Navazování nových spojení MŮŽE být pomalé a SPÍŠE NEMŮŽE být nespolehlivé, je to v mnoha ohledech podobné jako s DNS, který zavádí podobnou úroveň indirekce nutné ke komunikaci. V LISPu potřebujete na xTR zjistit RLOCy k EID, v DNS potřebujete před začátkem komunikace přeložit FQDN na IP adresu. Provozní praxe ukazuje, že podobný problém (pomalé a nespolehlivé) se u DNS moc nevyskytuje.
Co se týče fragmentace adresního prostoru, tak u IPv4 to je jev vzniklý postupným vývojem Internetu. Ovšem odvážím se tvrdit, že jsou státy, ve kterých 2^24 ~ cca 16,7 mil. adres nikdy stačit nebude, např. v USA jsou jednotlivý ISP (např. Comcast), kterým ani celý /8 nestačí k oadresování všech zákazníků.
IPv6 se o zagregování snaží asi s takovým úspěchem a vizí jako IPv4! Nevím, jestli to nebylo v předchozím díle patrné, ale PA adresy (přidělené ISP a agregovatelné na jeho úrovni) jsou problémem pro libovolnou organizaci, která touží po multihomingu, mobilitě a možnosti měnit ISP bez přečíslování (renumbering). Proto právě tyto organizace používají PI adresy, které jsou ze své podstaty neagregovatelné a těchto adres je ve směrovacích tabulkách hodně. PI adresy existují jak v IPv4, tak v IPv6 adresním prostoru, proto IPv6 není nějakým deus-ex-machina řešením výše zmíněných problémů.