Názor k článku Komiks: opravdová tragédie od celé vlákno - Karbanátky "Po krátké, ale velmi těžké nemoci nás opustili...

Karbanátky
"Po krátké, ale velmi těžké nemoci nás opustili naši bratři, synové, švagři,
otcové a..." rozpačitě a trochu nejistě promlouval na městském hřbitůvku postarší
kněz zahalený v pláštěnce. Mohlo mu být tak padesát, ale byl shrbené postavy a
jeho vodnaté oči neustále nervózně těkaly po pozůstalých. Svou sešlostí připomínal
břečťanem opředené zdi hrobek, které tu kdosi postavil před desítkami lety.
Pozůstalých bylo pár a ještě k tomu už druhý den vytrvale pršelo. Staré
náhrobní kameny se leskly jako ve filmu natočeném podle novely Stephena Kinga.
Podrážky zúčastněných se bořily do řídkého bláta. Smutný den, smutný podzim,
smutný hřbitov a smutný úděl zúčastněných podivné slavnosti...
"Budiž jim země lehká... -" dodal.
"Otče náš, jež jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé, buď království tvé
jako v nebi, tak i na zemi...
Chléb náš vezdejší dej nám dnes..."
Arnoštovi bylo pouze třiatřicet, ale v poslední době vypadal na pětačtyřicet. Měl
toho za sebou požehnaně a denně prosil svého Boha, aby mu pomohl překonat
všechny strázně, které mu život posledních pár let přinášel. Byl střední postavy,
černé vlnité vlasy sestřižené nakrátko ještě nezdobil ani náznak temenního kolečka.
Dříve rád chodil do sauny, lyžoval a plaval. Mírné bříško, za které se tolik styděl, si
vypěstoval za posledních sedm let. Občas si láskyplně vzpomněl na dobu studií, na
dobu, kdy mu ještě jeho právoplatná žena Alice ani nikdo jiný nezakazoval věci, které
měl tolik rád. Vystudoval stavařinu a architekturu na ČVUT v Praze s červeným
diplomem a záhy o něj projevilo zájem několik firem, které by mu zajistily téměř
blahobytný, ale hlavně spokojený život příslušníka privilegované střední vrstvy. Leč
člověk míní, ale Pánbůh mění... Často vzpomínal na svého trhlého spolužáka
Františka Moravce.
"Jseš hovado a hovadem zůstaneš," spílal mu pravidelně během studií
vypečený spolužák, který byl znám svými sklony k nekonformním hudebním stylům a nezřízené konzumaci všeho, co obsahovalo alkohol. "Není normální dát se k
černoprdelníkům, když seš chytrej jak rádio. Můžeš vydělat spousty peněz a ještě
dělat, co tě baví. Máš talent... Já sice mám vyšších duchovních cílů, ale vstoupit do
církve ve dvacátém století je šílenost... Ještě k tomu ke katolíkům. Chodíš pořád s
tou nedomrlou gymnazistkou? Té, když řekneš, aby ti ukázala bobra, tak tě povleče
do ZOO nebo do Karpat... Ale co je mi do toho, já se pro práci a sebeobětování
nenarodil, nejspíš budu po studiích provozovat hudbu nebo se dám k cirkusu
Berousek, ale teď půjdu rozhodně na Kovárnu na pivo a tlačenkový salát. Je pátek..."
"Alkohol ubije tvé já a rozmělní ti mozek na kaši," oponoval mu Arnošt. "Už teď
nechápeš hloubku vztahu mezi mužem a ženou, do kterého zasáhne boží vůle."
"Za každým vztahem mezi chlapcem a dívkou tuším přátelství mezi bobrem a
obrem. Dokud studuji, budu si užívat, jen blbec si staví překážky, tam kde nejsou –
na kaši budu já, ne můj mozek," chechtal se František, nastupuje co tramvaje číslo
dvacet jedna. "Možná že nechápu hloubky a nevím, kam zasáhne vůle Stvořitele
všehomíra, ale naprosto jistě vím, že dnes vypiju alespoň deset piv."
Arnošt se dal pokřtít v dospělosti a vstoupil ke katolíkům těsně před ukončením
vysoké školy a hned se také musel ženit, protože přivedl do jiného stavu dívku z
jejich společenství. Chodili spolu už dlouho a Alice vytušila, co Arnoštovi schází.
Jednou to přijít muselo.
"Ale vezmeš si mě," špitla jak v italském snímku z počátků zvukového filmu,
když si sundávala kalhotky. Nebylo to tak dobré jako s kamarádkami z koleje, se
kterými laškoval, než začal laškovat s církví. Chtěl utéct, ale nebyl mu dán prostor.
Alice propadala depresím, protože její zpovědník ji plísnil za to, že dává mimo
svátost manželskou.
Posléze propadl depresi Arnošt. Alice mu sdělila, že čeká dítě, ale potrat
nepřipadal v úvahu. Nad Arnoštem zaklapla past. Netušil, že nikdo není těhotný.
Alicina zkušenější a podobně šťastně vdaná přítelkyně jí prostě poradila, ať simuluje
těhotenství. Těhotenství sice trvalo deset měsíců, protože si přestali dávat pozor a
otěhotněla doopravdy, ale Arnošt měl tolik práce a starostí, že mu to snad ani
nedošlo. Bývalý zdatný student byl lidumil a dobrák od kosti. Netušil, že si s
manželkou na sebe váže i rodinu, která uvažuje jinak než on a jeho vlastní rodina.
Brzy po svatbě nastaly problémy, které vyústily v sadu katastrofických událostí.
"Po ovoci jejich poznáte je," vybavil se mu jednou citát z bible, tedy konkrétně z
Nového zákona. "Postavil jsem dům, zasadil jsem stromů jako František Dobrota, zplodil dva syny, kteří chodí poslušně každou neděli do kostela... snad ani nevědí
proč. Mám ženu nic moc, ale hodnou a věřící. Měl bych být spokojený, ale nejsem..."
Postavil na sporák konvici a jal se připravovat čaj. Musí si zajít k doktorovi, aby se na
něj podíval, možná i k psychiatrovi, jinak se z těch pitomců okolo sebe zblázní. Taky
by měl dát do huby páteru Šustovi, který leje Alici do hlavy nesmysly, jež mu z
manželství postupně udělaly jakousi podivnou církevní instituci. Dopadne jako Mistr
Jan z Husi, nakonec ho ukřižují a po jeho smrti uznají chybu a postaví mu na
zahradě pomník. Tchán už mu začal vyčítat i malou stavební firmičku, kterou založil,
aby zajistil rodinu. Došlo to tak daleko, že se pokusil navrhnout před měsícem
rozvod. Situace doma už byla neudržitelná. Alice už delší nechtěla jíst prášky,
protože její zpovědník se rozběsnil, že používat antikoncepční pilulky je komplot proti
vaječníkům a vražda nenarozených. Přestali spolu spát. Když odmítl dalšího
potomka, nastalo doma dusno.
"Kdo nechce nést riziko, že počne další dítě, nemá právo těšit se ze sexu,"
sdělila mu před týdnem Alice, která se vrátila ze společenství katolických manželek,
kde jim radila jeptiška, jak mají pozitivně pohlavně žít.
"To určitě vymyslela ta vaše sestra Gardénie, nebo jak se jmenuje. To je
kravina... Vždycky jsme to dělali, abysme si přitom užili. Teda podle možností. Jak
vám může radit jeptiška, která ho tam ani neměla?" kroutil Arnošt hlavou.
"Byli jsme mladí a nezodpovědní, sex je pro dospělé lidi. Chováš se pořád jako
na vysoký. A jak víš, že ho tam sestra Filoména neměla. Některé sestry vstoupí do
řádu po nenaplněném citovém vztahu. Rozhodnou se pomáhat bližním, protože zjistí,
že vztah k Bohu je víc než manželství."
"Opravdu zodpovědní v sexu jsou tví bratři, kterým nestojí a v životě po sobě
nenechají nic víc, než to že pokaždé zapomenou po velké vytřít štětkou záchodovou
mísu? Já jsem se z lásky k vaší rodině uvolil je trpět i ve firmě, což bylo nejspíše za
trest. Jejich manželky jsou upjaté, hranaté a nepřitažlivé jako normalizační design
osmdesátých let."
"Nezačínej už zase s těma vysokoškolskejma chytrostma. Myslíš si, že když
seš inženýr, můžeš si na naši rodinu vyskakovat? Pýcha předchází pád! A naši
rodinu vynech, maminka mi říkala, že kdo není vychovanej ve víře odmala, je
nebezpečnej pro církev," opáčila a naznačila teatrálním gestem znechucení. "Moji
bratři jsou hodní, a to je nejdůležitější..."
"Tygr šavlozubý, když je po obědě, je také hodný. Další dítě si teď nemůžeme dovolit," prohlásil rezolutně. "Takže se souložit nebude. Dost práce mi dá udržet firmu
v chodu, jsme na maloměstě a zakázek není tolik. A tvoji líní příbuzní nás stojí moc
času a peněz." Přesněji řečeno Arnošt byl poslední dobou rozčarován nejen
manželstvím, ale i pracovními výkony Aliciných příbuzných. Hodlal jim doporučit, aby
odešli z firmy na vlastní žádost – respektive už jim to několikrát doporučil, aby
neodešli s ostudou. Nestalo se tak. "Musím je vyrazit," pomyslel si, "jinak půjde firma
do konkursu..." Parta církevně vzdělaných přidavačů se před započetím každého
pracovního dne modlila a před velkými církevními svátky to bylo hotové peklo. Arnošt
měl poslední dobou podezření, že za přehnanou zbožností je chronická nechuť k
práci. Snažil se je povzbudit vidinou vyšších odměn, ale marně.
"Nepotřebuji ničeho navíc," nechal se slyšet prostřední bratr, švagr Jan. "Co
potřebuji k životu, mi dá Bůh zadarmo."
A co ti nedá, to si vezmeš sám, trpce se v duchu zasmál Arnošt.
Alice ho vytrhla z přemítání: "Mně to už snad ani nechybí, to ty to chceš pořád
do mě strkat," prohlásila a pokračovala v přípravě nástěnky do kostela. "Šustr mi
říkal, že je to nezřízenost a neuměřenost... třikrát týdně... a zvlášť o půstu!"
"Šustr je magor... A mám pocit, že i dost nasává, naposledy o kázání vyprávěl o
tom, jak Ježíš vystoupil s Františkem Ringo Čechem na horu Říp a tam obdrželi
desatero přikázání. To mě tak vyděsilo, že jsem musel vyjít před kostel na čerstvý
vzduch."
"No a co? Tak to jednou trošičku zmotal, je starej. Změnil ses, nevážíš si
svátostí... a minulou neděli jsi nebyl na mši ani večer."
"Dělali jsme s účetní uzávěrku, pracovali jsme," podotkl. "To slovo – pracovat –
se u vás moc nepoužívá. Apropó, zmizely mi čtyři plechovky venkovní barvy, když byl
tvůj bratr s švagrem u mě s pozvánkou na jakousi zmatenou církevní sešlost."
"Ta církevní sešlost bude oslava přijetí Pavlíny do našeho křesťanského
společenství. Bude to obrovská sláva. Uvědomil sis někdy, že jsem původně chtěla
vystudovat církevní školu a stát se řeholnicí a můj bratr chtěl být knězem? Musíme
plnit svou apoštolskou úlohu, aby se církev rozrůstala."
Přijetí Pavlínky do společenství ho opravdu nezajímalo. Podobné oslavy znal.
Někdo zahraje na příšerně rozladěnou kytaru a zazpívá o tom, že "půjdeme k lidem
všem" – pak se zapne video. Všichni podívají na život a dílo svatého Františka z
Assisi a půjde se spát. Když bude pseudovečírek hodně úspěšný a protáhne se,
některá z dospívajících dívek se v tichosti poblije po mešním víně. "Tvůj bratr má čerstvě natřené plechy pod okny. Já předpokládám, že ho
nevzali na bohosloveckou fakultu kvůli majetkovým deliktům," odvětil Arnošt temně a
rozhodně.
"To je přece v rodině," zapýřila se Alice a koketně zavrněla.
"Je to sice v rodině, ale já to platím," ukončil debatu a odejel do skladu pro
lepidlo na lino.
Poslední dobou začínal Arnošt být drzý a přímý jako za dob studií. Nelíbilo se to
tchyni, nelíbilo se to tchánovi, Alici i jejím frigidním okřížkovaným kamarádkám.
Nelíbilo se to nikomu z nich. Byla to však tvrdá realita. Arnošt už nehodlal ustupovat.
Hodlal se rozvést, koupit si konečně nové a pořádné auto, aniž by ho někdo
pomlouval, že se vyvyšuje nad ostatní, a pozvat na pivo a na večeři několik svých
starých známých. Prostě chtěl normálně žít a užívat si vymožeností raného
kapitalismu...
Líný fráter Šustr, který jako každý večer popíjel v sakristii mešní víno, byl
schopný mystifikátor i organizátor. Dokázal rozdělit práci ve farnosti tak, aby na něj
žádná nezbyla a měl klid ke čtení rodokapsů, červené knihovny, životopisů svatých,
sledování televize a lemtání mešního vína. Sedával ve staré lenošce vedle sochy
svatého Josefa, dokud se mu nezklížily oči a dočista nevytuhl. Hrdinové z výše
uvedených děl se pak občas zjevovali o nedělním kázání po boku Davidově,
Ježíšově nebo Mojžíšově. Podle toho, co zrovna četl nebo co vysílali a jak měl
vykropeno. Jednou po vánoční nadílce, při které dostal litrovou láhev rumu do čaje,
přišli se do Betléma poklonit Jezulátku tři mudrci, Baltazar, Melichar a Vinnetou. Není
potřeba připomínat, že páter Šustr ležel zrovna v mayovkách. Bystřejší věřící, kteří
Šustra znali, se divili, že Vinnetou neodstřelil malého Ježíše legendární stříbrnou
puškou.
"Je to ňáký málo divoký, pan farář nám stárne," suše k tomu poznamenal
kostelník. "Půlka kázání a žádná mrtvola..."
Všichni ve farnosti pracovali jak za socialismu, jen nesměli tolik krást. Pánbůh
to zakázal už za Mojžíše a fráter to neopomenul o každém nedělním kázání
zakomponovat do své řeči. Krást se nesmělo a cizoložit také ne. Jednou dokonce
tvrdil, že se starozákonním přikázáním, které znělo "Lomikare, Lomikare, do roka a
do dne nepožádáš manželku bližního svého", přišel prorok Jan Kozina. Farníci to
přešli mlčením. Byli už zvyklí na leccos. Nakonec to byla skoro pravda. Jak je známo
z literatury, Lomikar skutečně po roce žádnou manželku nemohl požádat. Dočista zcepeněl. A kdyby Kozina žil v době Davidově nebo Mojžíšově, bůhví, jak by Bible
vypadala.
Na biskupství se nemohli dopočítat místních věřících, protože spotřeba vína
byla větší než v Chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Šustrových oveček bylo
asi dvě stě, ale spotřeba vína byla, jako by do kostela na mši chodilo lemtat padesát
žíznivých slonů. "Musím dělat v neděli a v pátek trojáky," bránil se Šustr, aby
zdůvodnil enormní spotřebu vína. Trojáky se rozuměly tři mše denně. "Šustr, vy
praktikujete svaté přijímání pod obojí jako u husitů?!" děsili se jeho nadřízení. Fráter
už téměř nevycházel z areálu farnosti, protože někdy z něj táhlo tak, že by to na
místě zabilo i řeznického psa. Ale Šustrovi alkohol svědčil a mešní víno občas
prokládal i krabicemi laciného bílého. O to úděsnější pak byla kocovinová rozhřešení,
která uděloval ve zpovědnici. Jednou doporučil důchodkyni Šantavé, aby odříkala
deset Zdrávasů a Otčenášů a udělala dvacet kliků.
To, že Arnošt nadhodil variantu rozvod, Alici vyděsilo. Ne, rozvod nemůže
připustit, to nikdy. Jen přes její mrtvolu. Tolik spolu přece prožili, dokonce ho nechala,
aby na ni sahal už před svatbou. Vlastně proč přes její mrtvolu, ona přece nechce
rozvod. Navíc by se už nemohla vdát a zůstala by sama s dětmi a nic neumí. Školu
nedokončila, byla strojem na plození dětí, bez vlastního názoru na věci. Rodiče ji
naučili čistotě těla i ducha, ale to bylo asi všechno, co pořádně uměla. Měla sice
jednu dobu zaměstnání, pracovala jako recepční v hotelu, ale nebude přece sloužit
bezvěrcům jako terč posměchu. "Obsluhovat děvkaře, slizké byznysmeny a přiopilé
obchodní cestující... no, fuj!" zhrozila se. Byla vychována k úctě k Bohu, Ježíši a k
sobě samé, ale k ničemu dalšímu. Někde vzadu byly synové a manžel. Navíc Arnošt
byl jistota a určitě by minimálně přišla i o půlku domu. Arnoštova rodina ji nenáviděla,
protože vytrvale všechny poučovala, jak se má žít. A tatáž rodina už nějakou dobu
tušila, že se něco semele.
Já nechci bořit svatý chrám manželství, který posvětil svou přítomností sám
stvořitel vesmíru, napadlo jednou paní Zelenkovou, já za nic nemůžu, a tudíž můžu
udělat všechno, abych byla spokojená jako dřív. Alice začala pomalu, ale jistě
magořit... a nikdo si nevšiml toho, že A. Zelenková magoří... Všichni okolo byli
neteční nebo měli svých problémů dost. Nebo taky magořili...
Arnošt se chová jako nevěřící pes, uvědomila si jednou, když míchala guláš.
Rozhodla, že manžela sprovodí ze světa. Nikomu to neřekla a odešla do drogerie
koupit jed na krysy, jak to viděla v televizi. Měla moc ráda televizní seriály a pořad Riskuj. Nejradši měla Jessiku Fletcherovou, ale ta řeší podobné případy travičství jen
v televizi, nemůžou jí na to přijít. Proč taky? Konečně jed na krysy mohl klást Arnošt
a lízat si přitom prsty. Ona je přece křesťanka, kdo by ji podezíral, bude mít určitě
výčitky, ale to se nějak udělá. Nejspíš v neděli udělám karbanátky, rozhodla se. Do
karbanátků se běžně dává tolik svinstva, že zabíjejí samy o sobě. Nějaký strychnin
se tam už ztratí. Kostky byly vrženy...
Manželka tedy uvařila a pro jistotu odjela v neděli dopoledne i s dětmi na
katolický seminář do Mělníka a ponechala chotě osudu, který, jak doufala, bude
patřičně nepřející. Měla se vrátit až v úterý, což byla jistě dost dlouhá doba na to, aby
nemusela Arnoštovi poskytnout první pomoc. Netušila ale, že karbanátky změní
majitele. Aliciny karbanátky byly vždycky tak hnusné, že je Arnošt jedl jen se
sebezapřením. To, že odjela, bylo dostatečným důvodem je nekonzumovat. Nedělní
oběd byl ve znamení chleba s pomazánkovým máslem a večeře ve znamení dvou
popovických ležáků. Však ležákem největším se staly karbanátky. Nevyzpytatelné
jsou cesty Boží...
Nebudu to žrát, rozhodl se i v pondělí. Cestou do práce to někde vyhodím, aby
to nenašla. Ještě bych pak poslouchal blbý kecy, že jsem vybíravej. Karbanátky
putovaly do igelitové tašky s logem supermarketu Albert. Pak skončily na zadním
sedadle Favorita. Někteří jeho pracovníci opravdu pocházeli z řad rozvětveného
příbuzenstva Alice, aby měl doma klid. Zaměstnal i několik jejích kamarádů z místní
farnosti. Nikdo z nich neměl k práci takový vztah, aby to Arnošta uspokojovalo. Jejich
mysl zaměstnávaly vznešenější myšlenky než bylo skládání cihly k cihle, aby vznikl
příbytek. Před Vánoci a Velikonoci se někteří vytrvale postili, a odmítajíce stravu,
neměli sílu utáhnout kolečko s pískem. Všichni dokázali radit ostatním, jak se má
správně žít, ale nikdo z nich si nedokázal poradit s životem v tržním hospodářství –
tudíž byl kapitalismus špatný a dílem samotného vládce pekel. Ostatní zedníci na ně
hleděli úkosem, protože s nimi po práci nezašli "na jedno". Ne že by u Arnošta
pracovali alkoholici, ale zaměstnavatel věděl, že několik ležáků po pracovní době
stmelí kolektiv. Ale mužstvo pátera Šustra se nechtělo tmelit, ani když se chodilo do
hospody sledovat mistrovství světa v hokeji. Možná že kdyby jim v hospodě nalili
zadarmo, tak by si i dali. Společné pro celou Alicinu partu bylo, že byli držgrešle,
jakkoli na kostel přispívali značnými částkami. Ten ale vypadal pořád stejně
starožitně a sešle, protože páter Šustr investoval převážnou část příjmu farnosti do
lihovarnictví. Šustr se tím přičinil o zázrak bezmála okresního formátu. Slabomyslné babě Januškové spadl na hlavu místní obrovitý černý kocour Péťa, když se při lovu
holubů pokusil ztéci shnilou střechu svatostánku. Střešní krytina se pod ním
zahoupala, kocour se vyděsil, ztratil rovnováhu a padal přímo před zadní vchod do
chrámu. Když se mu podařilo ve vzduchu obrátit na všechny čtyři, spatřil pod sebou
sice stařenu zametající listí, ale už to nevybral. Dopadl na bábu jako atomovka na
Nagasaki; dopadl Januškové přímo za krk a zaryl se drápy i do jejích zad. Verze
Januškové pak byla, že se poprala s ďáblem v kocouří podobě, který na ni spadl,
když se nebesa otevřela. Pak, když Satan uviděl křížek, zcepeněl a pohltilo ho samo
peklo. Kocoura nepohltilo peklo. Lekl se babizny, která pod ním vyvstala místo
trávníku, neudržel se, spadl na záda a na chvíli omdlel. Pak se po svahu skutálel do
kostelní žumpy, kterou hovnocucáři ráno zapomněli zavřít. Baba Janušková pak
dlouho velebila Pána, který ji zachránil před mocnostmi pekelnými. "Taková svině
špinavá a veliká to byla! Plameny mu šlehaly z oslintaný huby. Vypadal jako ten...
vetřelec z televize!" nechala se babi slyšet v oddělení důchodkyň o nedělní
bohoslužbě. "Mávám mu krucifixem před huboj... pak se odevříla zem a zajel do
pekla... fuj tajxl!" Skutečnost byla taková, že jestli byl její anděl strážný po ruce, tak ji
po celou dobu nechránil před Belzebubem, ale před horším průserem. Mohla
spadnout do jámy plné hoven, protože se kolem ní motala posledních čtyřicet minut.
Kocour samozřejmě nezcepeněl, protože kočky mají, jak je známo, devět životů a
jdou zabít velmi těžko. Jenom nemohl dva týdny mezi micky, protože smrděl jako
záchodová štětka.
Pohani, smutně následováni křesťanskou obcí, teď stavěli dům pro místního
Nerona, majitele autobazaru inženýra Lukáška, scestovalého to mladého muže
měnícího milenky jako Schumacher pneumatiky. Ten, netuše, že mu může spadnout
barák při souloži na hlavu, se navíc zdráhal dát kostelu starou ojetou Škodu 1203,
kterou už stejně nikdo nechtěl koupit.
"Ať vám ji nadělí Pánbůh, vy sračko. Doslechl jsem se, že jste si na mě otvíral
svou nevymáchanou hubu v kostele... A vypadněte, nebo na vás vypustím své
nevěřící psy. Jsou to dobrmani," řekl páterovi Šustrovi, jenž přišel orodovat za místní
paradezantně mongoloidní jednotku Jana Pavla II. Ne že by všichni křesťané v
městečku byli pitomci, naopak, ale výkvět, kterým se obklopovala rodina manželky
Arnošta, byl znám svou uprděností. Pravdou bylo i to, že menšina pohodářů jezdila
na mši ke konkurenci.
Pan Lukášek měl pravdu. Minulou neděli se skutečně Šustr dotkl promiskuity majitele autobazaru, a to neměl dělat. Bylo to nejen netaktní, ale i nevkusné.
Kostelník to pověděl starostovi, starosta ve vinárně číšníkovi a pingl všem, co potkal.
Zájem dámské polovice městečka o Lukáška vzrostl o dvě stě procent. Teď opravdu
hrozilo, že se usouloží k smrti. A pak že je úloha církve v moderní struktuře
společenského zřízení mizivá. První se obchodníkovi nabídla ztepilá, sexuchtivá a
dobře vybavená devatenáctiletá servírka Dáša, která trvala na tom, že to musí zkusit
ve zmíněné dvanáctsettrojce. A tak se také stalo. Dvanáctsettrojka byla po
prosouložené noci zralá na satanistickou zádušní mši, a ne pro vysvěcení a službu
místním věřícím.
"Nemáme čím svážet děti v zimě do kostela," vysvětloval páter. "Chudinkám
malým mrznou tlapinky... nebožátka maličký."
"Když je budete svážet vy, tak jsou v prdeli na věži, kde serou papeži, a stavy
křesťanů v zemi české rapidně klesnou," suše odtušil inženýr. "To jim rovnou kupte
gilotinu, španělské botičky nebo plynovou komoru, budou to mít rychlejší a ušetříte,
benzín je drahý. Věčně z vás táhne jako ze sudu a stejně určitě nemáte řidičák."
"Když můžu vést naši farnost, zvládnu i Škodu 1203. Ježíš mě povede a Jan
Pavel II. nám přispěje na benzín."
"Možná máte pravdu," usmál se Lukášek. "Vést vaši farnost musí být fuška.
Raději bych vedl pavilon nebezpečných v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Taková
sbírka magorů se těžko hledá."
"Pánbůh všechno vidí a tvrdou rukou ztrestá tvoji pýchu a hamižnost," skučel
Šustr, "někteří moji bratři od slunka východu do slunka západu dřou na tvé stavbě,
synku. Jako v Egyptě za Mojžíše... A já ve své dobrotě, já jsem se rozhodl, že po
smrti věnuji své tělo na vědecké účely a výtěžek připadne farnosti. Ale teď nemáme...
Můj mozek bude v lihu a medici se na něm budou učit, kde je levá a kde je pravá
hemisféra," navázal bez jakékoli bližší souvislosti.
"Vaši bratři, ač křesťané, určitě pobírají nekřesťanskou mzdu, protože účty za
stavbu mého malého domečku jsou strašlivé a minulý týden tu zřejmě ukradli tři pytle
cementu," nedal se podnikatel. "Divím se, jak se může stavební Titanic Arnošta
Zelenky udržet nad vodou... tedy pokud vaši bratři nekradou na stavbě konkurenci z
řad svědků Jehovových a nenosí to panu Zelenkovi do skladu. A co se týče vašeho
mozku, ten už v lihu je asi deset let, tudíž není potřeba ho do něj nakládat..."
"To je řečí pro trošku cementu, každý přece žije z toho, co dělá," plkal fráter. "To
stojí i v Bibli. Bratr Emil má osm dětí, jeden plat a potřeboval si zabetonovat sloupky na plot."
"Nahlaste mi předem, pane Šustr, kdy zmizí lešenářské trubky a kolik pletiva
mám přikoupit za vlastní, aby se stoupenec kardinála vlkodlaka nažral a kozy zůstaly
alespoň některým mým přítelkyním. A bratr Emil by měl zabetonovat manželku ve
spíži nebo v místě, kde nechal tesař díru, aby se už nemnožil. Dělám to samé co on
dvakrát za rok nejméně dvacetkrát týdně, dětí nemaje... tedy, alespoň tuším," dodal
potichu. "Kdo krade jako vaši farníci a souloží jako já, samozřejmě přijde do pekla.
Bohužel tam půjdu i s vámi, protože chlastáte jako velbloud po přechodu Sinaje, a to
i během svátků Vánočních. Viděl jsem vás po půlnoční, motal jste se a blil jako zvíře,
když jste šel nahoru na faru okolo Božích muk. Proti alkoholismu nic nemám, sám se
dokáži naprat jako zvíře, ale jde o formu. Já jsem estét..."
"Je mi o Vánocích smutno, dětí nemaje – rodina mi dávno pomřela," zkusil
zahrát na neexistující soucitnou strunu páně Lukáška.
"Ještě toho trošku, vaše děti... A být vaší rodinou, také raději pomřu," děsil se
obchodník s paštikami. "Auto vám mohu prodat, za co jsem ho koupil, abyste neřekl,
že nepomohu. Dejte mi tři tisíce, ale musíte si ho vykropit svěcenou vodou, souložilo
se v něm. Dneska v noci!"
"Pff, lakota a ještě prase! Kam ten svět spěje," odfoukl si kněz, kráčeje do
bezpečí svého kutlochu za chrámovou lodí. "To je toho pro jednu dvanáctsettrojku, to
matka Tereza... To byly skutky! Zachránila celou Afriku... Dala by nám tři
dvanáctsettrojky – možná i Tranzita..."
"Dám vám ji zadarmo, aby byl od vás pokoj, a ještě vám ji zvenku trochu
umeju," uchechtl se Lukášek, "ale možná v ní ještě někde narazíte na použité
šprcky."
Inženýr Petr Lukášek se rozhlédl po provozovně. Všechno fungovalo, tak jak
mělo. Musí se jet do města vysprchovat, v deset dopoledne má na stavbě schůzku s
Arnoštem Zelenkou. Chtěl by bydlet už letos, musí to nějak popohnat. "Nejspíš mu
doporučím nějakou solidní ojetinu za velmi přijatelnou cenu," rozhodl se. Lukášek
nebyl lidumil, byl dobrý a tvrdý obchodník. Nasedl do svého červeného BMW,
nastartoval a po pěti vteřinách už jel osmdesát. "Byla moc pěkná," zhodnotil si nahlas
noční obcování s Dášou. "Moc nemluvila... to je dobrý, musíme to zopakovat..."
Na stavbě jeho skrovné rezidence bylo rušno. Zedníci rozebírali včerejší
fotbalový zápas s Belgií a netvářili se moc nadšeně, protože měli úděsnou kocovinu.
Většinu z nich vyplísnily manželky za to, že se ožrali jako prasata, protože "naši" prohráli 1:0. Křesťanská část osazenstva zase byla ubita povinnostmi a
nadpočetností svých rodin, jejichž příslušníci se každou neděli scházeli, aby pomluvili
členy, kteří se nedostavili. Pondělí prostě nesvědčilo nikomu.
Inženýr Zelenka čekal jen asi deset minut. Arnošt se vysoukal ze svého
Formana, kterého si pořídil už na vysoké. V pravé ruce držel diplomatku a na
igelitovou tašku se zbraní hromadného ničení dočista zapomněl. Bin Ládin by se o
tašku popral s Jásirem Arafatem a Chomejním, kdyby znali složení karbanátků. Ale to
obchodník s auty netušil, bál se spíš, aby mu někdo z příbuzenstva Arnošta a Alice
neobešel BMW s klíčem nebo rovnou s krumpáčem. Chtěl prostě pryč, protože
křesťanská parta hic na stavbě vyváděla hrozné věci a pletla se, do čeho neměla.
"Vlastně taky pácháme smrtelný hřích," sděloval senior Jarda bratrům. "Stavíme
bazén, ve kterym se bude určitě páchat cizoložství. Hrozný věci se tu budou určitě
dít... těch svedených, zprzněných a opuštěných dívek! Nejdřív je opije a pak..."
"Jasně, ale na ty vaše škatule," pomyslel si Lukášek, "bych nesáhl ani klackem
od hovna. Honem pryč! A... holky chtěj bejt svedený a opuštěný..." Doufal, že na
brigádu potomků svatého Františka z Assisi spadne nákladní výtah nebo alespoň
deprese a podřežou si v koupelně žíly. Ale to u pravověrných nehrozí. Jsou veselí od
slunka do slunka, a dokud je nepřejede parní válec, Pánbůh je miluje a opatruje.
Oba vysokoškoláci měli rozdílné zájmy, ale respektovali se. Koneckonců Arnošt
byl celkem úspěšný podnikatel i přes své eskapády s rodinou a Alicí. Občas se
potkali i v hospodě "U Sokolovny", kam Arnošt jednou či dvakrát týdně směl.
"Vykašli chvíli na práci, zvu tě na oběd, tady jsem to už zkouknul," podal mu
ruku Petr. "Kdy myslíš, že to bude k nastěhování?"
"Tady ne! Dobrá, nechám auto tady, hodíš mě pak na stavbu?" okamžitě
zareagoval stavitel, který se na příbuzenstvo už dál nehodlal dívat. Vzal si jenom
mobil a tašku s lejstry. Dneska si dá i pivo, když je Alice pryč. K čertu s Alicí, stejně
se rozvede, i když to možná odnesou děti. Rozjeli se s Lukáškem tam, kde obsluhuje
věčně a vděčně nabízející se zboží. Servírka Dáša měla opět službu a obchodník se
těšil.
Oběd se protáhl, protože v lokálu si k nim přisedl vedoucí kulturního odboru
PhDr. Alois Voříšek, který už měl v sobě litr a půl Veltlínu, protože mu do jeho
neutuchajícího pracovního úsilí vpadly narozeniny. Arnošt se sice chvíli zdráhal, ale
po páté plzni už se nechal zlomit i na ferneta. Žaludeční likér mu definitivně udělal
dobře po těle i na duši, a proto panáky otočil. Po necelých dvou hodinách všichni tři pánové řvali jako tygři a vidina toho, že budou pokračovat v pracovním procesu, se
rozplynula. Pracovní doba na radnici mezitím skončila a do šenku přitáhla sekretářka
starosty Ilona s knihovnicí Petrou.
"To je naše parta, to je naše Petra," vyřvával kulturní pracovník všeobecně
známý reklamní slogan, propagující kuřivo nevalné kvality. Nenadálá oslava
narozenin se pomalu měnila v divoký večírek a personál za barem si mnul ruce.
"Příšery se sešly a zřejmě se ožerou, vůbec jim nevadí, že je pondělí," usmíval
se pingl Radek, čistě zasviněný popelník.
"Taky dobře, hlavně, že jim všechno funguje, tak jak má," podotkla servírka
Dáša, myslíc na noční jízdu s Lukáškem, a uhladila si naprosto zbytečně sukni, která
byla jako vždy v bezvadném stavu. "Víc takových je třeba. Zaslechla jsem, že se
Zelenka chce nechat rozvést. To přece nemůže, když je u nich," ukázala významně
nahoru.
"Může cokoli, všemohoucí už přežil horší věci, když přestane bejt divnej, možná
si od něj nechám opravit i verandu," nechal se slyšet Radek. "On udělá útratu nám,
my jemu... lidi si musej navzájem pomáhat, to říkal náš tatínek."
"Ta jeho hydra to nepřežije. Ani jednou k nám nezašla, ani na kafe..."
"Jen nech bejt! Aby ho neutlouklo lopatama její příbuzenstvo. Víš jak
prapodivně zahynul manžel tý pánbíčkářky z Pražský ulice. Říkali, že spadnul ze
schodů; taky si podal žádost o rozvod... Bylo to celý divný, jak ho na pohřbu chválili
jako příkladnýho katolíka. Poslední dobou moc příkladnej nebyl. Když tu byl dva dny
před tou nehodou, vypil půl litru kořalky, litr vína a pak odešel do Cindy." Cindy byl
místní erotický pub, jinak řečeno bordel. V Cindy bylo moc dobře...
"Že má pěknou prdelku?" ptal se švidrajícího referenta Lukášek. "Asi jsem se
zamiloval. Nejspíš to nebude láska křesťanská ani moc trvalá, ale zatím je to
intenzivní."
"Umrdáš se k smrti a nemáš komu odkázat servis ani bazar," smál se kulturní
pracovník, potáceje se k záchodu. "Ale to je dobře, na co se šetřit..." dodal. Na stůl
přistály další fernety a rádio Impuls už popáté předkládalo Šu šů šů Zuzany
Norisové... Všichni byli nadmíru spokojeni a nehodlali jen tak odejít domů.
Když se Arnošt Zelenka neobjevil ani před koncem pracovní doby, nic se
nestalo. Velení jako vždy převzal mistr Šulc a ten právě zavelel padla. Část
pracujících se chystala do Sokolovny, kde hodlali provést důkladné zhodnocení
včerejšího blbého fotbalového zápasu Čechy – Belgie, a ostatní chtěli jít prostě domů. Když Šulc přeparkovával Zelenkova Formana, mohl si všimnout, že těsně
před koncem šichty zmizela igelitka s karbanátky. Leoš, nejmladší z Aliciných bratrů,
je ztopil. Karboše byly potupně a postupně sežrány katolickou komunitou cestou k
domovům.
"Zkazily by se, určitě by se zkazily, že?" šťouchal loktem Leoš do svého švagra
Honzy. "A ten zmetek si nezaslouží naši Alici, natož takový karbanátky."
"Možná už zkažený byly, mně je ňák divně," třel si pupek Honza a již po
několikáté se pokusil říhnout si. "Nějak divně se to ve mně vaří..."
Jejich spolubratr Jaroslav byl z party nejstarší. Loni mu bylo už padesát, měl
nemocný žlučník a od života ani od svého skomírajícího manželství už nečekal nic.
Jídlo bylo po jeho Škodě 120 jeho jediným koníčkem. Nenáviděl postní období,
během kterých ho manželka Věra sledovala, jestli nekonzumuje něco, co nemá. "Je
pátek a v pátek se nepřežíráme jako pohani... je ryba!" odháněla ho pravidelně od
mrazáku, ve kterém dlely jitrnice a jelita od zabijačky. "Karbanátky nejsou dobrý na
noc, manželka a doktor mi je zakázali, ale když se tak připletly do cesty," přemítal.
Toho jediného Arnošt litoval, protože měl za ženu bestii, která mu pořádně nedala už
nejmíň dvacet let. Když zjistila, že Jarda nemůže mít děti, adoptovali je, a aby mu to
osladila, oddělila ložnice. "Neměli sme Arnoštovi lízt do auta, koneckonců je to náš
zaměstnavatel," podrbal se za uchem a nakopl dlažební kostku, až zařinčela o
přilehlou popelnici. Rána se vrátila odrazem od zdi u fotbalového hřiště, za kterým se
ve tmě rýsovaly topoly.
"Kterej kretén... ožralové posraný!" zaznělo z nejbližšího domu. "Kvůli vám budu
muset zase jít v tejdnu ke zpovědi..."
"Tak čau, kluci, jsem doma," zarazil se Jarda, když si uvědomil, že kanálie,
které proletěly ulicí rychleji než nešťastná kostka, vypustila z nevymáchané huby
jeho stará tchyně. Matka Jardovy manželky vypadala, jako kdyby pamatovala stavbu
Babylonské věže. Všichni se raději co nejrychleji rozešli, Jardova tchyně byla pěkná
semetrika.
Alkoholicko-úřednicko-podnikatelská úderná jednotka pod velením Lukáška
mezitím přijala do svého středu dalšího kumpána. Byl jím místní praktický lékař a
kvartální kořalečník MUDr. Rostislav Cerman. Toho promptně přivolal Petr Lukášek
mobilním telefonem, do nějž řekl jedinou větu: "Kalíme u Dáši, a až tu všechno
vypijeme nebo nás vyhoděj, tak pudem nejspíš do Cindy... nezlob, Lojza slaví
narozeniny. " Cerman byl spořádaný muž a živitel rodiny, ale když si uvědomil, že žena je v lázních, dcera na koleji v Praze a následující den ordinuje až od jedné
odpoledne, vyrazil. Navíc šlo o oslavu narozenin. Aby zvětšil svou žízeň a rychle
dohnal podnapilé kolegy, cestou si opakoval: "Je mi tak smutno... mně je tak šíleně
smutno... mně nádo stakána vódky íli fernéta balšóvo –" Doktor Cerman měl ruské
předky a miloval vodku; také večírky.
V jednu hodinu v noci se už podařilo vypečené společnosti vypudit z lokálu
normální klientelu a přidal se i personál. Arnoštovi, který se opětovně pochlubil tím,
že se rozvede, přisedla na klín brýlatá knihovnice Petra. Ta byla v městysi proslulá
tím, že nedala tomu, kdo si neřekl. Arnošta ještě neměla a mezeru ve vzdělání
hodlala vyplnit. Známí o Petře věděli jen, že se přistěhovala z Prahy, kde zastávala
nějakou vysokou manažerskou funkci v šoubyznysu. Po jakémsi skandálu
sexuálního ražení musela opustit místo. Neobsazený a špatně placený úřad
knihovnice byl pro ni spásou. Navíc jí město nabídlo byt, protože nemohli do
knihovny nikoho sehnat. Zlí jazykové sice tvrdili, že si byt poctivě vysouložila, ale kdo
jsi bez viny, hoď první kamenem. Bylo jí třicet pět, vypadala o deset let mladší a
výplatní páska ji nezajímala. Za dobu zdejšího působení se vypracovala jako
poměrně úspěšná spisovatelka, a jak se říká, měla to na háku.
"Jak si to uděláš, takový to máš..." řvala mužská část jako o život vlastní verzi
populární písně skupiny Chinaski. Mezitím se Dáša s Petrou rozhodli, že zatančí
oslavenci na stole. Číšník Radek si poblil barpult a posléze usnul ve skladu. Dvojici
dam se podařilo smést botičkami přebytečné sklo, když vtom se do vinárny vpotácel
jako křída bílý Leoš.
"Nějaká svině nás nejspíš chce zabít. Brácha už skoro nedejchá, švára a
ostatní od nás taky," sípal a držel se střídavě za břicho a za hrudník. "Pogrom na
křesťany! Prej je tu doktor..."
"Doktor tu je, ale nevypadá, že by dneska mohl ještě někoho ošetřovat," smál
se Lukášek a doléval si z láhve fernet, "ale pitvu by možná ještě zvládl."
"Hovno pogrom," naštval se zlitý doktor, protože mu někdo opět pokazil večírek.
"Co jste sežrali? Naposledy když jste byli u mě v ordinaci, tak to byly pekelně
zaražený prdy a otrava botulinem, protože v marketu Ústí zlevnili prošlou čočku a
shnilé klobásy; ostatně nic by se vám nestalo, kdybyste toho nesnědli kila, křesťané
by měli být vzorem střídmosti, a ne se řídit heslem ‘Zadarmo sežeru i to, co nežeru‘.
Volali jste sanitku?"
"Nemůžeme! Telecom jsme zrušili, bouda je na kartu, bráchovi došel kredit a já si ho nekoupil, abych zbytečně neplejtval... – Mně je tak špatně..." zakvílel.
"Krétská 19, Pražská 2... pravděpodobně Luční 56," diktoval Arnošt, kterému
svitlo, že to jsou všechno adresy jeho rodiny...
Sanitka přivolaná obšourníkem Lukáškem odvezla Leoše, který mezitím ztratil
vědomí, a další následovaly, kam měly. Tým lékařů se snažil, ale marně. Karbanátky
byly tak naimpregnované, že nikdo nepřežil.
Ráno se Lukášek probudil a hlava ho bolela jako střep. "Ta mrcha!" ulevil si,
když si uvědomil, že obětí měl být on. Překvapilo ho to. "Že zašla tak daleko. Budu
muset zavolat na policii, aby technici zajistili Favorita... někde je určitě úlomek
karbanátku. A najít si pořádnou ženskou," pomyslel si, když se blížil k policejní
služebně. "Ne, pořádnou už jsem měl, ty si ničeho neváží... už stačí!" zasmál se pro
sebe. Nejspíš pozve knihovnici na panáka.
"Máme nový auto, tati?" divil se Arnošt junior, když otec před garáží vystoupil ze
stříbrné Laguny. "Zavolám bráchu..." Uplynul rok a v přilehlém sadu začaly rozkvétat
třešně. Zelenkovic dům měl novou fasádu a Arnošt Zelenka také. Slušelo mu to.
"Poslední rok se nám daří, letos v zimě máme čas a pojedeme na dovolenou na
Slovensko – do Tater; potřebujeme nový vůz."
"Kdy se vrátí maminka z toho soustředění ve Vatikánu, přijede někdy?"
"Asi ne, má moc práce se studiem, to, co teď děláme my spolu, pro ni není.
Tohle je teta Petra, děláme spolu ve firmě. Pracovala u nás v knihovně, ale občas
nám teď i uvaří oběd..." Nebude dětem přece vysvětlovat, že matčin Vatikán je v
ženské věznici v Praze – Ruzyni.