Lawrence Lessig: Svobodná kultura - předmluva

Následující text uvozuje knihu Free Culture, kterou napsal profesor práva, Američan Lawrence Lessig. Na jejím nekomerčním open-source překladu do češtiny se pracuje na stránkách Wiki.Root.cz, kde se i vy můžete do projektu zapojit. Pokud se vám následující překlad nezdá, pokud vidíte gramatickou chybu či nejasnou formulaci, upravte text přímo na stránce kapitoly.

Předmluva

(verze z 24. srpna 2007)

David Pogue, uznávaný spisovatel a autor bezpočtu odborných textů o technice a počítačích, zakončil svou recenzi mé první knihy Code: And Other Laws of Cyberspace následovně:

Zatímco platné právo disponuje nástroji, kterými trestá provinilce, internetový software nic takového nezná. Neovlivňuje ty, kteří nejsou on-line (a těch, kteří jsou, je zanedbatelně málo vzhledem k celé populaci). Pokud se vám nelíbí, jak to na internetu chodí, vždy máte možnost se odpojit.”

Pogue byl skeptický k základnímu argumentu mé knihy – totiž že software, nebo kód, chcete-li, funguje podobně jako zákon. Z jeho recenze vyznělo, že když se život ve virtuálním světě nějak zvrhne, jediným kliknutím se z něj vydělíte. Vypnete modem, vytáhnete kabel a veškerá trápení světa internetu se vás dále netýkají.

Moc se mi to nezdá, ale možná měl pravdu. I kdyby ji tenkrát (v roce 1999) měl, situace se od té doby změnila. Svobodná kultura je knihou o problémech, které internet způsobuje celé společnosti. Ukazuje, jak současné internetové šarvátky postihují i ty, kteří nejsou online. Dnes už není žádný vypínač, který by nás ochránil před vlivem internetu. Ve srovnání s mou první knihou nekladu nyní takový důraz na internet samotný. Jde mi spíš o to ukázat, jaký vliv má na naši tradici, což je podstatnější a – i když to internetoví závisláci nebudou chtít uznat – důležitější.

Tradicí myslím způsob, jakým se utváří naše kultura. Jak vysvětluji na následujících stránkách, naše společnost je založena na tradici „svobodné kultury”, tedy na svobodě projevu, svobodném trhu a obchodě, svobodném podnikání, svobodné vůli a volbách. Kultura svobody podporuje a ochraňuje tvůrce a novátory jak přímo přiznáním práv duševního vlastnictví, tak i nepřímo omezováním rozsahu těchto práv, aby zajistila dalším generacím potřebnou svobodu a zbavila je pout minulosti. Svobodná kultura neznamená svět bez vlastnictví, stejně jako volný trh neznamená trh, kde je vše zdarma. Opakem svobodné kultury je kultura povolení: svět, v němž člověk může tvořit pouze s povolením mocných, či s povolením tvůrců minulosti.

Kdybychom tuto změnu chápali, věřím, že bychom jí začali vzdorovat. Teď nemyslím my levičáci nebo my pravičáci; myslím my, kteří nejsme zainteresovaní v činnosti těch kulturních odvětví, která „stvořila” dvacáté století. Pokud jste v tomto smyslu nezaujatí, můj příběh vás znepokojí, ať už jste napravo či nalevo, jelikož změny, které popisuji, jsou pro obě strany naší politické kultury zcela zásadní.

Na počátku léta 2003 jsme mohli pozorovat takové oboustranné rozhořčení. Sdružení FCC uvažovalo tou dobou o změnách směrnic zmírňujících limity koncentrace vlastnictví médií. Pozoruhodná koalice, která se utvořila, aby proti tomu protestovala, shromáždila přes 700 tisíc dopisů. William Safire vyjádřil asi nejjednodušeji, o co vlastně šlo: o soustředění moci. Safire se ptal:

Připadá vám to nekonzervativní? Mně ani trochu. Soustředění moci, ať už politické, korporační, mediální, nebo kulturní by mělo být pro konzervativce nepřípustné. Rozmělnit moc prostřednictvím místních orgánů, čímž se podpoří individuální spoluúčast, je základem federalismu a nejlepším vyjádřením demokracie.”

Tato myšlenka prostupuje celou knihou, ačkoli se nezaměřuji jen na soustředění moci skrze vlastnictví, nýbrž i na soustředění moci skrze rozšíření působnosti práva. To sice není zdaleka tak patrné, přesto velmi významné. Právo se mění a tato změna upravuje i onen způsob tvorby kultury. Tahle změna by vám měla dělat starosti nezávisle na tom, zda se zajímáte o internet či ne.

Inspirací pro název a pro velkou část obsahu knihy mi byla práce Richarda Stallmana a Free Software Foundation. Vlastně jsem si znovu přečetl Stallmanovy eseje, zejména ve Free Software, Free Society, a seznal jsem, že veškeré teoretické poznatky, které zde rozvádím, Stallman popsal už před několika desetiletími. Můžete mě tudíž nařknout, že má práce je pouhou odvozeninou.

Přijímám tuto kritiku. Přesto každý počin právníka je vždy nepůvodní a já zamýšlím touto knihou jen připomenout tradici, která je naší kultuře odpradávna vlastní. Obhajuji tradici na základě hodnot, jako to udělal Stallman. Také věřím, že to jsou hodnoty představující svobodu. A jako Stallman, i já mám za to, že hodnoty minulosti budou potřebovat zastánce v budoucnosti. Kultura svobody je dědictvím minulosti, které vydrží, pouze když změníme cestu, po níž právě jdeme.

Podobně jako Stallmanovy argumenty pro svobodný software i argumenty pro svobodnou kulturu zápasí s problémem, kterému se těžko vyhýbá a který lze ještě obtížněji pochopit. Svobodná kultura není kulturou bez vlastnictví, není to svět, kde umělec nedostane zaplaceno. Kultura, v níž se toto děje, je anarchií. Anarchie rozhodně není to, oč se tu snažím.

Svobodná kultura, kterou zde obhajuji, je rovnováhou mezi anarchií a regulacemi. Svobodná kultura, stejně jako volný trh, je vyplněná vlastnictvím. Zakládá se též na vlastnictví a uzavírání smluv, jejichž dodržování vynucuje stát. A stejně jako v případě volného trhu, když se soukromé vlastnictví mění na feudální, i svobodná kultura může upadnout do osidel zhoubného rozšiřování vlastnických práv, která ji utvářejí. To je to, čeho se obávám. Tuto knihu jsem napsal proti extremismu.

Lessigova kniha Free Culture je šířena pod licencí Creative Commons by-nc, která umožňuje její kopírování a úpravy (včetně překladu), pokud se nejedná o komerční využití a pokud je s ní nakládáno dle pravidel, která vymezil autor. Zdejší překlad se řídí těmito podmínkami. Podrobnosti na CreativeCommon­s.org.