Názory k článku Komiks: opravdová tragédie

na to nemáš :D

Poslední může být jen jeden !

nechci vam kazit radost, ale ja vyhravam !!!

Blobost. Posledny !

A nezabudat na biblicke ze prvi budu posledni, ci obraten ?

tohle nemůžete vyhrát, pánové ...

obětuju klidně dnešní spánek, jen abych byl

P O S L E D N Í ! ! !

vidis ja som sa kludne vyspal a aj tak budem posledny :)

ty? ani náhodou

Být Poslední, v tom je určitý zenový klid. Všechny spermie se snaží být první, ale jen ta Vyvolená, Poslední, nikam nespěchá, protože dobře ví, že tam kdesi vpředu je jen ...

Cas byt posledny.

Nemáš žádnou šanci, dlouhověkost mám danou geneticky a stravuji se zdravě. Ještě za sto let tu budu střežit, abych byl Poslední. V té době už budou vaše kosti na prach. Poslednost je jen pro Vyvolené.

Posledny. Tiez som obedoval zdravo.

Posledni, doufam ze uz si nikdo nevzpomene. :)

hehe, naivo!
Posledni jsem ja a jenom ja!

ne, chachááááááááá

No tak, vzdejte to, na me nemate.

fakt?

Ale maji!

Posledni++;

Kdepak, ja jsem posledni. :)

Poslední... doufám, že mi to tu vydrží alespoň tak dlouho jako ménu předchůdci... :-D

To je jen dezinformace.
Viz š-e-s-t-ý--o-m-e-n--d-v-a-n-á-c-t-e-h-o--d-ó-m-u !

A nejsou to nahodou ti svobodni cyklisti? :-)

Apropo dobre video: http://www.youtube.com/watch?v=Wz04JV2vNFo

Heh to jo :) To by mohl byt konec internetu :) Jinak co se me tyce, z bitvy jsem jeste neodstoupil; Vyckavam, abych v zapeti mohl prevzit vitezne kormidlo posledniho.

To jsou dost trapné pokusy, pánové.....

Musíte být hodně naivní, jestli si myslíte, že mě takhle snadno připravíte o Poslednost.

hadam ste to nevzdali tak skoro

Já jsem tak Poslední, že nedohlídnu ani na (_|_)e všech přede mnou... :-)

hm, drsný

...aby se souboj o Posledního posledního propracoval na úvodní stránku mezi "nejdiskutova­nější". Pak teprve má šanci stát se kláním na úrovni! ;-)

Tak do toho jdu :-)

A taky jsem Poslední.

Ano, slavíme úspěch! Ale jen neusnout na vavřínech, stačí jeden PR článek od M$, kde zapomenou vypnout diskusi a zprávička o stavu IPv6 a flamy nás vymetou!

Jsi jen dočasně poslední. Opravdový Poslední může být jen jeden ;-)

no jo no

Být Poslední je snad důležitější než nějaká 3D tiskárna a IPv6.

Možná jo, možná ne. Kdo ví....

At je to jakkoliv, jsem posledni a vyhravam :)

Posledni pred padem z prvni strany nasledkem klasickeho tematu pro flamewar?

Josef kráčel na vlak.
V kapse měl obálku se svou týdenní mzdou. Náladu měl veselou a slavnostní. Josef byl velmi maličký člověk, protože od dětství těžce pracoval a neměl moc co jíst.
Josef byl oblečen v ošoupané a špatně padnoucí šaty, umolousaně šedivé barvy, své sváteční. Na nohou měl normální pracovní škrpály, avšak vyleštěné, které škobrtavě táhl po zemi, jako by mu byly příliš těžké. Měl rudě kostkovanou opranou košili a tmavomodrou kravatu, zmačkanou do jakéhosi téměř provázku. Na šišaté hlavě mu seděl černý klobouček se sojčím pírkem, výrazně nedostatečné velikosti.
Koupil si ho kdysi kvůli tomu pírku a malý rozměr bral jako nutnou nepříjemnost spojenou s dosažením vlastního cíle. Jeho větrem ošlehaná tvář byla složena do spousty vrásek, jako by ji někdo vystřihl z papíru, zmačkal a sežmolil do kuličky a pak opět roztáhl.
Kolem huby, na bradě a na tvářích byl modravě vyholen, ale na krku měl po straně ostrůvek dosti dlouhých chlupů. Jeho oči byly modré, malé a zapadlé a dívaly se plaše a tklivě jako oči některých psů. Jeho ruce, zrasované a zrohovatělé prací, obrovské téměř do karikatury, mu mrtvě visely po stranách, jak rázoval po silnici, a kývaly se jen pasivně. Zblízka dosti výrazně smrděl hnojem.
Jeho věk byl absolutně neurčitý. Měřit mohl stěží sto padesát centimetrů; ve skutečnosti měl něco málo pod. Dostihnuv nádražíčka, kde se procházely slepice a z traverzy pod stříškou visely koše s květinami, přistoupil Josef k pokladně a zakoupil lístek třetí třídy do blízkého města.
Svou žádost pronesl tak huhlavě, že se ho úředník musel zeptat, co říká. Koupil si lístek zpáteční.
Ve vlaku stál Josef na chodbě u okénka, vyhlížel z něj a vykláněl se chvílemi ven zvláštním, těžko popsatelným toporným způsobem, přičemž vystrkoval vyhublou záď a podlamoval se v kolenou.
Lopatovitou rukou kynul občas lidem a kravám, které míjel, a potěšeně se šklebil.
Je těžko si představit, jak asi se mu jevil míjející svět, ale zdá se, že nechybíme, budeme-li míti za to, že se jaksi podobal barevné, toporné a naivní dětské kresbě.
Jak se tak šklebil a mával, jak se kývavě vykláněl, zdálo se téměř zřejmým, že v jeho očích má slunce usměvavý obličej a že z komínů stoupá dým ve formě péra z matrace, a to z každého pod jiným úhlem. Lidé jako by měli hrábě místo rukou, a krávy, psi a slepice jako by se nelišili relativní velikostí, dosahujíce všichni lidem až po ramena.
Nad Josefovým světem, a zvláště onoho letního jitra, se vznášelo štěstí pestré a sladké nevědomosti o příšernostech této existence.
Vlak konečně zastavil ve městě a Josef z něj vylezl, otáčeje se tváří proti směru jízdy. Stanul na nástupišti a potěšeně se rozhlížel. Poté zamířil do nádražní restaurace, kde si zakoupil půllitr piva. Posadil se s pivem ke kulatému stolečku před vlastní slují hospody a toporně a důstojně upíjel jako šafář. Přitom se díval na mašinky.
Dopiv, utřel si po způsobu šafáře hubu rukávem, popotáhl si kalhoty a vykročil. .
Ulice byla dlouhá a Josef se díval na sebe, jak se zrcadlí ve výkladních skříních, a připadal si důležitý. Nebe bylo modré, sem tam po něm lezly kučeravé mráčky a slunce příjemně svítilo.
O něco později rázoval již důstojně hlubokým parkem, kadeřavým slastnou zelení. Sváteční lidé se začínali trousit a pomalu již i hrnout.
V pavilónku s plechovou vlajkou na vrcholu vyhrávala vojenská hudba. Bodré a lunární m-camcam, hm-camcam se zdálo vyjadřovat podstatu Josefovu, jak tak kráčel poněkud houpavě a v kolenou podlomeně, maje na hlavě jakoby poscvrklý tralalas temné barvy. Zároveň se hudba zdála vyjadřovat i jeho tupě veselou náladu. Josef prošel parkem v poměrně krátkém čase, ačkoliv chvíli zevloval na labutě v rybníčku a zdržel se koupí a pitím dalšího piva od pojízdného, motorizovaného šenkýře.
Konečně spatřil bránu a téměř radostně poskočil.
Zakoupil lístek, prošel kovovým otáčidlem a vykročil dále.
Nezastavoval se, kráčel pevně za svým cílem.
Jeho duše letěla vstříc kýženému setkání.
Los ve své ohradě nabral vzduch do nozder a zafrkal, jakmile se Josef vynořil ze záhybu cesty. Přihnal se k ohradě, otíral se o ni, tiskl nos k pletivu a funěl. Josef se potěšeně šklebil. Prostrčil buřtovité prsty pletivem a škrábal divného nosatého jelena na čele.
Cosi žbrblaje kráčel, sledován sudokopytníkem, k rohu ohrady, kde jakési keře prorůstaly pletivem na druhou stranu, takže ho dosti skrývaly obecenstvu, kdyby se nějaké vynořilo. Ohrada s losem byla stranou, málokdo o ní věděl, lidé se většinou hrnuli po hlavnějších cestách.
Jak vylíčit další vývoj?
Josef, rozhlédnuv se nejprve, začal do ohrady močit.
Los, milovník soli jako všichni býložravci, počal chlemtat, ale pak se přiblížil přímo ke zdroji. (Kromě toho ukázal nejnovější výzkum, že býložravci lížou moč pravidelně, neboť ureu v ní obsaženou potřebují ke trávení.)
Josef se chytil pletiva a rytmicky se prohýbal. Los nakonec spolykal i další proud. Josef poté odpochodoval do zahradní restaurace a dal si další pivo a ještě další.
O ostatní zvířata neměl zájem, ale ještě asi třikrát či čtyřikrát se odebral k ohradě s losem.
Jednou se musel vrátit s nepořízenou, protože u losa bylo několik návštěvníků, kteří dlouho neodcházeli, ale podvakrát či potřikrát uspěl.
Chytřejší člověk by se bál, protože by si uvědomoval nebezpečí odhalení. Ale ne Josef. Naštěstí to nikdy netrvalo příliš dlouho. Zatím měl pořád podivuhodné štěstí, že si ho nikdo nevšiml.
Tak, s pivem a losem, uplynul Josefovi příjemně sváteční den.
Odpoledne pocítil hlad, i vyndal z kapsy dva tlusté rafáky chleba, spojené sádlem, v novinách zabalené, a zvolna pojedl, ukrajuje si hrubá sousta křivákem.
Popíjel pilně.
Když se slunce začalo sklánět a u brány v zoologické zahradě zvonili na návštěvníky, odebíral se i Josef zvolna zpět – ke bráně, přes park, dlouhou ulici a k nádraží. Trochu se motal, ale protože jinak se choval klidně, nikdo si ho nevšímal.
Na tváři měl výraz nerušeného blaha.
Svou týdenní mzdu již skoro utratil za dopravu, vstupné a pivo, ještě že si koupil zpáteční lístek již při odjezdu do města.
Zbylo mu takhle stěží na velmi skromné jídlo přes týden. Ale Josefovi to stačilo.
Josef žil tímto způsobem již delší dobu.
Nikdy neměl zájem o ženy ani o muže, ani o děti. Přitahovala ho pouze větší kopytnatá zvířata, a to bez rozdílu pohlaví.
Proč, to nikdo neví.
Jeho bratr, který s ním dříve býval ve dvoře a který byl nyní poddůstojníkem z povolání (Josefa, na vojně nechtěli – měl pod míru), se snažil dost, aby ho to odnaučil.
Několikrát Josefa ošklivě ztloukl – však také musel často všelicos ututlávat –, a ten plakal a naříkal, že už ho to přešlo, ale ovšem nepřešlo.
Bylo to totiž stejné, jako kdyby normálnímu chlapovi zakazovali ženské. Bratr ho také jednou dvakrát vzal do levnějšího hambince v mylné, i když běžné představě, že Josef to dělá z nedostatku jiných možností a že se snad naučí od doroty, a dá pokoj. Ale Josef neměl zájem a uspěl až po dlouhém mechanickém snažení ženštiny. Nikdy neprojevil přání, že půjde zase, a taky nikdy nešel.
Tato věc Josefova bratra mátla a udivovala, jako snad udivuje i vás a jako udivovala mnoho lidí předtím i potom.
Když v roce 1659 byli ve Španělsku upáleni dva sedláci, jeden za to, že „miloval oslici“, a druhý proto, že „ležel se sviní“, projevil nad tím kronikář, padre Jerónimo de Barrio Nuevo, nejkrajnější podiv: Nešlo mu do hlavy, jak to, když přece za pouhý jeden centavo lze najmout až tři ženské po sobě. (Od sedmnáctého století ovšem prostituce i ve Španělsku podražila.) Inu – je to zkrátka taková perverze, ale nikdo na světě neví, jak vzniká, i když si to buď sám namlouvá, nebo aspoň to namlouvá lehkověrným laikům – existují o tom zhruba dvě teorie s odnožemi – jedna pitomější než druhá

Bratr se nakonec dal na vojnu, aby si polepšil, a ponechal hloupého Josefa jeho osudu a jeho hlídání Prozřetelnosti. Ale ten se už naštěstí o zvířata ve dvoře nezajímal.
Měl losa a dojížděl za ním každou neděli. Byl jím zcela zaujat a byl mu věrný. Josef kráčel šeřícím se parkem k nádraží a zpěvavě recitoval píseň Na tý louce zelený jako předškolní dítě, průměrně muzikální, jehož hudební sluch se vyvine až později. Domníval se totiž, že los je zkrátka jelen, protože neuměl číst a podrobnosti si dobře neuvědomoval. S estetickou jednotou stylu nahrazoval v populární trojici víno, ženy a zpěv každý jednotlivý člen něčím jiným.
Substitut středního členu triády byl ovšem absurdně pitvorný, ale jinak nová trojice pivo, los, zpěvavé recitování plnila subjektivně stejný účel.
Josef byl příliš hloupý, aby se pozastavoval nebo trápil nad tím, že je nenormální.
Nikomu nic nedělal, nikomu neškodil a měl, co chtěl.
Losovi nemusel platit nic, vstupné do zoo mu přišlo mnohem laciněji než harapanna, za dorotami by musel stejně vlakem. Od losa nemohl taky nic chytit.
Alternativně: nemusel ho rovněž živit, los se s ním také nehádal, nebuzeroval ho, nedělal mu kapřice, nezakazoval mu pivo, ani by mu nehrál kvůli jiným losům. Nemohl si s ním sice ani popovídat, ale to Josef nepotřeboval.
Kdyby bylo pravda, co by si většina lidí, i takzvaných odborníků, o tomto případě mylně myslela, totiž že to Josef dělal z nedostatku možností normálního způsobu, byla by tato povídka smutná a Josef politováníhodný.
Ale Josef nic jiného nechtěl.
Co si přál, to měl, a jinak si nic jiného nepřál.
Šťastný to muž!

Se zde tak popularnim Kks by to asi bylo mnohem strucnejsi, ne?

jdeš na to dobře :D

já vim :)

poslední sem já…

A ja jsem prvni posledni dnes!

Ja jsem sice dnes az druhy posledni, kazdopadne jsem nejlepsi a nejposlednejsi, coz jaksi neprimo implikuje, ze jsem nejlepsi. Nechci se chlubit, ale myslim, ze nobelovku uz mam jistou.

Otec bohů by měl zjistit, kde je náčelníkova dcera
Nejdříve se mě otec té dívky zeptal, jak se jmenuju. Odpověděl jsem mu, že se jmenuju „Otec bohů, který dovede všechno na tomto světě“. Pak mě požádal, abych zjistil, kde je jeho dcera, a abych mu ji přivedl zpátky. Pak prý mi prozradí, kde je můj sběrač palmového vína. Slíbil, že mi řekne, kde je můj sběrač, a to mě velmi potěšilo. Souhlasil jsem tedy s jeho návrhem. Rodiče té dívky nevěděli, kde je, ale dověděli se, že dívka odešla z trhu s kompletním pánem. Jako „Otec bohů, který dovede všechno na tomto světě“ jsem obětoval v noci kozu svému džudžu. Časně ráno jsem si poslal pro čtyřicet soudků palmového vína, a když jsem to všechno vypil, začal jsem pátrat, kam se ta dívka poděla. Toho dne byl právě trh a tam jsem tedy zahájil své pátrání.
Protože jsem měl džudžu, znal jsem všechny lidi na tržišti. Přesně v devět hodin dopoledne tam opět přišel ten kompletní pán, co s ním šla ta dívka. Hned jak jsem ho uviděl, pochopil jsem, že to on je ta záhadná a hrozná nestvůra.
Ta dívka za to nemůže, že šla s panem Lebkou
Myslela, že je to kompletní pán
Nemohl jsem mít té dívce za zlé, že šla s panem Lebkou, jako by to byl kompletní pán. Kdybych byl dívkou, šel bych za ním určitě také třeba na kraj světa. Jsem ovšem muž, ale tím silněji na něho žárlím. Kdyby ten pán šel do boje, nepřítel by ho jistě nezabil. Letci z bombardéru, který se chystá svrhnout pumy na nějaké město, by je při pohledu na něho nesvrhli. A kdyby je přece svrhli, pumy by nevybuchly, dokud by ten pán z města neodešel. A to všechno proto, že ten pán je tak krásný. Když jsem ho tedy zpozoroval na tržišti, jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem ho nespouštěl z očí. Díval jsem se na něho několik hodin a pak jsem odběhl do zapadlého kouta tržiště a proplakal jsem několik minut. Užíral jsem se totiž závistí, proč jsem nebyl stvořen tak krásným, jako tenhle pán. Když jsem si však uvědomil, že je to vlastně pouhá lebka, vzdával jsem díky bohu, že mě stvořil bez takové krásy. Potom jsem se vrátil na tržiště, ale jeho krása mě stále silně přitahovala. a tak když toho dne končili trk a když se všichni rozcházeli po svých, odcházel i tento pán a já jsem šel za ním, abych se dověděl, kde bydlí.
Kde žije pan Lebka a jeho početná rodina
Když jsme ušli asi dvanáct mil od toho města, co se tam konal ten trh, opustil pán pojednou cestu, po které jsme šli, a zabočil do nekonečného pralesa. Šel jsem za ním, ale chtěl jsem, aby si nepovšiml toho, že ho stopuju. Použil jsem tedy jednoho džudžu a proměnil jsem se v ještěrku a v této podobě jsem ho sledoval. Když jsme však urazili aspoň pětadvacet mil tím nekonečným pralesem, začal si vytrhávat všechny údy, vracel je majitelům a platil za ně nájemné.
Pak jsme spolu ušli ještě dalších padesát mil pralesem, až došel ke svému domu; vešel dovnitř, ale já jsem vešel s ním, vždyť jsem byl přece ještěrkou. První, co udělal, když vlezl do díry (domů), bylo, že šel rovnou tam, co byla ta dívka, a tak jsem uviděl, jak tam ta dívka sedí na žabákovi a má na krku přivázanou jednu mušli a nějaký Lebka jí stojí za zády a dívá se na ni. Když potom viděl (pán), že tam ta dívka je, šel dozadu, kde pracuje celá jeho rodina.
Náš člověk v Lebkovic domě se dává do práce
Když jsem tu dívku uviděl a když ten Lebka, co ji do téhle díry přivedl, neboli ten, co jsem za ním šel z trhu až do téhle díry, zašel dozadu, proměnil jsem se zase v člověka jako předtím. Hned jsem tu dívku oslovil, ale ona mi nemohla vůbec odpovědět, jenom naznačovala, že je to s ní vážné. Ten Lebka, co ji s píšťalkou hlídal, si zrovna zdříml.
Když jsem té dívce pomohl, aby vstala z toho žabáka, co ji na něj posadili, moc jsem se divil, že ta mušle, co jí přivázali na krk, začala v tu ránu podivně chrastit. A když to ten Lebka, co ji hlídal, uslyšel, tak se hned probudil a zapískal na ty druhé, oni se všichni okamžitě přiřítili a seběhli se kolem té dívky a kolem mne. Ale když mě tam uviděli, hned jeden z nich odběhl k jámě, co byla malý kousek odtud plná mušlí. Vytáhl z té jámy jednu mušli a hned se ke mně poklusem vrátil a celá ta tlupa mi tu mušli taky chtěla pověsit na krk. Ale dřív než to mohli udělat, proměnil jsem se ve vzduch, a najednou už mi nemohli přijít ani na stopu a já jsem se přitom na ně koukal. Myslel jsem si, že mušle v té jámě mají čarovnou moc, že když se nějakému člověku pověsí na krk, podlomí mu všechny síly a každého taky rázem oněmí.
Víc než hodinu potom, co jsem se rozplynul do vzduchu, zalezli Lebkové zase dozadu, ale jeden Lebka zůstal tu dívku hlídat.
Když zalezli dozadu.proměnil jsem se zase v člověka jako předtím a sundal jsem tu dívku z toho žabáka, ale hned jak jsem se jí dotkl, začala ta mušle, co ji měla na krku, rámusit nanovo. I kdyby byl někdo třeba čtyři míle daleko, nemusel by moc natahovat uši, aby to uslyšel. Taky ten Lebka, co jí hlídal, hned ten rámus uslyšel a uviděl mě, jak ji sundavám z toho žabáka. Zapískal na ty druhé, co byli zalezlí vzadu.
Hned jak celá Lebkovic rodina uslyšela to jeho pískání, přiřítila se tam. Vylezl jsem z té díry do pralesa, ale dřív než jsem v pralese uběhl sto metrů, vyrazili za mnou a já jsem stále utíkal i s tou dívkou. Jak mě ti Lebkové honili po pralese, kutáleli se po zemi jako balvany a příšerně mručeli. Už by mě byli chytili, ale já jsem viděl, že takhle mě určitě chytí, a tak jsem proměnil dívku v kotě a strčil jsem si jí do kapsy. Sám jsem se pak proměnil v malého ptáčka, kterému by Evropané ve svém jazyce říkali nejspíš „vrabec“.
Tak jsem jim uletěl, ale jak tak letím oblohou, tak ta mušle, co ji pověsili té dívce na krk, pořád chrastila. Snažil jsem se, seč jsem byl, abych to zarazil, ale všechno bylo marné. Když jsem s tou dívkou dorazil domů, proměnil jsem ji zase v dívku a sám jsem se ovšem taky proměnil v muže. Když její otec uviděl, že jsem mu přivedl dceru zpátky, byl nesmírně rád a pravil: „Jsi skutečně Otec bohů, jak jsi mi už říkal.“
I když teď byla dívka doma. přece jen ta mušle, co jí pověsili na krk, nepřestávala chrastit, a dívka sama s nikým nemohla promluvit. Naznačovala jen posunky, jak je ráda, že je doma. Tak jsem tu dívku přivedl, ale s nikým mluvit nemohla, nemohla ani jíst, ani sundat tu mušli z krku, a ten strašný rámus, co ta mušle dělala, nedopřál nikomu, aby si odpočinul nebo oko zamhouřil.
Kupředu za novými úkoly
Tak jsem zkoušel přeříznout provaz, co s ním měla tu mušli přivázanou kolem krku, ale snažil jsem se o to marně. Pokoušel jsem se, jak jsem uměl, odříznout provaz od mušle, a tím jsem aspoň zarazil ten rámus, ale z krku ne a ne jí to sundat.
Když její otec viděl, v čem je ta potíž, ještě jednou mi pěkně poděkoval a znovu opakoval, že když si říkám „Otec bohů, který dovede všechno na tomto světě“, měl bych vlastně skoncovati s tím ostatním. Když to říkal, styděl jsem se, pomyslel jsem si, že když se teď vrátím zpět do té díry Lebkových, tak mě tam možná zabijou. V pralese se vždycky cestuje s rizikem a teď přece nemohu přijít do té díry Lebkových a zeptat se jich, jak se ta mušle odvazuje dívce z krku, aby už konečně mohla mluvit a jíst.
Zpátky k Lebkovům
třetího dne potom, co jsem tu dívku přivedl nazpět do domu jejího otce, vrátil jsem se do nebezpečného pralesa za účelem dalšího pátrání. Když mi k té díře Lebkových zbývala jen asi míle cesty, zahlédl jsem najednou právě toho Lebku, co za ním dívka šla z trhu do díry v rodinném domě Lebkových, když ještě vystupoval jako kompletní pán. Hned jak jsem ho uviděl, proměnil jsem se v ještěrku a vylezl jsem na strom blízko něho.
Stál před rostlinou s dvěma stonky a utrhl z jednoho stonku jeden ze dvou lístků. Držel ten lístek pravou rukou a řekl: „Protože mi tu dívku sebrali, ať už nikdy nepromluví, jestliže jí nedají sníst ten druhý lístek.“ Potom utrhl druhý lístek na vedlejším stonku, držel oba lístky v levé ruce a řekl, že nedají-li ty dva lístky dívce sníst, nikdy se nepodaří uvolnit jí tu mušli, co má na krku, a bude navěky příšerně rámusit.
Když to dořekl, zahodil lístky na tom místě a odskákal pryč. Hned jak odskákal dost daleko ( ještě štěstí, že jsem tam byl u toho, když to všechno dělal, a že jsem viděl, kde ty lístky jeden po druhém zahazoval!), Tak jsem se zase proměnil v člověka jako předtím, šel jsem na to místo, kde oba ty lístky zahodil, sebral jsem je a vrátil jsem se hned domů.
Hned jak jsem se vrátil domů, uvařil jsem oba dva lístky každý zvlášť a dal jsem jí je sníst. K mému velkému překvapení dívka hned začala mluvit. Potom jsem jí dal sníst zase ten druhý lístek, a hned jak ho snědla, mušle, co jí ten Lebka přivázal na krk, se sama uvolnila a v tu chvíli byla tatam. A tak když její otec a matka viděli to úžasné dílo, co jsem pro ně udělal, hned mi přinesli padesát soudků palmového vína a dali mi tu dívku za ženu a taky dva pokoje v tom domě, abychom tam s nimi bydleli. Tak jsem zachránil tu dívku před kompletním pánem z trhu, z něhož se potom vyklubal obyčejný „Lebka“, a ta dívka se tenkrát stala mou ženou. Tak jsem se oženil.
Když jsem si vzal tu dívku za ženu a strávil jsem šest měsíců u rodičů své ženy, vzpomněl jsem si na svého sběrače palmového vína, co umřel v našem městě, už je to hezky dlouho. Tak jsem požádal otce své ženy, aby splnil svůj slib, a aby mi tedy řekl, kde je můj sběrač. Ale on mi řekl, abych ještě nějakou dobu počkal. Věděl totiž, že kdyby mi už teď řekl, kde je, že bych odešel z města a odvedl bych mu dceru. A on se nechtěl se svou dcerou rozloučit.
Strávil jsem v tom městě u něho tři roky a celou tu dobu jsem si čepoval palmové víno sám. To se rozumí, že jsem si nemohl načepovat tolik, abych se napil dosyta; taky moje žena mi pomáhala nosit víno z plantáže do města. Když jsem dovršil tři a půl roku v tom městě, tak koukám, že mé ženě otéká na levé ruce palec, jako by to byla nafukovací vesta. Ale nebolelo ji to. Jednoho dne za mnou přišla na plantáž, kde jsem čepoval palmové víno. Moc jsem se podivil, že když se palcem , co ho měla oteklý, dotkla prstence pichláků na palmě, praskl a uviděli jsme, jak z něho vylézá malý chlapeček. A hned jak ten chlapeček vylezl z toho palce, začal na nás mluvit, jako by mu bylo nejmíň deset.
Během té hodiny vyrostl až do výšky tří stop a několika coulů a hlas měl v té chvíli tak jasný, jako když někdo mlátí ocelovým kladivem do kovadliny. První, co udělal, bylo, že se zeptal své matky: „Víš, jak se jmenuju?“ Matka řekla, že ne, a tak se otočil ke mně a zeptal se mne na totéž a já jsem taky řekl, že ne. Tak nám řekl, že se jmenuje „ZURRJIR“, což znamená syn, ze kterého se snadno může stát něco jiného. Hned když nám řekl, jak se jmenuje, měli jsme pěkně nahnáno kvůli tomu jeho příšernému jménu. A přes tu chvíli, co nám to povídal, popíjel pořád palmové víno, které jsem předtím pro sebe načepoval. Neuteklo ani pět minut, a vytáhl z těch čtyř soudků tři až do dna. Pomyslil jsem si v duchu, jestli bychom pak nemohli to děcko nechat na plantáži a utéct sami do města, protože každý přece viděl, že mé manželce otekl jen palec na levé ruce a že nepočala na správném místě těla jako jiné ženské. Ale hned jak mě to napadlo, vzalo si to dítě poslední soudek palmového vína, nalilo si to víno do hlavy na levé straně až do dna a vydalo se rovnou do města, ale to mu nikdo neukázal cestu, kudy se chodí k městu. Zůstali jsme stát na místě a dívali jsme se, jak jde, a teprve po chvilce jsme se pustili za ním, ale už jsme ho nikde na celé cestě až do města neviděli. K našemu překvapení vešlo dítě rovnou k nám do domu, co v něm bydlíme. Když to dítě přišlo k nám do domu, pěkně pozdravilo každého, koho v domě potkalo, jako by se už dávno znali. Hned si taky řeklo, aby mu dali jídlo, a jedlo; potom šlo do kuchyně a snědlo tam všechno, co tam bylo k snědku.
Ale když ho tam jeden chlapík viděl, jak v kuchyni dojídá zbytky toho, co tam bylo připraveno k večeři pro všechny, řekl mu, aby si šlo po svých. Nešlo. Místo toho se s tím chlapíkem pustilo do rvačky. Tak to naše povedené děťátko nařezalo tomu chlapíkovi, že nevěděl, kudy z té kuchyně ven a jak najít, kde nechal tesař díru. Ale to dítě v té kuchyni bylo pořád!
Když všichni domácí lidé viděli, co dítě tomu chlapíkovi udělalo, všichni se do něho pustili. Jak se s nimi potýkalo, rozbilo tam všecko na kousky, dokonce i všechna domácí zvířata utlouklo a roztrhalo je na cucky, ale všichni dohromady proti němu nic nezmohli. Brzy nato jsme přišli z plantáže domů, a jak nás uvidělo, nechalo té rvačky proti všem, šlo nám pěkně naproti a s námi se vrátilo domů a každému nás ukazovalo a říkalo: „Hele, táta a máma!“ Protože ale snědlo všechno, co bylo připraveno na ten večer k jídlu, dali jsme se do vaření dalšího jídla. Ale když jsme měli sundat jídlo z ohně, hned si je zabavilo pro sebe a pustilo se do něho tak, jak bylo ještě z ohně vařící, dříve než jsme ho mohli zarazit. Snědlo všechno jídlo. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom mu to vzali, ale bylo to marné.
Bylo to na mou duši báječné děťátko! Vždyť i kdyby proti němu bojovalo sto mužů, pustilo by se do nich a řezalo by do nich tak dlouho, dokud by neutekli. Když si sedlo na židli, nemohli jsme ho z ní dostat. Mělo sílu jako Lamželezo a nikdo s ním nehnul. Všecky nás v domě začalo komandovat! Jednou nám nakázalo, abychom celý večer nejedli, podruhé nás zase o půlnoci vyhodilo z domu a jindy nám zase rozkázalo, abychom před ním padli na zem, a nechalo nás tam dobré dvě hodiny.
Protože tohle dítě bylo silnější než kdokoliv jiný v tom městě, obešlo si celé město a podpálilo domy náčelníků toho města, takže lehly popelem. Ale když lidé z města viděli takovou spoušť a špatné chování, zavolali mě (jeho otce), abychom se poradili, jak bychom ho mohli dostat z města ven. Jednou v noci jsem si vyčíhal, že spí v pokoji, zrovna když byla jedna hodina po půlnoci. Vzal jsem olej a rozlil jsem ho po domě a po střeše, která byla pokryta listím-bylo to přece v období sucha-zavřel jsem všechny dveře a okna, co to povedené děťátko nechalo otevřené, když usnulo, a pak jsem ten dům zapálil. Dříve než se probudilo, hořel dům i stěny plamenem, který mu zabránil, aby uteklo, a tak spolu s domem lehlo popelem.
Když jsme viděli, že dítě lehlo popelem, všichni jsme byli rádi a ve městě zavládl pokoj. Když jsem si uvědomil, že jsem viděl na vlastní oči, jak to dítě shořelo, naléhal jsem na otce své ženy, aby mi řekl, kde je můj sběrač palmového vína, a on mi to tedy řekl.

Prvni!

Milý grafomane,

uvědom si, že většina lidí čte Tvůj příspěvek v pracovní době, což je v Tvém případě dosti časově náročné. Víš kolik zaměstnavatelů jsi tím okrald? Apeluji důrazně na Tvé svědomí, abys byl napříště stručnější. Obyčejné "hurá, jsem poslední" bohatě postačí.

Děkuji,

Tvůj čtenář

Jsem posledni! Tak a ted bezte uz vsichni pryc! :)

to nejde

velice úzký názor :)

ještě o něco užší názor
o něco užší názor
užší názor
názor
užší
zor
už
ší
í
.

Tehdy mu ještě nikdo neřekl, že svatý grál je miska, ale taky kopí, trumpeta v jeho ruce obrácená vzhůru jako miska však byla zbraní i nástrojem přesladké nadvlády vymrštěným do nebes, aby spojoval zemi s Mystickým pólem. S jediným Pevným bodem, který vůbec kdy ve vesmíru byl: s tím, který právě on svým dechnutím na jeden jediný okamžik stvořil.
Tehdy mi Diotallevi ještě nemohl povědět, že člověk se může nacházet v Jesodu, což je sefira Základů, znak spojenectví vrchního luku, který se napíná, aby vyslal své šípy k míře Malchutu, svému terči, Jesod je kapka, jež vytryskne z šípu, aby dala vyrůst stromu a plodu, je to anima mundi, okamžik, v němž mužná síla plozením spájí veškeré stavy bytí.
Umět upříst toto Cingulum Veneris znamená napravit Demiurgův omyl.

Může člověk strávit celý život hledáním příležitosti, a přitom si nevšimnout, že rozhodující okamžik, který zdůvodňuje zrození i smrt, už minul? Nevrátí se, ale byl tu, byl tu nenávratně a byl celistvý, zářivý a štědrý jako každé Zjevení.
Jacopo Belbo se tenkrát díval pravdě do očí. Jediné pravdě, která mu kdy měla být povolena, protože ta, kterou se dovídal, mu sdělovala, že každá pravda je kratičká (co přijde potom, to už je jen komentář). Právě proto se snažil nedočkavý čas zkrotit.
Určitě mu to tehdy nedošlo. A nedošlo mu to, ani když o tom pak psal nebo když se rozhodoval, že o tom už psát nebude.
Došlo to mně dnes večer: autor musí zemřít, chce-li, aby si čtenář všiml pravdy.

The conversation proceeded. The readiness of the fair-
haired young man in the cloak to answer all his opposite
neighbour’s questions was surprising. He seemed to have
no suspicion of any impertinence or inappropriateness in
the fact of such questions being put to him. Replying to
them, he made known to the inquirer that he certainly
had been long absent from Russia, more than four years;
that he had been sent abroad for his health; that he had
suffered from some strange nervous malady—a kind of
epilepsy, with convulsive spasms. His interlocutor burst
out laughing several times at his answers; and more than
ever, when to the question, ‘ whether he had been cured?’
the patient replied:
‘No, they did not cure me.’

„Ach, můj milý Drecku,“ uvítala generála, Jsem k smrti umodlená. Kajícníci…“
Generál mávl rukou a hodil sebou do křesla, až péra zasténala. „Nejdu se modlit, ehehé,“ řekl. „Prachsakra… Mám starosti, meine liebe.“
„Copak, copak, Dreckerl,“ řekla madam Ulrika. „Snad ne s pánbíčkem?“
„Pánbíček je richtig.“
„Tak jaképak starosti může mít generál Její Výsosti?“
„To je právě to,“ zabručel Dreck. „Jo, jo.“
Ulrika se posadila na postel a přitáhla si houni. „Nezdá se ti, generálku, že je zima?“
„Taky že je,“ kývl Dreck.
Madam kýchla.
„Její Výsost si myslí, že je to vina Wilhelma Jaksche,“ řekl Dreck. „Nemyslí si to ale jenom o počasí, prachsakra.“
„Já ti nerozumím, Dreckchen.“
„Ehehé… Chce Jakschovy peníze.“
„Cože…?!“
„Vyrostla nám, meine limbe,“ ušklíbl se generál Dreck. „Taky má pořád kolem sebe plno těch prachsakra aristokratů. Arcivévoda, baron Schnaps, hrabě Tokayski… i ta zatracená bába hraběnka Kirschwasserová, když nemluvím o markýzi von Eier-Cognac. Dokonce i ten páprda baron Pfefferminz… Je to spiknutí.“
„Spiknutí…?!“
„Prachsakra,“ houkl Dreck a vyskočil. „Spiknutí! To se ví, že je to spiknutí. Těm titulovaným flákačům se nelíbí, že jim Jaksch počítá tisícovku za Färse, tři stovky za flašku Weihwasser a kdovíkolik za psí maso, petrolej a všecko. Arcivévoda nabulíkoval Gottliebe, že pořádnou korunovaci nepořídí za míň než za půl miliónu zlatých.“
„Půl miliónu…?!“
„Ty se všemu jenom divíš, Ulriko.“
„Však víš, že jsem vzdělaná v docela jiném oboru, Drecku.“
„Jo… To teda jo,“ kývl Dreck a zastavil se u postele.
„Co ti na tom všem záleží, mein verdienter Zwerg?“ řekla Ulrika a přejela generálovi dlaní po koženkách.
„Tak já ti to vysvětlím,“ řekl generál a posadil se. „Pamatuješ si ještě na jistou… Na jménu nesejde. Vyneslo ti to pěknou hromádku zlatek a místo představené.“
„Jak by ne, Drecku. Mám na to do dneška krásnou vzpomínku. Ach…“ Sentimentálně popotáhla a hřbetem ruky si otřela z obou stran svůj slavný nos. „Když jsem na ni tehdy v noci padla a popadla ji za krk… Byla silná, Drecku. Skoro se mi to nepodařilo. Ale jak se pode mnou házela, vstoupil do mě bůh. Zkoušela jsem několikrát něco podobného s novickami, ale není to ono. Když je nemůžu zabít, bůh do mě nevstoupí. Škoda, že jsou tak drahé.“

0100101001110­011011001010110110100100­000011100000110111101110­011011011000110010101100­100011011100110100100101­100001000000111010001100­001011010110111101001100­101001000000111010101111­010001000000110110101110­101011110100110010101110­100011001010010000001101­010011010010111010000100­000011101100111001101101­001011000110110100001101­110011010010010000001100­100011011110110110101110­101001011100010000001001­010011100110110010101101­101001000000111000001101­111011100110110110001100­101011001000110111001101­001001000000110000100100­000011011100110010101101­010011011000110010101110­000011100110110100100101­100001000000111010001100­001011010110111101001100­101001000000111010101111­010001000000110111001100­101011011100110100100100­000011000110110111100100­000011100100110010101110­011011010010111010000101­100001000000111001001101­111011110100110010101101­010011001000110010101110­100011001010010000001110­011011001010010000001100­001001000000110101001100­100011001010111010001100­101001000000110010001101­111011011010111010100101­110001000000100101101101­111011011100110010101100­011001000000111001101110­000011011110110101001100­101011011100110100100101­11000001010

2 ____

101010

Karbanátky
"Po krátké, ale velmi těžké nemoci nás opustili naši bratři, synové, švagři,
otcové a..." rozpačitě a trochu nejistě promlouval na městském hřbitůvku postarší
kněz zahalený v pláštěnce. Mohlo mu být tak padesát, ale byl shrbené postavy a
jeho vodnaté oči neustále nervózně těkaly po pozůstalých. Svou sešlostí připomínal
břečťanem opředené zdi hrobek, které tu kdosi postavil před desítkami lety.
Pozůstalých bylo pár a ještě k tomu už druhý den vytrvale pršelo. Staré
náhrobní kameny se leskly jako ve filmu natočeném podle novely Stephena Kinga.
Podrážky zúčastněných se bořily do řídkého bláta. Smutný den, smutný podzim,
smutný hřbitov a smutný úděl zúčastněných podivné slavnosti...
"Budiž jim země lehká... -" dodal.
"Otče náš, jež jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé, buď království tvé
jako v nebi, tak i na zemi...
Chléb náš vezdejší dej nám dnes..."
Arnoštovi bylo pouze třiatřicet, ale v poslední době vypadal na pětačtyřicet. Měl
toho za sebou požehnaně a denně prosil svého Boha, aby mu pomohl překonat
všechny strázně, které mu život posledních pár let přinášel. Byl střední postavy,
černé vlnité vlasy sestřižené nakrátko ještě nezdobil ani náznak temenního kolečka.
Dříve rád chodil do sauny, lyžoval a plaval. Mírné bříško, za které se tolik styděl, si
vypěstoval za posledních sedm let. Občas si láskyplně vzpomněl na dobu studií, na
dobu, kdy mu ještě jeho právoplatná žena Alice ani nikdo jiný nezakazoval věci, které
měl tolik rád. Vystudoval stavařinu a architekturu na ČVUT v Praze s červeným
diplomem a záhy o něj projevilo zájem několik firem, které by mu zajistily téměř
blahobytný, ale hlavně spokojený život příslušníka privilegované střední vrstvy. Leč
člověk míní, ale Pánbůh mění... Často vzpomínal na svého trhlého spolužáka
Františka Moravce.
"Jseš hovado a hovadem zůstaneš," spílal mu pravidelně během studií
vypečený spolužák, který byl znám svými sklony k nekonformním hudebním stylům a nezřízené konzumaci všeho, co obsahovalo alkohol. "Není normální dát se k
černoprdelníkům, když seš chytrej jak rádio. Můžeš vydělat spousty peněz a ještě
dělat, co tě baví. Máš talent... Já sice mám vyšších duchovních cílů, ale vstoupit do
církve ve dvacátém století je šílenost... Ještě k tomu ke katolíkům. Chodíš pořád s
tou nedomrlou gymnazistkou? Té, když řekneš, aby ti ukázala bobra, tak tě povleče
do ZOO nebo do Karpat... Ale co je mi do toho, já se pro práci a sebeobětování
nenarodil, nejspíš budu po studiích provozovat hudbu nebo se dám k cirkusu
Berousek, ale teď půjdu rozhodně na Kovárnu na pivo a tlačenkový salát. Je pátek..."
"Alkohol ubije tvé já a rozmělní ti mozek na kaši," oponoval mu Arnošt. "Už teď
nechápeš hloubku vztahu mezi mužem a ženou, do kterého zasáhne boží vůle."
"Za každým vztahem mezi chlapcem a dívkou tuším přátelství mezi bobrem a
obrem. Dokud studuji, budu si užívat, jen blbec si staví překážky, tam kde nejsou –
na kaši budu já, ne můj mozek," chechtal se František, nastupuje co tramvaje číslo
dvacet jedna. "Možná že nechápu hloubky a nevím, kam zasáhne vůle Stvořitele
všehomíra, ale naprosto jistě vím, že dnes vypiju alespoň deset piv."
Arnošt se dal pokřtít v dospělosti a vstoupil ke katolíkům těsně před ukončením
vysoké školy a hned se také musel ženit, protože přivedl do jiného stavu dívku z
jejich společenství. Chodili spolu už dlouho a Alice vytušila, co Arnoštovi schází.
Jednou to přijít muselo.
"Ale vezmeš si mě," špitla jak v italském snímku z počátků zvukového filmu,
když si sundávala kalhotky. Nebylo to tak dobré jako s kamarádkami z koleje, se
kterými laškoval, než začal laškovat s církví. Chtěl utéct, ale nebyl mu dán prostor.
Alice propadala depresím, protože její zpovědník ji plísnil za to, že dává mimo
svátost manželskou.
Posléze propadl depresi Arnošt. Alice mu sdělila, že čeká dítě, ale potrat
nepřipadal v úvahu. Nad Arnoštem zaklapla past. Netušil, že nikdo není těhotný.
Alicina zkušenější a podobně šťastně vdaná přítelkyně jí prostě poradila, ať simuluje
těhotenství. Těhotenství sice trvalo deset měsíců, protože si přestali dávat pozor a
otěhotněla doopravdy, ale Arnošt měl tolik práce a starostí, že mu to snad ani
nedošlo. Bývalý zdatný student byl lidumil a dobrák od kosti. Netušil, že si s
manželkou na sebe váže i rodinu, která uvažuje jinak než on a jeho vlastní rodina.
Brzy po svatbě nastaly problémy, které vyústily v sadu katastrofických událostí.
"Po ovoci jejich poznáte je," vybavil se mu jednou citát z bible, tedy konkrétně z
Nového zákona. "Postavil jsem dům, zasadil jsem stromů jako František Dobrota, zplodil dva syny, kteří chodí poslušně každou neděli do kostela... snad ani nevědí
proč. Mám ženu nic moc, ale hodnou a věřící. Měl bych být spokojený, ale nejsem..."
Postavil na sporák konvici a jal se připravovat čaj. Musí si zajít k doktorovi, aby se na
něj podíval, možná i k psychiatrovi, jinak se z těch pitomců okolo sebe zblázní. Taky
by měl dát do huby páteru Šustovi, který leje Alici do hlavy nesmysly, jež mu z
manželství postupně udělaly jakousi podivnou církevní instituci. Dopadne jako Mistr
Jan z Husi, nakonec ho ukřižují a po jeho smrti uznají chybu a postaví mu na
zahradě pomník. Tchán už mu začal vyčítat i malou stavební firmičku, kterou založil,
aby zajistil rodinu. Došlo to tak daleko, že se pokusil navrhnout před měsícem
rozvod. Situace doma už byla neudržitelná. Alice už delší nechtěla jíst prášky,
protože její zpovědník se rozběsnil, že používat antikoncepční pilulky je komplot proti
vaječníkům a vražda nenarozených. Přestali spolu spát. Když odmítl dalšího
potomka, nastalo doma dusno.
"Kdo nechce nést riziko, že počne další dítě, nemá právo těšit se ze sexu,"
sdělila mu před týdnem Alice, která se vrátila ze společenství katolických manželek,
kde jim radila jeptiška, jak mají pozitivně pohlavně žít.
"To určitě vymyslela ta vaše sestra Gardénie, nebo jak se jmenuje. To je
kravina... Vždycky jsme to dělali, abysme si přitom užili. Teda podle možností. Jak
vám může radit jeptiška, která ho tam ani neměla?" kroutil Arnošt hlavou.
"Byli jsme mladí a nezodpovědní, sex je pro dospělé lidi. Chováš se pořád jako
na vysoký. A jak víš, že ho tam sestra Filoména neměla. Některé sestry vstoupí do
řádu po nenaplněném citovém vztahu. Rozhodnou se pomáhat bližním, protože zjistí,
že vztah k Bohu je víc než manželství."
"Opravdu zodpovědní v sexu jsou tví bratři, kterým nestojí a v životě po sobě
nenechají nic víc, než to že pokaždé zapomenou po velké vytřít štětkou záchodovou
mísu? Já jsem se z lásky k vaší rodině uvolil je trpět i ve firmě, což bylo nejspíše za
trest. Jejich manželky jsou upjaté, hranaté a nepřitažlivé jako normalizační design
osmdesátých let."
"Nezačínej už zase s těma vysokoškolskejma chytrostma. Myslíš si, že když
seš inženýr, můžeš si na naši rodinu vyskakovat? Pýcha předchází pád! A naši
rodinu vynech, maminka mi říkala, že kdo není vychovanej ve víře odmala, je
nebezpečnej pro církev," opáčila a naznačila teatrálním gestem znechucení. "Moji
bratři jsou hodní, a to je nejdůležitější..."
"Tygr šavlozubý, když je po obědě, je také hodný. Další dítě si teď nemůžeme dovolit," prohlásil rezolutně. "Takže se souložit nebude. Dost práce mi dá udržet firmu
v chodu, jsme na maloměstě a zakázek není tolik. A tvoji líní příbuzní nás stojí moc
času a peněz." Přesněji řečeno Arnošt byl poslední dobou rozčarován nejen
manželstvím, ale i pracovními výkony Aliciných příbuzných. Hodlal jim doporučit, aby
odešli z firmy na vlastní žádost – respektive už jim to několikrát doporučil, aby
neodešli s ostudou. Nestalo se tak. "Musím je vyrazit," pomyslel si, "jinak půjde firma
do konkursu..." Parta církevně vzdělaných přidavačů se před započetím každého
pracovního dne modlila a před velkými církevními svátky to bylo hotové peklo. Arnošt
měl poslední dobou podezření, že za přehnanou zbožností je chronická nechuť k
práci. Snažil se je povzbudit vidinou vyšších odměn, ale marně.
"Nepotřebuji ničeho navíc," nechal se slyšet prostřední bratr, švagr Jan. "Co
potřebuji k životu, mi dá Bůh zadarmo."
A co ti nedá, to si vezmeš sám, trpce se v duchu zasmál Arnošt.
Alice ho vytrhla z přemítání: "Mně to už snad ani nechybí, to ty to chceš pořád
do mě strkat," prohlásila a pokračovala v přípravě nástěnky do kostela. "Šustr mi
říkal, že je to nezřízenost a neuměřenost... třikrát týdně... a zvlášť o půstu!"
"Šustr je magor... A mám pocit, že i dost nasává, naposledy o kázání vyprávěl o
tom, jak Ježíš vystoupil s Františkem Ringo Čechem na horu Říp a tam obdrželi
desatero přikázání. To mě tak vyděsilo, že jsem musel vyjít před kostel na čerstvý
vzduch."
"No a co? Tak to jednou trošičku zmotal, je starej. Změnil ses, nevážíš si
svátostí... a minulou neděli jsi nebyl na mši ani večer."
"Dělali jsme s účetní uzávěrku, pracovali jsme," podotkl. "To slovo – pracovat –
se u vás moc nepoužívá. Apropó, zmizely mi čtyři plechovky venkovní barvy, když byl
tvůj bratr s švagrem u mě s pozvánkou na jakousi zmatenou církevní sešlost."
"Ta církevní sešlost bude oslava přijetí Pavlíny do našeho křesťanského
společenství. Bude to obrovská sláva. Uvědomil sis někdy, že jsem původně chtěla
vystudovat církevní školu a stát se řeholnicí a můj bratr chtěl být knězem? Musíme
plnit svou apoštolskou úlohu, aby se církev rozrůstala."
Přijetí Pavlínky do společenství ho opravdu nezajímalo. Podobné oslavy znal.
Někdo zahraje na příšerně rozladěnou kytaru a zazpívá o tom, že "půjdeme k lidem
všem" – pak se zapne video. Všichni podívají na život a dílo svatého Františka z
Assisi a půjde se spát. Když bude pseudovečírek hodně úspěšný a protáhne se,
některá z dospívajících dívek se v tichosti poblije po mešním víně. "Tvůj bratr má čerstvě natřené plechy pod okny. Já předpokládám, že ho
nevzali na bohosloveckou fakultu kvůli majetkovým deliktům," odvětil Arnošt temně a
rozhodně.
"To je přece v rodině," zapýřila se Alice a koketně zavrněla.
"Je to sice v rodině, ale já to platím," ukončil debatu a odejel do skladu pro
lepidlo na lino.
Poslední dobou začínal Arnošt být drzý a přímý jako za dob studií. Nelíbilo se to
tchyni, nelíbilo se to tchánovi, Alici i jejím frigidním okřížkovaným kamarádkám.
Nelíbilo se to nikomu z nich. Byla to však tvrdá realita. Arnošt už nehodlal ustupovat.
Hodlal se rozvést, koupit si konečně nové a pořádné auto, aniž by ho někdo
pomlouval, že se vyvyšuje nad ostatní, a pozvat na pivo a na večeři několik svých
starých známých. Prostě chtěl normálně žít a užívat si vymožeností raného
kapitalismu...
Líný fráter Šustr, který jako každý večer popíjel v sakristii mešní víno, byl
schopný mystifikátor i organizátor. Dokázal rozdělit práci ve farnosti tak, aby na něj
žádná nezbyla a měl klid ke čtení rodokapsů, červené knihovny, životopisů svatých,
sledování televize a lemtání mešního vína. Sedával ve staré lenošce vedle sochy
svatého Josefa, dokud se mu nezklížily oči a dočista nevytuhl. Hrdinové z výše
uvedených děl se pak občas zjevovali o nedělním kázání po boku Davidově,
Ježíšově nebo Mojžíšově. Podle toho, co zrovna četl nebo co vysílali a jak měl
vykropeno. Jednou po vánoční nadílce, při které dostal litrovou láhev rumu do čaje,
přišli se do Betléma poklonit Jezulátku tři mudrci, Baltazar, Melichar a Vinnetou. Není
potřeba připomínat, že páter Šustr ležel zrovna v mayovkách. Bystřejší věřící, kteří
Šustra znali, se divili, že Vinnetou neodstřelil malého Ježíše legendární stříbrnou
puškou.
"Je to ňáký málo divoký, pan farář nám stárne," suše k tomu poznamenal
kostelník. "Půlka kázání a žádná mrtvola..."
Všichni ve farnosti pracovali jak za socialismu, jen nesměli tolik krást. Pánbůh
to zakázal už za Mojžíše a fráter to neopomenul o každém nedělním kázání
zakomponovat do své řeči. Krást se nesmělo a cizoložit také ne. Jednou dokonce
tvrdil, že se starozákonním přikázáním, které znělo "Lomikare, Lomikare, do roka a
do dne nepožádáš manželku bližního svého", přišel prorok Jan Kozina. Farníci to
přešli mlčením. Byli už zvyklí na leccos. Nakonec to byla skoro pravda. Jak je známo
z literatury, Lomikar skutečně po roce žádnou manželku nemohl požádat. Dočista zcepeněl. A kdyby Kozina žil v době Davidově nebo Mojžíšově, bůhví, jak by Bible
vypadala.
Na biskupství se nemohli dopočítat místních věřících, protože spotřeba vína
byla větší než v Chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Šustrových oveček bylo
asi dvě stě, ale spotřeba vína byla, jako by do kostela na mši chodilo lemtat padesát
žíznivých slonů. "Musím dělat v neděli a v pátek trojáky," bránil se Šustr, aby
zdůvodnil enormní spotřebu vína. Trojáky se rozuměly tři mše denně. "Šustr, vy
praktikujete svaté přijímání pod obojí jako u husitů?!" děsili se jeho nadřízení. Fráter
už téměř nevycházel z areálu farnosti, protože někdy z něj táhlo tak, že by to na
místě zabilo i řeznického psa. Ale Šustrovi alkohol svědčil a mešní víno občas
prokládal i krabicemi laciného bílého. O to úděsnější pak byla kocovinová rozhřešení,
která uděloval ve zpovědnici. Jednou doporučil důchodkyni Šantavé, aby odříkala
deset Zdrávasů a Otčenášů a udělala dvacet kliků.
To, že Arnošt nadhodil variantu rozvod, Alici vyděsilo. Ne, rozvod nemůže
připustit, to nikdy. Jen přes její mrtvolu. Tolik spolu přece prožili, dokonce ho nechala,
aby na ni sahal už před svatbou. Vlastně proč přes její mrtvolu, ona přece nechce
rozvod. Navíc by se už nemohla vdát a zůstala by sama s dětmi a nic neumí. Školu
nedokončila, byla strojem na plození dětí, bez vlastního názoru na věci. Rodiče ji
naučili čistotě těla i ducha, ale to bylo asi všechno, co pořádně uměla. Měla sice
jednu dobu zaměstnání, pracovala jako recepční v hotelu, ale nebude přece sloužit
bezvěrcům jako terč posměchu. "Obsluhovat děvkaře, slizké byznysmeny a přiopilé
obchodní cestující... no, fuj!" zhrozila se. Byla vychována k úctě k Bohu, Ježíši a k
sobě samé, ale k ničemu dalšímu. Někde vzadu byly synové a manžel. Navíc Arnošt
byl jistota a určitě by minimálně přišla i o půlku domu. Arnoštova rodina ji nenáviděla,
protože vytrvale všechny poučovala, jak se má žít. A tatáž rodina už nějakou dobu
tušila, že se něco semele.
Já nechci bořit svatý chrám manželství, který posvětil svou přítomností sám
stvořitel vesmíru, napadlo jednou paní Zelenkovou, já za nic nemůžu, a tudíž můžu
udělat všechno, abych byla spokojená jako dřív. Alice začala pomalu, ale jistě
magořit... a nikdo si nevšiml toho, že A. Zelenková magoří... Všichni okolo byli
neteční nebo měli svých problémů dost. Nebo taky magořili...
Arnošt se chová jako nevěřící pes, uvědomila si jednou, když míchala guláš.
Rozhodla, že manžela sprovodí ze světa. Nikomu to neřekla a odešla do drogerie
koupit jed na krysy, jak to viděla v televizi. Měla moc ráda televizní seriály a pořad Riskuj. Nejradši měla Jessiku Fletcherovou, ale ta řeší podobné případy travičství jen
v televizi, nemůžou jí na to přijít. Proč taky? Konečně jed na krysy mohl klást Arnošt
a lízat si přitom prsty. Ona je přece křesťanka, kdo by ji podezíral, bude mít určitě
výčitky, ale to se nějak udělá. Nejspíš v neděli udělám karbanátky, rozhodla se. Do
karbanátků se běžně dává tolik svinstva, že zabíjejí samy o sobě. Nějaký strychnin
se tam už ztratí. Kostky byly vrženy...
Manželka tedy uvařila a pro jistotu odjela v neděli dopoledne i s dětmi na
katolický seminář do Mělníka a ponechala chotě osudu, který, jak doufala, bude
patřičně nepřející. Měla se vrátit až v úterý, což byla jistě dost dlouhá doba na to, aby
nemusela Arnoštovi poskytnout první pomoc. Netušila ale, že karbanátky změní
majitele. Aliciny karbanátky byly vždycky tak hnusné, že je Arnošt jedl jen se
sebezapřením. To, že odjela, bylo dostatečným důvodem je nekonzumovat. Nedělní
oběd byl ve znamení chleba s pomazánkovým máslem a večeře ve znamení dvou
popovických ležáků. Však ležákem největším se staly karbanátky. Nevyzpytatelné
jsou cesty Boží...
Nebudu to žrát, rozhodl se i v pondělí. Cestou do práce to někde vyhodím, aby
to nenašla. Ještě bych pak poslouchal blbý kecy, že jsem vybíravej. Karbanátky
putovaly do igelitové tašky s logem supermarketu Albert. Pak skončily na zadním
sedadle Favorita. Někteří jeho pracovníci opravdu pocházeli z řad rozvětveného
příbuzenstva Alice, aby měl doma klid. Zaměstnal i několik jejích kamarádů z místní
farnosti. Nikdo z nich neměl k práci takový vztah, aby to Arnošta uspokojovalo. Jejich
mysl zaměstnávaly vznešenější myšlenky než bylo skládání cihly k cihle, aby vznikl
příbytek. Před Vánoci a Velikonoci se někteří vytrvale postili, a odmítajíce stravu,
neměli sílu utáhnout kolečko s pískem. Všichni dokázali radit ostatním, jak se má
správně žít, ale nikdo z nich si nedokázal poradit s životem v tržním hospodářství –
tudíž byl kapitalismus špatný a dílem samotného vládce pekel. Ostatní zedníci na ně
hleděli úkosem, protože s nimi po práci nezašli "na jedno". Ne že by u Arnošta
pracovali alkoholici, ale zaměstnavatel věděl, že několik ležáků po pracovní době
stmelí kolektiv. Ale mužstvo pátera Šustra se nechtělo tmelit, ani když se chodilo do
hospody sledovat mistrovství světa v hokeji. Možná že kdyby jim v hospodě nalili
zadarmo, tak by si i dali. Společné pro celou Alicinu partu bylo, že byli držgrešle,
jakkoli na kostel přispívali značnými částkami. Ten ale vypadal pořád stejně
starožitně a sešle, protože páter Šustr investoval převážnou část příjmu farnosti do
lihovarnictví. Šustr se tím přičinil o zázrak bezmála okresního formátu. Slabomyslné babě Januškové spadl na hlavu místní obrovitý černý kocour Péťa, když se při lovu
holubů pokusil ztéci shnilou střechu svatostánku. Střešní krytina se pod ním
zahoupala, kocour se vyděsil, ztratil rovnováhu a padal přímo před zadní vchod do
chrámu. Když se mu podařilo ve vzduchu obrátit na všechny čtyři, spatřil pod sebou
sice stařenu zametající listí, ale už to nevybral. Dopadl na bábu jako atomovka na
Nagasaki; dopadl Januškové přímo za krk a zaryl se drápy i do jejích zad. Verze
Januškové pak byla, že se poprala s ďáblem v kocouří podobě, který na ni spadl,
když se nebesa otevřela. Pak, když Satan uviděl křížek, zcepeněl a pohltilo ho samo
peklo. Kocoura nepohltilo peklo. Lekl se babizny, která pod ním vyvstala místo
trávníku, neudržel se, spadl na záda a na chvíli omdlel. Pak se po svahu skutálel do
kostelní žumpy, kterou hovnocucáři ráno zapomněli zavřít. Baba Janušková pak
dlouho velebila Pána, který ji zachránil před mocnostmi pekelnými. "Taková svině
špinavá a veliká to byla! Plameny mu šlehaly z oslintaný huby. Vypadal jako ten...
vetřelec z televize!" nechala se babi slyšet v oddělení důchodkyň o nedělní
bohoslužbě. "Mávám mu krucifixem před huboj... pak se odevříla zem a zajel do
pekla... fuj tajxl!" Skutečnost byla taková, že jestli byl její anděl strážný po ruce, tak ji
po celou dobu nechránil před Belzebubem, ale před horším průserem. Mohla
spadnout do jámy plné hoven, protože se kolem ní motala posledních čtyřicet minut.
Kocour samozřejmě nezcepeněl, protože kočky mají, jak je známo, devět životů a
jdou zabít velmi těžko. Jenom nemohl dva týdny mezi micky, protože smrděl jako
záchodová štětka.
Pohani, smutně následováni křesťanskou obcí, teď stavěli dům pro místního
Nerona, majitele autobazaru inženýra Lukáška, scestovalého to mladého muže
měnícího milenky jako Schumacher pneumatiky. Ten, netuše, že mu může spadnout
barák při souloži na hlavu, se navíc zdráhal dát kostelu starou ojetou Škodu 1203,
kterou už stejně nikdo nechtěl koupit.
"Ať vám ji nadělí Pánbůh, vy sračko. Doslechl jsem se, že jste si na mě otvíral
svou nevymáchanou hubu v kostele... A vypadněte, nebo na vás vypustím své
nevěřící psy. Jsou to dobrmani," řekl páterovi Šustrovi, jenž přišel orodovat za místní
paradezantně mongoloidní jednotku Jana Pavla II. Ne že by všichni křesťané v
městečku byli pitomci, naopak, ale výkvět, kterým se obklopovala rodina manželky
Arnošta, byl znám svou uprděností. Pravdou bylo i to, že menšina pohodářů jezdila
na mši ke konkurenci.
Pan Lukášek měl pravdu. Minulou neděli se skutečně Šustr dotkl promiskuity majitele autobazaru, a to neměl dělat. Bylo to nejen netaktní, ale i nevkusné.
Kostelník to pověděl starostovi, starosta ve vinárně číšníkovi a pingl všem, co potkal.
Zájem dámské polovice městečka o Lukáška vzrostl o dvě stě procent. Teď opravdu
hrozilo, že se usouloží k smrti. A pak že je úloha církve v moderní struktuře
společenského zřízení mizivá. První se obchodníkovi nabídla ztepilá, sexuchtivá a
dobře vybavená devatenáctiletá servírka Dáša, která trvala na tom, že to musí zkusit
ve zmíněné dvanáctsettrojce. A tak se také stalo. Dvanáctsettrojka byla po
prosouložené noci zralá na satanistickou zádušní mši, a ne pro vysvěcení a službu
místním věřícím.
"Nemáme čím svážet děti v zimě do kostela," vysvětloval páter. "Chudinkám
malým mrznou tlapinky... nebožátka maličký."
"Když je budete svážet vy, tak jsou v prdeli na věži, kde serou papeži, a stavy
křesťanů v zemi české rapidně klesnou," suše odtušil inženýr. "To jim rovnou kupte
gilotinu, španělské botičky nebo plynovou komoru, budou to mít rychlejší a ušetříte,
benzín je drahý. Věčně z vás táhne jako ze sudu a stejně určitě nemáte řidičák."
"Když můžu vést naši farnost, zvládnu i Škodu 1203. Ježíš mě povede a Jan
Pavel II. nám přispěje na benzín."
"Možná máte pravdu," usmál se Lukášek. "Vést vaši farnost musí být fuška.
Raději bych vedl pavilon nebezpečných v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Taková
sbírka magorů se těžko hledá."
"Pánbůh všechno vidí a tvrdou rukou ztrestá tvoji pýchu a hamižnost," skučel
Šustr, "někteří moji bratři od slunka východu do slunka západu dřou na tvé stavbě,
synku. Jako v Egyptě za Mojžíše... A já ve své dobrotě, já jsem se rozhodl, že po
smrti věnuji své tělo na vědecké účely a výtěžek připadne farnosti. Ale teď nemáme...
Můj mozek bude v lihu a medici se na něm budou učit, kde je levá a kde je pravá
hemisféra," navázal bez jakékoli bližší souvislosti.
"Vaši bratři, ač křesťané, určitě pobírají nekřesťanskou mzdu, protože účty za
stavbu mého malého domečku jsou strašlivé a minulý týden tu zřejmě ukradli tři pytle
cementu," nedal se podnikatel. "Divím se, jak se může stavební Titanic Arnošta
Zelenky udržet nad vodou... tedy pokud vaši bratři nekradou na stavbě konkurenci z
řad svědků Jehovových a nenosí to panu Zelenkovi do skladu. A co se týče vašeho
mozku, ten už v lihu je asi deset let, tudíž není potřeba ho do něj nakládat..."
"To je řečí pro trošku cementu, každý přece žije z toho, co dělá," plkal fráter. "To
stojí i v Bibli. Bratr Emil má osm dětí, jeden plat a potřeboval si zabetonovat sloupky na plot."
"Nahlaste mi předem, pane Šustr, kdy zmizí lešenářské trubky a kolik pletiva
mám přikoupit za vlastní, aby se stoupenec kardinála vlkodlaka nažral a kozy zůstaly
alespoň některým mým přítelkyním. A bratr Emil by měl zabetonovat manželku ve
spíži nebo v místě, kde nechal tesař díru, aby se už nemnožil. Dělám to samé co on
dvakrát za rok nejméně dvacetkrát týdně, dětí nemaje... tedy, alespoň tuším," dodal
potichu. "Kdo krade jako vaši farníci a souloží jako já, samozřejmě přijde do pekla.
Bohužel tam půjdu i s vámi, protože chlastáte jako velbloud po přechodu Sinaje, a to
i během svátků Vánočních. Viděl jsem vás po půlnoční, motal jste se a blil jako zvíře,
když jste šel nahoru na faru okolo Božích muk. Proti alkoholismu nic nemám, sám se
dokáži naprat jako zvíře, ale jde o formu. Já jsem estét..."
"Je mi o Vánocích smutno, dětí nemaje – rodina mi dávno pomřela," zkusil
zahrát na neexistující soucitnou strunu páně Lukáška.
"Ještě toho trošku, vaše děti... A být vaší rodinou, také raději pomřu," děsil se
obchodník s paštikami. "Auto vám mohu prodat, za co jsem ho koupil, abyste neřekl,
že nepomohu. Dejte mi tři tisíce, ale musíte si ho vykropit svěcenou vodou, souložilo
se v něm. Dneska v noci!"
"Pff, lakota a ještě prase! Kam ten svět spěje," odfoukl si kněz, kráčeje do
bezpečí svého kutlochu za chrámovou lodí. "To je toho pro jednu dvanáctsettrojku, to
matka Tereza... To byly skutky! Zachránila celou Afriku... Dala by nám tři
dvanáctsettrojky – možná i Tranzita..."
"Dám vám ji zadarmo, aby byl od vás pokoj, a ještě vám ji zvenku trochu
umeju," uchechtl se Lukášek, "ale možná v ní ještě někde narazíte na použité
šprcky."
Inženýr Petr Lukášek se rozhlédl po provozovně. Všechno fungovalo, tak jak
mělo. Musí se jet do města vysprchovat, v deset dopoledne má na stavbě schůzku s
Arnoštem Zelenkou. Chtěl by bydlet už letos, musí to nějak popohnat. "Nejspíš mu
doporučím nějakou solidní ojetinu za velmi přijatelnou cenu," rozhodl se. Lukášek
nebyl lidumil, byl dobrý a tvrdý obchodník. Nasedl do svého červeného BMW,
nastartoval a po pěti vteřinách už jel osmdesát. "Byla moc pěkná," zhodnotil si nahlas
noční obcování s Dášou. "Moc nemluvila... to je dobrý, musíme to zopakovat..."
Na stavbě jeho skrovné rezidence bylo rušno. Zedníci rozebírali včerejší
fotbalový zápas s Belgií a netvářili se moc nadšeně, protože měli úděsnou kocovinu.
Většinu z nich vyplísnily manželky za to, že se ožrali jako prasata, protože "naši" prohráli 1:0. Křesťanská část osazenstva zase byla ubita povinnostmi a
nadpočetností svých rodin, jejichž příslušníci se každou neděli scházeli, aby pomluvili
členy, kteří se nedostavili. Pondělí prostě nesvědčilo nikomu.
Inženýr Zelenka čekal jen asi deset minut. Arnošt se vysoukal ze svého
Formana, kterého si pořídil už na vysoké. V pravé ruce držel diplomatku a na
igelitovou tašku se zbraní hromadného ničení dočista zapomněl. Bin Ládin by se o
tašku popral s Jásirem Arafatem a Chomejním, kdyby znali složení karbanátků. Ale to
obchodník s auty netušil, bál se spíš, aby mu někdo z příbuzenstva Arnošta a Alice
neobešel BMW s klíčem nebo rovnou s krumpáčem. Chtěl prostě pryč, protože
křesťanská parta hic na stavbě vyváděla hrozné věci a pletla se, do čeho neměla.
"Vlastně taky pácháme smrtelný hřích," sděloval senior Jarda bratrům. "Stavíme
bazén, ve kterym se bude určitě páchat cizoložství. Hrozný věci se tu budou určitě
dít... těch svedených, zprzněných a opuštěných dívek! Nejdřív je opije a pak..."
"Jasně, ale na ty vaše škatule," pomyslel si Lukášek, "bych nesáhl ani klackem
od hovna. Honem pryč! A... holky chtěj bejt svedený a opuštěný..." Doufal, že na
brigádu potomků svatého Františka z Assisi spadne nákladní výtah nebo alespoň
deprese a podřežou si v koupelně žíly. Ale to u pravověrných nehrozí. Jsou veselí od
slunka do slunka, a dokud je nepřejede parní válec, Pánbůh je miluje a opatruje.
Oba vysokoškoláci měli rozdílné zájmy, ale respektovali se. Koneckonců Arnošt
byl celkem úspěšný podnikatel i přes své eskapády s rodinou a Alicí. Občas se
potkali i v hospodě "U Sokolovny", kam Arnošt jednou či dvakrát týdně směl.
"Vykašli chvíli na práci, zvu tě na oběd, tady jsem to už zkouknul," podal mu
ruku Petr. "Kdy myslíš, že to bude k nastěhování?"
"Tady ne! Dobrá, nechám auto tady, hodíš mě pak na stavbu?" okamžitě
zareagoval stavitel, který se na příbuzenstvo už dál nehodlal dívat. Vzal si jenom
mobil a tašku s lejstry. Dneska si dá i pivo, když je Alice pryč. K čertu s Alicí, stejně
se rozvede, i když to možná odnesou děti. Rozjeli se s Lukáškem tam, kde obsluhuje
věčně a vděčně nabízející se zboží. Servírka Dáša měla opět službu a obchodník se
těšil.
Oběd se protáhl, protože v lokálu si k nim přisedl vedoucí kulturního odboru
PhDr. Alois Voříšek, který už měl v sobě litr a půl Veltlínu, protože mu do jeho
neutuchajícího pracovního úsilí vpadly narozeniny. Arnošt se sice chvíli zdráhal, ale
po páté plzni už se nechal zlomit i na ferneta. Žaludeční likér mu definitivně udělal
dobře po těle i na duši, a proto panáky otočil. Po necelých dvou hodinách všichni tři pánové řvali jako tygři a vidina toho, že budou pokračovat v pracovním procesu, se
rozplynula. Pracovní doba na radnici mezitím skončila a do šenku přitáhla sekretářka
starosty Ilona s knihovnicí Petrou.
"To je naše parta, to je naše Petra," vyřvával kulturní pracovník všeobecně
známý reklamní slogan, propagující kuřivo nevalné kvality. Nenadálá oslava
narozenin se pomalu měnila v divoký večírek a personál za barem si mnul ruce.
"Příšery se sešly a zřejmě se ožerou, vůbec jim nevadí, že je pondělí," usmíval
se pingl Radek, čistě zasviněný popelník.
"Taky dobře, hlavně, že jim všechno funguje, tak jak má," podotkla servírka
Dáša, myslíc na noční jízdu s Lukáškem, a uhladila si naprosto zbytečně sukni, která
byla jako vždy v bezvadném stavu. "Víc takových je třeba. Zaslechla jsem, že se
Zelenka chce nechat rozvést. To přece nemůže, když je u nich," ukázala významně
nahoru.
"Může cokoli, všemohoucí už přežil horší věci, když přestane bejt divnej, možná
si od něj nechám opravit i verandu," nechal se slyšet Radek. "On udělá útratu nám,
my jemu... lidi si musej navzájem pomáhat, to říkal náš tatínek."
"Ta jeho hydra to nepřežije. Ani jednou k nám nezašla, ani na kafe..."
"Jen nech bejt! Aby ho neutlouklo lopatama její příbuzenstvo. Víš jak
prapodivně zahynul manžel tý pánbíčkářky z Pražský ulice. Říkali, že spadnul ze
schodů; taky si podal žádost o rozvod... Bylo to celý divný, jak ho na pohřbu chválili
jako příkladnýho katolíka. Poslední dobou moc příkladnej nebyl. Když tu byl dva dny
před tou nehodou, vypil půl litru kořalky, litr vína a pak odešel do Cindy." Cindy byl
místní erotický pub, jinak řečeno bordel. V Cindy bylo moc dobře...
"Že má pěknou prdelku?" ptal se švidrajícího referenta Lukášek. "Asi jsem se
zamiloval. Nejspíš to nebude láska křesťanská ani moc trvalá, ale zatím je to
intenzivní."
"Umrdáš se k smrti a nemáš komu odkázat servis ani bazar," smál se kulturní
pracovník, potáceje se k záchodu. "Ale to je dobře, na co se šetřit..." dodal. Na stůl
přistály další fernety a rádio Impuls už popáté předkládalo Šu šů šů Zuzany
Norisové... Všichni byli nadmíru spokojeni a nehodlali jen tak odejít domů.
Když se Arnošt Zelenka neobjevil ani před koncem pracovní doby, nic se
nestalo. Velení jako vždy převzal mistr Šulc a ten právě zavelel padla. Část
pracujících se chystala do Sokolovny, kde hodlali provést důkladné zhodnocení
včerejšího blbého fotbalového zápasu Čechy – Belgie, a ostatní chtěli jít prostě domů. Když Šulc přeparkovával Zelenkova Formana, mohl si všimnout, že těsně
před koncem šichty zmizela igelitka s karbanátky. Leoš, nejmladší z Aliciných bratrů,
je ztopil. Karboše byly potupně a postupně sežrány katolickou komunitou cestou k
domovům.
"Zkazily by se, určitě by se zkazily, že?" šťouchal loktem Leoš do svého švagra
Honzy. "A ten zmetek si nezaslouží naši Alici, natož takový karbanátky."
"Možná už zkažený byly, mně je ňák divně," třel si pupek Honza a již po
několikáté se pokusil říhnout si. "Nějak divně se to ve mně vaří..."
Jejich spolubratr Jaroslav byl z party nejstarší. Loni mu bylo už padesát, měl
nemocný žlučník a od života ani od svého skomírajícího manželství už nečekal nic.
Jídlo bylo po jeho Škodě 120 jeho jediným koníčkem. Nenáviděl postní období,
během kterých ho manželka Věra sledovala, jestli nekonzumuje něco, co nemá. "Je
pátek a v pátek se nepřežíráme jako pohani... je ryba!" odháněla ho pravidelně od
mrazáku, ve kterém dlely jitrnice a jelita od zabijačky. "Karbanátky nejsou dobrý na
noc, manželka a doktor mi je zakázali, ale když se tak připletly do cesty," přemítal.
Toho jediného Arnošt litoval, protože měl za ženu bestii, která mu pořádně nedala už
nejmíň dvacet let. Když zjistila, že Jarda nemůže mít děti, adoptovali je, a aby mu to
osladila, oddělila ložnice. "Neměli sme Arnoštovi lízt do auta, koneckonců je to náš
zaměstnavatel," podrbal se za uchem a nakopl dlažební kostku, až zařinčela o
přilehlou popelnici. Rána se vrátila odrazem od zdi u fotbalového hřiště, za kterým se
ve tmě rýsovaly topoly.
"Kterej kretén... ožralové posraný!" zaznělo z nejbližšího domu. "Kvůli vám budu
muset zase jít v tejdnu ke zpovědi..."
"Tak čau, kluci, jsem doma," zarazil se Jarda, když si uvědomil, že kanálie,
které proletěly ulicí rychleji než nešťastná kostka, vypustila z nevymáchané huby
jeho stará tchyně. Matka Jardovy manželky vypadala, jako kdyby pamatovala stavbu
Babylonské věže. Všichni se raději co nejrychleji rozešli, Jardova tchyně byla pěkná
semetrika.
Alkoholicko-úřednicko-podnikatelská úderná jednotka pod velením Lukáška
mezitím přijala do svého středu dalšího kumpána. Byl jím místní praktický lékař a
kvartální kořalečník MUDr. Rostislav Cerman. Toho promptně přivolal Petr Lukášek
mobilním telefonem, do nějž řekl jedinou větu: "Kalíme u Dáši, a až tu všechno
vypijeme nebo nás vyhoděj, tak pudem nejspíš do Cindy... nezlob, Lojza slaví
narozeniny. " Cerman byl spořádaný muž a živitel rodiny, ale když si uvědomil, že žena je v lázních, dcera na koleji v Praze a následující den ordinuje až od jedné
odpoledne, vyrazil. Navíc šlo o oslavu narozenin. Aby zvětšil svou žízeň a rychle
dohnal podnapilé kolegy, cestou si opakoval: "Je mi tak smutno... mně je tak šíleně
smutno... mně nádo stakána vódky íli fernéta balšóvo –" Doktor Cerman měl ruské
předky a miloval vodku; také večírky.
V jednu hodinu v noci se už podařilo vypečené společnosti vypudit z lokálu
normální klientelu a přidal se i personál. Arnoštovi, který se opětovně pochlubil tím,
že se rozvede, přisedla na klín brýlatá knihovnice Petra. Ta byla v městysi proslulá
tím, že nedala tomu, kdo si neřekl. Arnošta ještě neměla a mezeru ve vzdělání
hodlala vyplnit. Známí o Petře věděli jen, že se přistěhovala z Prahy, kde zastávala
nějakou vysokou manažerskou funkci v šoubyznysu. Po jakémsi skandálu
sexuálního ražení musela opustit místo. Neobsazený a špatně placený úřad
knihovnice byl pro ni spásou. Navíc jí město nabídlo byt, protože nemohli do
knihovny nikoho sehnat. Zlí jazykové sice tvrdili, že si byt poctivě vysouložila, ale kdo
jsi bez viny, hoď první kamenem. Bylo jí třicet pět, vypadala o deset let mladší a
výplatní páska ji nezajímala. Za dobu zdejšího působení se vypracovala jako
poměrně úspěšná spisovatelka, a jak se říká, měla to na háku.
"Jak si to uděláš, takový to máš..." řvala mužská část jako o život vlastní verzi
populární písně skupiny Chinaski. Mezitím se Dáša s Petrou rozhodli, že zatančí
oslavenci na stole. Číšník Radek si poblil barpult a posléze usnul ve skladu. Dvojici
dam se podařilo smést botičkami přebytečné sklo, když vtom se do vinárny vpotácel
jako křída bílý Leoš.
"Nějaká svině nás nejspíš chce zabít. Brácha už skoro nedejchá, švára a
ostatní od nás taky," sípal a držel se střídavě za břicho a za hrudník. "Pogrom na
křesťany! Prej je tu doktor..."
"Doktor tu je, ale nevypadá, že by dneska mohl ještě někoho ošetřovat," smál
se Lukášek a doléval si z láhve fernet, "ale pitvu by možná ještě zvládl."
"Hovno pogrom," naštval se zlitý doktor, protože mu někdo opět pokazil večírek.
"Co jste sežrali? Naposledy když jste byli u mě v ordinaci, tak to byly pekelně
zaražený prdy a otrava botulinem, protože v marketu Ústí zlevnili prošlou čočku a
shnilé klobásy; ostatně nic by se vám nestalo, kdybyste toho nesnědli kila, křesťané
by měli být vzorem střídmosti, a ne se řídit heslem ‘Zadarmo sežeru i to, co nežeru‘.
Volali jste sanitku?"
"Nemůžeme! Telecom jsme zrušili, bouda je na kartu, bráchovi došel kredit a já si ho nekoupil, abych zbytečně neplejtval... – Mně je tak špatně..." zakvílel.
"Krétská 19, Pražská 2... pravděpodobně Luční 56," diktoval Arnošt, kterému
svitlo, že to jsou všechno adresy jeho rodiny...
Sanitka přivolaná obšourníkem Lukáškem odvezla Leoše, který mezitím ztratil
vědomí, a další následovaly, kam měly. Tým lékařů se snažil, ale marně. Karbanátky
byly tak naimpregnované, že nikdo nepřežil.
Ráno se Lukášek probudil a hlava ho bolela jako střep. "Ta mrcha!" ulevil si,
když si uvědomil, že obětí měl být on. Překvapilo ho to. "Že zašla tak daleko. Budu
muset zavolat na policii, aby technici zajistili Favorita... někde je určitě úlomek
karbanátku. A najít si pořádnou ženskou," pomyslel si, když se blížil k policejní
služebně. "Ne, pořádnou už jsem měl, ty si ničeho neváží... už stačí!" zasmál se pro
sebe. Nejspíš pozve knihovnici na panáka.
"Máme nový auto, tati?" divil se Arnošt junior, když otec před garáží vystoupil ze
stříbrné Laguny. "Zavolám bráchu..." Uplynul rok a v přilehlém sadu začaly rozkvétat
třešně. Zelenkovic dům měl novou fasádu a Arnošt Zelenka také. Slušelo mu to.
"Poslední rok se nám daří, letos v zimě máme čas a pojedeme na dovolenou na
Slovensko – do Tater; potřebujeme nový vůz."
"Kdy se vrátí maminka z toho soustředění ve Vatikánu, přijede někdy?"
"Asi ne, má moc práce se studiem, to, co teď děláme my spolu, pro ni není.
Tohle je teta Petra, děláme spolu ve firmě. Pracovala u nás v knihovně, ale občas
nám teď i uvaří oběd..." Nebude dětem přece vysvětlovat, že matčin Vatikán je v
ženské věznici v Praze – Ruzyni.

‘Oh, but you’re quite wrong in my particular instance,’
said the Swiss patient, quietly. ‘Of course I can’t argue the
matter, because I know only my own case; but my doctor
gave me money—and he had very little—to pay my
journey back, besides having kept me at his own expense,
while there, for nearly two years.’
‘Why? Was there no one else to pay for you?’ asked the
black- haired one.
‘No—Mr. Pavlicheff, who had been supporting me
there, died a couple of years ago. I wrote to Mrs. General
Epanchin at the time (she is a distant relative of mine), but
she did not answer my letter. And so eventually I came
back.’
‘And where have you come to?’
‘That is—where am I going to stay? I—I really don’t
quite know yet, I—‘
Both the listeners laughed again.
‘I suppose your whole set-up is in that bundle, then?’
asked the first.
‘I bet anything it is!’ exclaimed the red-nosed
passenger, with extreme satisfaction, ‘and that he has
precious little in the luggage van!—though of course
poverty is no crime—we must remember that!’

19/4/43 16:20 0.5 cc 1/2 procentního vodného roztoku tartrátu diethylamidu orálně = 0.25 mg tartrátu. Rozředěno 10 cc vody. Bez chuti
17:00 Začínají závratě, pociťuji úzkost,vizuální deformace, paralytické symptomy, touha se smát
Doplněno 21/4/43 Domů jsem jel na kole. od 18:00 do 20:00 velmi silná krize. (viz. zvláštní zpráva)
Zde záznam v mém laboratorním deníku končí, Poslední slova jsem byla schopen napsat pouze s velkým úsilím, ale současně jsem si ověřil, a přesvědčil, že pozoruhodnou událost, která se přihodila předcházející pátek, způsobilo LSD. Změny stavů vnímání byly při tomto pokusu zcela stejného charakteru jako předcházející, ale projevovaly se s daleko větší intenzitou. Pokusím se o srozumitelný popis.
Požádal jsem se svého laboratorního technika, který byl o sebepokusech informován, zdali by mě doprovodil domů. Jeli jsme na kolech, auto nebylo k dispozici, protože za války bylo jejich používání právně omezeno. V průběhu cesty se můj stav hrozně změnil. Vše co jsem viděl kolísalo a bylo pokrouceno, jako když se díváte do křivého zrcadla. Ačkoliv mi můj asistent později říkal, že jsme jeli vcelku rychle, měl jsem pocit, že se nemohu pohnout z místa. Když jsme konečně zdrávi a v pořádku dorazili domů, byl jsem sotva schopen požádat svého kolegu, aby zavolal mého lékaře a poprosil sousedy o mléko.
Navzdory mému blouznění a pomatenému stavu, jsem byl schopen efektivně uvažovat a zvolil jsem mléko jako nespecifické antidotum otravy.
Protože se závratě a mdloby projevovaly velmi ostře a nemohl jsem se déle udržet na nohách, lehl jsem si na sofa. Mé okolí se okamžitě začalo přetvářet do děsivých podob. Vše v místnosti vířilo a familiárně známé předměty a věci nabývaly groteskně hrozivých tvarů. Nepřetržitě se pohybovaly, jako by byly poháněny nějakým skrytým neklidem. Žena, kterou jsem takřka rozpoznal, mi podala mléko, v průběhu večera jsem vypil více než dva litry. Nejevila se mi vůbec jako paní R., ale jako zlovolná, vychytralá čarodějnice v barevné škrabošce.
Ještě horší, nežli tyto démonické transformace okolního světa byly proměny které jsem pociťoval uvnitř mého já. Každé použití mé vůle, každý pokus ukončit tento rozpad okolního světa a rozklad mého ega byl provázen zřetelným neúspěchem. Démon, který mě přepadl, se usadil v mém těle, mysli i duši. Vyskočil jsem a zařval, chtěje se osvobodit, ale klesl jsem bezvládně zpět na pohovku. Látka, se kterou jsem chtěl provádět pokusy, mě porazila. Démon opovržlivě ovládl mou vůli. Hrozně jsem se bál, že jsem se zbláznil. Byl jsem vržen do jiného světa, jiného místa, jiné doby. Mé tělo se zdálo být bez života, bez citu, cizí. Byl jsem mrtev? Tenkrát jsem věřil že jsem mimo něj, zřetelně jsem se cítil jako vnější pozorovatel celé tragédie stavu vlastního já. Nemohl jsem takto opustit svou rodinu. (Moje žena a naše tři děti ten den odjeli na návštěvu do Lucernu, k manželčiným rodičům.) Mohli by vůbec pochopit, že přestože jsem neexperimentoval bezmyšlenkovitě a nezodpovědně, ale raději s co největší opatrností, že právě tyto závěry byly nečitelné? Mé obavy a zoufalství zintenzívněly, nejen protože by mladá rodina ztratila svého otce, ale také jsem se děsil představy, že bych opustil svou vědeckou chemickou práci, která pro mě mnoho znamenala, na polovic úspěšné cesty, se slibem dokončení prací, který jsem dal firmě.
Další úvahy nabývaly tvarů, úvah plných hořké ironie, Jestliže bych byl nyní donucen opustit tento svět předčasně, bylo by to protože jsem to byl já, kdo přivedl diethylamid kyseliny lysergové na svět. Když po nějakém čase přijel doktor, vrchol mého malomyslného stavu byl již za mnou. Můj asistent ho informoval o mých sebeexperimentech, já jsem nebyl schopen sestavit kloudnou větu. Zmateně zakroutil hlavou, po mém pokusu vylíčit smrtelné nebezpečí okupující mé tělo. Jeho pozorování nezachytilo jediný nenormální symptom, až na extrémně rozšířené panenky. Puls, krevní tlak, respirace vše bylo v pořádku. Závěrem prohlásil, že nevidí důvod, předepisovat jakýkoliv lék. Místo toho mě přenesl do mé postele u které zůstal hlídat. Pomalu jsem se vracel zpět z bláznivého, nepříbuzného světa do konejšivé každodenní reality. Hororové vize slábly, začal jsem pociťovat štěstí a vděčnost, přirozené vnímání a uvažování se mi navrátilo a začal jsem být přesvědčen, že nebezpečí šílenství je přesvědčivě zažehnáno. Ponenáhlu jsem se mohl těšit bezpříkladnými barvami a hrou tvarů, která umíněně probíhala za mýma zavřenýma očima. Kaleidoskopické, fantastické výjevy se míhaly, přetvářely do pestrobarevných tvarů, samy se otevíraly a zavíraly do kružnic a spirál, explodovaly do tvarů barevných fontán, samostatně se přeskupujících a hybridujících v neustálých záplavách. Velmi nápadným jevem byla transformace každého zvuku jako je zvuk kliky od dveří, nebo projíždějícího automobilu do opticky vnímatelného vjemu. Každý zvuk vytvářel živě proměnlivý obraz s odpovídajícím tvarem a barvami. Pozdě večer se moje žena vrátila z Lucernu. Kdosi ji již informoval po telefonu, že trpím mysterickým rozpadem osobnosti. Okamžitě se vrátila domů a děti zanechala u svých rodičů. Ve chvíli jejího příjezdu jsem byl dostatečně uzdraven, abych ji mohl vyprávět sám co se přihodilo. Vyčerpán jsem usnul.

Ještě ilustrace:
http://www.teckacz.cz/stuff/642/icon.jpg

No tak k tomu aby se jeden nevyjadril.

ano.

-Ne.

dobře

tak_

A za deset minut tu máme novej komiks !!!

nic moc

klasika

jako obvykle...

přesně

Když se dva perou, třetí se směje :-)

že vyhraje! ;-)

to opravdu ne

A kdo se smeje naposled, ten se bude smat nejvic.

„Pro krev Kristovu,“ vykřikl, když nás oba uviděl. „Jak to vypadáte a co jste dělali? Nejspíš bych tě měl srazit mečem k zemi, Mikaeli, a tebe, má zkažená sestro, bych měl za vlasy odtáhnout na pranýř. Na takové věci však nemáme čas, přátelé, protože teď je každá rada drahá. Do přístavu připlula malá loď s poselstvím, že král Kristián utrpěl porážku u Brännkyrkan, kdo ví, kde ta zatracená díra vůbec je. Jeho lidé houfně přebíhají ke Švédům a on právě naloďuje armádu znovu k plavbě. Bůhví, nakolik je to všechno pravda a nakolik je přání otcem myšlenky, ale v každém případě davy v katedrále vítězně pějí Te Deum a před hostincem se shromáždil rozlícený dav. Abych řekl pravdu, když jsem se tím davem prodíral, někdo po mně už hodil koňskou koblihou, z čehož soudím, že naši těžkou práci musíme zatím ukončit, neboť celé toto proklaté město jásá a slibuje mladému panu Stenovi věrnost a Dánům smrt.“
„Pane Didriku,“ řekl jsem mu, „co se stalo, stalo se a nemáme důvod pochybovat, že to je vůle boží, i když nechápu, proč by si Bůh přál vítězství těch, kdo ostouzejí církev svatou. Ve městě i na hradě je však mnoho mužů, kteří s vámi pili na zdraví krále Kristiána. Shromážděme je tedy a pusťme se do nerovného boje proti přesile za naši spravedlivou věc.“
Slečna Agnes vlídně řekla: „To jsou hloupé řeči, Mikaeli, neboť je zbytečné rozbíjet vejce, když už oheň vyhasl.“ Pan Didrik mi odsekl: „Ve válce a v boji nemá Bůh co dělat, o vítězství rozhoduje počet mužů a zbraní a schopnosti vojevůdců. Chceme-li si zachovat čest a hlavu na krku, nezbývá než se co nejrychleji porozhlédnout, kde nechal tesař díru. Mně a sestře smrtelné nebezpečí sotva hrozí, neboť jsme v městě cizinci, s tebou to však bude horší, Mikaeli.“
Klidně se posadil, vypil víno ze sestřina poháru, zamyšleně na mě hleděl a pohrával si s mečem. Na obličeji, spáleném střelným prachem, měl zlověstný výraz. Pak se usmál a blýskl bílými ostrými zuby.
„Ty jsi na tom opravdu hůř, Mikaeli,“ řekl ještě jednou a pokračoval: „Tady zůstat nemůžeš. Nejsou-li městští páni úplně padlí na hlavu, čeká tě jen hanba a zkáza, s sebou tě však vzít také nemohu, neboť by to vzbudilo podezření, a kromě toho nevím, co bych s tebou dělal. Na tvou hanbu a zhoubu kašlu, to je mi úplně lhostejné, ale víš příliš mnoho, než abych tě tady mohl nechat živého. Znáš každého, kdo pil na královo zdraví. Máš v rukou pověst a čest příliš mnoha mužů, Mikaeli, než abych tě tady mohl nechat živého.“
„Pane Didriku,“ ohradil jsem se. Byl jsem z celého srdce roztrpčen a uražen. „Myslíte si, že bych prozradil to, co vím, abych si zachránil život? V tom se mýlíte a nespravedlivě mě odsuzujete, a nemáte co mluvit s pochybami o šlechetném králi Kristiánovi, na jeho počest a na vaše náklady jsme přece spolu vypili nemálo vína.“
„Člověk je jen člověk,“ řekl pan Didrik, „nikomu na celém světě nelze důvěřovat, jen sám sobě můžeš věřit, a i to jen trochu. O tom mě můj dobrodružný život mnohokrát důrazně přesvědčil a já radím i tobě, Mikaeli, aby sis to důkladně zapsal za uši, radím ti to upřímně a zadarmo, protože jsme přátelé. Drahá sestro,“ obrátil se pak ke slečně Agnes, která už zkušeně skládala věci do truhlic, „byla bys tak laskavá a zašla na chvíli do vedlejšího pokoje, nebo ses aspoň na okamžik odvrátila? V zájmu našeho společného blaha musím tohoto mladíka teď zabít, ať se mi to příčí sebevíc, neboť budu muset správci platit za umytí podlahy od krve.“
Slečna Agnes strnula leknutím, ale přišla ke mně, poplácala mě oběma rukama po tvářích a políbila mě na čelo, v očích dvě průzračné slzy. „Je mi smutno, Mikaeli,“ řekla, „že se musíme takto rozloučit, ale jak jsi slyšel, to, co říká můj bratr, je správné a rozumné.“
Byl jsem úplně ochromený z toho, jak rychlý spád události vzaly, a pořád ještě jsem si neuvědomoval, že to myslí vážně. „Pane Didriku,“ špitl jsem, „opravdu mě chcete tak krutě, nekřestansky a chladnokrevně zavraždit? Pokud se nebojíte věčného zatracení a ohně pekelného, střezte se aspoň světských i kanonických soudů, které vás rukou společnou a nerozdílnou odsoudí za vraždu muže.“
Pan Didrik pod vlivem mých slov zaváhal, ale jeho krásná sestra mu pospíšila na pomoc: „Snadno si znovu rozhalím šaty a pro jistotu si mohu roztrhnout sukni, stejně už mě ty šaty omrzely. Všichni slyšeli, jak jsi tloukl na dveře a rozhněvaně klel a snadno uvěří, žes tohoto chlapce zabil při ochraně mé cti, neboť byl opilý a pokusil se mě znásilnit.“
Taková úkladnost a proradnost mě tak nevýslovně překvapila, že jsem jen nevěřícně vydechl: „Ježíšmarjá!“ a zůstal jsem na ně s otevřenou pusou zírat, jako bych je viděl poprvé. A skutečně jsem jako osvícen jasným zábleskem uviděl, jak je obličej pana Didrika, spálený střelných prachem, zákeřný a zbrázděný neřestmi, a viděl jsem i to, že slečna Agnes není tak mladá a půvabná, jak se mi zdálo v ďábelském okouzlení. Vlasy měla obarvené a tváře špinavé od černidla na řasy a od rtěnky. Myslím, že v několika krátkých okamžicích jsem spatřil svět a lidský život jasněji než kdykoliv předtím, a má duše v té chvíli zestárla o mnoho let. Dobrá, platili mi tedy falešnými penězi, ale teď, když mi spadly šupiny z očí, mohu jim i já zaplatit falešným zlatem. Proto jsem si rukama stále roztřesenýma nalil z konvice posledních pár kapek vína, směle jsem se jim podíval do očí a drze jsem jim řekl:
„Pane Didriku a krásná slečno Agnes, dovolíte mi snad, abych vypil svou poslední číši na zdar všeho bezpráví, úkladů a proradnosti, jež jste mi teď tak názorně předvedli. Abych vám dokázal, že nejsem tak špatný žák, musím se vám přiznat, že všemu, co jste mi napovídali, jsem věřil sotva z poloviny. Nemám ani iluze o cudnosti a panenství slečny Agnes, a jenom má vřelá příchylnost k ní mi brání nazývat ji obyčejnou kurvou.“
Slečna Agnes zbledla a v hnědých očích jí zacukalo. „Neváhej už, můj milovaný Didriku,“ řekla, „zacpi ta nestydatá ústa a probodni ho svým mečem, abychom už mohli z této nevděčné země vypadnout. Neboj se, že ublížíš mému jemnocitu, protože při krvi Kristově, ani dříve jsem se nebála, když jsem byla svědkem krveprolití, naopak, při pohledu na krev cítím, že jsi mi ještě dražší.“

A porad ne a ne se dockat.

Mam napad, co kdyby sem uz nikdo nepsal a tenhle muj prispevek by byl posledni. Mne to prijde jako celkem dobrej napad. Co?

Jo dobrej napad.

To by bylo prilis snadne!

Tak to nelze poprit.

ok, beru to tak, ze souhlasite, dik.

neni zac

Je skvele, ze se lidi dokazou takto domluvit.

"dyk sme preci lidi..."

ovsem

jo jo

zadne finty jako ostranovani ze seznamu nejdiskutovanejsich clanku (styd se, ROOTe!) neplati.

souhlas, je to necestne

nesportovni!

Stejna ohavnost jako udelat nekomu potrebu pred vchodem, zavonit, pozadat o toaletni papir, posleze ho pouzity s vrelym podekovanim vratit a nekdy v prubehu toho jen tak nezaujate prohlasit: To krasne pocasi takhle v patek hned po ranu, to budou urcite o vikendu silnice sama bouracka.

No, to mi připomnělo jednu kalbu, kterou jsem před lety uspořádal na chatě. Už jsme chlastali asi třetí den v kuse, celej barák zdemolovanej. Jen jsem si říkal, že tohle už je moc a že bych měl zakročit proti další demolici. V tom přišel kamarád s veselou zprávou, že další kámoš se mi úplně ožralej vykadil vedle vchodovejch dveří, že prej už to nemohl stihnout na záchod. Kdybych nebyl absolutně pod obraz, bych asi ty lidi na místě postřílel. Dneska na to vzpomínám s úsměvem, ale tenkrát když jsem počítal škody, jsem si rval vlasy. Pár věcí, co si pamatuju: jedno rozbité okno, jedny prosklené dveře vysklené (opět se k tomu váže "veselá" historka), zničený koberec v obýváku, dva stoly napadrť, pár shozených tašek ze střechy, nějaké vytahané cihly ze zdi kolem pozemku, nádobí napadrť, propálený hrnec, vana přemístěná do obýváku, chleba s paštikou po zdech.... Na hostech to taky nechalo nějaké následky - nějaká zlomená žebra, snad se tam někdo i popral a navzájem si vyrazili pár zubů, nějaké popáleniny (usnutí v ohni, odpalování pyrotechniky v místnosti 2x2 metry), pes sežral ganjovou bábovku....

jsem posledni.

jistě

jj fakt doopravdicky :-)

neuvěřitelné

ze jo, taky si rikam :)

¶▅c●▄███████|­|▅▅▅▅▅▅▅▅▅▅▅▅▅|█
▄██ Tank █ ██▅▄▃▂
█████████████­████████►
◥☼▲⊙▲⊙▲⊙▲⊙▲⊙▲⊙▲⊙☼◤

Whoa! hustej tank.

jo je super

jo jo, opravdu super

tak tak

ano ano, presne.

je to tak

moje rec :)

nelze než souhlasit

tak to sedi

svatá pravda

jj pravda, pravda

ano, o tom není pochyb

myslim, ze jsi to ted presne vystihl

ano, dalo by se to tak říct

taky si myslim, ze nejsme vubec daleko od pravdy

tak o tom žádná

Presne tak.. Jinak si myslim, ze uz jsi vitez, kdyz jsi posledni na tom prvnim listu. A tak si myslim, ze bys mohl jit uz pryc, co? :o)

zkusím o tom popřemýšlet

jj, zkus. Prece tady nechces chodit do smrti, jeden win ti musi stacit :o)

Myslím, že chození do této diskuze se v mé rodině začne dědit z otce na syna a ještě za sto let zde budou vést moji potomci marný boj o Posledního.

Hmm, asi to tak nejak bude i u mne - puvodne jsem sice deti nechtel, ale asi si je poridim.

Musím říct, že vyhlídka na to, jak v devadesáti sedmi letech umřu rozčilením nad nekonečností tohoto boje, mě moc neláká. Jenže - přece to nevzdám, už jsem ušel dost dlouhou cestu a myslím, že ten boj má jistě i nějaký hlubší smysl.

Hmmm

ach jo

Kasli na to, dej si pauzu, ja to tady vezmu za tebe

ok, dik

nemas zac

nekdy ti to oplatim