Nastavení vzhledu je v mém případě jednoduché. Jsem zvyklý na Nimbus, takže provedu instalaci balíčku gtk-engines-nimbus. Pak v menu Nastavení ->Vzhled změním Styl a Ikony na nimbus. V menu Nastavení ->Správce oken nastavím Styl na možnost Wallis a tím je vlastně hotovo. Možností nastavení je samozřejmě mnohem víc, ale nebudu je zde dále rozebírat.
Instalace základních systémových balíků
Pak následuje instalace systémových aplikací a utilit, které jsou potřebné pro další aplikace, administraci a správu systému. Nejprve si nainstalujeme antivirus a antispam. Jedná se o balíčky clamav, spamassassin a spamassassin-botnet.
Při jejich instalaci je třeba věnovat pozornost doporučením instalátoru. Po instalaci antiviru je nutné spustit příkaz fresclam, po antispamu pak příkaz sa-update a provést restart služby příkazem /etc/init.d/spamd restart. U všech je třeba dávat pozor na práva k příslušným souborům a adresářům.
Dalším potřebným nástrojem je Task manager. Zde je několik možností a já už dlouhou dobu používám ten z Gnome – balíček gnome-system-monitor (k dispozici je ještě xfce4-taskmanager a lxtask).
Pokud by bylo třeba mít možnost grafického nastavení některých systémových nástrojů (datum a čas, uživatelé a skupiny atd.), instaluje se balík gnome-system-tools. Ten instaluje některé závislosti z Gnome, jako např. Nautilus nebo Gnome-desktop, takže je třeba si to řádně rozmyslet. Já ho nepoužívám.
Pak následuje instalace JVM, kde se jedná o dva balíčky – sun-jdk a sun-jre-bin.
Jako poslední systémovou aplikaci zmíním terminál. V základu je již instalován XTerm a Terminal, který patří do XFCE. Já ale používám něco jiného, takže XTerm nechávám, odinstaluji Terminal a instaluji balík sakura. Je to terminál se spoustou možností nastavení, je možné použití více karet v jednom okně atd.
Než se pustím do jednotlivých aplikací a programů, chtěl bych věnovat určitý prostor způsobu ovládání celého systému a prostředí. Je to samozřejmě dost individuální záležitost, ale myslím si, že některé tipy by se mohly čtenářům hodit při jejich rozhodování. Na Archu jsem používal pouze XFCE-panel a nic dalšího.
Při zkouškách hlavně ve Fluxboxu a taky při instalaci Unity jsem ale narazil na další možnosti, které se nabízejí. Standardní instalace obsahuje XFCE-panel a panely jsou zobrazeny rovnou dva – nahoře je panel se základní nabídkou aplikací, dialog pro odhlášení, přehled otevřených oken, přepínání ploch, hodiny a tray. Dole je pak panel se spouštěči několika aplikací.
Než se budu věnovat konkrétní sestavě ovládacích prvků, tak je trochu obecně rozeberu. Pro ovládání a spouštění aplikací je v principu možné využít tři základní typy ovládacích prvků – panely, ikony na ploše a/nebo v doku a klávesové zkratky (včetně speciálních kláves na klávesnici) nebo ruční zápis názvů spouštěcích skriptů pomocí tzv. launcherů nebo run-app utilit. Asi nejčastější je použití panelů a ikon. Proto začnu u nich a v uvedeném pořadí.
Panely a jejich rozmístění
Co se týká panelů, tak už byl uveden xfce4-panel. Kromě něj je možné využít také gnome-panel. Ten s sebou ale nese poměrně dost závislostí (např. gnome-menus a evolution-data-server), takže je celkový objem poměrně veliký. Navíc se nezdá, že by přinášel do prostředí XFCE nějaké znatelné výhody proti defaultnímu XFCE panelu. Jediná, která mě napadá, je snadná úprava hlavního menu a jednotlivých položek v něm.
Další možností je FBpanel z prostředí Fluxbox. Jedná se o velmi „lehký“ panel, který má velikost kolem 2 MB a konfigurace je umístěna v běžném textovém souboru. Možnosti jeho přizpůsobení jsou velmi slušné a naleznete je v dokumentaci.
Poslední aplikace, o které se zmíním, je Tint2. Jedná se vlastně o kombinaci panelu a taskbaru. Jeho instalační velikost je ještě o něco menší než u FBpanelu. Konfigurace je také v běžném textovém souboru a její možnosti jsou také dost rozsáhlé. Vizte domovskou stránku projektu.
Já jsem se rozhodl, že panely budou tvořit jednu ze součástí systému ovládání všech tří strojů. Konkrétně je to tak, že na notebooku používám pouze FBpanel. Je umístěn nahoře a automaticky se skrývá. Žádný další viditelný ovládací prvek zde není, a to hlavně z důvodu omezeného prostoru na displeji (12,1“ – 1280×800 bodů). Na panelu je hlavní nabídka, přímé spuštění správce souborů a terminálu, minimalizace všech otevřených oken, přehled otevřených oken, přepínač ploch, monitory obsazené paměti, aktivity procesoru a síťového připojení, stav baterie a hodiny.
Spuštění panelu při startu Fluxboxu se provede doplněním příkazu fbpanel & do souboru ~/.fluxbox/startup.
Konfigurace panelu je uložená v souboru ~/.config/fbpanel/default a její konkrétní podobu si můžete stáhnout.
Na obou stanicích je ale použita jiná sestava panelů, a sice kombinace xfce4-panel a tint2. Oba jsou umístěné dole a jsou trvale viditelné.
Xfce4-panel zabírá cca 1/3 šířky a je na něm hlavní nabídka, dialog pro odhlášení, minimalizace všech otevřených oken, sdružený spouštěč pro správce souborů, terminál a textový editor, přepínač ploch, monitor aktivity CPU, obsazené paměti a aktivita sítě, tray a hodiny. Panel se spouští automaticky při startu a není třeba to extra nastavovat.
Tint2 je nastaven tak, že obsahuje pouze přehled aktuálně otevřených oken. Ke své funkci potřebuje dvě věci: vytvořit a upravit konfigurační soubor – v mém případě se jedná o soubor ~/.tint2rc. Jeho obsah je tu opět ke stažení.
Druhou věcí je pak nastavení automatického spuštění panelu při startu. To se provede v menu Nastavení ->Relace a spouštění ->Automatický start aplikace. Zde je nutné přidat novou položku, zadat její název a popis a hlavně příkaz pro spuštění, který vypadá následovně:
/usr/bin/tint2 -c ~/.tint2rc
Ikony na ploše a v docích
Další možností je použití ikon. To je možné v principu dvěma způsoby – umístění ikon přímo na plochu nebo jejich koncentrace do doků.
Umístění ikon na ploše je zvykem hlavně ve Windows, ale obecně má jednu velkou nevýhodu: většinu času není plocha vidět a tím pádem nejsou viditelné a použitelné ani ikony. Pokud by někdo chtěl takto ikony použít, má v XFCE možnost ikony na plochu umístit přímo z hlavní nabídky a nebo je možné použít některé specifické aplikace, jako je např. iDesk. Já osobně ikony na ploše nepoužívám od doby, co jsem přešel na Linux.
Použití dokovaných ikon je poměrně běžná věc a jak se zdá, začíná se hojně objevovat v nových distribucích (viz Unity nebo Gnome-shell). Nabídka různých dokovacích aplikací je poměrně bohatá, ale pro mě bylo jedno zásadní omezení. Velké procento takových aplikací obsahuje všelijaké efekty, které ale vyžadují akceleraci desktopu, kterou nepoužívám a ani používat nechci. Proto jsem musel vyloučit aplikace jako je cairo-dock, docky, Avant Windows Navigator a jim podobné.
Z tohoto důvodu jsem se nakonec rozhodl použít aplikaci wbar. Jedná se opět o velmi malou záležitost s možností konfigurace v textovém souboru. Při spuštění se automaticky vytvoří adresář ~/.wbar a v něm pak adresář iconpack a konfigurační soubor wbar.dot.
Konfigurace má velmi jednoduchou strukturu, jak je vidět na krátké ukázce:
# The Bar && Font i: /home/user/.wbar/iconpack/wbar.osx/osxbarback.png t: /home/user/.wbar/iconpack/wbar.osx/font/12 c: i: /home/user/.wbar/iconpack/wbar.osx/gimp.png c: gimp t: GIMP i: /home/user/.wbar/iconpack/wbar.osx/gpicview.png c: gpicview t: GpicView i: /home/user/.wbar/iconpack/wbar.osx/ireport.png c: sh /home/user/Apps/iReport/bin/ireport t: iReport
Řádek i je odkaz na ikonu, c je spouštěcí skript a t je popis, který se objeví při výběru příslušné ikony.
Další konfigurace se provádí při samotném spuštění aplikace. Její popis je možné zjistit z nápovědy, kterou si můžete stáhnout.
Já jsem pro spuštění vytvořil skript, který vypadá následovně:
wbar -above-desk -vbar -pos left -isize 32 -config ~/.wbar/dot.wbar
Jeho spuštění je samozřejmě nutné přidat do automaticky spouštěných aplikací při startu relace.
Spouštěče a klávesové zkratky
Zbývá tak už poslední kategorie ovládacích prvků, kterou bych rozdělil na dvě skupiny. Do první je možné zařadit spouštěče, do kterých se se přímo zadávají názvy skriptů a programů. Do této skupiny je možné zahrnout poměrně velké množství aplikací od těch jednoduchých po velmi komplexní – xfrun4, bbrun, gmrun, grun, kupfer, gnome-do a další (včetně třeba launchy nebo synapse, které v Entropy nejsou a musely by se instalovat přes Portage).
Standardní součástí XFCE je xfrun4, který je možné vyvolat kombinací kláves Alt+F2 a kdykoliv použít. Je to jednoduchá aplikace, kde je pouze historie zadaných příkazů a možnost je spustit v terminálu.
Vyzkoušel jsem i některé další možnosti a nakonec jsem zjistil, že není jednoduché si vybrat, hlavně mezi gnome-do a kupfer. Gnome-do je aplikace, která vyžaduje mono a je tím pádem dost velká. Má ale velmi mnoho možností, i když některé jsou platné pouze v prostředí Gnome. Kupfer si zase přináší některé Gnome závislosti (hlavně správce souborů Nautilus), ale jeho celková instalační velikost je přesto výrazně menší. Pro obě aplikace je důležité, že kromě spouštění aplikací umí vyhledávat a spouštět i soubory, otevírat webové stránky a mnoho dalších funkcí. Zatím proto budu využívat obě možnosti a časem se definitivně rozhodnu pro jednu z nich. Mírným favoritem je Kupfer.
Druhou skupinu pak tvoří klávesové zkratky a použití speciálních kláves na klávesnici. Já osobně jich na klávesnici moc nemám, takže jich používám pouze šest. Princip je ale obecný a je možné ho použít na libovolné klávesnici.
Je k tomu možné využít v zásadě dva způsoby: pomocí xmodmap nebo xbindkeys. Já jsem vybral metodu, založenou na xbindkeys. K zprovoznění funkční klávesy je nutné udělat několik jednoduchých kroků. Jako první musíme nainstalovat xev a spustit ho. Až se objeví jeho okno, stiskneme příslušnou klávesu. V terminálu se objeví poměrně velké množství informací, ve kterých je i kód stisknuté klávesy. V konkrétním případě je to 148, jak je možné vidět na obrázku xev.jpg v příloze.
Pak se instaluje balíček xbindkeys. Na rozdíl od Archu v Sabayonu není balíček xbindkeys_ config, takže je nutné provést konfiguraci ručně. Pomocí příkazu xbindkeys -d se vytvoří defaultní konfigurační soubor, která je potřeba uložit jako ~/.xbindkeysrc a upravit ho podle potřeby. Já jsem to vyřešil tak, že jsem použil starý konfigurační soubor z Archu a jenom jsem ho upravil. Oba soubory si stáhněte: xbindkeys-defa xbindkeyssrc.
Jako poslední je třeba zajistit spuštění programu xbindkeys při startu sezení.
V posledním díle…
Tímto uzavřeme kapitolu o nastavení a způsobu ovládání prostředí. Je jasné, že by se o tom dalo psát ještě dlouho a podrobně, ale to asi není cílem tohoto článku. Vybral jsem proto jenom některé možnosti a výběr zúžil na to, co je dostupné v Entropy. Bylo by samozřejmě možné se zaměřit na Portage a vyzkoušet i další možnosti, které nabízí Gentoo. To už je ale spíš pro zkušenější uživatele a nad rámec tohoto článku
Bylo by možná vhodné, aby se k této kapitole vyjádřil i laskavý čtenář a seznámil ostatní se svými zkušenosti se způsobem ovládání desktopu. Zdá se, že v poslední době toto téma vyvolává hodně bouřlivých diskusí, které nesouvisejí jenom se Sabayonem.
V posledním dílu článku se budu věnovat základní sadě aplikací a způsobu zálohování dat na pevný disk a FTP server.
ČLÁNKY DO MAILU