Znáte MOC?
MOC znamená „music on console”, tedy hudba na konsoli, zkrátka řádkový přehrávač. Na rozdíl třeba od mpg321 má GUI a dlužno poznamenat, že je to velmi dobře navržené GUI. Je založeno na dvousloupcovém layoutu s prohlížečem souborů v levém a s playlistem v pravém sloupci. Díky tomuto rozložení se používá velmi intuitivně – přehráváte nebo přidáváte do playlistu jednotlivé soubory či celé obsahy složek tak přirozeně, jako kdybyste se právě nacházeli v nějakém commanderu nebo něčem podobném.
Nespornou výhodou tohoto přehrávače je, že je založen na architektuře klienta a serveru, díky které je vlastní přehrávání zcela nezávislé na tom, zda na některé konzoli je či není spuštěn klient. Překáží vám zrovna terminál s přehrávačem? Tak jej zavřete. Potřebujete se odhlásit z vašeho oblíbeného prostředí, ale pustili jste si z něj hudbu, kterou vypínat nechcete? Klidně se odhlašte. Změnili jste nastavení Xserveru a potřebujete jej shodit? Shoďte. MOCu to nevadí.
Výčet podporovaných formátů je také docela solidní. MOC si hravě poradí jak s klasickými mp3 a Ogg Vorbis, tak také s FLAC, Musepack, Speex, WAVE, AIFF, AU a dalšími méně používanými formáty, které podporuje knihovna libsndfile. Tak co, už se na něj MOC těšíte? Výborně, tak jdeme na věc.
MOC v defaultním kabátku ( example_theme).
Téma green_theme.
Téma yellow_red_theme.
Téma nightly_theme.
Užitečné parametry z příkazové řádky
Po nainstalování balíčku moc logicky následuje zvědavé spuštění a okoukávání, co je na něm tak skvělého. A zde je na místě důležité upozornění – příkaz moc vám fungovat nebude. Tento přehrávač se v příkazové řádce oslovuje mocp. Ptáte-li se, kde je zakopán pes, odpověď zní „Ano, KDE.” Totiž program, který se volá příkazem moc je ve skutečnosti součást projektu KDE, konkrétně se jedná o Meta Object Compiler.
Než se rozhodnete, které téma vzhledu vám vyhovuje nejvíce, budete nejspíš často používat parametr T, který nám umožňuje definovat téma vzhledu, s nímž se přehrávač spustí tentokrát. Protože klient je oddělen od serveru, nemusíme na to ani přehrávač vypínat, stačí vypnout klienta. Pokud je téma vzhledu umístěno v defaultní složce /usr/share/moc/themes a eventuálně též v ~/.moc/themes, není třeba uvádět celou cestu k tématu, úplně postačí mocp -T nightly_theme. Pokud se ovšem téma nachází jinde, kde jej MOC nečeká, bude třeba vypsat cestu celou.
Parametrem m je přehrávači možno přikázat, aby se ihned po startu přesunul do naší složky s hudbou. Přehrávač jinak defaultně startuje ve složce, v niž se vyskytoval při svém posledním ukončení. Která to je se dozvíte ze souboru ~/.moc/last_directory.
Šikovný je parametr l, který přehraje zadanou písničku, aniž by smazal playlist a samozřejmě také parametr i poskytující informace o aktuálně přehrávané písničce.
Dále má MOC ještě příkazy, díky nimž je možno přehrávač ovládat přímo z příkazové řádky, nicméně není k tomu určen, a tak to není tak elegantní jako přes příjemně řešené GUI v ncurses. Je ale dobré o tom vědět, občas se to eventuálně dá využít například ve skriptu.
Tahák funkcí
Po spuštění přehrávače se dostanete do rozhraní, které není nepodobné populárnímu Midnight Commanderu. Nyní můžete zkusit na své hudební soubory poštvat akci skrytou pod klávesou a pro přidání souboru do playlistu nebo rovnou A pro rekurzivní přidání složky do playlistu. Kompletní promazání playlistu zajistí C.
Základní práce související přímo s přehráváním hudby obstarávají klávesy s pro zastavení, p nebo mezerník pro pozastavení a opětovné započetí přehrávání, n pro další skladbu a konečně b pro skladbu předchozí.
Často se hodí přímo z přehrávače ovládat hlasitost zvuku. Samozřejmě i MOC toto umí a zpřístupňuje tuto funkcionalitu na klávesách > zvyšující hlasitost o jedno procento, < snižuje hlasitost o jedno procento a klávesy . a , zvyšují a snižují hlasitost o pět procent.
Ať jste kdekoliv, klávesa m vás v mžiku přesune do vaší složky s hudbou, stejně jako to dělá parametr m při startu přehrávače.
Po zapnutí a spuštění puštění požadovaného alba zpravidla budeme chtít mít na konsoli zase pořádek a okno někam uklidit. Žádný problém, stiskem q odpoutáme klienta od serveru, tedy hudba bude hrát dále, aktuální playlist se nikam neztratí, ale okno MOC vám nebude nikde překážet. Šikovné, že? Budete-li však chtít MOC kompletně vypnout, použijte místo malého „q” Q velké.
Konfigurujeme k obrazu svému…
Uživatelské nastavení přehrávače naleznete ve složce ~/.moc. Než se přesuneme k souboru s nastavením, rád bych alespoň krátce upozornil na ostatní zajímavé soubory. V souboru ~/.moc/pid se nachází PID procesu, čehož lze případně využít, máte-li v plánu zabíjet MOC ze skriptu a ve složce ~/.moc/last_directory najdete složku, v níž se přehrávač nalézal při minulém přehrávání.
Abychom nezačínali jen tak, zkopírujeme si ukázkový konfigurační soubor /usr/share/doc/moc/config.example do souboru ~/.moc/config.
Proměnná MusicDir určuje naši hlavní složku s hudbou a logicky jí přiřadíme celou cestu ke složce. Položkám Repeat, Shuffle a AutoNext se přiřazují booleovské hodnoty, v mluvě MOCu jednoduše „yes” a „no”. Prvá položka udává, zda se má playlist po svém dohrání začít přehrávat opět od začátku, volba Shuffle zapíná náhodný mód přehrávání a konečně AutoNext po dohrání jedné písničky ihned pustí písničku druhou, což je v převážně většině případů žádoucí, a tedy tuto volbu nastavíme na yes.
Již zmíněné téma vzhledu se nastavuje proměnnou Theme. Opět platí již uvedené, že nachází-li se téma ve standardním umístění, není třeba zadávat celou cestu k němu.
Šikovné je používat SavePlaylist = yes, což zajišťuje, že playlist se po zavření přehrávače uloží a SyncPlaylist = yes, které se pro změnu stará o synchronizaci playlistů mezi několika eventuálně otevřenými klienty. Tedy budete-li mít jednoho klienta na některé tty a dalšího zase na pty v Xkách, tato volba se postará o to, aby playlisty v obou klientech byly vždy synchronizované.
Poslední, co zmíním, jsou Fastdirs. Všehovšudy si jich můžeme nadefinovat deset a jsou to jednoduše složky, do nichž se můžeme jednoduše přenést zkratkami !, @, #, $, %, ^, &, *, ( a ). Vypadá to nezapomatovatelně? Není. Lze si to představit jako Shift+1 až Shift+0, ovšem s tím, že budeme uvažovat anglickou klávesnici, a to ještě číselnou řadu nad centrální částí klávesnice, nikoliv klávesnici numerickou.
Tímto ovšem konfigurační možnosti MOCu nejsou vyčerpány ani v nejmenším, v MOCu je totiž možné skoro všechno. Pokud si třeba chcete přenastavit klávesové zkratky, zkuste se podívat do souboru keymap.example, který byste měli mít k nalezení kdesi v útrobách svého systému. Já jej například našel v /usr/share/doc/moc/.
Závěr
MOC je můj oblíbený hudební přehrávač, MOC rád jej používám a nemohu si na nic stěžovat. Kdybych neznal MPD, byl bych na tomto místě tvrdil, že je to vůbec to nejlepší, co si můžete pro svou řádku pořídit. Nicméně faktem je, že díky více oddělené architektuře server – klient a skvělému bindingu na knihovny snad všech myslitelných moderních skriptovacích jazyků má MPD navrch. To však nepovažuji za důvod se o MOC nezajímat.
ČLÁNKY DO MAILU