Virtualizace bezesporu vede ke snížení nákladů, ale zároveň nějak musíme zvládat rizika, která jsme možná předtím, když každá aplikace běžela na svém vlastním fyzickém serveru, moc řešit nemuseli. Některá související rizika jsem popsal v jednom svém starším příspěvku s příznačným názvem rizika virtualizace. Vzhledem k tomu, že firmy, které virtualizační řešení nabízejí, o rizicích taktně mlčí, tak myslím není na škodu na rizika čas od času upozornit. A tenhle účel snad článek Odvrácená strana virtualizace splnil.
Když potřebuji ve firmě novou službu, buď ji nasadím na některém ze stávajících linuxových serverů, který již ve firmě běží a má dostačující rezervu výkonu/paměti, nebo už nikde taková potřebná rezerva není a pořídím další HW. Jak bych ušetřil virtualizací? Jasně, pokud ve win nemohu provozovat více kritických služeb, pak mi více instancí na jednom železe určitě úsporu přinese. Ale v linuxu jsem na tu úsporu ještě nepřišel, když mohu v jedné instanci provozovat libovolné množství služeb (mluvím o běžných firemních potřebách).
Funguje to dobre az do doby aktualizace na novejsi generaci systemu. Protoze vse bezi na stejnem systemu, je treba resit problemy s kompatibilitou u vseho najednou. Staci zmena konfiguracnich parametru a nekolik hodin v …
Kdyz jsou systemy virtualni muzete docasne nechat problemove veci bezet na starsi generaci.
A to uz vybec nemluvim o situaci kdy aplikace A vyzaduje verzi databaze 5.x.x a vyssi a aplikace B funguje s verzi max 4.x.x.