Jenom doplním drobnost, že CSS počítalo s tím, že písma nainstalovaná na počítačích uživatelů jsou různá, takže při určování toho, které písmo se má použít, se uváděl seznam písem. Prohlížeč pak použil první písmo ze seznamu, které bylo v systému k dispozici. Navíc ještě existují klíčová slova pro patkové, bezpatkové a strojopisné písmo, za která prohlížeč dosadil nějaké odpovídající písmo dostupné na daném systému. Těmito univerzálními písmy se pak seznam v CSS obvykle zakončoval. Takže definice pak vypadala třeba takto:
font-family: Verdana, Arial, Helvetica, sans-serif
Na novějších Windows se použila Verdana, na starších Arial, na Applu Helvetica, a na nějakém exotickém systému, kde by nebylo nic z toho, by se použilo nějaké bezpatkové písmo.
S nástupem webových fontů je možné použít vždy písmo podle vlastního výběru, ale ani před nimi to nebyla úplná katastrofa.
Dneska se něco podobného dá použít pro zrychlení zobrazení stránky. Načtení webového fontu přeci jen chvilku trvá, takže je možné text nechat zobrazit nějakým písmem ze systému, a když se stáhne webové písmo, překreslí se text jím. Akorát je potřeba vybrat ze systému co nejpodobnější písmo, aby při překreslení pokud možno nedošlo ani k jinému zalomení řádků, natož přeskládání celých bloků.
Protože čeština nemá předpřítomný čas. Podstatou bylo to, že před tím, než se začaly používat webové fonty a používaly se jen systémové fonty, nebyl tvůrce webu odkázán na to, že musí trefit písmo, které mají nainstalované úplně všichni (taková písma dlouho nebyla, protože množiny základních písem v systémech Windows a MacOS byly disjunktní).