr Carl Zeiss Ikonta s legendárním Tessarem 105mm f/4,5 a v šuplíku pro výjimečné užití světím i 90 let starý 9×12 velkoformát Voigtländer Avus, kterému jsem loni pořídil z Polska redukce na listový film do držáků skleněných desek. To jen tak na okraj.
Ač ukládám všechny snímky jako RAW+JPEG, tak RAW typicky neexportuji a beru zavděk černobílým JPEGem přímo z fotoaparátu. Fotím zcela jinak než Svatopluk nebo kdokoli z diskutujících pod jeho článkem a pro mé účely mi plně vyhovuje starý model od Olympusu a levný čínský objektiv. Mít full-frame Canon s L-kovým sklem, nefotil bych vůbec, nebo bych fotil hůře, nebo bych byl alkoholikem utápějícím v lahvi depresi ze 100 tisíc Kč utracených za zbytečně hi-endovou foto techniku.
Olympus mi vyhovuje. Vyhovuje mi i relativní otevřenost MFT systému. Vyhovuje mi fotografie buď vůbec nezpracovávat, nebo jen v rychlosti upravit v GIMPu, už ani ne tak v Rawtherapee. Už před mnoha lety jsem přešel na systém, kdy s žádným RAWem nestrávím více než 1 minutu času na úpravy. Funguje mi to dodnes a stejnou poučku aplikuji i na fotografie ze smartphonů. Fotil jsem už dostatek snímků za téměř tmy na ISO 6400, abych si dovolil říci, že je dokáži zpracovat tak, aby z nich „tekla atmosféra“. Nebudou technicky-canonovsky-lightroomovsky dokonalé, ale o to by ve fotografii nemělo zas tolik jít. Budou mít jinou kvalitu, ne matematickou, spíše estetickou. A jak správně Svatopluk linkoval jeden text, žádný sebelepší fotoaparát z vás dobrého fotografa neudělá.
Kdo tohle řemeslo umí, ten si vystačí i s Deltou 3200 ve Flexaretě. Nebo Pentaxem.
ČLÁNKY DO MAILU