Předně je třeba říct, že nový souborový manažer Nautilus asi nepotěší zarputilé příznivce textového rozhraní, kteří se vyhýbají myši jako čert kříži a X-aplikace pro jistotu spouští pouze z příkazové řádky, a to v celoobrazovkovém módu bez window manažeru. Nautilus by naopak mohl přesvědčit řadu vyznavačů jablíček, že Macintosh už možná nepředstavuje žádnou špičku co se týče uživatelského rozhraní…
Nautilus je postaven na bázi knihovny Gtk a je určen do budoucna jako náhrada GNOME Midnight Commanderu coby hlavního souborového manažeru projektu GNOME. Samozřejmě je otázka, ve které linuxové distribuci se implicitním souborovým manažerem doopravdy stane, protože současný Preview Release 2 klade občas naprosto nereálné požadavky na výkon počítače. Já ho testoval na nově postaveném počítači AMD Duron/650 se 128 MB RAM a Nautilus přitom startoval snad desítky sekund. Určitě mnohokrát déle, než Netscape Communicator a zhruba stejně dlouho, jako StarOffice, největší mě dosud známý linuxový moloch. Letmý pohled na monitor zatížení systému prozradí, že Nautilus alokuje jen nepatrně méně paměti, než multithreadová Mozilla. Na rozdíl od Mozilly se však zdá, že Nautilus se skládá z několika oddělených procesů, které pochopitelně nemohou sdílet veškerou paměť tak, jako jednotlivé thready Mozilly. Ovšem tady už se pouštím na tenký led, protože zdroják ani jednoho z těchto programů jsem nestudoval.
Nautilus je pěkný otesánek
Ale nechme nyní stranou systémové nároky, které jsou vskutku neuvěřitelné vzhledem k tomu, že by mělo jít o aplikaci, kterou typický uživatel potřebuje mít spuštěnou v podstatě pořád.
Setkání s Nautilem začíná instalací, která je pro Linux naprosto netypická. Nesnese srovnání ani s celkem vychytanou instalací StarOffice, která uživatele zbytečně brzdí vyplňováním nesmyslných osobních údajů. Při instalaci Nautila si stáhnete z domovské stránky krátký (asi megový) instalátor, který se tváří jako shellový skript. Návod na webu se snaží být „idiotensicher“, ale opomíjí opravdovým začátečníkům připomenout, že před zadáním „./eazel-installer.sh“ je potřeba zadat „chmod a+x eazel-installer.sh“. Skutečnou (ovšem pro začátečníky praktickou) kuriozitou je to, že instalátor se sám zeptá na rootovské heslo, pokud ho nespustíte pod rootem. Z toho by si taková StarOffice mohla vzít příklad. Po zadání hesla teprve začne to pravé divadlo na téma „Jak si u Eazelu představují instalaci softwaru na Linux“: instalátor začne z Netu stahovat mraky RPMek a vy jenom klikáte na Next. Naprosto jsem nestihl zaregistrovat, co všechno vlastně instalátor instaloval a upgradoval, ale trochu mě rozladilo, že mi „odčeštil“ (konkrétně fonty) dosud relativně počeštěného GNOME z české mutace RedHatu 6.2, a navrhovaný „upgrade“ Gnumericu skončil tím, že Gnumeric mi teď nechce nastartovat vůbec. Ale to je zkrátka uděl experimentátorů a kdo si nechce nechat rozhodit dobře usazený systém, neměl by si zahrávat s betaverzemi (jak nám s oblibou radí Microsoft).
Po dokončení instalace jste upozorněni, že pod šlápotou (gnomovské tlačítko „Start“) vám v sekci „Aplikace“ přibyla položka Nautilus, ozdobená ikonkou jakési červené lastury. Start Nautila je tedy přesně tak blbuvzdorný, jak by měl být (a je to jedna z mála aplikací, která se do menu GNOME opravdu sama přidá … :-(. Po prvním spuštění si můžete vybrat, jestli jste „začátečník“, „středně pokročilý“ nebo „pokročilý“ uživatel. Vlastnosti programu se ale ve všech třech režimech liší jen nepatrně. Přepínat lze i „on fly“.
Používání programu je skutečná show, které se ideálně hodí k tomu, abyste udělali dojem na znuděné umělce, kteří si nechtějí nechat rozmluvit své předražené poloprůsvitné Macintoshe. Nautilus má řadu tak pokročilých vlastností, že mě jich většina zcela jistě unikla – a číst si nějakou dokumentaci jsem byl jako správný uživatel líný. Všiml jsem si proto zejména následujících vymožeností:
- Preview textových souborů: Toho si všimnete hned, pokud se označíte za „pokročilého“, protože se vám zobrazí soubory v domovském adresáři začínající tečkou, tzn. typicky např. „.bash_profile“. Zobrazí se jakožto překvapivě čitelné thumbnaily (náhledy), které navíc můžete zvětšovat (stretch). Tak tohle by měl ocenit i ten nejhustší textový hacker!
Náhledy textových souborů
- Preview obrázků: v zásadě nic nového pod sluncem. Ovšem daleko víc připomíná preview obrázků tak, jak jsem ho viděl na Macích, než nepříliš praktickou implementaci v KDE 1.0 (KDE 2.0 jsem zatím netestoval), tzn. obrázkům není standardně vnucena fixní velikost ikon. Na druhou stranu, preview funguje i na úrovni stromu adresářů (v případě Nautila vlastně stromu všech souborů, nebo chcete-li objektů), což je už opravdu síla. Preview je také slušně rychlé, na rozdíl od řady jiných funkcí Nautila, „stretchování“ náhledů je samozřejmostí – a zvolenou velikost náhledů na jednotlivé obrázky si Nautilus samozřejmě zapamatuje. Co mě vysloveně zklamalo je to, že Nautilus zatím neumí zobrazit .xcf.gz (komprimovaný formát GIMPu) a ani animované GIFy (zobrazí z nich první frame).
Náhledy obrázků
- „Předposlech“ hudebních souborů: ano, na soubory .WAV a .MP3 stačí najet myší (nemusíte klikat) a dokud se myš nachází nad ikonou, Nautilus vám z dané skladby hraje ukázku. Tohle jsem zatím opravdu nikde neviděl a je to neuvěřitelně praktické. V XMMS mi tahle funkce vysloveně chybí. Dalším multimediálním nápadem Nautilu je možnost zobrazit adresář s MP3 soubory v módu „View as Music“, kdy se vám adresář změní jedním kliknutím v playlist. Geniální nápad.
Nautilus se kamarádí i s „empétrojkami“
- Vestavěný HTML prohlížeč: samozřejmě Mozilla. Browser Konqueror, dodávaný s KDE 2.0, tím získal v Nautilovi docela schopného konkurenta. Bohužel ale Nautilus zatím neumí dělat thumbnaily HTML stránek (což by se občas celkem i hodilo…). Také neumí zobrazit „vložené“ objekty (typicky obrázky a odkazy na soubory ve stejném adresáři) v podobě virtuálního adresáře, jak to uměl filemanager v Irixu (unix Silicon Graphics).
- Možnost označovat si jakoukoliv ikonu (soubor) několika předdefinovanými „emblémy“. Je to naprostá blbost, ale hračičky to určitě potěší, navíc podle emblémů lze ve filesystému i hledat (!) a hlavně – konečně někdo vymyslel něco jiného, než ty věčné ikony přiřazované jen podle koncovky souboru nebo podle asociované aplikace. Jsem zvědav, za jak dlouho to okopírují Windows…
- Použité virtuálního filesystému (zkoušel jsem FTP – Nautilus se zatím neumí sám zeptat na heslo, musíte ho zadat přímo do URL). Náhledy na obrázky umí volitelně vytvořit i při spojení přes FTP. Do .tar.gz archivu zatím Nautilus na rozdíl od Midnightu vlézt neumí.
No, a tím je výčet použitelných vychytávek Nautila asi u konce. Vlastností, kterou určitě nepoužívejte, je nastavení Nautila jako správce desktopu – oproti Midnight Commanderu vám Nautilus navíc přidá Koš (Trash), což je vzhledem k jeho Macovským kořenům pochopitelné, ale to je asi tak všechno – desktop se stane nepoužitelně pomalým, Nautilus ho snad generuje pixel po pixelu. Navíc s tématem diskety se vypořádal ještě hůř, než Midnight: v Nautilovském desktopu disketu prostě nemáte. CD se naštěstí na desktopu objeví, když nějaké zasunete, ovšem objeví se dvakrát, protože na pozadí běží Midnight. Nautilus si navíc z prostředí Macintoshů přinesl i snahu popisovat ikony nikoliv názvem zařízení, ale názvem média (label): na to ale linuxový svět i svět pokoutně vypálených CD-ROMů jaksi není připraven. Stručně řečeno, KDE vítězí v přehlednosti ovládání diskety, Midnight Commander v ovládání CD-ROM. Nautila na desktop raději nepouštějte.
Asi největší uplatnění zatím najde Nautilus jako vychytaný demonstrační program možností Linuxu, který neopomenete předvést všem kamarádům, abyste jim dokázali, že Linux opravdu strčí všechny ostatní platformy do kapsy. Na druhém místě je použití jakožto manažeru pro identifikaci zbloudilých a špatně pojmenovaných MP3 souborů – Nautilus je daleko pohodlnější správce audio souborů, než XMMS (WinAMP). Výtvarníci konečně získají použitelný náhled na adresář s rozpracovanou webovou grafikou – Nautilus u každého obrázku nabízí možnost „Open with The Gimp“. A v neposlední řadě vám Nautilus na disk propašuje Mozillu M18, což je snad první použitelná verze vůbec – samostatně je ale o dost použitelnější, než když je embednutá v Nautilovi.
Na běžné kopírování souborů asi Nautilus nepoužijete. Zvlášť, když není schopen akceptovat specifikaci souborů ve stylu „/home/user/*.gif“, což prý už nový Konqeror umí. Takže asi posledním přínosem Nautila je to, že si lze vybrat mezi „single“ a „double“ klikáním na soubory. Nutnost double-klikat v GNOME Midnight Commanderu byla po pravdě řečeno jedním z hlavních důvodů, proč jsem dlouho při běžné práci dával přednost KDE. Teď už začínám věřit tomu, že prostředí GNOME nebude hračičkou pár Linuxáků, ale že ho za pár let bude používat většina uživatelů PC. A ani si možná nevšimnou, že na jejich desktopu už dávno nejsou Windows – prostě si jednou stáhnou z Internetu nějaký ten Eazel-installer.exe a on už se postará za ně ;-)
Nautilus je pochopitelně šířen pod GNU licencí, stejně jako zbytek GNOME.
ČLÁNKY DO MAILU