Většina z vás určitě pochopila, o jakém druhu programů mluvím: mám na mysli dnes již „klasické“ dvoupanelové správce souborů. Pokud si člověk chce vybrat, na konzoli má celkem jasno: tam kraluje Midnight Commander. Pokud však zatoužíte po grafickém správci souborů tohoto typu, je již možností víc. Vyzkoušel jsem jich celkem dost a nyní bych vám chtěl popovídat o tom programu, který mě zaujal natolik, že jsem u něj zůstal. Jmenuje se Tux Commander.
Tux Commander se představuje
Autorem Tux Commanderu je Čech Tomáš Bžatek a program můžete najít na adrese tuxcmd.sourceforge.net. Je k dispozici stabilní verze, vývojová verze a nejaktuálnější snapshot. I nejaktuálnější verze je velmi stabilní: používám ji (0.5.91-testing) již delší dobu a k žádnému pádu ani divnému chování programu nikdy, pokud vím, nedošlo.
Po spuštění programu na vás vykouknou známé dva panely:
Ovládání klávesnicí je standardní pro tento typ „komandérů“: F3 prohlíží soubor, F4 edituje, F5 kopíruje… však to znáte. Tabulátorem se přesouváme z jednoho panelu do druhého, Alt+F7 slouží k hledání souborů, Ctrl+R znovu načítá adresář a klávesy „+“ „-“ a „*“ slouží k výběru více souborů podle zadané masky.
Co umí navíc…
To známe. Potěšila mě však existence další vlastnosti: podpora záložek čili „tabů“. Ty fungují podobně jako třeba ve Firefoxu nebo Opeře: Ctrl+T vytvoří další záložku a pomocí Ctrl+Tab se mezi nimi přepínáme. Můžeme tak mít otevřených více adresářů než jenom dva. Je nutno si však uvědomit, že méně je více: zbytečně velké množství tabů činí situaci nepřehlednou, ale to určitě není chyba programu, ten vám dává svobodu mít tabů hodně nebo málo, jak hrdlo (či mozek?) ráčí. Taby vidíte na mém screenshotu a je tam vidět i uzavírací tlačítko.
Osm souborových manažerů pro Linux
Souborové manažery patří mezi jedny z nejpoužívanějších aplikací vůbec. Podívali jsme se podrobně na to, co je pro Linux k dispozici. Přečtěte si náš test souborových manažerů, kterého se zúčastnilo osm různých produktů. Všechny vám poběží na Linuxu.
Tux Commander umožňuje uložit si oblíbené adresáře, které často chcete navštěvovat a nechcete je pokaždé znovu hledat ve složité adresářové struktuře.
V menu „Soubor“ jsou ještě přítomny položky pro některé méně časté operace jako vytvoření symlinku (má stejnou logiku jako kopírování, pouze místo něj vytvoří v druhém panelu link místo kopie) a editaci symlinku (ta bývá občas velmi užitečná).
Na pravé straně každého panelu je pět „akčních“ tlačítek pro často používané věci: umožňují jít do domovského adresáře (znak „~“), kořenového adresáře systému ( znak „/“), zobrazit menu oblíbených adresářů (znak „*“), přejít v druhém panelu na ten samý adresář (znak „=“) a jít o adresář výš (tady měly být asi dvě tečky, ale já tam vidím prázdné tlačítko…). Dole je příkazová řádka (Ctrl+Enter zde doplňuje jméno vysvíceného souboru), vedle níž je tlačítko na spuštění emulátoru terminálu v daném adresáři.
V nastavení programu není nic překvapivého. Je nutno zadat příkazy pro prohlížení (F3), editaci (F4) souboru a pro spuštění emulátoru terminálu (který emulátor terminálu, s jakými parametry…), barvy použité při výpisu souborů a různé specifické volby, které nebudu blíže rozebírat.
Asociace souborů
Samotnou kapitolou u tohoto typu programů bývají asociace souborů s „jejich“ aplikacemi, tedy co se stane, když „nad“ daným souborem zmáčknu ENTER. Tux Commander používá praktickou, snadno pochopitelnou strukturu: jednotkou pro přiřazení akcí je „typ souboru“: tomu můžeme definovat ikonku, množství jedné nebo více přípon: Například pro typ „obrázek“ to bude ikonka s malířskou paletou a přípony jpg, png, gif, tiff a tak dále. Podívejte se na obrázek:
Pro každý z těchto „typů souboru“ poté můžeme definovat jednu nebo více akcí, tedy jaké programy s jakými argumenty „na nich“ spustíme. Pro obrázky to bude třeba prohlížení v XnView, editace v GIMPu a tak dále. Podívejte se na další screenshot:
Jedna z těchto akcí je výchozí: ta se spustí po stisku ENTER či doubleclicku, ostatní se objeví v kontextovém menu, které zobrazíme pravým klikem na soubor. Jak vidíte na obrázku, je zde „název akce“ a „příkaz“. „Název akce“ je to, co se při pravém kliku v menu objeví, „příkaz“ je příkazová řádka včetně parametrů.
Když jsem s programem začínal pracovat, používal jsem starší verzi 0.70, kde pro „název akce“ byl vágnější termín „popis typu souboru“, což jsem považoval za nepovinný popisek a nechal prázdné. Program však s touto situací nepočítal a špatně uložil konfigurační soubor: napsal jsem proto autorovi, ať tuto zvláštní situaci (kterou samozřejmě nemohl dopředu předvídat) vezme v úvahu: oprava byla hned v další verzi Tux Commandera, políčko se nyní jmenuje „název akce“, což vzbuzuje dojem povinné položky a kurzor na ní hned po zadání nové „akce“ skočí, takže člověk nyní jasně ví, že jej musí vyplnit.
Při pouštění externích programů (F3, F4, terminál, asociace) jsou vždy tři možnosti, jak program spustit: v terminálu (program používá standardní vstup a výstup, nebo curses a podobně), bez terminálu (jde o čistě Xovou aplikaci, která standardní vstup a výstup nepoužívá) a třetí zajímavou vlastností je autodetekce, kdy se Tux Commander pokusí uhodnout, do které z těchto dvou skupin spouštěný program patří.
Závěrem
Tux Commander je napsán v Kylixu. Protože ne všichni uživatelé vlastní toto vývojové prostředí, jsou na domovských stránkách programu kromě zdrojových kódů i přeložené binární balíčky.
Program je stále aktivně vyvíjen. Nyní se pracuje na virtuálních souborových systémech – například možnost „lézt dovnitř“ do zabalených archivů mi zatím chybí, ale pracuje se na ní. S chybami jsem se za cca dva roky, co Tux Commander používám, nesetkal (výše uvedené nedorozumění co se týče asociací za chybu programu nepovažuji), takže můžu tento program doporučit všem, kteří hledají klasický dvoupanelový správce souborů.
ČLÁNKY DO MAILU