Zeleně, prosím
Snaha o to, aby informační technologie jako obor lidského prostředí fungovaly poněkud šetrněji vůči životnímu prostředí, není nová. Teprve v poslední době ale dostává tak veliký punc závažnosti, že se kategorie přístupu k životnímu prostředí stává samostatnou rubrikou předních informačních zdrojů v oboru, a dokonce špičkových výrobců. Ne, že by se snad novináři a dodavatelé hardwaru a softwaru chtěli z vlastního osvícení chovat zeleněji (zejména destinaci druhého citovaného odkazu z toho nemůžeme vinit), ale tlak ze strany veřejnosti a především zákazníků je tak veliký, že se ekologický přístup (přinejmenším zájem o něj) jednoduše vyžaduje.
Hovoříme-li o „zeleném“ IT, má se tím na mysli většinou hardwarová strana věci. Ekologičtějšího provozu lze dosáhnout snížením spotřeby zařízení, prodloužením jejich životnosti, zvýšením efektivity využívání jednotlivých systémů a jejich vypínáním, nejsou-li potřeba. Pokud má být příspěvkem k zelenějšímu světu software, jde zejména o virtualizaci zařízení (ale i ta znamená v důsledku úsporu hardwaru) a optimalizaci těch procesů, které mají vliv na spotřebovávání datových kapacit a elektrické energie.
S tučňákem?
Ve světle těchto skutečností může vztah Linuxu a zeleného IT vypadat jako čistě technická otázka založená na tom, nakolik lze zařízení s touto platformou nastavit a spravovat tak, aby byla jejich spotřeba energie co nejnižší stejně tak, jako zatížení hostitelských zařízení (= prodloužení jejich životnosti a tedy snížení množství nebezpečného šrotu). Kupodivu tak tomu ale není. Rozhodování mnoha zodpovědných osob (i institucí) se, hovoříme li o ekologičnosti, neodehrává pouze v rámci kalkulu kvantitativních parametrů. A pozice Linuxu v něm může být překvapivá.
Řekněme, že měřeno elementárními kvantifikovatelnými parametry jsou vlastnosti v současnosti používaných operačních systémů (dejme tomu na platformě x86) ve vztahu k ekologii provozu obdobné. Všechny umí, je-li to hardwarově možné, manipulovat s taktovací frekvenci procesoru. U všech lze nastavit takovou kombinaci služeb a funkcí, aby byl dostupný hardware využíván optimálně. Všechny podporují správu napájení a byť se jejich možnosti mohou lišit v detailech, všechny podporují také elementární standardy pro řízení tepla. Rozdíl mezi například Windows Vista a aktuálním Ubuntu ve spotřebě se smazává, přesněji řečeno transformuje v čas nutný k jejich správné konfiguraci.
Přesto může být Linux vnímán jako „zelenější“, a to ze dvou důvodů. Jeden mu pomáhá, druhý škodí. Žádný z nich ale možná poněkud překvapivě není založen na takových parametrech, které by vzhledem k ekologičnosti provozu a pořízení bylo možné měřit objektivními faktory (pomineme-li nezobecnitelné a spekulativní). Oba dva jsou totiž charakteru psychologického a se skutečným „green computing“ mají společného pramálo.
1. Neekologičnost je věcí velkých korporací
Tento omyl pochází z doby, kdy bylo poškozování životního prostředí spojováno výhradně s exhalacemi velkých podniků. Jeho vliv na svět open source a jeho vlajkovou loď je zřejmý. Bereme-li za přímou konkurenci dodavatele naprosté většiny operačních systémů, může být alternativní řešení lidmi, kteří rozhodují o implementaci OS, vnímáno jako „zelenější“ prostě proto, že je alternativní. Někteří dodavatelé (ne Linuxu, i když možný příklad by se také našel) využívají svého minoritního postavení a tohoto jevu, a prohlašují se za „zelenější“, než je majoritní konkurence. S trochou snahy o argumentaci a menší trochou demagogie by se tvrzení o „zelenější“ alternativě dalo také argumentovat, ovšem v jádře pro něj neexistuje (přinejmenším na poli softwaru) reálný základ. Lze jej ale využít k propagaci vytvořením vhodné představy u zákazníka – uživatele. Což je věcí marketingu.
2. Alternativy jsou rebelové
„Sociální skupiny vymezující se proti mainstreamu – sem velmi dlouho patřili ekologové, a odtud původně vznikli – jsou rebely, kteří chtějí bořit stávající řád“. Tento dojem, který kdysi charakterizoval pohled konzervativní části západního světa na Hippies, a dodnes imanentně vyjadřuje například vztah „běžného občana“ ke skupince příslušníků hnutí Punk, lze na svět počítačového softwaru přenést až příliš jednoduše. Přes snahy o komercionalizaci Linuxu se někteří z jeho uživatelů, zastánců a tvůrců označují za rebely (nebo tak jsou označováni), což je v očích mnoha jiných řadí do stejné lidské skupiny, do jaké bývali dříve, a někde jsou i dnes, řazeni ekologové. Linux se tak stává „zeleným“ na základě vnější podobnosti, která může, ale nemusí překrývat stejné jedince. Je zřejmé, že na rozdíl od prvního, pozitivního příkladu je tento pro manažera zvažujícího „zelenější“ operační systém z jiných, než pouze číselných hledisek negativní.
A greener pear
Chtějí-li dodavatelé Linuxu, respektive řešení na něm založených přesvědčit zákazníky a uživatelé o ekologičnosti (ekologické módnosti) svých produktů, budou se muset kromě snižování obsahu kadmia v hardwaru také muset soustředit na co největší eliminaci druhého ze zde představených argumentů a využití prvního. Jak bylo řečeno, ani jeden z nich nemá se skutečnou ekologií provozu noc moc společného. Ale oba působí, jakkoliv jsou irelevantní, na důležité lidi. S psychologickými efekty softwaru, a s jejich důsledky, je nutné počítat.
ČLÁNKY DO MAILU