Obsah
1. Paměťová média používaná v dobách osmibitových mikropočítačů
2. Osmibitové domácí mikropočítače v současnosti
3. Kotoučové a kazetové datarekordéry
4. První krátký pohled do zahraničí – specializované kazetové datarekordéry
5. Druhý krátký pohled do zahraničí – ZX Microdrive
6. Kazeta → ZX Microdrive → disketa
7. Diskety a disketové jednotky
8. Československé disketové jednotky Didaktik 40 a Didaktik 80
1. Paměťová média používaná v dobách osmibitových mikropočítačů
V předchozích dvou částech seriálu o architekturách počítačů jsme si popsali některá periferní zařízení používaná (nejenom) u československých osmibitových počítačů. Kromě zvukového modulu Melodik se jednalo především o rozličné jedno- i vícejehličkové tiskárny a plottery. Dnes si řekneme, jakým způsobem a na jaká zařízení majitelé československých ale i zahraničních osmibitových počítačů ukládali aplikace a svoje data. K dispozici měli, ostatně podobně jako jejich zahraniční kolegové, více možností, které se od sebe lišily především cenou, rychlostí čtení i zápisu dat a v neposlední řadě také spolehlivostí a trvanlivostí záznamu. Pravděpodobně nejrozšířenější způsob trvalého uložení dat představovalo použití magnetických pásek, ať již se jednalo o pásky navinuté na kotoučích nebo o pásky uložené v kompaktních kazetách. Důvodem značné oblíbenosti a rozšířenosti těchto paměťových médií byla především jejich velmi výhodná cena (samozřejmě po přepočtu na kB či MB); ostatně magnetické pásky jsou z tohoto důvodu stále upotřebitelné například pro provádění záloh dat o velkém objemu, i když se v tomto případě již nepoužívají původní kotouče s páskou či kompaktní kazety, ale specializovaná média.
Obrázek 1: Magnetické pásky se používaly již u mainframů, například na tomto sálovém počítači IBM System/360 Model 50. V popředí můžeme vidět jednotlivé kotouče s magnetickými pásky, v pozadí pak vlastní jednotku provádějící čtení i záznamy dat.
U některých československých počítačů se pro nejdůležitější resp. nejčastěji spouštěné aplikace používaly i externí paměťové moduly obsahující čipy s paměťmi ROM či EPROM; ostatně podobné moduly byly využívány i u zahraničních počítačů, kde se jim říkalo cartridge (byly většinou menší než tuzemské výrobky, ovšem princip jejich práce byl prakticky totožný). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se taktéž začaly i k osmibitovým domácím mikropočítačům ve větší míře připojovat disketové jednotky. V tuzemsku se používaly zejména diskety velikosti 5 1/4 a 3 1/2 palce, což znamená, že se nám ve větší míře vyhnuly pokusy některých firem o zavedení vlastních (proprietárních) typů disket nestandardní velikosti a/nebo formátu. Tento stav byl způsoben také tím, že se disketové jednotky začaly v tuzemsku šířit vlastně až v době, kdy bylo o velikostech disket prakticky rozhodnuto a navíc bylo možné při použití disketových jednotek pro standardní velikosti disket nakupovat zahraniční součástky, konstrukční díly či čipy.
Obrázek 2: Velké popularitě se v zahraničí, především v USA, těšily disketové jednotky navržené Stevem Wozniakem (Wozem) pro osmibitové počítače Apple II. Hlavní příčinou oblíbenosti těchto disketových mechanik byla jejich příznivá cena, která vycházela z Wozova minimalistického návrhu jejich konstrukce i elektroniky. O kvalitě těchto mechanik svědčí i to, že některé z nich dodnes, tj. po dobu cca 30 let, spolehlivě pracují.
2. Osmibitové domácí mikropočítačům v současnosti
Postupný vývoj výpočetní techniky, především miniaturizace a zavádění zcela nových technologií, se však nevyhnul ani současným majitelům původních osmibitových počítačů (skutečně – komunita majitelů osmibitových počítačů je stále aktivní), kteří ke svým „veteránům“ konstruují různá více či méně složitá zařízení, která umožňují například připojení a používání běžných pevných disků s rozhraním (E)IDE nebo paměťových karet s možností prakticky okamžitého nahrání dat (nezapomeňme na to, že kapacita operační paměti osmibitových počítačů většinou nepřesahovala hodnotu 64 kB, což je z dnešního pohledu takřka zanedbatelná hodnota). Pravděpodobně nejpoužívanějším typem paměťové karty je Compact Flash, resp. rozhraní odpovídající Compact Flash (přes redukce lze připojit i další typy karet). I o těchto zajímavých zařízeních, například DivIDE, se v následujících článcích alespoň ve stručnosti zmíníme a pokud bude čtenářský zájem, může následovat popis podobných zařízení vyvinutých i pro zahraniční modely osmibitových mikropočítačů.
Obrázek 3: Tuzemská disketová jednotka nazvaná Didaktik 40 (či též D-40), která byla určena pro diskety o standardní velikosti 5 1/4 palce.
3. Kotoučové a kazetové datarekordéry
Pro úschovu dat používali majitelé československých osmibitových počítačů zpočátku především různé kotoučové i kazetové datarekordéry, tj. datová zařízení, u nichž se binární informace ukládaly na magnetickou pásku. Osmibitové tuzemské počítače byly vesměs vybaveny rozhraním pro připojení magnetofonů (viz též předchozí díly tohoto seriálu s popisem PMI 80, IQ-151 či PMD-85), takže si majitelé československých „osmibitů“ často namísto speciálních (a mnohdy těžko dostupných) zařízení, například dále popsaných jednotek SP210, SP210T či KZD-1, upravovali pro úschovu dat i běžné magnetofony určené původně pro záznam a přehrávání audia. Jednalo se buď o kotoučové magnetofony (které sice vedle malých osmibitových počítačů vypadaly poněkud neohrabaně, ale jejich kvalita byla mnohdy vyšší, než u běžných magnetofonů s kompaktními kazetami) nebo o magnetofony využívající standardní kompaktní kazety.
Obrázek 4: Klasická kompaktní kazeta, která byla využívána jak pro záznam audia (analogových signálů), tak i binárních dat. Tyto kazety se používaly v období mezi roky 1970 až 1990; po tomto datu již jejich rozšíření postupně sláblo na úkor kompaktních disků (oblast audia) či disketových jednotek a pevných disků (oblast ukládání dat).
Jedna kompaktní kazeta s délkou audio záznamu 90 minut měla při nahrávací rychlosti 2000 Bd kapacitu přibližně: 90×60×2000/8/1024=1318 kB, což nebyla zanedbatelná hodnota (odpovídala přibližně čtyřem disketám s kapacitou 360 kB). Ovšem i v ČSSR se vyráběla specializovaná paměťová zařízení používající jako paměťové médium kompaktní kazetu, která bylo možné připojit k osmibitovým počítačům. S jedním z těchto zařízení jsme si již setkali v předchozích částech tohoto seriálu – jednalo se o jednotku SP210T, která vycházela z kazetopáskové jednotky SP210 (největším rozdílem mezi oběma typy byla instalace jednojehličkové tiskárny BT-100 v jednotce SP210T). V obou případech se jednalo o jednotku umístěnou v kvalitní kovové skříni (žádný levný plast, jenž se ve velké míře používal u poslední generace kazetových magnetofonů), která měla i velmi dobře provedenou vlastní mechaniku pohánění kazety i vedení magnetické pásky přes čtecí a zápisovou hlavu, což samozřejmě vedlo k větší spolehlivosti záznamu dat.
Obrázek 5: Kotoučový magnetofon Tesla B90 bylo poměrně snadné použít pro záznam binárních dat.
Elektronická část těchto jednotek obsahovala deset integrovaných obvodů, 29 tranzistorů a 40 diod. Při připojování k počítači bylo možné použít jakoukoli sběrnici či port s TTL signály, což umožnilo použití této jednotky s prakticky všemi tuzemskými i zahraničními osmibitovými počítači. Dalším oblíbeným a poměrně často používaným datarekordérem vyráběným v ČSSR (konkrétně se jednalo o výrobce ZPA Košíře) byla kazetopásková jednotka nazvaná jednoduše KZD 1. I tato jednotka používala pro záznam dat běžné kompaktní kazety, které však bylo nutné před jejich použitím naformátovat, aby se na pásku zaznamenal nosný signál. Při nahrávání aplikace či dat stačilo zadat číslo bloku (ne tedy jméno aplikace či název souboru), po skončení nahrávání se na monitoru zobrazilo číslo (index) následujícího volného bloku.
Obrázek 6: Kombinované zařízení Tesla SP210T.
Při čtení či zápisu dat se magnetická páska pohybovala rychlostí cca 48 mm za sekundu, při vyhledávání bloků se rychlost zvyšovala na 96 mm za sekundu (standardní rychlost pohybu audio pásky při přehrávání/nahrávání je 47,6 mm za sekundu). Tento datarekordér se používal například u osmibitových počítačů SAPI-1 či PMD-85, ovšem bylo celkem snadné ho upravit i pro použití na IQ-151 nebo některých zahraničních osmibitových počítačích. Dalším tuzemským datarekordérem byl KP 311, který vznikl v Tesle Přelouč přestavěním walkmanu napájeného buď šestivoltovým zdrojem nebo čtveřicí tužkových baterií. Tento datarekordér taktéž využíval běžné kompaktní kazety a bylo ho možné přepínat na přehrávání audia (pracoval jako běžný walkman) či na datový provoz.
Obrázek 7: Kazetopásková jednotka KZD 1.
4. První krátký pohled do zahraničí – specializované kazetové datarekordéry
Magnetické pásky se používaly pro záznam dat prakticky u všem osmibitových mikropočítačů. Některé známé zahraniční mikropočítače, především značek Atari, Commodore, Sharp či Amstrad-Schneider, byly dodávány spolu se specializovanými kazetovými datarekordéry, které byly k počítači připojovány různým, mnohdy proprietárním způsobem. V některých případech se jednalo o jednoduchá a tedy i poměrně levná externí zařízení připomínající československý výrobek KZD-1. Nejznámějšími zástupci této kategorie jsou bezesporu počítače Atari a Commodore, jejichž datarekordéry jsou si v mnoha ohledech konstrukčně podobné. Druhou možností bylo zabudování magnetofonu přímo do skříně počítače; tato konstrukce byla využita například u některých modelů osmibitových počítačů Sharp či Amstrad-Schneider.
Obrázek 8: Datarekordér XC12 určený pro připojení k osmibitovým počítačům Atari. Původně tento magnetofon umožňoval záznam a čtení dat rychlostí 600 Bd, navíc operační systém podporoval pouze přenosy dat po krátkých blocích, mezi nimiž byly mezery (toto omezení některé programy a hry obcházely, protože měly krátký zavaděč nahraný standardním způsobem a poté následoval jediný blok dat bez mezer). Jednoduchou úpravou datarekordéru však bylo možné zvýšit záznamovou rychlost na hodnoty od 2000 Bd (české Turbo 2000) až po cca 6000 Bd (taktéž české Super Turbo), ovšem pro běžné kazety se maximální hodnota pro spolehlivý záznam dat pohybovala na hranici cca 3500 Bd. Další, méně častou úpravou, představovalo předělání datarekordéru pro možnost záznamu ve čtyřech stopách (využití levého a pravého audio kanálu).
Nezávisle na způsobu konstrukce byla tato periferní zařízení uzpůsobena především pro záznam programů a dat, nikoli pro záznam audio signálu, proto by se pro jejich pojmenování správně ani nemělo používat slovo „magnetofon“, nicméně se jedná o vžité označení, takže se s ním na několika místech potkáte i v tomto článku (korektnější název je datarekordér nebo kazetopásková jednotka). Firemní datarekordéry dodávané přímo ke konkrétním typům počítačů se od svých audio protějšků odlišovaly především v tom, že měly jinak vyřešený způsob propojení s počítačem. Namísto pětikolíkových konektorů DIN či jacků se zde můžeme setkat především s proprietárními konektory. Například v případě firmy Atari se jedná o konektor sériové sběrnice SIO (mimochodem je zajímavé, že jeden z tvůrců sběrnice SIO se později podílel i na vzniku dnes populární, taktéž sériové, sběrnice USB).
Obrázek 9: Magnetofon používaný u osmibitových počítačů Commodore.
Dále prakticky všechny magnetofony specializované pro záznam dat obsahovaly počitadlo otáček, které lze sice spatřit i u některých magnetofonů určených původně pro záznam zvuku, ovšem v případě ukládání dat je přesná znalost jejich umístění na kazetě velmi důležitá, zejména u těch počítačů, jejichž operační systém nedokázal vyhledávat data na základě zadaného názvu souboru.
Obrázek 10: Zabudovaný datarekordér v osmibitovém počítači Sharp.
Taktéž elektronika magnetofonů určených pro záznam dat (datarekordérů) byla poněkud odlišná od magnetofonů zvukových – v některých případech například počítač sám řídil zastavení kazety po nahrání požadovaných dat (což ovšem nebyla tak skvělá myšlenka, jak by se na první pohled mohlo zdát, neboť u některých měkčích pásek došlo při jejich zastavení ke vzniku promáčkliny v místě, kde páska procházela mezi poháněcím trnem a přítlačným kolečkem), nebylo nutné, aby datové magnetofony používaly výkonový výstupní zesilovač s impedančním přizpůsobením pro reproduktory, vstupní zesilovač mikrofonu atd.
Obrázek 11: I některé typy počítačů Amstrad-Schneider, například zde vyfotografovaný CPC-464, používaly datarekordér zabudovaný přímo do jejich skříně.
5. Druhý krátký pohled do zahraničí – ZX Microdrive
Zajímavý koncept při vývoji magnetických páskových pamětí použila slavná firma Sinclair Research (jejíž inženýři se prakticky u všech výrobků zaměřovali na hledání alternativních cest) při vývoji paměti označované názvem Sinclair ZX Microdrive určené pro neméně slavný počítač ZX Spectrum a některé jeho následovníky a klony (vhodnější je v tomto případě použít celý název této magnetické paměti, protože samotným jménem Microdrive se označují i miniaturní pevné disky od firmy IBM). V paměťových jednotkách Sinclair ZX Microdrive se používala výměnná paměťová média obsahující magnetickou pásku o šířce 1,9 mm a délce cca šesti metrů. Celková délka pásky se však mohla do jisté míry měnit – viz další text. Páska byla navinuta na jediné cívce, přičemž její konce byly spojeny tak, aby vytvořily „nekonečný“ pás – magnetická páska se v tomto případě odvíjela ze svého posledního (nejmenšího) závitu a naopak se navíjela na první (největší) závit – podobný princip, i když mechanicky lépe provedený, je využitý i v některých filmových promítačkách.
Obrázek 12: Externí paměťové zařízení Sinclair ZX Microdrive.
Tímto uspořádáním se do značné míry zjednodušila mechanika paměťového zařízení, která tak mohla obsahovat pouze jednoduchý mechanismus s elektrickým motorkem a převodem, který pásku převíjel konstantní rychlostí jedním směrem (odpadlo složité převíjecí zařízení známé z datových i audio magnetofonů, ve kterých bylo nutné zajistit jak obousměrné převíjení, tak i oddálení čtecí/zápisové hlavy při rychlém převíjení). Paměťové médium pro ZX Microdrive je zobrazeno na třináctém obrázku zhruba ve své skutečné velikosti. Páska se při čtení či zápisu posouvala konstantní rychlostí 76 cm za sekundu, což znamená, že přetočení celé smyčky trvalo cca 8 sekund. Celková kapacita činila cca 85 kB při plném využití (žádné vadné bloky), ovšem několikerým formátováním se mohla délka pásky poněkud prodloužit (fyzicky) a tím se i zvýšila kapacita jednoho média až na 100 kB, samozřejmě na úkor spolehlivosti, která i tak nebyla příliš velká (v porovnání s kompaktními kazetami či disketami).
Obrázek 13: Paměťové médium Sinclair ZX Microdrive.
6. Kazeta → ZX Microdrive → disketa
Paměťová jednotka Sinclair ZX Microdrive byla poměrně často porovnávána s disketami a disketovými jednotkami. Určité podobnosti s disketami skutečně můžeme najít, i když se jednalo o mechaniku používající magnetickou pásku. Sinclair ZX Microdrive tak představoval jakýsi přechod mezi magnetickými páskami a disketami – z magnetických pásek zde byla využita celková jednoduchost mechaniky s kombinovanou čtecí/zápisovou hlavou a jedním elektrickým motorkem (u disketové mechaniky jsou zapotřebí dva pohonné motorky, navíc přesný šnek pro posun čtecí/zápisové hlavy, optické čidlo pro nalezení nultého sektoru a nulté stopy atd.), ale na rozdíl od magnetických pásek se při použití ZX Microdrive nemuselo provádět ruční přetáčení pásky a hledání začátku záznamu – tato operace byla do značné míry zautomatizovaná (přesněji řečeno, řídil ji program, nikoli elektronika ZX Microdrive), podobně jako u disketových mechanik.
Obrázek 14: Zařízení ZX Microdrive bylo možno k počítači zapojit více, jejich maximální počet je osm. Na této fotografii jsou zobrazeny dvě jednotky ZX Microdrive, všech osm jich můžete spatřit na videu ZX Spectrum Microdrive farm.
Při použití médií ZX Microdrive taktéž odpadly, na rozdíl od kompaktních kazet i kotoučových datarekordérů, problémy s manuálním přetáčením a hledáním začátku záznamu. Podobný princip založený na „nekonečné“ pásce, většinou ještě na jednom místě přetočené tak, aby tvořila Möbiův pruh s jednou stranou (kazeta se tudíž nemusela otáčet), byl použit i u některých dalších paměťových médií a mechanik, známých taktéž pod souhrnným označením stringy floppy. Z oblasti audiovizuální techniky jsou známá osmistopá média, taktéž s nekonečnou přetočenou páskou, která nevyžadovala ani otáčení média (jako tomu bylo u prvních disketových mechanik) ani dvojici čtecích/zápisových hlav – viz též patnáctý obrázek.
Obrázek 15: Osmistopá páska tvořící Möbiův pruh používaná v audiovizuální technice
7. Diskety a disketové jednotky
Dalším paměťovým zařízením používaným v dobách osmibitových domácích mikropočítačů byly disketové jednotky, jejichž historie je poměrně dlouhá, a – jak se zdá z vývoje posledních let – tak i uzavřená. Magnetické paměti, jejichž médium je tvořeno rotujícím pružným diskem (disketou), mají za sebou dlouhou dobu vývoje. Jejich vynález se datuje do roku 1967, kdy Alan Shugart navrhl paměťové zařízení, ve kterém rotovalo výměnné magnetické médium na nějž byly přitlačeny kombinované čtecí a zápisové hlavy podobné hlavám používaným v magnetofonech. V roce 1971 bylo toto paměťové zařízení již komerčně dostupné; na jeho vývoji se opět podílel Alan Shugart, vedoucím vývojového týmu byl David Noble. Jednalo se o disketovou mechaniku určenou pro diskety o průměru osm palců, jejichž kapacita dosahovala původně hodnoty pouze 100 kB na jednu stranu a teprve u dalších modelů došlo k jejímu zvýšení (i když nikoli řádovému). Osmipalcové diskety se sice daly jednoduše v disketové mechanice měnit, ovšem jejich přenositelnost byla kvůli velkému průměru omezena a i rychlost posuvu čtecích/zápisových hlav byla relativně malá, protože hlavy musely při přesunu z první stopy na poslední stopu urazit vzdálenost cca devíti centimetrů.
Obrázek 16: Dnes stále ještě používaná ikona znamenající „uložení dat“ (či podobnou činnost) bude pravděpodobně pro další generaci uživatelů počítačů již nesrozumitelná
Především z těchto důvodů byly v roce 1976 na trh uvedeny disketové mechaniky, které pracovaly s disketami o průměru 5 1/4 palce. Za jejich vývojem nestál opět nikdo jiný než Alan Shugart. Tato média byla již velmi praktická, dala se například posílat poštou (oblíbený a mnohdy také napínavý to způsob distribuce softwaru před nástupem BBS a Internetu). Kapacity těchto disket se lišily podle schopností disketové jednotky, kvality feromagnetického povrchu vlastních disket a v neposlední řadě také tím, zda se jednalo o diskety jednostranné či oboustranné. Typické kapacity se pohybovaly od 80 kB u jednostranných disket až po cca 1200 kB u disket oboustranných se čtyřnásobnou hustotou stop. Disketové mechaniky používající diskety 5 1/4 palce se dodávaly prakticky ke všem domácím osmibitovým počítačům, osobním počítačům Apple II a později se používaly i na osobních počítačích kompatibilních s IBM PC (i když pokaždé měly jiný formát uložení dat).
Obrázek 17: Disketová jednotka Didaktik 40 z ČSSR používající média o velikosti 5 1/4 palce.
Zde tyto typy disket vydržely až do poloviny devadesátých let minulého století, přičemž již od roku 1981 byly postupně nahrazovány menšími a v několika ohledech i praktičtějšími disketovými jednotkami určenými pro diskety velikosti 3 1/2 palce, které zavedla firma Sony. Poměrně důležitým konstrukčním prvkem disket o průměru 3 1/2 palce byl jejich pečlivě navržený obal s automaticky otevíranými dvířky, který zajistil vložení diskety do mechaniky pouze tím jediným správným směrem – v ostatních sedmi směrech disketa nešla plně zasunout, alespoň za použití rozumné síly. Také větší tloušťka diskety mnohé (mj. také autora článku) odradila například od jejího použití jako záložky do knihy – 5 1/4 palcové diskety kladly po této proceduře v mechanice při roztáčení velký odpor a mnohdy se disketa protáčela, protože se rotační síla přenášela pouze přes třecí mechanismus (u mikrodisket velikosti 3 1/2 palce se naproti tomu používal přenos síly pomocí malé západky).
Obrázek 18: Další pohled na disketovou mechaniku Didaktik 40.
8. Československé disketové jednotky Didaktik 40 a Didaktik 80
V ČSSR se vyrábělo více typů disketových jednotek, od mechanik určených pro osmipalcové diskety přes jednotky pro diskety o průměru 5 1/4 palce až po jednotky 3 1/2 palcové. Pravděpodobně nejznámější a taktéž nejpoužívanější jsou disketové jednotky nazvané Didaktik 40 a Didaktik 80, které se připojovaly, jak již jejich název naznačuje, především k osmibitovým počítačům Didaktik. Externí disketová jednotka Didaktik 40 používá diskety o velikosti 5 1/4 palce, které se běžně formátovaly na kapacitu 360 kB, maximální použitelná kapacita byla cca 410 kB. Elektronika této disketové jednotky obsahovala paměť ROM o kapacitě 16 kB, z nichž bylo využito pouze 14 kB, neboť další 2 kB se v adresním prostoru překrývaly s pamětí RAM, do níž se ukládaly systémové proměnné.
Obrázek 19: Konektor pro připojení disketové jednotky k Didaktikům a tlačítko SNAP, které sloužilo pro uložení obsahu operační paměti počítače na disketu, čehož se dalo využít například při ladění programů.
Původně byl v této jednotce pro řízení použit čip WD2797, jenž mohl pracovat s disketami se 40 nebo 80 stopami formátovanými jak při modulaci FM, tak i MFM. Jednotlivé sektory mohly mít velikost 128, 256, 512 nebo 1024 bajtů. Tento čip dokázal vykonat pouze několik příkazů – stručný význam všech jedenácti příkazů, které mohly být tímto čipem provedeny, je vypsán v následující tabulce:
| Typ | Příkaz | Poznámka |
|---|---|---|
| I | Restore | přístup na stopu 0 |
| I | Seek | přístup na stopu n |
| I | Step | zachovává předchozí směr posunu |
| I | Step-In | jeden krok hlavy, směr od stopy 0 |
| I | Step-Out | jeden krok hlavy, směr ke stopě 0 |
| II | Read Sector | včetně kontroly CRC |
| II | Write Sector | včetně kontroly CRC |
| III | Read Address | přečte stopu+stranu+sektor+délku sektoru |
| III | Read Track | |
| III | Write Track | včetně formátování |
| IV | Force Interrupt |
Obrázek 20: Disketová jednotka Didaktik 80.
Dalším typem disketové jednotky vyráběné v ČSSR byla mechanika nazvaná Didaktik 80 (číslo 80 naznačuje počet stop při standardním formátování). Tato jednotka již byla určena pro diskety velikosti 3 1/2 palce, jejichž standardní kapacita byla při 80 stopách rovna 720 kB, maximálně pak cca 800 kB. I tato disketová mechanika, podobně jako její předchůdkyně, obsahovala tlačítka SNAP určené pro uložení obsahu operační paměti na disketu s možností analýzy paměti.
Obrázek 21: Vnitřek disketové jednotky Didaktik 40.
9. Odkazy na Internetu
- Compact Cassette
http://en.wikipedia.org/wiki/Compact_Cassette - DivIDE
http://www.divide.cz/?x=manual - World of Spectrum – Hardware Index
http://www.worldofspectrum.org/hardware/hwindex.html - ZX Microdrive
http://en.wikipedia.org/wiki/ZX_Microdrive - Planet Sinclair
http://www.nvg.ntnu.no/sinclair/ - Sinclair Peripherals
http://www.nvg.ntnu.no/sinclair/computers/peripherals/peripherals.htm - Microdrive
http://www.nvg.ntnu.no/sinclair/computers/peripherals/microdrive.htm - Speccy.cz
http://www.speccy.cz/ - ZX Spectrum Microdrive farm
http://video.google.com/videoplay?docid=2011691753416908964# - WD279X-02 FLOPPY DISK FORMATTER/CONTROLLER FAMILY
http://www.datasheetcatalog.com/datasheets_pdf/W/D/2/7/WD2797.shtml - Formát systému MDOS
http://cygnus.speccy.cz/popis_mdos-format.php - Muzeum československých mikropočítačů
http://cs-pocitace.ic.cz/ - Počítače PMD 85
http://balek.v.sweb.cz/cs%20pocitace/8bity/pmd85.htm - Muzeum starého hardwaru a počítačů
http://hardware.najd.cz/nej.php - Stručná historie počítače IQ150/IQ151
http://www.iq151.net/history.htm - Didaktik Alfa 1
http://osmi.tarbik.com/cssr/didaktik_alfa.html - Didaktik
http://en.wikipedia.org/wiki/Didaktik - IQ 151
http://osmi.tarbik.com/cssr/iq151.html - „Domácí počítače“ nedávné minulosti
http://www.fi.muni.cz/usr/jkucera/pv109/xkrejcir.htm - ZPA: IQ-151
http://www.homecomputer.de/pages/easteurope_cz.html#iq151 - Zrození IQ-151
http://www.iq151.net/index.htm - Wikipedia EN: IQ 151
http://en.wikipedia.org/wiki/IQ151 - Wikipedia CZ: IQ 151
http://cs.wikipedia.org/wiki/IQ151 - Old Computers – IQ 151
http://www.old-computers.com/MUSEUM/computer.asp?st=1&c=1045 - Malé souřadnicové zapisovače XY
http://balek.v.sweb.cz/cs%20pocitace/prislus/plotryxy.htm - Periferie pro PMD 85
http://www.schotek.cz/pmd/pmd85-periferie.htm - Popis zapojení kabelu pro připojení plotteru XY4140 k PMD 85 (na konektor K4)
http://www.schotek.cz/pmd/pmd85-xy4140.htm - Die Kleinplotter XY 4131 und XY 4140
http://hc-ddr.hucki.net/z9001/z9001_plotter.htm - Souřadnicový zapisovač XY 4140 ( Grafická jednotka ) – ovladac pro wokna
http://www.volny.cz/kapp/XY4140.htm - Ukázka použití HPGL interpretru na plotteru
http://www.youtube.com/watch?v=HyTIAENnFkk - Heslo HPGL na Wikipedii:
http://en.wikipedia.org/wiki/HPGL - Hewlett Packard Graphics Language Commands:
http://www.sxlist.com/techref/language/hpgl/commands.htm - HP-GL Graphics Language:
http://cstep.luberth.com/HPGL.pdf - EscapeE:
http://www.pclviewer.com/
(komerční software pro prohlížení a konverzi vektorových formátů, existuje trial verze pro Win32) - HPGL Viewer (AutoVue):
http://www.cimmetry.com/hpgl_viewer.html
poměrně známý prohlížeč vektorových formátů, dostupná je i evaluation verze - What is HPGL?
http://www.swiftview.com/pclcorner/pclcorner1.htm#HPGL - A Comparison of File Formats:
http://www.swiftview.com/pclcorner/compareformat.htm
porovnání PDF vs. HPGL vs. další formáty z hlediska několika požadavků (HPGL kupodivu vychází ze srovnání poměrně dobře) - Špecifiká socialistickej tlače
http://dex.bloguje.cz/789082-specifika-socialistickej-tlace.php - Centrum T-85
http://www.schotek.cz/pmd/foto/t85a.jpg - Další příslušenství: Tiskárny, Souřadnicové zapisovače, Ukládaní dat, Polohovací zařízení
http://osmi.tarbik.com/cssr/dalsi_prislusenstvi.html - Minigraf 0507 Aritma
http://www.atarimax.com/jindroush.atari.org/aczhwmi.html - ARITMA 0507
http://balek.v.sweb.cz/cs%20pocitace/prislus/minigraf.htm - Merkur Alfi
http://www.atarimax.com/jindroush.atari.org/aczhwal.html
