Radikální změny
Šéf Intelu Pat Gelsinger informoval před týdnem dny zaměstnance o radikálních změnách, které společnost s ohledem na letité problémy a aktuální mizerné kvartální výsledky čekají. Pro rok 2025 firma připravuje změny, které na nákladech ušetří 10 miliard dolarů a jednou z těch velkých změn je propuštění zhruba 15 % zaměstnanců, tedy zhruba 15 tisíc lidí (pozn. Intel měl loni 125 tisíc zaměstnanců, takže čísla úplně nesedí a uvidíme, kolik to nakonec bude). Součástí procesu propouštění bude rozšíření programu pro odchody do důchodu o další zaměstnance, plus program pro dobrovolné odchody ze společnosti.
Mezi důvody pro tento radikální krok Pat jmenuje propad příjmů společnosti, kdy letošní výsledky jsou o 24 miliard USD nižší než před 4 lety, zatímco počet zaměstnanců firmy je o 10 % vyšší, což není udržitelná cesta. Je potřeba mnohé procesy automatizovat, jiné zjednodušit, v Intelu něco rozhodnout trvá příliš dlouho a je tedy potřeba eliminovat byrokracii a další neefektivnosti v chodu firmy.
Spolu se zeštíhlováním přijde i zjednodušení portfolia (každá byznysová divize bude mít za úkol provést revizi všeho, co dělá a identifikovat produkty, které si nevedou dostatečně dobře – zde bych se skoro obával o divizi samostatných grafických karet, nad kterou supi krouží už od odchodu Raji Koduriho). Komplexita procesů ve firmě bude řešena redukováním vrstev, eliminací překryvů v oblastech zodpovědnosti, zrušení nepodstatných pozic a změnou kultury pro vyšší odpovědnost zaměstnanců i lepší vedení vedoucími pracovníky. Měnit se bude i marketing a ořezávat zbytečné výdaje. Pozastavena je také výplata dividend, prioritu dostanou investice do byznysu. Na strategii IDM 2.0 se nic nemění, Intel bude nadále tvrdě pracovat na tom, aby ji učinil lukrativní pro zákazníky (ostatně na proces Intel 18A vsadil Pat celou budoucnost Intelu, což potvrdil například v únorovém rozhovoru, ale doporučuji si pustit delší segment, aby dával smysl kontext toho prohlášení).
Výsledky firmy za poslední kvartál a oznámení Pata Gelsingera výrazně hnulo hodnotou akcií Intelu dolů. Zatímco 1. 8. ještě obchodoval za ~30,50 USD, o den později už byl na 21,50 USD za akcii, o dva dny později 5.8. už si sáhl na 20,30 USD za akcii, 8.8. už byl na 19,80 USD s tím, že lízl i hodnoty pod 18 a něco USD a stále není jisté, jestli už dosáhl na dno.
Ještě v dubnu 2021 měly akcie Intelu hodnotu přes 60 USD, to bylo několik týdnů po jmenování Pata Gelsingera novým CEO. Nyní je na hodnotě, která představuje více než dvoutřetinovou ztrátu během tří let. Lze konstatovat, že za ony více než 3 roky se mu zatím nejen nepovedlo navrátit Intel na vzestupnou trajektorii, ale ani zastavit pád. To vše bych ale nepovažoval za jeho chybu, firmu podědil v katastrofálním stavu co se týče technologií, procesů a přebujelosti aparátu.
Zde krátce doplňme, že v tomto kontextu se internety šíří obligátní konstatování, které bychom aktuálně mohli shrnout takto: Patovi zbývá něco přes rok a půl, jelikož v březnu 2026 dovrší 65 let věku a dle pravidel Intelu jako CEO skončí. To však není pravda, Intel totiž v březnu 2021 (tedy krátce poté, co se Pat Gelsinger stal novým CEO) toto omezení zrušil.
Nyní se tedy Intel nachází poblíž definitivního dna a buď se mu povede z něj odrazit (jako se to povedlo AMD za Roryho Reada a následného nástupu Lisy Su do čela AMD), nebo se z něj stane marginální, kdysi slavná firma. Vše záleží nejen na jeho schopnosti postavit se čelem současným problémům (včetně umírajících CPU 13. a 14. generace Core, za které se na Intel připravuje už několik hromadných žalob), ale například i tomu, jak si dále povedou společnosti řízené dvěma tchaj-wanskými příbuznými, bratrancem Jen-Hsun Huangem a jeho sestřenicí Lisou Su. Jedno je ale dle mého jisté na 100,00 %: Intel už nemá šanci získat zpět Apple.
Proč se Intel do této pozice dostal
Nechci zde znovu popisovat věci popsané v dřívějších textech, takže dnes vezměme zavděk neoficiálními informacemi od insiderů, jež reprezentuje třeba MLID na YouTube (viz dále v textu), plus moji vlastní malou spekulaci – té se zbavme jako první.
Podle mě byl Intel na vítězné vlně až do roku 2011, kdy uvedl 32nm architekturu Sandy Bridge. V té době už ale musel tušit, že přechod z 32nm planární na 22nm FinFET výrobu se nepovedl. Ano, 22nm procesory Ivy Bridge byly v mnoha ohledech jasným pokrokem, nicméně s nimi se vytratily tradiční možnosti masivního přetaktování procesorů vysoko za hranici standardních taktů. Osvětlím.
Nepovedený přechod na FinFET
Abychom nešli příliš do minulosti, vzpomeňme jako nejstarší příklad Celeron 300A. Tento levný Slot-1 procesor šlo poměrně bezbolestně přetaktovat z 300 na 450 MHz (+50 %), na běžných deskách s běžným chladičem. Podobně šly skvěle taktovat i Celerony Coppermine, sám jsem měl 600MHz model, který jsem na doslova „sockoidní“ desce (jakýsi noname s Ali Aladin) provozoval stabilně na 950 MHz (+58 %; zvýšené napětí a izolace některých pinů v socketu).
Výpadek z tohoto pravidla přinesly až Pentia 4, i když i zde se našly výjimky: vzpomenete si ještě na legendární 90nm 95W Pentium D 805, které bylo možné za určitých okolností přetaktovat z 2,66 na více než 4 GHz (+50 %), byť za cenu naprosto krvavého nárůstu spotřeby?
Éru Core 2 Duo / Core 2 Quad bude většina z nás mít v živé paměti. Já osobně kupříkladu provozoval 2,93GHz Pentium Dual-Core E6500 přetaktované na 3,81 GHz bez zvýšení napětí, prostou změnou FSB. Se zvýšeným napětím a 120mm chladičem běhal procesor stabilně i na 4,21 GHz (+44 %). Stejně tak jsem pár let testoval grafické karty na Sandy Bridge stroji s Core i7–2600K přetaktovaným z 3,4 (3,8GHz boost) na 4,7 GHz (+38 %) při zátěži všech jader/vláken a nechal by se přesvědčit i výše, kdyby mělo smysl se tím zabývat.
Zkrátka a dobře, typické přetaktování o třetinu až polovinu se stalo výjimečností od Ivy Bridge výše. Intel provedl mnohé tomu škodící změny (přechod od letování heatspreaderu na teplovodivou pastu), nicméně osobně jsem celá ta léta přesvědčen, že Intelu přestaly „dobře fungovat tranzistory“. Od chvíle, kdy je „položil naležato“, musel začít sahat daleko hlouběji do frekvenční rezervy vyrobených čipů, aby uvedl na trh něco, co bude aspoň o trošku lepší než předchozí generace. Je to obecný trend související se zvolňujícím mezigeneračním poklesem velikosti tranzistorů a trpí jím i AMD, nicméně u Intelu ta ostrá změna přišla s přechodem na FinFET. A pokud se firma drží své v základech stále stejné technologie, nejde cestou revoluční změny, pak nemůže inovovat dostatečně rychle.
Inu a Intel moc velkou změnu nedělá. Z 22 nm se jednou stává vylepšený die-shrink 14 nm, se kterým vydržel Intel od 5. generace Core (Broadwell; rok 2014) až do 11. generace Core (Rocket Lake; rok 2021). Příchod 10nm procesu se opozdil o celé roky, proces přišel v horší kvalitě než přislíbené a ani dnes nelze říci, že by jej měl Intel plně za sebou (dnes se jeho varianta jmenuje Intel 7). Následné „menší“ čipy trpí závažnými neopravitelnými chybami (13. a 14. generace Raptor Lake / Raptor Lake Refresh) a tak Intel raději přechází na výrobu u TSMC. Ale hlavně Intel za poslední roky prakticky vymazal veškerý OC potenciál a OC až na dřeň je nyní součástí standardních parametrů produktů, které kvůli tomu mají spotřebu i přes 300 W v socketu, který na to není fyzicky stavěn.
Když vládnou byrokrati a podrazy
Druhý aspekt se týká toho, co trochu ležérně v těchto dnech – týdnech – měsících komentuje YouTube kanál MLID. Stručně řečeno internety kolují informace o tom, kterak před lety v Intelu pracoval jistý Venkata Renduchintala (nakonec zastával až pozici Group Presidenta a Chief Engineering Officera), který až tak schopný nebyl a tak hlavně házel klacky pod nohy těm schopným pod sebou, aby on sám nevypadal před nejvyšším vedením jako neschopný, aby jeho projekty vypadaly lepší, než byly. Bohužel pro Intel těmi, kterým házel klacky pod nohy v jejich projektech, byli „procesorový mág“ Jim Keller a „grafický mág“ Raja Koduri.
Raja Koduri, který předtím pracoval na GPU v AMD, nakonec dlouho nevydržel (jen mezi 2017 a 2023) a odešel zcela z Intelu. Za tu dobu zde nestihl z naprosté nuly a navzdory Renduchintalovi a zkostnatělému vedení firmy vybudovat více než architekturu Xe, resp. akcelerátory Alchemist (Intel Arc a související výpočetní produkty) s dosud ne-plně-vyladěnou softwarovou podporou.
Podstatně větším průšvihem pro Intel bylo, že nedal volnou ruku / neudržel si Jima Kellera. Tenhle člověk je naprostá legenda. Kam přijde, tam provede revoluci a firmu vyšvihne na výsluní. Pomineme-li jeho prvotní roky, tak v AMD pracoval na architekturách K7 (přelomové Athlony) a K8 (příchod 64bit x86 – i na této architektuře pracoval). Později pracoval v PA Semi, kterou poté koupil Apple, takže stál u zrodu SoC Apple A4 a A5 a byl tak součástí revoluce, která Apple dovedla do dnešní pozice. Pak se vrátil do AMD, kde vedle později zaříznuté (uvidíme, jestli toho AMD nebude výhledově litovat) ARM architektury K12 vedl vývoj prvních Zenů, kdy jeho práce se promítla minimálně do prvních dvou až tří generací Ryzenů. Čili byl klíčovou součástí umírající AMD a jejího vzedmutí se do současné velikosti.
Chvilku poté pobyl v Tesle, aby se roku 2018 přesunul do Intelu a začal pracovat na komplexu revolučních prvků, které by Intelu možná daly, možná nedaly procesor, kterým by AMD opět překonal, možná i smetl. Střípky z toho, co Jim Keller vymýšlel, se pomalu trousí do Intelích CPU, ale je do ukrutánsky pomalu a v malé míře. A jelikož Jimovi podle všeho Renduchintala nepřál a vedení odmítalo jeho žádosti o výrobu u TSMC, rozhodl se odejít a dnes se zabývá RISC-V a AI.
Právě zde Intel prohrál svoji největší šanci na vzpamatování se. Ztratil kontinuitu vývoje GPU a ztratil šanci na revoluční změny CPU a jejich výroby. Je jedno, že dnes už u TSMC vyrábí CPU i GPU, dva klíčoví lidé (a bůhví kolik dalších s nimi svázaných) odešlo, Intel v rámci „katování kostů“ bude muset řezat i v těchto divizích a nejspíš tak definitivně zničí svoji šanci. A ne, není to plná vina Pata Gelsingera, ten jen tento stav podědil a než se stihl zorientovat, už věci nevratně běžely po svých trajektoriích. A kdo ví, jestli mu v dřívějších radikálních řezech nebránili jiní, jestli se po něm primárně nechtělo hlavně udržet status quo a nedávat kšefty tchaj-wanské TSMC.
Zaplnění firmy zbytečnými lidmi
Polévka vedoucí k tomu, co před skoro dvěma dekádami trefně popisoval D-fens ve své kultovní knize, je bohatá, ale vzorec vždy stejný. Máte firmu, která je po desítky let lídrem trhu, vládcem technologií, které často sama stvořila a udává v nich tempo. Firma vyroste do olbřímích rozměrů a začne bobtnat o všemožné lidi, kteří netvoří reálné hodnoty. Jen se přiživují. Vrstvy manažerů, jejich poskoků. Autor IBM PC Bill Lowe tvrdil, že tehdy zjistili, že vyexpedovat prázdnou krabici je v IBM proces na 9 měsíců.
Do podobného stavu se před lety dostal Intel. Přestal být firmou, které vládnou a jejíž směr udávají inženýři. Přestal být firmou vedenou Gordonem Moorem či Andy Groovem (který mimochodem byl v Intelu mentorem Pata Gelsingera). Přestal být firmou, která má energii a drajv. Stával se víc a víc firmou bezejmenných kravaťáků a kravaťaček a invence stále zvolňovaly. Proč dávat miliardy do vývoje, když máme skvělé obchodní kanály, smlouvy na mnoho a mnoho let dopředu a život je báječný, zejména když se AMD trápí hrobníkovi na lopatě a Nvidia je ta maličká firmička dělající téměř ztrátové čipečky pro tlupu hráčů?
Inu právě proto. Vyrostete příliš a svět kolem vás se najednou radikálně změní. Tu vám jako první náznak AMD vyfoukne metu 1GHz procesoru (Craig Barrett prý tehdy spektakulárně zuřil). Tu najednou zjistíte, že vaše 64bitová x86 sada stojí za prd a ta od AMD je skvělá (o Itaniu raději nemluvme). Tu zjistíte, že ti hráči utrácejí miliardy a doslova bahní po nových GPU, jenže zatímco vy jste 10 let nedělali nic, Nvidia makala 24 hodin denně, 365 dní v roce, stihla Rivu 128, Rivu TNT, TNT2, uvedení GeForce s prvními GPU a najednou uvedla cosi jménem CUDA. Ale co, kanály máte jisté, smlouvy taky a kdyby ne, nezákonné pobídky zafungují a EU vám stejně tu pokutu dá až po letech a pak ji raději zruší.
Jenže kvůli tomu všemu najednou začnete hrát druhé housle, ale dojde vám to až na konci symfonie. A i kdyby se vám podařilo najít lidi, kteří by firmu otočili zpátky správným směrem, vnitřní byrokratický aparát, jehož jediným smyslem života je být u koryta a chrochtat, vám to kazí. A kdyby ne on, tak správní rada či vyšší management vymete s člověkem, který by si dovolil vyslovit tu drzost, že by se mělo vyrábět u TSMC. Cože, my Intel a vyrábět jinde? Ven s ním! Dodejme ale, že Jim Keller o spolupráci s Bobem Swanem hovořil kladně, takže přímo o Gelsingerově předchůdci by to být nemělo.
Každopádně tak dojdete do roku 2024, kdy vaše hodnota akcií je zlomkem hodnoty z před 5 let, a to stále ještě nejste na dně. Dojdete do bodu, kdy vaše CPU jsou horší, poruchová a nikdo je nechce kupovat. Ne do serverů a superpočítačů, hráči už na vás dávno zanevřeli a ostatním je jedno, mají-li uvnitř Losnu nebo Mažňáka, ostatně Apple jim dává své dobré ARMy.
Nejste první. Tohle postihlo Kodak. Ten Kodak, který dal světu běžnou filmovou fotografii i první digitální fotoaparáty. Dnes neexistuje. Postihlo to Nokii. Tu Nokii, která naprosto ovládala svět mobilních telefonů. Dnes neexistuje. Postihlo to IBM. Tu IBM, které patřil prakticky celý světový trh s počítači, která vyráběla čipy vlastními špičkovými technologiemi, která vládla světu. Dnes sice existuje, ale v počítačích po ní ani vidu, ani slechu. Postihlo to i Boeing. Ten Boeing, který dal světu modely jako 707 a 747, který stavěl rakety pro NASA i US ARMY, který naprosto vládl trhu komerční letecké přepravy. Dnes stále ještě existuje, ale v absolutní existenční krizi, ve vzduchu i ve vesmíru.
Podobně jako Intel.
Jak z toho ven
Dobře tedy. Je na čase, aby i Ježek sundal růžové brýle a postavil se realitě čelem. Zde je bodový seznam toho, co musí Intel udělat, aby přežil:
- změnit se
- radikálně
- bezohledně
- rychle
Když se Steve Jobs vracel do Applu, byl radikální. Kompletně obměnil správní radu. Nepříteli Microsoftu prodal hromadu akcií. Bezskrupulózně prořezal portfolio produktů a ukončil výrobu klonů. A pak přinesl změnu: iTunes, iPod a tak dále. Apple je naprosto jiná společnost než byla před krizí, ale má se skvěle.
Když byla AMD v krizi, vyměnila CEO za Rory Reada, který radikálně sáhl do vyvíjených architketur, pokrátil, co mohl, vyházel, co mohl. AMD se rozštěpila na více společností a výroba přešla do samostatné GlobalFoundries. A do firmy připlul arabský kapitál, který tam je dodnes a šejkům vydělal neskutečné peníze. AMD je naprosto jiná, než byla před krizí, ale má se skvěle.
Nokia toto neudělala a zhynula. Kodak toto neudělal a zhynul. Boeing … no, vyčkejme, jak dopadne Starliner a jeho letadla.
Intel musí brutálně sáhnout do portoflia, ve kterém se už dnes nevyzná ani to pověstné prase (zejména nové značení desktopových a mobilních CPU je peklo). Musí jinak pracovat s draze koupenými firmami (viz akcelerátory Gaudí, kterým se nedaří urvat signifikantní podíl na trhu). Musí se konečně rozhodnout, co s GPU a pak podle toho získat či vyhodit odpovědné lidí. Musí brutálně sáhnout do vývoje CPU, případně na kolenou odprosit Jima Kellera a nějak ho získat zpět.
Musí také oddělit výrobní divizi do vlastní firmy. Do továren a vývoje technologií se momentálně v Intelu doslova lejou desítky a desítky miliard dolarů bez toho, že by bylo jisté, že a) bude výroba konkurenceschopná TSMC a b) bude zájem mezi zákazníky o výrobu u Intelu za pro Intel lukrativních podmínek. Nemám pocit, že by proces 18A, pokud opravdu dá světu první velké čipy až za rok až rok a půl, mohl být konkurencí pro TSMC, která už dnes má v nabídce proces srovnatelný (aktuální verze 3nm) a do roka bude mít proces viditelně lepší. Zde bude moci Intel konkurovat jedině cenou, nicméně to jsme zpět v začarovaném kruhu: nevydělá si to na sebe a obávám se, že americkou vládu nebude bavit tohle saturovat donekonečna. A bylo by nešťastné, kdyby Intel stáhly ke dnu jeho továrny.
A ne, nechci říci tuto myšlenku nahlas, ale musím: co když se musí zbavit Pata Gelsingera. Ne proto, že je to Pat Gelsinger, ale pro to, co reprezentuje. Pat je inteligentní dobrý člověk, ale možná nepostupuje s razancí, která je potřeba. I jeho povídání o onom novém propouštění, je v duchu toho jak celé proběhne s úctou, respektem a citem – naznačuje, že na tom prostě ztratí spoustu drahocenného času, který už nemá. Navíc je člověkem žijícím částečně z minulosti. Pořád připomíná Andyho Groovea a Mooreův zákon. Ale ty doby jsou dávno pryč. Možná Intel potřebuje někoho, komu je těch 50 minulých let „šuma fuk“.
Jen spekulujeme, skoro nikdo skoro nic neví jistě
Nevíme skoro nic jistě. Je strašně snadné sypat moudra od klávesnice, nebo žvanit do mikrofonu na YouTube. Nevíme, s jakými podmínkami Pat Gelsinger vstupoval do Intelu, v jakém stavu bylo to či ono, jestli nezápasil s nějakými utajováními vlastní nevýkonnosti ze strany představitelů jednotlivých divizí. Kromě D-fensových wohnoutů mohl vésti boj i s prostou složitostí firmy, která je nyní roztažena do daleko více oblastí, než když z ní před lety odcházel. Možná by k TSMC přešel dříve, ale stejně jako Jimu Kellerovi se mu nepodařilo včas přesvědčit správní radu / akcionáře. Tohle prostě nevíme.
Stejně také nevíme, v jaké pozici je Pat Gelsinger nyní. Možná vedení Pat přesvědčil, aby mu dali ještě rok-dva s cestou, kterou navrhuje. Pokud za rok nebude Intel mít trh zaplaven svými skvělými procesory na vlastním procesu Intel 18A, budeme za rok vést zhruba stejnou debatu.
Tak či onak, pokud Intel znovu najede na vzestupnou trajektorii, bude to muset být jiný Intel, než jak jsme jej po desítky let znali. Stávající model je neudržitelný. Nemůžete přecházet na High-NA EUV litografii a pak tuto extrémně obrovskou investici jen provařovat na vlastních procesorech, na nichž už teď s klasickou EUV litografií nemáte udržitelné marže. Nemůžete to dělat v situaci, kdy konkurence dosáhne na kvalitativně lepší výrobu bez High-NA EUV litografie. Nemůžete to dělat v situaci, kdy finančně krvácíte, zatímco váš konkurent bohatne a bohatne. Musíte prostě něco změnit a ta změna musí být velká a bez zbytečného sentimentu. Je v silách správní rady a akcionářů Intelu si připustit, že se to musí stát?
Před zhruba 10 lety jsme se modlili za AMD a naše modlitby byly vyslyšeny.
Je čas se pomodlit za Intel a Pata Gelsingera.
