Vlákno názorů k článku Komiks: opravdová tragédie od ja - posledni
-
Článek je starý, nové názory již nelze přidávat.
-
uchyla (neregistrovaný)
Josef kráčel na vlak.
V kapse měl obálku se svou týdenní mzdou. Náladu měl veselou a slavnostní. Josef byl velmi maličký člověk, protože od dětství těžce pracoval a neměl moc co jíst.
Josef byl oblečen v ošoupané a špatně padnoucí šaty, umolousaně šedivé barvy, své sváteční. Na nohou měl normální pracovní škrpály, avšak vyleštěné, které škobrtavě táhl po zemi, jako by mu byly příliš těžké. Měl rudě kostkovanou opranou košili a tmavomodrou kravatu, zmačkanou do jakéhosi téměř provázku. Na šišaté hlavě mu seděl černý klobouček se sojčím pírkem, výrazně nedostatečné velikosti.
Koupil si ho kdysi kvůli tomu pírku a malý rozměr bral jako nutnou nepříjemnost spojenou s dosažením vlastního cíle. Jeho větrem ošlehaná tvář byla složena do spousty vrásek, jako by ji někdo vystřihl z papíru, zmačkal a sežmolil do kuličky a pak opět roztáhl.
Kolem huby, na bradě a na tvářích byl modravě vyholen, ale na krku měl po straně ostrůvek dosti dlouhých chlupů. Jeho oči byly modré, malé a zapadlé a dívaly se plaše a tklivě jako oči některých psů. Jeho ruce, zrasované a zrohovatělé prací, obrovské téměř do karikatury, mu mrtvě visely po stranách, jak rázoval po silnici, a kývaly se jen pasivně. Zblízka dosti výrazně smrděl hnojem.
Jeho věk byl absolutně neurčitý. Měřit mohl stěží sto padesát centimetrů; ve skutečnosti měl něco málo pod. Dostihnuv nádražíčka, kde se procházely slepice a z traverzy pod stříškou visely koše s květinami, přistoupil Josef k pokladně a zakoupil lístek třetí třídy do blízkého města.
Svou žádost pronesl tak huhlavě, že se ho úředník musel zeptat, co říká. Koupil si lístek zpáteční.
Ve vlaku stál Josef na chodbě u okénka, vyhlížel z něj a vykláněl se chvílemi ven zvláštním, těžko popsatelným toporným způsobem, přičemž vystrkoval vyhublou záď a podlamoval se v kolenou.
Lopatovitou rukou kynul občas lidem a kravám, které míjel, a potěšeně se šklebil.
Je těžko si představit, jak asi se mu jevil míjející svět, ale zdá se, že nechybíme, budeme-li míti za to, že se jaksi podobal barevné, toporné a naivní dětské kresbě.
Jak se tak šklebil a mával, jak se kývavě vykláněl, zdálo se téměř zřejmým, že v jeho očích má slunce usměvavý obličej a že z komínů stoupá dým ve formě péra z matrace, a to z každého pod jiným úhlem. Lidé jako by měli hrábě místo rukou, a krávy, psi a slepice jako by se nelišili relativní velikostí, dosahujíce všichni lidem až po ramena.
Nad Josefovým světem, a zvláště onoho letního jitra, se vznášelo štěstí pestré a sladké nevědomosti o příšernostech této existence.
Vlak konečně zastavil ve městě a Josef z něj vylezl, otáčeje se tváří proti směru jízdy. Stanul na nástupišti a potěšeně se rozhlížel. Poté zamířil do nádražní restaurace, kde si zakoupil půllitr piva. Posadil se s pivem ke kulatému stolečku před vlastní slují hospody a toporně a důstojně upíjel jako šafář. Přitom se díval na mašinky.
Dopiv, utřel si po způsobu šafáře hubu rukávem, popotáhl si kalhoty a vykročil. .
Ulice byla dlouhá a Josef se díval na sebe, jak se zrcadlí ve výkladních skříních, a připadal si důležitý. Nebe bylo modré, sem tam po něm lezly kučeravé mráčky a slunce příjemně svítilo.
O něco později rázoval již důstojně hlubokým parkem, kadeřavým slastnou zelení. Sváteční lidé se začínali trousit a pomalu již i hrnout.
V pavilónku s plechovou vlajkou na vrcholu vyhrávala vojenská hudba. Bodré a lunární m-camcam, hm-camcam se zdálo vyjadřovat podstatu Josefovu, jak tak kráčel poněkud houpavě a v kolenou podlomeně, maje na hlavě jakoby poscvrklý tralalas temné barvy. Zároveň se hudba zdála vyjadřovat i jeho tupě veselou náladu. Josef prošel parkem v poměrně krátkém čase, ačkoliv chvíli zevloval na labutě v rybníčku a zdržel se koupí a pitím dalšího piva od pojízdného, motorizovaného šenkýře.
Konečně spatřil bránu a téměř radostně poskočil.
Zakoupil lístek, prošel kovovým otáčidlem a vykročil dále.
Nezastavoval se, kráčel pevně za svým cílem.
Jeho duše letěla vstříc kýženému setkání.
Los ve své ohradě nabral vzduch do nozder a zafrkal, jakmile se Josef vynořil ze záhybu cesty. Přihnal se k ohradě, otíral se o ni, tiskl nos k pletivu a funěl. Josef se potěšeně šklebil. Prostrčil buřtovité prsty pletivem a škrábal divného nosatého jelena na čele.
Cosi žbrblaje kráčel, sledován sudokopytníkem, k rohu ohrady, kde jakési keře prorůstaly pletivem na druhou stranu, takže ho dosti skrývaly obecenstvu, kdyby se nějaké vynořilo. Ohrada s losem byla stranou, málokdo o ní věděl, lidé se většinou hrnuli po hlavnějších cestách.
Jak vylíčit další vývoj?
Josef, rozhlédnuv se nejprve, začal do ohrady močit.
Los, milovník soli jako všichni býložravci, počal chlemtat, ale pak se přiblížil přímo ke zdroji. (Kromě toho ukázal nejnovější výzkum, že býložravci lížou moč pravidelně, neboť ureu v ní obsaženou potřebují ke trávení.)
Josef se chytil pletiva a rytmicky se prohýbal. Los nakonec spolykal i další proud. Josef poté odpochodoval do zahradní restaurace a dal si další pivo a ještě další.
O ostatní zvířata neměl zájem, ale ještě asi třikrát či čtyřikrát se odebral k ohradě s losem.
Jednou se musel vrátit s nepořízenou, protože u losa bylo několik návštěvníků, kteří dlouho neodcházeli, ale podvakrát či potřikrát uspěl.
Chytřejší člověk by se bál, protože by si uvědomoval nebezpečí odhalení. Ale ne Josef. Naštěstí to nikdy netrvalo příliš dlouho. Zatím měl pořád podivuhodné štěstí, že si ho nikdo nevšiml.
Tak, s pivem a losem, uplynul Josefovi příjemně sváteční den.
Odpoledne pocítil hlad, i vyndal z kapsy dva tlusté rafáky chleba, spojené sádlem, v novinách zabalené, a zvolna pojedl, ukrajuje si hrubá sousta křivákem.
Popíjel pilně.
Když se slunce začalo sklánět a u brány v zoologické zahradě zvonili na návštěvníky, odebíral se i Josef zvolna zpět – ke bráně, přes park, dlouhou ulici a k nádraží. Trochu se motal, ale protože jinak se choval klidně, nikdo si ho nevšímal.
Na tváři měl výraz nerušeného blaha.
Svou týdenní mzdu již skoro utratil za dopravu, vstupné a pivo, ještě že si koupil zpáteční lístek již při odjezdu do města.
Zbylo mu takhle stěží na velmi skromné jídlo přes týden. Ale Josefovi to stačilo.
Josef žil tímto způsobem již delší dobu.
Nikdy neměl zájem o ženy ani o muže, ani o děti. Přitahovala ho pouze větší kopytnatá zvířata, a to bez rozdílu pohlaví.
Proč, to nikdo neví.
Jeho bratr, který s ním dříve býval ve dvoře a který byl nyní poddůstojníkem z povolání (Josefa, na vojně nechtěli – měl pod míru), se snažil dost, aby ho to odnaučil.
Několikrát Josefa ošklivě ztloukl – však také musel často všelicos ututlávat –, a ten plakal a naříkal, že už ho to přešlo, ale ovšem nepřešlo.
Bylo to totiž stejné, jako kdyby normálnímu chlapovi zakazovali ženské. Bratr ho také jednou dvakrát vzal do levnějšího hambince v mylné, i když běžné představě, že Josef to dělá z nedostatku jiných možností a že se snad naučí od doroty, a dá pokoj. Ale Josef neměl zájem a uspěl až po dlouhém mechanickém snažení ženštiny. Nikdy neprojevil přání, že půjde zase, a taky nikdy nešel.
Tato věc Josefova bratra mátla a udivovala, jako snad udivuje i vás a jako udivovala mnoho lidí předtím i potom.
Když v roce 1659 byli ve Španělsku upáleni dva sedláci, jeden za to, že „miloval oslici“, a druhý proto, že „ležel se sviní“, projevil nad tím kronikář, padre Jerónimo de Barrio Nuevo, nejkrajnější podiv: Nešlo mu do hlavy, jak to, když přece za pouhý jeden centavo lze najmout až tři ženské po sobě. (Od sedmnáctého století ovšem prostituce i ve Španělsku podražila.) Inu – je to zkrátka taková perverze, ale nikdo na světě neví, jak vzniká, i když si to buď sám namlouvá, nebo aspoň to namlouvá lehkověrným laikům – existují o tom zhruba dvě teorie s odnožemi – jedna pitomější než druháBratr se nakonec dal na vojnu, aby si polepšil, a ponechal hloupého Josefa jeho osudu a jeho hlídání Prozřetelnosti. Ale ten se už naštěstí o zvířata ve dvoře nezajímal.
Měl losa a dojížděl za ním každou neděli. Byl jím zcela zaujat a byl mu věrný. Josef kráčel šeřícím se parkem k nádraží a zpěvavě recitoval píseň Na tý louce zelený jako předškolní dítě, průměrně muzikální, jehož hudební sluch se vyvine až později. Domníval se totiž, že los je zkrátka jelen, protože neuměl číst a podrobnosti si dobře neuvědomoval. S estetickou jednotou stylu nahrazoval v populární trojici víno, ženy a zpěv každý jednotlivý člen něčím jiným.
Substitut středního členu triády byl ovšem absurdně pitvorný, ale jinak nová trojice pivo, los, zpěvavé recitování plnila subjektivně stejný účel.
Josef byl příliš hloupý, aby se pozastavoval nebo trápil nad tím, že je nenormální.
Nikomu nic nedělal, nikomu neškodil a měl, co chtěl.
Losovi nemusel platit nic, vstupné do zoo mu přišlo mnohem laciněji než harapanna, za dorotami by musel stejně vlakem. Od losa nemohl taky nic chytit.
Alternativně: nemusel ho rovněž živit, los se s ním také nehádal, nebuzeroval ho, nedělal mu kapřice, nezakazoval mu pivo, ani by mu nehrál kvůli jiným losům. Nemohl si s ním sice ani popovídat, ale to Josef nepotřeboval.
Kdyby bylo pravda, co by si většina lidí, i takzvaných odborníků, o tomto případě mylně myslela, totiž že to Josef dělal z nedostatku možností normálního způsobu, byla by tato povídka smutná a Josef politováníhodný.
Ale Josef nic jiného nechtěl.
Co si přál, to měl, a jinak si nic jiného nepřál.
Šťastný to muž! -
u všech přidaných komentářů provozovatel ukládá IP (neregistrovaný)
Otec bohů by měl zjistit, kde je náčelníkova dcera
Nejdříve se mě otec té dívky zeptal, jak se jmenuju. Odpověděl jsem mu, že se jmenuju „Otec bohů, který dovede všechno na tomto světě“. Pak mě požádal, abych zjistil, kde je jeho dcera, a abych mu ji přivedl zpátky. Pak prý mi prozradí, kde je můj sběrač palmového vína. Slíbil, že mi řekne, kde je můj sběrač, a to mě velmi potěšilo. Souhlasil jsem tedy s jeho návrhem. Rodiče té dívky nevěděli, kde je, ale dověděli se, že dívka odešla z trhu s kompletním pánem. Jako „Otec bohů, který dovede všechno na tomto světě“ jsem obětoval v noci kozu svému džudžu. Časně ráno jsem si poslal pro čtyřicet soudků palmového vína, a když jsem to všechno vypil, začal jsem pátrat, kam se ta dívka poděla. Toho dne byl právě trh a tam jsem tedy zahájil své pátrání.
Protože jsem měl džudžu, znal jsem všechny lidi na tržišti. Přesně v devět hodin dopoledne tam opět přišel ten kompletní pán, co s ním šla ta dívka. Hned jak jsem ho uviděl, pochopil jsem, že to on je ta záhadná a hrozná nestvůra.
Ta dívka za to nemůže, že šla s panem Lebkou
Myslela, že je to kompletní pán
Nemohl jsem mít té dívce za zlé, že šla s panem Lebkou, jako by to byl kompletní pán. Kdybych byl dívkou, šel bych za ním určitě také třeba na kraj světa. Jsem ovšem muž, ale tím silněji na něho žárlím. Kdyby ten pán šel do boje, nepřítel by ho jistě nezabil. Letci z bombardéru, který se chystá svrhnout pumy na nějaké město, by je při pohledu na něho nesvrhli. A kdyby je přece svrhli, pumy by nevybuchly, dokud by ten pán z města neodešel. A to všechno proto, že ten pán je tak krásný. Když jsem ho tedy zpozoroval na tržišti, jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem ho nespouštěl z očí. Díval jsem se na něho několik hodin a pak jsem odběhl do zapadlého kouta tržiště a proplakal jsem několik minut. Užíral jsem se totiž závistí, proč jsem nebyl stvořen tak krásným, jako tenhle pán. Když jsem si však uvědomil, že je to vlastně pouhá lebka, vzdával jsem díky bohu, že mě stvořil bez takové krásy. Potom jsem se vrátil na tržiště, ale jeho krása mě stále silně přitahovala. a tak když toho dne končili trk a když se všichni rozcházeli po svých, odcházel i tento pán a já jsem šel za ním, abych se dověděl, kde bydlí.
Kde žije pan Lebka a jeho početná rodina
Když jsme ušli asi dvanáct mil od toho města, co se tam konal ten trh, opustil pán pojednou cestu, po které jsme šli, a zabočil do nekonečného pralesa. Šel jsem za ním, ale chtěl jsem, aby si nepovšiml toho, že ho stopuju. Použil jsem tedy jednoho džudžu a proměnil jsem se v ještěrku a v této podobě jsem ho sledoval. Když jsme však urazili aspoň pětadvacet mil tím nekonečným pralesem, začal si vytrhávat všechny údy, vracel je majitelům a platil za ně nájemné.
Pak jsme spolu ušli ještě dalších padesát mil pralesem, až došel ke svému domu; vešel dovnitř, ale já jsem vešel s ním, vždyť jsem byl přece ještěrkou. První, co udělal, když vlezl do díry (domů), bylo, že šel rovnou tam, co byla ta dívka, a tak jsem uviděl, jak tam ta dívka sedí na žabákovi a má na krku přivázanou jednu mušli a nějaký Lebka jí stojí za zády a dívá se na ni. Když potom viděl (pán), že tam ta dívka je, šel dozadu, kde pracuje celá jeho rodina.
Náš člověk v Lebkovic domě se dává do práce
Když jsem tu dívku uviděl a když ten Lebka, co ji do téhle díry přivedl, neboli ten, co jsem za ním šel z trhu až do téhle díry, zašel dozadu, proměnil jsem se zase v člověka jako předtím. Hned jsem tu dívku oslovil, ale ona mi nemohla vůbec odpovědět, jenom naznačovala, že je to s ní vážné. Ten Lebka, co ji s píšťalkou hlídal, si zrovna zdříml.
Když jsem té dívce pomohl, aby vstala z toho žabáka, co ji na něj posadili, moc jsem se divil, že ta mušle, co jí přivázali na krk, začala v tu ránu podivně chrastit. A když to ten Lebka, co ji hlídal, uslyšel, tak se hned probudil a zapískal na ty druhé, oni se všichni okamžitě přiřítili a seběhli se kolem té dívky a kolem mne. Ale když mě tam uviděli, hned jeden z nich odběhl k jámě, co byla malý kousek odtud plná mušlí. Vytáhl z té jámy jednu mušli a hned se ke mně poklusem vrátil a celá ta tlupa mi tu mušli taky chtěla pověsit na krk. Ale dřív než to mohli udělat, proměnil jsem se ve vzduch, a najednou už mi nemohli přijít ani na stopu a já jsem se přitom na ně koukal. Myslel jsem si, že mušle v té jámě mají čarovnou moc, že když se nějakému člověku pověsí na krk, podlomí mu všechny síly a každého taky rázem oněmí.
Víc než hodinu potom, co jsem se rozplynul do vzduchu, zalezli Lebkové zase dozadu, ale jeden Lebka zůstal tu dívku hlídat.
Když zalezli dozadu.proměnil jsem se zase v člověka jako předtím a sundal jsem tu dívku z toho žabáka, ale hned jak jsem se jí dotkl, začala ta mušle, co ji měla na krku, rámusit nanovo. I kdyby byl někdo třeba čtyři míle daleko, nemusel by moc natahovat uši, aby to uslyšel. Taky ten Lebka, co jí hlídal, hned ten rámus uslyšel a uviděl mě, jak ji sundavám z toho žabáka. Zapískal na ty druhé, co byli zalezlí vzadu.
Hned jak celá Lebkovic rodina uslyšela to jeho pískání, přiřítila se tam. Vylezl jsem z té díry do pralesa, ale dřív než jsem v pralese uběhl sto metrů, vyrazili za mnou a já jsem stále utíkal i s tou dívkou. Jak mě ti Lebkové honili po pralese, kutáleli se po zemi jako balvany a příšerně mručeli. Už by mě byli chytili, ale já jsem viděl, že takhle mě určitě chytí, a tak jsem proměnil dívku v kotě a strčil jsem si jí do kapsy. Sám jsem se pak proměnil v malého ptáčka, kterému by Evropané ve svém jazyce říkali nejspíš „vrabec“.
Tak jsem jim uletěl, ale jak tak letím oblohou, tak ta mušle, co ji pověsili té dívce na krk, pořád chrastila. Snažil jsem se, seč jsem byl, abych to zarazil, ale všechno bylo marné. Když jsem s tou dívkou dorazil domů, proměnil jsem ji zase v dívku a sám jsem se ovšem taky proměnil v muže. Když její otec uviděl, že jsem mu přivedl dceru zpátky, byl nesmírně rád a pravil: „Jsi skutečně Otec bohů, jak jsi mi už říkal.“
I když teď byla dívka doma. přece jen ta mušle, co jí pověsili na krk, nepřestávala chrastit, a dívka sama s nikým nemohla promluvit. Naznačovala jen posunky, jak je ráda, že je doma. Tak jsem tu dívku přivedl, ale s nikým mluvit nemohla, nemohla ani jíst, ani sundat tu mušli z krku, a ten strašný rámus, co ta mušle dělala, nedopřál nikomu, aby si odpočinul nebo oko zamhouřil.
Kupředu za novými úkoly
Tak jsem zkoušel přeříznout provaz, co s ním měla tu mušli přivázanou kolem krku, ale snažil jsem se o to marně. Pokoušel jsem se, jak jsem uměl, odříznout provaz od mušle, a tím jsem aspoň zarazil ten rámus, ale z krku ne a ne jí to sundat.
Když její otec viděl, v čem je ta potíž, ještě jednou mi pěkně poděkoval a znovu opakoval, že když si říkám „Otec bohů, který dovede všechno na tomto světě“, měl bych vlastně skoncovati s tím ostatním. Když to říkal, styděl jsem se, pomyslel jsem si, že když se teď vrátím zpět do té díry Lebkových, tak mě tam možná zabijou. V pralese se vždycky cestuje s rizikem a teď přece nemohu přijít do té díry Lebkových a zeptat se jich, jak se ta mušle odvazuje dívce z krku, aby už konečně mohla mluvit a jíst.
Zpátky k Lebkovům
třetího dne potom, co jsem tu dívku přivedl nazpět do domu jejího otce, vrátil jsem se do nebezpečného pralesa za účelem dalšího pátrání. Když mi k té díře Lebkových zbývala jen asi míle cesty, zahlédl jsem najednou právě toho Lebku, co za ním dívka šla z trhu do díry v rodinném domě Lebkových, když ještě vystupoval jako kompletní pán. Hned jak jsem ho uviděl, proměnil jsem se v ještěrku a vylezl jsem na strom blízko něho.
Stál před rostlinou s dvěma stonky a utrhl z jednoho stonku jeden ze dvou lístků. Držel ten lístek pravou rukou a řekl: „Protože mi tu dívku sebrali, ať už nikdy nepromluví, jestliže jí nedají sníst ten druhý lístek.“ Potom utrhl druhý lístek na vedlejším stonku, držel oba lístky v levé ruce a řekl, že nedají-li ty dva lístky dívce sníst, nikdy se nepodaří uvolnit jí tu mušli, co má na krku, a bude navěky příšerně rámusit.
Když to dořekl, zahodil lístky na tom místě a odskákal pryč. Hned jak odskákal dost daleko ( ještě štěstí, že jsem tam byl u toho, když to všechno dělal, a že jsem viděl, kde ty lístky jeden po druhém zahazoval!), Tak jsem se zase proměnil v člověka jako předtím, šel jsem na to místo, kde oba ty lístky zahodil, sebral jsem je a vrátil jsem se hned domů.
Hned jak jsem se vrátil domů, uvařil jsem oba dva lístky každý zvlášť a dal jsem jí je sníst. K mému velkému překvapení dívka hned začala mluvit. Potom jsem jí dal sníst zase ten druhý lístek, a hned jak ho snědla, mušle, co jí ten Lebka přivázal na krk, se sama uvolnila a v tu chvíli byla tatam. A tak když její otec a matka viděli to úžasné dílo, co jsem pro ně udělal, hned mi přinesli padesát soudků palmového vína a dali mi tu dívku za ženu a taky dva pokoje v tom domě, abychom tam s nimi bydleli. Tak jsem zachránil tu dívku před kompletním pánem z trhu, z něhož se potom vyklubal obyčejný „Lebka“, a ta dívka se tenkrát stala mou ženou. Tak jsem se oženil.
Když jsem si vzal tu dívku za ženu a strávil jsem šest měsíců u rodičů své ženy, vzpomněl jsem si na svého sběrače palmového vína, co umřel v našem městě, už je to hezky dlouho. Tak jsem požádal otce své ženy, aby splnil svůj slib, a aby mi tedy řekl, kde je můj sběrač. Ale on mi řekl, abych ještě nějakou dobu počkal. Věděl totiž, že kdyby mi už teď řekl, kde je, že bych odešel z města a odvedl bych mu dceru. A on se nechtěl se svou dcerou rozloučit.
Strávil jsem v tom městě u něho tři roky a celou tu dobu jsem si čepoval palmové víno sám. To se rozumí, že jsem si nemohl načepovat tolik, abych se napil dosyta; taky moje žena mi pomáhala nosit víno z plantáže do města. Když jsem dovršil tři a půl roku v tom městě, tak koukám, že mé ženě otéká na levé ruce palec, jako by to byla nafukovací vesta. Ale nebolelo ji to. Jednoho dne za mnou přišla na plantáž, kde jsem čepoval palmové víno. Moc jsem se podivil, že když se palcem , co ho měla oteklý, dotkla prstence pichláků na palmě, praskl a uviděli jsme, jak z něho vylézá malý chlapeček. A hned jak ten chlapeček vylezl z toho palce, začal na nás mluvit, jako by mu bylo nejmíň deset.
Během té hodiny vyrostl až do výšky tří stop a několika coulů a hlas měl v té chvíli tak jasný, jako když někdo mlátí ocelovým kladivem do kovadliny. První, co udělal, bylo, že se zeptal své matky: „Víš, jak se jmenuju?“ Matka řekla, že ne, a tak se otočil ke mně a zeptal se mne na totéž a já jsem taky řekl, že ne. Tak nám řekl, že se jmenuje „ZURRJIR“, což znamená syn, ze kterého se snadno může stát něco jiného. Hned když nám řekl, jak se jmenuje, měli jsme pěkně nahnáno kvůli tomu jeho příšernému jménu. A přes tu chvíli, co nám to povídal, popíjel pořád palmové víno, které jsem předtím pro sebe načepoval. Neuteklo ani pět minut, a vytáhl z těch čtyř soudků tři až do dna. Pomyslil jsem si v duchu, jestli bychom pak nemohli to děcko nechat na plantáži a utéct sami do města, protože každý přece viděl, že mé manželce otekl jen palec na levé ruce a že nepočala na správném místě těla jako jiné ženské. Ale hned jak mě to napadlo, vzalo si to dítě poslední soudek palmového vína, nalilo si to víno do hlavy na levé straně až do dna a vydalo se rovnou do města, ale to mu nikdo neukázal cestu, kudy se chodí k městu. Zůstali jsme stát na místě a dívali jsme se, jak jde, a teprve po chvilce jsme se pustili za ním, ale už jsme ho nikde na celé cestě až do města neviděli. K našemu překvapení vešlo dítě rovnou k nám do domu, co v něm bydlíme. Když to dítě přišlo k nám do domu, pěkně pozdravilo každého, koho v domě potkalo, jako by se už dávno znali. Hned si taky řeklo, aby mu dali jídlo, a jedlo; potom šlo do kuchyně a snědlo tam všechno, co tam bylo k snědku.
Ale když ho tam jeden chlapík viděl, jak v kuchyni dojídá zbytky toho, co tam bylo připraveno k večeři pro všechny, řekl mu, aby si šlo po svých. Nešlo. Místo toho se s tím chlapíkem pustilo do rvačky. Tak to naše povedené děťátko nařezalo tomu chlapíkovi, že nevěděl, kudy z té kuchyně ven a jak najít, kde nechal tesař díru. Ale to dítě v té kuchyni bylo pořád!
Když všichni domácí lidé viděli, co dítě tomu chlapíkovi udělalo, všichni se do něho pustili. Jak se s nimi potýkalo, rozbilo tam všecko na kousky, dokonce i všechna domácí zvířata utlouklo a roztrhalo je na cucky, ale všichni dohromady proti němu nic nezmohli. Brzy nato jsme přišli z plantáže domů, a jak nás uvidělo, nechalo té rvačky proti všem, šlo nám pěkně naproti a s námi se vrátilo domů a každému nás ukazovalo a říkalo: „Hele, táta a máma!“ Protože ale snědlo všechno, co bylo připraveno na ten večer k jídlu, dali jsme se do vaření dalšího jídla. Ale když jsme měli sundat jídlo z ohně, hned si je zabavilo pro sebe a pustilo se do něho tak, jak bylo ještě z ohně vařící, dříve než jsme ho mohli zarazit. Snědlo všechno jídlo. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom mu to vzali, ale bylo to marné.
Bylo to na mou duši báječné děťátko! Vždyť i kdyby proti němu bojovalo sto mužů, pustilo by se do nich a řezalo by do nich tak dlouho, dokud by neutekli. Když si sedlo na židli, nemohli jsme ho z ní dostat. Mělo sílu jako Lamželezo a nikdo s ním nehnul. Všecky nás v domě začalo komandovat! Jednou nám nakázalo, abychom celý večer nejedli, podruhé nás zase o půlnoci vyhodilo z domu a jindy nám zase rozkázalo, abychom před ním padli na zem, a nechalo nás tam dobré dvě hodiny.
Protože tohle dítě bylo silnější než kdokoliv jiný v tom městě, obešlo si celé město a podpálilo domy náčelníků toho města, takže lehly popelem. Ale když lidé z města viděli takovou spoušť a špatné chování, zavolali mě (jeho otce), abychom se poradili, jak bychom ho mohli dostat z města ven. Jednou v noci jsem si vyčíhal, že spí v pokoji, zrovna když byla jedna hodina po půlnoci. Vzal jsem olej a rozlil jsem ho po domě a po střeše, která byla pokryta listím-bylo to přece v období sucha-zavřel jsem všechny dveře a okna, co to povedené děťátko nechalo otevřené, když usnulo, a pak jsem ten dům zapálil. Dříve než se probudilo, hořel dům i stěny plamenem, který mu zabránil, aby uteklo, a tak spolu s domem lehlo popelem.
Když jsme viděli, že dítě lehlo popelem, všichni jsme byli rádi a ve městě zavládl pokoj. Když jsem si uvědomil, že jsem viděl na vlastní oči, jak to dítě shořelo, naléhal jsem na otce své ženy, aby mi řekl, kde je můj sběrač palmového vína, a on mi to tedy řekl. -
zenaaBl (neregistrovaný)
Milý grafomane,
uvědom si, že většina lidí čte Tvůj příspěvek v pracovní době, což je v Tvém případě dosti časově náročné. Víš kolik zaměstnavatelů jsi tím okrald? Apeluji důrazně na Tvé svědomí, abys byl napříště stručnější. Obyčejné "hurá, jsem poslední" bohatě postačí.
Děkuji,
Tvůj čtenář
