Odpověď na názor

Po zkušenostech s WSL bych raději použil jiný hypervizor.
1. WSL má jeden sdílený síťový adaptér pro všechny distribuce včetně výchozího rozhraní eth0.
To znamená, když na jedné distribuci upravíte rozhraní, tak se automaticky sdílí okamžitě všem distribucím.
Což může být na jednu stranu výhodou, ale na druhou stranu to komplikuje nastavení sítě při provozů více uzlů.
Na WSL jsem zvolil variantu vytvoření virtuálního dummy rozhraní pro každý uzel a striktním povolením rozsahu ip adres.
Každá distribuce pak používala ven výchozí bránu eth0 , ale pokud se volal uzel dovnitř, tak tam byla definovaná specifická adresa pro uzel.
Tím pádem lze provozovat více uzlů na na více distribucích současně.
Stejně tak fungovala i komunikace mezi uzly(distribucemi) a každý měla svou unikátní adresu pro kubernetes cluster.
Určitě doporučuji namapovat na WSLku dns přes nějakou službu a nebo vlastní automatizaci, protože dhcp přiděluje nové ip adresy, tuším při každé reinstalaci.
Celkem hardcore SETUP, ale funguje to, mám na to hotovou automatizaci.

2. Všechny WSL distribuce sdílí resources a neumí je přidělovat jednotlivým distribucím specificky. Aktuálně umí pouze alokaci ram a cpu pro všechny distribuce současně.
Na github proběhla už před rokem diskuze na toto téma, ale zatím od Microsoftu žádný update.
Což svým způsobem nemusí vadit, ale přeci jen je lepší pro produkční prostředí, když daná distribuce nemůže vyčerpat zdroje jiným distribucím. Takže to beru jako velký fail. Jde to samozřejmě ošetřit nějakou službou na každé distribuci, ale to je už obcházení nedostatku.
Zajímavě tento nedostatek obešel například projekt Podman, který je opensource a není licencovaný. Běží na něm rancher. Popravdě jsem nezkoumal jak přesně mají ty zdroje udělané, ale jde to škálovat na machines, ale ty zdroje bude hlídat pravděpodobně nějaká služba na pozadí.

3. Pokud používáte WSL, automaticky přicházíte o možnost vnořené virtualizace na dané distribuci, protože WSL v současné době neumožňuje vnořenou virtualizaci. To samé na Windows neumožňuje ani Hyper-V. Pro vnořenou virtualizaci je nutný jiný Hypervizor jako je virtualbox a nebo vmware. Je nutné mít vypnuté na výchozí windows instanci features hyper-v,windows sub system linux, a virtal machine platform.

Vnořená virtualizace je super věc a díky ní můžete například používat kvm, xen na jednotlivých linuxových instancích a vložit kubernetes cluster do vyšší vrstvy.