Následující text je další částí knihy Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách wiki.root.cz/Main/FreeCulture, kde se i vy můžete do projektu zapojit (překládat, číst, opravovat). Stále hledáme překladatele a korektory! Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly. Text neobsahuje odkazy na poznámkový aparát. Za skvělou práci na překladu kapitoly děkujeme M. Douchovi a rADOnovi.
Kapitola druhá: „Pouhý plagiát“
(Verze z 13. ledna 2008; překlad rADOn, M. Doucha, upravil a doplnil Adam)
V roce 1839 Louis Daguerre vynalezl první praktický způsob, jak vyrobit něco, co bychom dnes nazvali fotografií. Přiléhavě se jim tehdy říkalo „daguerrotypy“. Proces to byl komplikovaný a drahý, a použití se tudíž omezovalo na profesionály a pár zanícených a movitých amatérů. (Dokonce existovala Americká Daguerrova asociace, která se jako všechny podobné asociace podílela na regulaci odvětví omezováním konkurence, aby udržela ceny vysoko.)
I přes vysoké ceny byla poptávka po daguerrotypech značná. To přimělo vynálezce hledat jednodušší a lacinější způsoby, jak vyrábět „automatické obrázky“. William Talbot brzy objevil proces tvorby „negativů“. Ale protože negativy byly skleněné a bylo nutné je uchovávat vlhké, proces zůstával drahý a těžkopádný. V roce 1870 byly vyvinuty suché desky, které usnadnily oddělení procesu pořizování snímku od vyvolávání. Stále se ale jednalo o skleněné desky, a proto proces zůstával mimo dosah většiny amatérů.
Technologický převrat, který umožnil masové použití fotografie, nastal teprve v roce 1888, a to zásluhou jediného muže. George Eastman, sám amatérský fotograf, byl technologií deskové fotografie znechucen. Takříkajíc v záblesku osvícení si uvědomil, že pokud by bylo možné vytvořit pružný film, šlo by ho navinout na vřeteno. Taková role filmu by se dala odděleně poslat na vyvolání, čímž by se výrazně snížila cena fotografie. Eastman předpokládal, že snížením ceny by mohl dramaticky rozšířit řady fotografů.
Eastman proto vyvinul ohebný, emulzí pokrytý papírový film, který se vkládal do malých, jednoduchých fotoaparátů – vznikl Kodak. Reklama zdůrazňovala jeho jednoduchost: „Vy zmáčknete tlačítko a my se postaráme o zbytek“. Jak napsal v „Základech Kodaku“:
„Princip systému Kodak je v oddělení té práce, kterou může při pořizování fotografie zastat kdokoliv, od práce, kterou může provést pouze expert… Vybavíme kohokoliv – muže, ženu či dítě – dostatečně inteligentního, aby podržel krabičku rovně a stiskl tlačítko, nástrojem, který z fotografování zcela odbourává potřebu speciálních zařízení nebo dokonce zvláštních znalostí o tomto umění. Je s ním možné pracovat bez předchozího učení, bez temné komory a chemikálií.“
Za 25 dolarů mohl fotografovat kdokoliv. Fotoaparát, dodávaný s filmem, se po použití vrátil do Eastmanovy továrny, kde byl film vyvolán. Cena fotoaparátu a snadnost jeho použití se samozřejmě s postupem času zlepšila. Svitkový film se tudíž stal základem explozivního rozšíření fotografie. Eastmanův první fotoaparát se začal prodávat roku 1888, o rok později už Kodak vyráběl více než šest tisíc negativů denně. Mezi lety 1888 a 1909, zatímco se průmyslová výroba zvýšila o 4,7 procenta, prodej fotografického vybavení a materiálu se zvedl o 11 procent. Prodeje firmy Eastman Kodak v tomto období vykazovaly průměrný meziroční nárůst přes 17 procent.
Přesto skutečný význam Eastmanova vynálezu nebyl ekonomický, ale společenský. Profesionální fotografie dala lidem možnost nahlédnout do míst, která by jinak nikdy neviděli. Amatérská fotografie jim umožnila zaznamenat jejich vlastní životy způsobem do té doby neuskutečnitelným. Jak píše Brian Coe: „Album fotografií poprvé poskytuje člověku z ulice trvalý záznam o jeho rodině a životě… Poprvé v historii existuje autentický obrazový záznam podoby a aktivit obyčejného člověka pořízený bez [knižních] interpretací a předsudků.“
V tomto směru byly fotoaparát a film Kodaku technologií projevu. I tužka nebo štětec byly samozřejmě technologií projevu. Ale jejich užitečné a efektivní zvládnutí amatéry vyžadovalo léta cvičení. S Kodakem se bylo možné projevit mnohem dříve a snáz. Laťka se snížila. Snobové se ušklíbnou nad „kvalitou“, profesionálové budou zlehčovat důležitost tohoto faktu. Ale podívejte se na dítě hledající nejlepší pohled pro obrázek a budete mít jistou představu o tvořivém prožitku, který Kodak umožnil. Demokratické nástroje daly obyčejným lidem možnost vyjádřit se snadněji, než to do té doby dokázalo cokoliv jiného.
Čeho bylo zapotřebí, aby taková technologie mohla vzkvétat? Eastmanova genialita byla rozhodně podstatnou částí. Ale právní prostředí, v němž Eastmanův vynález vyrůstal, bylo neméně důležité. V samých počátcích historie fotografování stojí řada soudních rozhodnutí, která mohla výrazně změnit směr, kterým se fotografie ubírala. Soudy byly dotázány, zda fotograf, ať už amatér či profesionál, musí mít povolení, než pořídí snímek. Jejich odpověď zněla ne.
Důvod ve prospěch nutnosti povolení budou znít překvapivě povědomě. Fotograf si něco „bral“ od fotografované osoby nebo budovy, oloupil ji o nějakou hodnotu. Někteří si dokonce mysleli, že svému cíli krade duši. Tak jako si Disney nemohl vzít tužky, kterými jeho animátoři kreslili Mickeyho, stejně by fotografům nemělo být dovoleno pořídit snímky považované za cenné.
Argument protistrany byl argument neméně známý. Jistě, možná se tu používá něco cenného. Ale občané by měli mít právo fotografovat alespoň ve veřejných prostorách. (Louis Brandeis, který se později stal soudcem Nejvyššího soudu, si myslel, že pro soukromé prostory by se pravidla měla lišit.) To by mohlo znamenat, že fotograf získává něco za nic. Tak jako si Disney mohl vzít inspiraci ze Steamboat Bill, Jr. nebo od bratří Grimmů, i fotograf by měl mít právo udělat snímek bez vyrovnání s jeho zdrojem.
Naštěstí pro pana Eastmana a pro celou fotografii, tato raná rozhodnutí šla ve prospěch pirátů. Obecně nebylo k pořízení a použití obrázku zapotřebí žádného povolení. Svoboda byla standard. (Zákon byl později obdařen výjimkou týkající se slavných lidí: komerční fotografové, dělající snímky známých osobností pro komerční účely, mají více omezení než my ostatní. Ale v běžném případě může být snímek pořízen bez vyjasnění si práv k fotografování.
Můžeme jenom spekulovat, jak by se fotografie vyvíjela, kdyby se zákon vydal jinou cestou. Kdyby rozhodnutí znělo proti, fotograf by musel obdržet povolení. Možná by se svolením musel prokazovat i Eastman Kodak před tím, než by vyvolal film, na němž jsou obrázky zachyceny. Koneckonců, kdyby povolení uděleno nebylo, měl by z „krádeže“ spáchané fotografem prospěch. Stejně jako Napster těžil z porušení autorských práv páchaných jeho uživateli, Kodak by profitoval z porušování „obrazových práv“ fotografy. Můžeme si představit zákon požadující prokázání nějaké formy souhlasu předtím, než by společnost film vyvolala. Můžeme si představit i systém vyvinutý k prokázání tohoto povolení.
Ačkoliv si dovedeme takový povolovací systém představit, stěží uvěříme, že by fotografie prosperovala tak dobře, kdyby nutnost povolení byla pevnou součástí pravidel. Fotografie by existovala. S postupem času by rostla na důležitosti. Profesionálové by jí dále používali tak jako předtím – protože profesionálové si mohou spíše poradit s nástrahami systému povolení. Ale k rozšíření fotografie mezi obyčejné lidi by nedošlo. Žádný masivní růst by se nekonal. A pochopitelně by rozhodně nenastala žádná demokratizace technologie projevu.
Při jízdě sanfranciskou čtvrtí Presidio můžete potkat dva křiklavě žluté autobusy pomalované pestrobarevnými obrázky s logem projektu „Just Think!“ („Prostě myslete!“ – pozn. překl.) namísto jména školy. Ale v projektech, které tyto autobusy vezou, je jen málo „pouhého“ přemýšlení. Jsou plné technologií, které učí děti pohrávat si s filmem. Nikoliv s Eastmanovým filmem. Ani s filmem pro vaše video. Spíše s „filmem“ digitálních kamer. Projekt Just think! umožňuje tvořit filmy jako prostředek porozumění a kritiky okolního světa. Každý rok tyto autobusy vyjedou do více než třiceti škol a umožní třem až pěti stům dětí dozvědět se zábavnou formou něco o médiích. Prací s médii děti poznávají, hraním s nimi si se učí. (By doing, they think. By tinkering, they learn. – pozn. překl.)
Tyto autobusy nejsou laciné, ale technologie, kterou vezou, začíná být. Pořizovací cena vysoce kvalitní digitální střižny prudce klesla. Slovy jednoho analytika: „Před pěti lety stál dobrý systém pro editaci videa v reálném čase 25 000 dolarů. Dnes si můžete profesionální kvalitu pořídit za 595 dolarů.“ Tyto autobusy jsou plné technologií, které by ještě před deseti lety stály statisíce. A dnes je možné si představit nejen takovéto autobusy, ale i učebny po celé zemi, kde děti budou čím dál více pronikat do toho, co učitelé nazývají „mediální gramotnost“.
„Mediální gramotnost je,“ říká Dave Yankofsky, výkonný ředitel projektu Just Think!, „schopnost … porozumět, analyzovat a pochopit mediální obrazy. Jejím cílem je naučit [děti] to, jak fungují média, jak jsou tvořena, jak jsou podávána a jak k nim lidé přistupují.“
Může to vypadat jako zvláštní způsob nahlížení na „gramotnost“. Pro většinu lidí znamená gramotnost čtení a psaní. Seifert, Čapek a shoda podmětu s přísudkem jsou to, co znají „gramotní“ lidé.
Snad. Ale ve světě, kde děti ročně shlédnou průměrně 390 hodin televizních reklam a mezi dvaceti a pětačtyřiceti tisíci reklam vůbec, je čím dál důležitější rozumět „gramatice“ médií. Protože tak, jako existuje gramatika psaného slova, mají svou gramatiku i média. A stejně jako se děti učí psát sepisováním spousty mizerné prózy, učí se psát média vytvářením spousty (alespoň zpočátku) mizerných médií.
Stále více akademiků a aktivistů vidí tuto formu gramotnosti jako klíčovou pro příští generaci kultury. Ačkoliv každý, kdo někdy psal, zná obtížnost psaní — jak těžké je rozvíjet děj, udržovat čtenářovu pozornost, používat srozumitelného jazyka — jen málokdo z nás tuší, jak obtížná jsou média. Nebo přesněji, málokdo má představu, jak média fungují, jak působí na obecenstvo a vedou ho dějem, jak spouštějí emoce nebo vytvářejí napětí.
Filmařům trvalo celou jednu generaci naučit se dělat to správně. Ale i poté poznání spočívalo ve filmování, nikoliv v psaní o něm. Dovednost nepřicházela z knih, ale ze zkušenosti s tvorbou filmu. Psát se naučíte vlastním psaním a přemýšlením o tom, co jste napsali. Ovládat média se naučíte jedině tvorbou a poté přemýšlením nad tím, co jste stvořili.
Spolu s vývojem médií se měnila i jejich gramatika. Dokud to byl jen film, jak mi vysvětlila Elizabeth Daleyová, děkanka Školy kina a televize Jihokalifornské univerzity (USC) a výkonná ředitelka Annenbergova centra pro komunikaci USC, gramatika spočívala v „umístění objektů, barvě, … rytmu, tempu a textuře “. Ale s tím, jak počítače otevírají interaktivní prostor, kde se příběh nejen odehrává, ale i „hraje“, se tato gramatika mění. Přímá kontrola nad dějem je ztracena a je nutné uchýlit se k jiným technikám. Autor Michael Crichton sice mistrovsky ovládl vyprávění vědeckofantastických příběhů, když ale zkusil podle jedné ze svých prací navrhnout počítačovou hru, musel se při tom učit novému řemeslu. Ani úspěšnému spisovateli nebylo zprvu jasné, jak vést lidi hrou bez pocitu, že jsou vedeni.
Tato dovednost je přesně tím uměním, které musí filmový tvůrce ovládnout. Jak to popisuje Elizabeth Daleyová: „Lidé jsou velmi překvapeni, když zjistí, jak jsou filmem vedeni. Filmy jsou perfektně zkonstruované tak, abyste to neviděli a neměli o tom tušení. Pokud tvůrce uspěje, nezjistíte, jak jste byli vedeni.“ Pokud víte, že jste vedeni byli, film byl neúspěšný.
Přesto posun k širší gramotnosti — takové, která by kromě textu zahrnovala i zvukové a obrazové prvky — není o výchově lepších režisérů. Zlepšení ve filmařské profesi není vůbec cílem. Elizabeth Daleyová vysvětluje:
„Z mého pohledu možná nejdůležitější digitální překážkou není přístup k technice. Je to schopnost ovládnout jazyk, podle kterého stroj pracuje. Jinak bude tímto jazykem umět psát jen málokdo, zatímco my ostatní budeme odsouzeni zůstat pouhými čtenáři.“
„Pouhými čtenáři.“ Pasivními příjemci jinde produkované kultury. Peciválové. Konzumenti. To je svět médií dvacátého století.
Jednadvacáté století může být jiné. Je to zlomový bod: kromě „čtení“ se můžeme naučit i „psát“. Nebo alespoň „číst“ a lépe porozumět umění „psát“. Nebo ještě lépe, „číst“ a pochopit nástroje, kterými „psaní“ vede nebo klame. Smysl gramotnosti obecně, a mediální gramotnosti především, je „dát lidem možnost vybrat si správný jazyk pro cokoliv, co chtějí stvořit nebo vyjádřit.“. Smyslem je umožnit studentům „komunikovat jazykem jedenadvacátého století.“
Jako ostatní jazyky, i tento je pro někoho jednodušší než pro ostatní. A není nutně snazší pro ty, kdo vynikají v psaném jazyce. Daleyová spolu se Stephanie Barishovou, ředitelkou Ústavu multimediální gramotnosti Annenbergova centra, popisují jeden obzvláště překvapivý příklad projektu uskutečněného na jedné chudé střední škole v centru Los Angeles. Podle všech tradičních měřítek kvality byla tato škola mizerná. Ale Elizabeth Daleyová a Stephanie Barishová rozeběhly program, který dal dětem příležitost filmově se vyjádřit k něčemu, s čím měly zkušenost — k pouličním přestřelkám.
Výuka pořádaná každý pátek odpoledne postavila školu před do té doby neznámý problém. Zatímco u většiny předmětů bylo obtížné dostat děti vůbec do školy, v tomto případě byl problém zcela opačný. „Děti přicházely v šest hodin ráno a odcházely v pět hodin večer.“ Více než v kterémkoliv jiném předmětu se snažily dokázat to, o čem by vzdělání mělo být především — naučit se vyjadřovat.
V rámci tohoto předmětu podle Barishové za pomoci všemožného „materiálu, který děti našly jako volně dostupný na webu,“ a relativně jednoduchých nástrojů umožňujících propojit „obraz, zvuk a text“ vznikla řadu projektů, které vyjádřily o pouličních přestřelkách něco, co by jinak málokdo pochopil. Byla to přece běžná součást jejich životů. Tento projekt „jim nabídl nástroje a umožnil jim jak problém pochopit, tak se i k němu vyjádřit,“ vysvětluje Barishová. Tyto nástroje ale uspěly ve vyjadřování mnohem lépe, než by mohl obyčejný text. Jak to popsala Stephanie Barishová: „Kdybyste těm studentům řekli: ‚Musíte o tom napsat text,‘ jen by rozhodili ruce a šli by dělat něco jiného.“ Zčásti nepochybně proto, že vyjádřit se pomocí textu těmto studentům příliš dobře nejde. Ono vlastně tyto myšlenky ani nejde dost dobře vyjádřit ve formě textu. Síla poselství závisí na jeho spojení s formou vyjádření.
„Ale není vzdělání o tom naučit děti psát?“ zeptal jsem se. Částečně samozřejmě ano. Ale proč učíme děti psát? Vzdělání, vysvětluje Elizabeth Daleyová, je o tom dát studentům způsob, jak si „vytvořit názor.“ Říct, že to znamená jen psaní, je jako říct, že hodiny mluvnice jsou jen o vyjmenovaných slovech. Text je jen jeden způsob – a v porovnání s ostatními stále slabší a slabší – jak tvořit názory. Jak Daleyová vysvětlila v nejpoutavější části rozhovoru:
„Ve skutečnosti chcete studentům dát prostředky k tvorbě názorů. Když jim nabídnete jen text, nebude je to zajímat. Protože to neumí. Představte si třeba Frantu, který se umí dívat na video, umí hrát videohru, umí kreslit graffiti na vaše zdi, umí rozebrat vaše auto a umí spoustu dalších věcí. Jediné, co neumí, je přečíst si váš text. Franta přijde do školy a vy mu řeknete: ‚Franto, jsi negramotný. Nezáleží na tom, co všechno umíš.‘ V tu chvíli má Franta dvě možnost: Buď může zavrhnout vás, nebo sebe. S trochou zdravé sebedůvěry určitě zavrhne vás. [Ale] když místo toho řeknete: ‚Dobře, se vším co umíš, řekni mi něco o tomto problému. Zahraj mi nějakou hudbu, která to vyjadřuje. Nebo mi ukaž obrazy, které to podle tebe vyjadřují. Nebo mi nakresli něco, co to vyjadřuje.‘ Ne tak, že dáte dítěti videokameru a … řeknete: ‚Užijeme si trochu legrace s kamerou a natočíme nějaký film.‘ Místo toho se raději snažte pomoct zachytit prvky, které chápete, které jsou vaším jazykem, a vytvořit nějaký názor na dané téma…
To dává obrovskou moc. A potom se samozřejmě stane to, co se stalo ve všech takových třídách. Narazí na to, že ‚potřebuji tohle vysvětlit a musím o tom něco napsat.‘ Jak jeden z učitelů řekl Stephanii, přepíší pak odstavec pětkrát, šestkrát, sedmkrát, osmkrát, než se jim konečně povede.
Proč to dělali? Měli k tomu dobrý důvod. Potřebovali něco sdělit, ne jen dostat známku. Opravdu potřebovali použít jazyk, který příliš dobře neovládali. Ale pochopili, že tento jazyk jim nabízí velkou moc.“
Když dvě letadla narazila do budov Světového obchodního centra, další do Pentagonu a čtvrté havarovalo na poli v Pensylvánii, vysílala to média po celém světě. Především televize (a média obecně) využila každou příležitost k převyprávění událostí, kterých jsme byli svědky. Šlo o převyprávění, protože jsme popsané události viděli. Geniální na tomto odporném teroristickém činu bylo načasování druhého útoku, které zajistilo, že se bude dívat celý svět.
Tato převyprávění si byla postupem času navzájem stále podobnější. Během přestávek hrála stejná hudba a na obrazovce blikaly stejné animace. Rozhovory se vedly podle stejného vzoru. Byla v nich „vyváženost“ a vážnost. Byly to zprávy zabalené tak, jak jsme si je postupně navykli očekávat: zprávy jako zábava, i když je zábavou tragédie.
Vedle režírovaných zpráv o „tragédii z 11. září“ mohli ti z nás, kteří pravidelně sledují dění na internetu, shlédnout i trochu jinou tvorbu. Internet byl zaplaven zprávami o této události. Přesto tyto internetové zprávy budily velmi odlišný dojem. Někteří shromáždili fotografie z celého světa a vytvořili z nich prezentace s texty. Někteří napsali otevřené dopisy. Objevily se zvukové nahrávky. Byly tu vztek a frustrace. Byly tu snahy vytvořit souvislosti mezi událostmi. Zkrátka kolem události, která upoutala pozornost celého světa, nastal pozoruhodný šrumec ve smyslu, v jakém tento termín používá Mike Godwin ve své knize Cyber Rights. (viz Diskuse ke kapitole – pozn. překl. ) Byly tu kanály ABC a CBS, ale také tu byl internet.
Nechci jen chválit internet, přestože si myslím, že lidé podporující tuto formu vyjadřování si zaslouží pochvalu. Místo toho chci poukázat na její význam. Internet například, podobně jako Kodak, umožňuje lidem zachytit obrazy. A podobně jako ve studentském filmu z autobusu Just Think! je možné smíchat obrazy se zvukem a textem.
Na rozdíl od ostatních technologií pro prosté pořizování obrazů ale internet umožňuje sdílet vaši tvorbu s obrovským množstvím lidí a to prakticky okamžitě. To je pro naši tradici něco nového — nejen že je možné mechanicky zachytit kulturu a kriticky okomentovat události, ale tuto směs obrazů, zvuků a komentářů je možné okamžitě masově rozšířit.
Internetový rozruch po 11. září nebyl jen krátká výjimka, ale počátek. V té době se do lidového povědomí začala dostávat nová forma komunikace, která se rychle rozrůstala: weblog, nebo zkráceně blog. Blog je druh veřejného deníčku. V některých kulturách, například v Japonsku, dokonce jako deníček více méně funguje. V podobných kulturách blog veřejně ukazuje soukromá fakta — funguje jako elektronický Jerry Springer dostupný z celého světa. (Jerry Springer je moderátor kontroverzní americké talkshow, v níž se probírají choulostivá témata – pozn. překl.)
Ve Spojených státech má blog trochu odlišný charakter. Někteří sice také píší o svém soukromém životě, mnoho lidí se ale pomocí blogu zapojuje do veřejné diskuze. Píší o veřejných problémech, kritizují ty, kteří se podle nich mýlí, kritizují rozhodnutí politiků, navrhují řešení všeobecně známých problémů. Blogy zkrátka vytvářejí pocit lidového shromáždění, kde se ale všichni nemusí setkat ve stejný čas a kde hovory nemusí nutně navazovat. Nejlepší články blogů jsou relativně krátké; odkazují přímo na výroky ostatních, kritizují je nebo je doplňují. Blogy jsou zřejmě nejdůležitější druh neřízené veřejné diskuze, jaký máme.
Je to silné tvrzení, ale říká o naší demokracii tolik, co o samotných blozích. Přijmout tento fakt o Americe je pro nás, kdo Ameriku tolik milujeme, nejtěžší ze všeho: naše demokracie zakrněla. Zajisté, máme volby a díky soudům většinou i fungují. Jenže volí v nich jen poměrně málo lidí. Z volebního cyklu se stala profesionální rutina. Přesto si většina z nás myslí, že právě toto je demokracie.
Demokracie však nikdy nebyla jen o volbách. Demokracie znamená doslova vláda lidu a vláda znamená víc než jen pouhé volby. V naší tradici vláda znamená účast na rozhodování skrz věcnou veřejnou diskuzi. Tato myšlenka upoutala pozornost Alexise de Tocquevilla, francouzského právníka z 19. století, který napsal nejdůležitější dílo na téma rané „Demokracie v Americe.“ Nezaujaly ho svobodné volby, ale soudní porota, instituce, která dává obyčejným lidem právo rozhodnout o životě nebo smrti souzených. Nejvíce fascinující pro něj bylo, že porota o rozsudku nejen hlasuje, porota o něm rokuje. Porotci debatují o „správném“ rozhodnutí, snaží se jeden druhého přesvědčit, jaké rozhodnutí je „správné,“ a v trestním řízení se musí shodnout na jednomyslném rozsudku.
I tato instituce dnes v americkém životě ochabuje. A není žádná systematická snaha podpořit její doplnění občanskou debatou. Někteří sice takovou podporu prosazují, v některých městech Nové Anglie dokonce přetrvává něco podobného takové debatě, pro většinu z nás ale většinou není ani čas, ani místo, kde by se „demokratická debata“ mohla odehrávat.
Ještě hůře, často to ani není dovoleno. My, nejsilnější demokracie na světě, jsme si vytvořili tvrdou společenskou normu zakazující mluvit o politice. Je v pořádku mluvit o politice s lidmi, se kterými souhlasíte. Jenže mluvit o politice s lidmi, se kterými nesouhlasíte, se považuje za neslušné. Politická diskuze se izoluje a izolovaná diskuze se stává radikální. Říkáme, co naši přátelé chtějí slyšet, a málokdy slyšíme víc, než říkají naši přátelé.
Navštivte ale blog. Samotná architektura blogu částečně řeší tento problém. Lidé píší, když chtějí psát, a čtou, když chtějí číst. Synchronní komunikace je nejsložitější. Technologie umožňující asynchronní komunikaci rozšiřují komunikační možnosti. Blogy umožňují veřejnou diskuzi bez nutnosti shromažďování na jednom místě.
Blogy navíc vyřešily i problém společenských norem. V prostoru blogů (zatím) není žádná norma, která by zakazovala psát o politice. A ten prostor je opravdu plný politických názorů, jak pravicových, tak levicových. Některé z nejoblíbenějších jsou konzervativní, nebo liberální, ale existuje spousta od každé politické barvy. Dokonce i jinak nepolitické blogy občas rozebírají politická témata.
Význam těchto blogů je zatím maličký, ale ne zanedbatelný. Nebýt blogů, mohlo jméno Howarda Deana snadno zmizet z prezidentské předvolební kampaně roku 2004. Přestože je počet čtenářů malý, určitý efekt tu je.
Jeden z přímých efektů je třeba na životnost zpráv v ostatních médiích. Příkladem je skandál Trenta Lotta. Když se Lott „přeřekl“ na oslavě narozenin senátora Stroma Thurmonda a vychvaloval Thurmondovu rasistickou politiku ze 40. let, správně si spočítal, že taková zpráva vyšumí z novin za necelých 48 hodin. Zpráva se z nich skutečně vytratila. Netušil ale, jak dlouho vydrží v prostoru blogů. Blogeři začali tuto zprávu blíže zkoumat. Časem narazili na další případy podobného „přeřeknutí.“ Později ji tento rozruch dostal zpátky do novin. Nakonec musel Lott rezignovat na post předsedy senátního klubu.
Odlišná životnost zpráv v blozích je umožněna absencí komerčních tlaků. Televize a noviny jsou komerční subjekty. Neustále musí přinášet nové zprávy, aby si udržely pozornost diváků a čtenářů. Když ji ztratí, ztratí i peníze. Musí se stále hýbat, podobně jako žraloci.
Blogeři žádné takové omezení nemají. Mohou si dovolit posedlost, mohou se na něco soustředit, mohou být seriózní. Pokud nějaký bloger napíše zvlášť zajímavý článek, začne na něj odkazovat čím dál víc lidí. Spolu s počtem odkazů začne stoupat i jeho umístění v žebříčku článků. Lidé čtou populární články; co je populární, je vybráno velmi demokraticky pomocí žebříčků návštěvnosti.
Je tu ještě jedna věc, kterou se blogy liší od novin. Jak mi řekl Dave Winer, jeden z otců tohoto hnutí a dlouholetý vývojář software, další rozdíl je absence finančního „střetu zájmů.“ „Myslím, že člověk musí [v žurnalistice] počítat se střetem zájmů,“ řekl mi Winer. „Amatérský novinář buď žádný střet zájmů nemá, nebo je tak snadno odhalitelný, že ho můžete více méně odstranit.“
Jak se média rozrůstají, tyto střety zájmů nabývají na důležitosti (k tomu se vrátíme později). Velká média mohou před veřejností utajit víc než malá — CNN po válce v Iráku přiznalo utajování, protože se báli následků pro své zaměstnance. Také si musí udržovat větší jednotnost zpráv. (Během války v Iráku jsem na internetu četl článek od někoho, kdo v té době poslouchal satelitní přenos s reportérkou v Iráku. Newyorské studio reportérce pořád opakovalo, že její reportáž je příliš pesimistická: měla předvést něco optimističtějšího. Když odpověděla, že to nemůže zaručit, řekli jí, že oni píší „ten příběh.“)
Blogy dávají amatérům možnost zapojit se do debaty. Amatérům ne ve smyslu nezkušeným, ale ve smyslu olympijských atletů, tedy neplacených za svůj výkon. Umožňuje to mnohem širší pohled na příběh, jak ukázaly zprávy o katastrofě raketoplánu Columbia, kdy stovky lidí z celého jihozápadu Spojených států využily internet, aby převyprávěli, co viděli. Navíc to čtenáře nutí přečíst několik různých článků a, jak říká Winer, „zaměřit“ pravdu. Blogy podle Winera „komunikují přímo s voliči a nikdo nestojí uprostřed“ — se všemi výhodami a nevýhodami, které to přináší.
Winer vidí budoucnost žurnalistiky nakažené blogy optimisticky. „Stane se z toho nezbytná dovednost,“ předpovídá Winer, pro veřejné osobnosti a stále více i pro běžné lidi. Není jisté, jestli z toho „žurnalistika“ má radost — některým novinářům bylo nařízeno, aby své blogy zrušili. Tak jako tak je jasné, že se nacházíme v přechodném období. „Spousta věcí, které teď děláme, jsou jen rozcvička,“ řekl mi Winer. Spousta věcí bude muset ještě uzrát, než tento prostor přinese svůj zralý efekt. A protože tato forma vkládání obsahu na internet provokuje nejméně (ve smyslu porušování autorských práv), Winer podotýká, že „nás zakážou až jako poslední.“
Toto vyjadřování ovlivňuje demokracii. Winer si myslí, že se to děje, protože „nemusíte pracovat pro někoho, kdo řídí, [pro] strážce brány.“ To je pravda. Ale také to ovlivňuje demokracii ještě jinak. Když stále více občanů píše o svých myšlenkách a obhajuje je, změní to způsob, jakým se lidé dívají na politické problémy. Mýlit se jen ve své hlavě je snadné. Když vaše myšlenky mohou kritizovat ostatní, je to mnohem těžší. Ovšem, jen málokdo přizná, že se o svém omylu nechal přesvědčit. Ale ještě méně lidí bude ignorovat, že jim někdo omyl dokázal. Psaní myšlenek, argumentů a kritiky posiluje demokracii. Dnes se takové psaní odehrává v pár milionech blogů. Až jich bude deset milionů, bude z toho zajímavá zpráva.
John Seely Brown je vedoucí výzkumu firmy Xerox Corporation. Jeho prácí je, jak popisuje na své webové stránce, „lidské učení a … tvorba znalostního prostředí pro vznik … inovací.“
Brown se tedy dívá na tyto technologie digitální tvořivosti z trochu jiné perspektivy, než jakou jsem zatím načrtl. Určitě by byl nadšený z každé technologie, která může posílit demokracii. Ale opravdový původ jeho nadšení pramení ze způsobu, jakým tyto technologie ovlivňují učení.
Brown věří, že se učíme kutěním. Když „spousta z nás vyrůstala,“ vysvětluje, vrtali jsme se „v motorech motorek, sekaček na trávu, automobilech, rádiích apod.“ Digitální technologie ale umožňují odlišný druh kutění — s abstraktními myšlenkami v konkrétní podobě. Děti v projektu Just Think! nejen přemýšlí o tom, jak předvolební klip zobrazuje politika, ale pomocí digitální technologie mohou klip rozebrat a pozměnit, povrtají se v něm, aby zjistily, jak a co dělá. Digitální technologie odstartovaly určitý druh kutilství, nebo „svobodné koláže,“ jak to nazývá Brown. Spousta lidí může pozměnit a doplnit tvorbu mnoha jiných.
Zatím nejlepším příkladem tohoto druhu kutilství je svobodný software, či open-source software (FS/OSS). FS/OSS je software, jehož zdrojový kód se sdílí. Každý si může stáhnout technologii, díky níž FS/OSS programy běží. A každý, kdo chce dopodrobna poznat, jak ta či ona část FS/OSS pracuje, si může s kódem pohrát.
Tahle příležitost vytváří „zcela nový přístup k učení,“ říká Brown. „Jakmile se do něčeho podobného pustíte,… celá komunita vidí výsledky vaší práce a ostatní se začnou vaším kódem zabývat, hrát si s ním, zkoušet ho a vylepšovat.“ Každé úsilí lze považovat vlastně za jakési učednictví. „Open source se stává pro učednictví stěžejní platformou.“
V tomto procesu „jsou věci, s nimiž si pohráváte, abstraktní. Je to kód.“ Děti „jsou stále více schopné hrát si s abstraktními věci a toto ‚abstraktní kutění‘ přestává být izolovanou činností, kterou se zabýváte po večerech v garáži. Pořád kutíte, ale jde o kolektivní záležitost … Hrajete si s tvorbou jiných. Čím víc si hrajete, tím víc se zlepšujete.“ A čím víc se zlepšujete, tím víc se toho naučíte.
Stejná věc se děje také v případě obsahu. Pokud je obsah součástí webu, lze i zde pozorovat kolektivní podstatu spolupráce. „Web [je] první médium, které opravdu doceňuje více podob inteligence,“ říká Brown. Předchozí technologie, jako byly psací stroje a textové editory, pomohly rozvinout pouze text. Web umí mnohem víc. „Web, pokud máte hudební, výtvarné či herecké nadání nebo se zajímáte o film, … poskytuje spoustu možností, jak začít. [Web] dokáže rozvinout a ocenit všechny tyto rozličné schopnosti.“
Brown zdůrazňuje stejnou věc jako Elizabeth Daleyová, Stephanie Barishová a projekt Just Think!, a sice to, že hraní si s kulturou nejenže nás něco naučí, ale zároveň dává vzniknout i něčemu novému. Rozvíjí talent různými způsoby a přináší jiný druh uznání.
Přesto svoboda potřebná k tomuto „kulturnímu kutění“ není vůbec zaručená. Naopak, zdá se (a my na to ještě v této knize narazíme), že tato svoboda je stále více omezována. Nepochybujete o tom, že se váš táta mohl vrtat v motoru auta, ale už není tak jasné, zda se budou vaše děti moci „vrtat“ v obrázcích, které jen tak někde najdou. Právní úpravy a stále víc i technologie zasahují do svobod, které samy (společně se zvědavostí) dosud zajišťovaly.
Zmíněná omezení se stávají předmětem studia vědců a akademiků. Profesor Ed Felten z Princtonské univerzity, s nímž se setkáme v desáté kapitole, rozpracoval silný argument, aby podpořil „právo kutit,“ které se uplatňuje v informatice, ale které je platné i pro znalosti obecně. Přesto uvedený Brownův pohled je prvotní, mladší, nebo podstatnější, chcete-li. Týká se toho, co se děti mohou a nemohou učit vzhledem k platnému právu.
„To je směr, kterým se vzdělávání v jednadvacátém století ubírá,“ vysvětluje Brown. Musíme „pochopit, jak děti digitálního věku přemýšlí a jak se chtějí učit.“
„Zatím,“ pokračoval Brown a další průběh této knihy mu dá za pravdu, „budujeme právní systém, který naprosto potlačuje přirozený vývoj dnešních ‚digital kids‘ … Vytváříme architekturu, která vyžaduje šedesát procent mozkové kapacity [a zároveň] právní systém, který tuto kapacitu zakazuje používat.“
Vytváříme technologii, která spojuje půvab Kodaku s filmem a zvukem a která navíc umožňuje přidat svůj komentář a odeslat to všechno do světa. Zároveň však vytváříme právo, které má zamezit této technologii v dalším rozmachu.
„Jak chceš v takové situaci rozvíjet kulturu?“ zavtipkoval Brewster Kahle, kterého potkáme v deváté kapitole, na můj účet, když jsem kdysi na moment podlehl sklíčenosti.
ČLÁNKY DO MAILU