Chvíli jsem přemýšlel, co mi na tom C (C++) příkladu připadá divné, až jsem si uvědomil, že #define názvy, a to i pro "funkce" nejen konstanty, se píší zásadně VELKYMI_PISMENY .
Pak je hned při použití makra vidět, že jde o makro a lze dát větší pozor na možné komplikace (že nemusí být správné uzávorkování, ...) už ve chvíli psaní.
Omluva, beru zpět.
Uznávám, to je pravda. I třeba i spousta windows volání bývala makra (xxx -> xxxA nebo xxxW pro ansi nebo wide char). A i já občas použil malá v makrech, byť výjimečně.
Ale také je fakt, že jsem s těmi standardními makry snad nikdy neměl problém. Ani těmi okenními. Pokud něco dělalo problémy, jako že dělalo, tak právě moje makra nebo od dalších dodavatelů. Tam jsem vždy nadával, že nedělají velká písmena, to si člověk hned dá pozor.
K původnímu postu. Stále mi ten příklad trhá oči, protože přesně v tomto případě bych já užil verzálky a chybí mi tam. Jen, vlastně, nevím proč. Proč zrovna tady ano a někdy jindy ne. Netuším. Divné (myslím mé chování, nějaká divná intuice, protože si nedokáži vysvětlit proč).
Jo a ještě druhý důvod pro to "trhání očí". Programovací jazyk je jazyk (lidský) a ne bytekód. A přistupuješ k němu stejne. Ze své zkušenosti považuješ něco za spisovné (čistý kód) a něco za hovorové (ošklivě naprasený kód). Často má spisovnost kořen v lepší srozumitelnosti, ale někdy je prostě lepší výjimka než striktní pravidlo (protože se jedná o subjekt o kterém se má přemýšlet jinak - například Bůh má mít velké písmeno i přes to že to není jméno), a někdy je to dáno čistě zvykem (někdo to kdysi použil špatně nebo v rozporu z pravidlem které vzniklo až později, a teď je z toho "fráze").