Pracant s výdrží
Lenovo ThinkPad X240 jsem vyfasoval jako pracovní notebook v roce 2014. Od začátku jsem k němu měl takový ambivalentní vztah. Na jednu stranu jsem obdivoval výbornou výdrž na baterii. V offline režimu jsem už tenkrát byl schopný se dostat na 16 hodin provozu. Dostal jsem ho čerstvě před konferencí GUADEC ve Štrasburku a tam ho nemusel několik dní nabíjet.
Stejně tak má pevné šasi, které perfektně drží i po sedmi letech. Taky klávesnice mi vyhovovala víc než ty předchozí na ThinkPadech a vlastně to je asi nejlepší klávesnice, kterou jsem na notebooku kdy měl. Na druhou stranu má ale hrozný displej (malé rozlišení, špatné podání barev, špatné pozorovací úhly) a ještě horší touchpad bez tlačítek.
Každopádně i po těch letech zastával dobře roli soukromého notebooku, i když už to po pořízení stolního počítače nebyl primární domácí stroj. S ohledem na udržitelnost jsem se posunul z potřeby mít to nejnovější co nejdřív do pozice, kdy dál používám to, co už mám, pokud to stále plní svoji funkci.
Úplně nesdílím takové to: Před třemi měsíci jsem si koupil Macbook s M1, ale teď vyšel Macbook s M1 Pro, je to boží, hned objednávám!
X240 mi i nadále vyhovuje a dalších několik let může. Kéž by se ale daly odstranit jeho nevýhody. Proč je vlastně nezkusit odstranit?
Disk, baterie a touchpad
Původní disk jsem vyměnil za větší a rychlejší SSD hned po odkupu notebooku od firmy. Původní disk putoval do ještě staršího mamčina notebooku T400s (který má mimochodem už 11 let a pořád slouží). Uvadající baterii jsem vyřešil už před časem a očividně jsem měl štěstí, protože ač je neoriginální, má dostatečnou kapacitu a chová se dobře. To z mých zkušeností není u neoriginálních baterií samozřejmost. Většinou to skončilo podstatně nižší výdrží a životností. Dnes už se spíš přikláním k nákupu originálních, ač jsou za násobky cen těch neoriginálních.
U touchpadu bych nejraději přešel na to, co mám v pracovním Dell XPS 13, protože ten je tak dobrý, že ho nemám problém používat místo myši. Ale zase tak flexibilní to není. Nicméně jsem zjistil, že následující modely X250, X260…, které mají zpátky touchpad s tlačítky, mají stejné rozměry touchpadu, takže lze pořídit touchpad pro ně a vyměnit jen v X240 za ten beztlačítkový, který byl hodně velký krok mimo od Lenova. Výměna je snadná. Touchpad je totiž jen přilepený slabým lepidlem, takže stačilo vyloupnout, odpojit, zapojit nový a zamáčknout nazpátek.
Displej
Když to šlo s touchpadem, možná by to mohlo jít i s displejem, říkal jsem si. A taky že jo. Zjistil jsem, že modely X240 až X280 mají stejný rozměr displeje a stejné zapojení přes 30pinové EDP a že se pro ně prodává displej pod označením LP125WF2-SPB2, který je FullHD (původní 768p) a má podstatně lepší barvy a pozorovací úhly než původní displej u X240.
Samotná výměna je taky jednoduchá: odcvaknete plastový rám, odpojíte displej, zapojíte nový a rám zacvaknete. Problém nastal v posledním kroku. Jemné plastové klipy už po sedmi letech nebyly úplně ve formě a tři z nich se zlomily, takže na horní straně rámu nebylo co zacvaknout a rám tam nedoléhá. Tady ty plastové zacvakávací věci jsou vždy velká loterie. Zlaté vše, co se dělá přes šroubky. Mám možnost to tam přichytit lepidlem, páskou, případně koupit nový rám, který vyjde asi na 300 Kč.
Nicméně displej je fakt gamechanger. FullHD na 12,5 palcích dělá pěkných 176 DPI. Ostrost je podstatně lepší, barvy taky. Měl jsem trochu dilema, jaké nastavit ve Fedoře škálování. Na 100 % je všechno docela malé. Na 200 % zase všechno extrémně velké. Zapnul jsem tedy neceločíselné škálování a nejlépe vycházelo 125 %. Toto doškálování na neceločíselný násobek se provádí zmenšováním bitmap oken, což produkuje neostré výsledky. Na to jsem dost citlivý. Nakonec jsem si uvědomil, že můžu škálovat i samotné písmo, takže jsem nechal celkové škálování na 100 % a zvětšil písmo 1,15×. Tím jsem dosáhl požadovaného výsledku a konečně mám po letech na X240 výborný obraz.
S čím se hnout nedá
Trochu zamrzí, že u X240 není možné upgradovat RAM na víc než 8 GB. Na rozdíl od XPS 13 to nemá paměť připájenou k základní desce, ale klasický slot. Nicméně víc než 8 GB v něm to nezvládne. Na druhou stranu si říkám, že když je schopný Apple i dnes prodávat nové Macbooky jen s 8 GB a navíc bez možnosti upgradu, mít na starším notebooku stejně velkou paměť není taková tragédie. Nakonec na běžné věci to pořád stačí a na cokoliv náročnějšího mám desktop.
Wi-Fi adaptér už taky nevyměním. Je sice ve standardním slotu PCIe, ale notebook spolupracuje pouze s adaptéry, které jsou uvedené v (poměrně krátkém) seznamu v BIOSu. Takové omezení nemá třeba Dell. Ve starším XPS 13, které má žena, byl Qualcomm Atheros, který v Fedoře sice fungoval, ale ne ideálně. Byly třeba problémy s připojením k síti po probuzení. Tak jsem jej vyměnil za Intel AX200. Nejenže všechny problémy přestaly, ale ještě má navíc podporu pro nejnovější Wi-Fi 6. To taky není špatný upgrade u čtyři roky starého notebooku.
(Původně vyšlo na Sešívaném blogu, autorem fotografií je Jiří Eischmann.)
ČLÁNKY DO MAILU