Nezřídka tu v článcích či diskusích zmiňuji, kterak stále vytvářím archivní zálohy pro mne důležitých dat za pomoci DVD±R disků. Ano, je to pomalé, drahé, kapacitně mizerné. Kdybych si koupil BDXL vypalovačku a kupoval BDXL M-DISCy, tak bych místo 4,7GB pálil 100GB média, ale vypalovačka za 2 000 Kč+ by ještě šla, nicméně co 100GB BDXL M-DISC médium, to zhruba 400 Kč, a to je už prostě trochu příliš na můj vkus.
Obecně ale zálohování na kvalitní optická média (třeba ani ne neorganická M-DISC, ale něco typu Verbatim či kdysi Taiyo Yuden) je přeci spolehlivější než USB HDD, USB flash či ochota Googlu / Microsoftu / Dropboxu / Applu / kohokoli korporátního (nehodící se škrtněte, hodící přidejte) pustit mě k cloudu. Mám CD-R kvalitních značek pálená v roce 1999 a dodnes jsou bez problémů čitelná a stejné platí pro DVD z roku 2005.
Michal Rybka je znám tím, že má v péči staré počítače a zajímá se i o staré hry a asi tisíc dalších věcí. Onehdá na Pctuningu rozjímal právě nad nejistou budoucností softwarových věcí, ať už v online distribuci či uložených na 12cm kotoučkách. Já jsem toho názoru, že situace je na jednu stranu ještě horší, než ji popisuje, ale ono to vlastně je jedno.
Ne vše musí být zálohováno
Abych Michala Rybku rychle odbyl, tak já to nevidím až tolik černě. Co dnes běží jen na Windows se Steamem, může za 5 či 10 let parádně běžet na Linuxu. Já osobně jsem třeba mnoho let udržoval druhé SSD s Windows v podstatě jen kvůli zřídkakdy pouštěnému Skyrimu. To pominulo, hra běží bez větších potíží na Linuxu přes Steam/Proton. Stejně tak jsem třeba před 30 lety s oblibou hrál Vlak od Miroslava Němečka. Stará dosová hra, o níž lze říci pouze tolik, že plnohodnotně běží kdekoli ve webovém prohlížeči přes DOSBox. Pokud ta věc měla nějaký dopad na širší spektrum lidí, nějaké řešení se najde. A kdyby ne, tak holt smůla, to patří k životu.
Je-li vám dnes třeba 20 let, pak si třeba nedokážete představit, že byste o věc X či věc Y nadobro přišli. Pak ale přijde přítelkyně → manželka → děti → první dovolená v Jugoslávii Chorvatsku → atd. Najednou zjistíte, že je vám 35 či 40 a nejenže váš denní chleba v Cé-eSku už nemáte, ale že jste si na to ani dobrých pět či deset let nevzpomněli. To jen teď kluk došel do věku, kdy si říkáte, že byste si to chtěli zahrát s ním (důležitá poznámka: já nikdy CSko nehrál a hrát nebudu, nechytlo mě to).
Světe div se, CS:GO tu je stále. A kdyby nebylo, kluk vám představí něco sice jiného, ale podobně zábavného. Něco, kde ten čas strávíte spolu zhruba podobným způsobem. A tohle platí i pro filmy, knížky, seriály, trajdání po lesích či cokoli dalšího.
Zkrátka nesdílím předpoklad, že vše v dekádách minulých je hodno neustálé údržby ve funkčním stavu pro dekádu současnou i nadcházející, ať již jde o tu či onu hru, gadget, automobil, jakkoli každém oboru existují sběratelé, kteří tu věc prostě v chodu udrží.
Avšak koho dnes trápí, že už nedohledá Perryho Rhodana díl 387? Koho dnes trápí, že už nedohledá 13. nepovedený záběr jisté scény z filmu Lawrence of Arabia? Koho dnes trápí, že už nedohledáme kdysi vydanou Harlekýnku číslo 1451? Koho dnes trápí, že nesežene tu dabingovou verzi Notting Hillu, kde Hugh Grant říká „Krindy-pindy“? Anebo Patrick Swayze hlasem Jiřího Pomejeho, že „Bejby nebude sedět v koutě“.
Koho dnes trápí, že z 5 tisíc kratičkých domácích videí, která natočil svým smartphonem, mu jich 1 750 umřelo s původním iPhonem? Vždyť všechny ty podstatné, na které si vzpomíná, má zachovaná, takže… bylo v těch 1 750 něco, co by opravdu stálo za to? Já osobně nevím, videí splňujících tuto definici jsem za posledních 10 let pořídil asi tak 20 tisíc. Hodnotných z nich je asi tak 200.
Možnost technicky uchovat všechno, co kdy vzniklo, stvořila tuto samotnou obsesi všechno, co kdy vzniklo, opravdu uchovat. A to není optimální. Abych parafrázoval profesora Bártu: jakmile civilizace začne spotřebovávat víc a víc, příliš mnoho svých zdrojů na nikoli udržování statu quo, ale zálohování a archivování každé „ptákoviny“, je to počátek jejího konce.
Nemusíme mít každé „uprdnutí dětiček“ v 8k 60p 10bit HDR se zvukem v Dolby Atmos. Nemusíme mít každou „juchandu“ Justina Biebera v kvalitě 24bit 192kHz. Nemusíme mít všechny epizody seriálu Přátelé ve 4k. Nemusíme mít všichni před barákem třítunové elektrické SUV Porsche schopné jezdit 250km/h. Nemusíme mít všichni doma na zdi věrný originál Mony Lisy.
Jasně, je zábavné pouštět mladé generaci „Last Christmas“ od Wham! ve 4k a nechat je trápit se, kde vzali v roce 1984 tak dobré 4k kamery (ne, to není vtip, je to jen 40 let stará záležitost, čili pro současnou mladou generaci stejně stará jako pro mě věci z roku 1950). Stejně tak je krásné se podívat na Bena Hura či Lawrence z Arábie ze 70mm kopie v Krnově či doma ve 4k a výhledově v 8k. Ale neznamená to, že v takové maximální možné kvalitě potřebujeme vždy a všechno a všude.
Protože i kdybychom měli dokonalá reprodukční zařízení (Apple BT sluchátka fakt 24bit/192kHz remaster Pink Floydů v této kvalitě nepřehrají), tak k onomu dokonalému zážitku chybí i něco dalšího. Uspěchanost doby, tisíce jiných podnětů a rušivých elementů prostě znemožňují si věci plně vychutnat.
Hezky to před pár lety řekl Tomáš Halík: „Lidé, kterým chybí radost, používají zábavu jako náhradní drogu. Skutečná radost je ale duchovní kvalita, k té se spíš promeditujete v poustevně než protleskáte na stadionu.“
Problematické telefony
Ale to jsem odbočil. Zpět k zastarávání softwaru. Já bych býval tenhle problém pocítil relativně nedávno, kdyby se můj někdejší oblíbený smartphone Kodak Ektra neodebral do věčných lovišť na úrovni akumulátoru, foťáčku a po mechanické stránce (které jsem, pravda, dával dosti na frak). Kodak Ektra byl zajímavý telefon z října 2016. Kdo jej provozuje dodnes, tak používá přístroj starý 7 let. Na trh přišel s Androidem 6.0 a jelikož s ním Kodak neuspěl (bodejť: plastová konstrukce s cenovkou téměř 15 tisíc Kč a k tomu ARM od MediaTeku vyrobený fakt nepovedeným topícím 20nm TSMC procesem), žádná další softwarová podpora se prakticky nekonala (ani aktualizace toho šestkového Androidu). Jinak to ale byl skvělý přístroj s tehdy vynikajícím 21Mpix f/2 Sony CMOS foťáčkem s podporou 4k H.265 videa a 6osou optickou stabilizací.
Před těmi asi čtyřmi roky jsem ještě po očku zkoumal, zdali by do telefonu nešel nacpat novější Android nějakou neoficiální aktualizací. Jakési obrazy s tehdy Androidem 7.0 existovaly, povětšinou někde na čínských webech, takže kdo ví, ale třeba by to šlo. Ale obecně odstřižení softwarové podpory, resp. další vývoj softwarové podpory pro existující produkt je největším problémem, který vede k předčasnému zastarávání nejen u softwaru/her (jak píše Michal Rybka), ale i u toho železa.
Jsou zde snahy EU donutit výrobce, aby drželi po X let podporu pro své smartphony a navíc se bude zavádět opravitelná modulární konstrukce. Ano, jsou zde výrobci, kteří už nyní drží delší podporu, typicky ti dražší (Samsung, Google, Apple a vlastně i Fairphone), ale obecné řešení pro levnější telefony či tablety zatím není a rozhodně nebude existovat pro dnes již starší přístroje na trhu. A i kdyby, tak regulačními orgány vynucená doba podpory nebude tak dlouhá, jako schopnost daného hardwaru fyzicky fungovat a být dostatečně výkonný. I ta moje Ektra se svými 3GB RAM a 32GB ROM plus SoC, které se při zátěži rozpálilo doběla, by dnes prostě nedostačovala, i kdybych jí mohl nakrásně dát nový akumulátor a třeba dnes stále podporovaný Android 9.0.
Trh zejména smartphonů je příliš široký a uvádí nové výrobky s příliš vysokou kadencí, než aby bylo možné držet jejich podporu. A jelikož to dřív bude v pekle mrznout, než výrobci smartphonů dají uživatelům plně odemčené telefony, řešení není a nebude.
Přílišná zaměřenost na detail
Ostatně máme tu i optiku našeho zpravodajství. Pravidelně tady píšeme o věcech, které jsou průběžným zpravodajstvím v oboru a tak nějak se sluší to psát. Třeba, že s novými patchi pro ovladač i915 zrychlily karty Arc o 10,58% v CS:GO. Ne „o desetinu“, ne „o 10“, máme to rovnou na setiny. IT je obor, kde se dá prakticky vše kvantifikovat na pokud ne setiny, tak rovnou tisíciny či milióntiny. Tahle ad absurdum dotažená preciznost nám za posledních 40 let probublala do všech aspektů běžného života. To ale nic nemění na tom, že přirozeností „typického čtenáře“ je si třeba zprávičku o 10,58% zrychlení přečíst, ale tuto informaci po nějaké době jeho mozek zahodí jako z dlouhodobého hlediska nepodstatnou.
Tato doba zrodila složitost a rychlost, která je příliš vysoká pro člověka. Jsme neustále přetěžování haldou méně důležitých až nedůležitých informací, které i kdybychom se jim chtěli vyhnout, tak to téměř nejde a mozek je prostě musí převzít, vyhodnotit a pak třeba zahodit jako naprosto zbytečné a nepodstatné – třeba tak jako můj mozek v posledních dnech vždy, když vlezu na seznam.cz, přijde do styku s nějakým titulkem o jistých dvou celebritách (které jsou mi absolutně ukradené), jež se právě rozešly (což mě absolutně nezajímá) – na odkazy samozřejmě neklikám, ale toto rozhodnutí nekliknout plyne z vyhodnocení, které můj mozek musel chtě-nechtě realizovat.
Samozřejmě pořád je tato doba lepší než doby minulé. Demagogicky bych se tu mohl rozepsat o tom, že v 19. století nebyla ani kyselina acetylsalicylová, ani paracetamol, nebyla antibiotika, nebyl fotokompozit na spravování zubů, nebyly laparoskopické operace, nebyla vakcína na dětskou obrnu. Do té doby se nikdo nechce vracet, ale trochu méně zabývání se ve skutečnosti marginálními věcmi, neustále kvantifikování, sbírání informací a jejich archivace, což se nám protkalo do všech oblastí lidské činnosti a stonásobně do IT, by nebylo od věci.
Jsem tak trochu sám proti sobě, neb i zde na Rootu jsem vyplýtval nemalé množství prostoru a času vás čtenářů třeba povídáním o tom, jak se dá žít s 11 let starým PC. Je to přesně ta věc, proti které tu nyní brojím, nebo ne? Sám nevím.
ČLÁNKY DO MAILU