Maďarština má jednoduchou gramatiku, neobsahuje "nevyslovitelné" fonémy a má vcelku jednoznačný význam slov. Finština je na tom podobně, stejně tak estonština. Výhodou je i pravidelný +- fonetický zápis.
Jistěže esperanto je na tom ještě lépe a jeho gramatika je plnohodnotná. To, že nemá gramatické rody (tj. různé skloňování pro rod mužský, ženský a střední), ale jen vyjadřuje přirozený rod koncovkou podstatného jména při univerzálním skloňování, na tom nic nemění.
Angličtina je aglutinační jazyk, vzniklý splynutím latiny, několika germánských a několika keltských dialektů (jazyků) do dost příšerné hatmatilky bez použitelných gramatických pravidel (neuspořádaná a nelogická směska gramatických prvků původních jazyků) a s nefonetickým záznamem.
Psaná angličtina je v podstatě sled obrázků, byť poskládaných z písmen latinské abecedy a její užívání (podobně jako psané čínštiny a japonštiny) vede k degeneraci mozkových center, která u uživatelů kontinentálních jazyků analyzují psanou řeč. Prostě obrázky a text s pravidelným fonetickým zápisem se zpracovávají v odlišných centrech mozku. Přitom ta centra mohou nepoužíváním zakrnět, a to nevratně.
Nám "centrum pro symboly" nezakrní, protože analyzuje spoustu takto vyjadřovaných informací, od log různých firem přes dopravní značky, ikony v OS, až po panáčka nebo panenku na dveřích WC. Uživatelům obrázkového písma centra pro analýzu psaného textu zakrní a mají potom mj. problém s naučením se cizích jazyků. To může do jisté míry odvrátit výuka jazyků s fonetickým zápisem v mládí - ještě hrdinové Ransomovek se šprtali o prázdninách francouzštinu. A Newton psal (a patrně i myslel) v latině; latinu a řečtinu se šprtali i verlcí spisovatelé v angličtině, jako E.A. Poe nebo R. Kipling.
Problémem angličtiny je rovněž nejednoznačný význam slov, která si své významy "stáhla" z původních jazyků (zejména v situacích, kdy z několika podobných slov s různými významy vzniklo jedno) za vzniku dosti obludných výčtů možných významů (viz tlustší slovníky).
Výsledkem je, že angličtinu neumí ani většina rodilých mluvčí. S trochou nadsázky byl jediným člověkem znalým angličtiny pan profesor J. R. R. Tolkien, ten ji ovšem studoval několik desítek let aniž by dělal něco jiného, protože i jeho spisovatelské (ale i výukové a literárně vědecké) aktivity lze k tomu studiu přiřadit coby "praktická cvičení". Údajně věděl o každém anglickém slově, ze kterého jazyka se do angličtiny dostalo, jaká byla jeho původní gramatika a jaký byl jeho původní význam. A využíval to ve své tvorbě. Paradoxně je ovšem Tolkienova angličtina pro nás srozumitelnější (je-li k dispozici dostatečně tlustý slovník) než angličtina běžného mluvčího, protože téměř neobsahuje vrstvu "ustálených frází", zato běžně používá slova, která rodilí mluvčí nemají ani v pasívní slovní zásobě.
To, co uvádíte o slovanských jazycích, platí do jisté míry i pro němčinu, která je navíc do jisté míry umělým jazykem, vytvořeným nad dialektem pražských Němců ve druhé polovině 19. století.
Nicméně jak v němčině tak i ve slovanských jazycích je víc nepravidelností a výslovnostních záludností než v jazycích ugrofinských.