Vlákno názorů k článku Komiks: pověra o linuxácích od r- - tu

tu

Ty lajny koksu rozsypaný přímo na stole jsou stylový.

Dobrej remix. Já poruchu osobnosti mám, protože jsem psychopat.

BLEK.u, vím, že už ti to X lidí říkalo. Ale tvůj stav není neléčitelný. Nechápu, proč ses rozhodl věřit zrovna nějaké psycholožce, protože pokud ti nedala naději ona, tak je jen povrchní materialistka. Z toho co píšeš jsem pochopil, že se ti tvůj stav nelíbí a jen těžko se s tím smiřuješ, navíc předpokládám, že ve tvých představách se potkáváš s ženami, máte vztah a všechno normálně funguje. Z toho všeho plyne, že problém je někde jinde. Nikdo přece neříká, že musíš mít holku bez závazků (vpodstatě jen na sex) jak je to v dnešní době moderní. Třeba tu pravou potkáš až ve 40 a pak se vezmete. Třeba by jen stačilo místo vysedávání za kompem, stahováním kdoví čeho a neustálým zoufalým psaním po diskuzích „jsem psychopat“, využít ten čas lepším způsobem, jít mezi lidi, udělat něco neobvyklého co tě posune dál. Nikdy nevíš, koho „náhodou“ potkáš.

Nehulit, Nehonit. Idealisté totiž věří, že honěním měkne mozek.
BLEKU – drž se. Buduj mýtus a legendu.
My Ti věříme a My Tě máme rádi.
Čím by byl Linux bez BLEKA? Nudnýma Woknama? No čím?

Ještě, že nejsu idealista :-) Spíš než měknutí mozku to značí, že je někde něco špatně (říkejme tomu třeba nuda nebo nenaplněnost v životě). Tj. implikace směřuje primárně opačným směrem než píše Lenin. Já ososbně teda věřím, že je tam ekvivalence.
BLEK. je už teď legenda. :-) Ale co na tom pro něho sejde… My máme jeho a za to ho naopládku podporujeme? V tom, aby byl dál BLEK.em ? To mi přijde na jeho úkor trochu sobecké. Pro trochu legrace na Rootu (nikoliv Linuxu jako takovém, kolik z Vás má na ploše BLEK.ovu fotku?). Ale mezi námi, nevěřím, že by si bral k srdci co mu tu kdo píše a řídil se podle toho. Když se rozhodne, tak prostě bude najednou Root bez BLEK.a. Všechno jednou končí a jen na nás jestli budou následovat jen vzpomínky na to co bylo a mohlo být nebo úplně něco nového.
Jinak, Lenine, na to tvoje falešné dilema ti nikdo neskočí… ;-)

Nebojte, nebude následovat, to je volba a cesta každého a nemá smysl vnucovat něco někomu kdo o to nestojí (takže budeme oba navenek předstírat že neexistuje nic jiného než hmota, aspoň do té doby, než si přečtete svůj horoskop nebo se vyhnete pokoji s číslem 13 ) :-) Já jen, že mám špatné zkušenosti s takovými psychology „freudovského“ typu. Dnes je prostě v módě léčit všechno prášky a co vyléčit nejde, to je prostě nevyléčitelné a tečka. Proč se vůbec namáhat snažit se se sebou něco dělat, když nám někdo řekne, že „to nejde“, že? Viz děti, které dříve byly vklidu označeny učitelem jako „hloupé“ se dnes přísně třídí jako dysgrafik, dyslektik, dyskalkulik apod. jen aby na ně byl brán jakýsi ohled. Chápu, že je to rozhodnutí rodičů, jak se pak asi děti cítí že. A „kráva“ bych opravdu nepoužil. ;-) Znamenalo by to, že mám na ni vztek, k čemuž nemám důvod, jen dělala svou práci dle svého přesvědčení…

Věřím diagnóze té psycholožky, protože nikdo jiný ty problémy zdůvodnit nedokázal. Ostatní psychologové se mi snažili namluvit, že mi nic není.

Kdyby mi třeba jiný psycholog řekl „máte komplex méněcennosti“ nebo „máte posttraumatickou stresovou poruchu“, pak bych zvážil, jestli mám spíš tyto problémy nebo poruchu osobnosti. Ale nikdo mi jinou diagnózu nedal, tak nemám mezi čím zvažovat.

Těžko říct o jaké problémy konkrétně se jedná. Můžu vycházet jen z vlastní možná podobné zkušenosti. Chtěl být „normální“, ale zjistil jsem, že to nejde. Neumím se přetvařovat, dělat že o nic nejde a být v čemsi na způsob „nepravdivého“ vztahu. Neměl jsem sex se ženou, i když nefunkční vztahy ano. No a? Jsem proto psychopat? Nemyslím si to. Jak ale pojmenovat ten problém? Do určité doby jsem si říkal, že to vyřeší psycholog, ale pak jsem si uvědomil že ne. Podobně jak to říkáš, ale pravdu mají všichni, zároveň nikdo. Nic mi není, jen to každý má jinak. Někteří lidi jsou trochu víc citliví a upřímní. A když jsou dlouho sami, tak chtějí moc a moc nějaký vztah, tak trochu zatlačí na pilu a náhle zjistí, že to třeba není podle jejich představ a jediné na co se zmůžou je útěk. Tak to zkusí znovu podobným způsobem a situace se opakuje. Začínají si říkat, že něco není v pořádku, až postupně dojdou k závěru, že mají nějaký psychický problém. Kde je teda chyba? Chyba je v přístupu ke vztahu, ve snaze snažit se přijmout egocentrický způsob dnešního života, vztahů bez lásky. Co s tím? To co jsem psal v úplně prvním příspěvku. Nebudu to víc rozepisovat, každý to má jinak (a pak se stejně najdou chytráci, kteří jsou přesvědčeni že jejich normalita je objektivní a nutí ji tobě). Jen jsem chtěl povzbudit.

A neni problem v tomhle:
http://idle.slashdot.org/story/10/07/14/1235220/Given-Truth-the-Misinformed-Believe-Lies-More?art_pos=91&art_pos=91
?
Prijde mi, ze mate svoje zduvodneni, ktere vam nikdo nevyvrati, protoze mu sam verit chcete.

Chybi tam anal a poradny pero zarazeny do prdele.